Týden ubíhal jako voda. Petr s Filipem prožívali nádherné chvíle. Chvíle plné lásky a štěstí. I doma se situace pomalu měnila k lepšímu. Mamka se pomalu, ale jistě smiřovala s poznáním, že její syn je gay. A Petr stále více pociťoval, že se jejich vzájemný vztah, vrací zpět, do starých kolejí.

„Dobré jitro,“ pozdravil Petr, když vešel do kuchyně, ještě celý rozespalý. „Ty jsi srandista,“ usmál se Honza, který si zrovna nabíral polévku do talíře. Petrův pohled na hodiny mu vysvětlil, proč je srandista. Bylo poledne. „Ahoj mamko,“ pronesl Petr trochu nesměle a když k ní přistoupil, políbil ji na tvář. „Ahoj, pojď se hned najíst,“ vyzvala ho máma a podala mu talíř.

„Doufám, že ho alespoň bude pořádně bolet hlava,“ ozvalo se za nimi zlomyslně. Oba dva se překvapeně otočili. Hanka stála za nimi. Objevila se tak tiše, že ji ani jeden z nich, neslyšel přicházet. I když to znělo krutě, věděli, že to nemyslí zle. Jen neměla ráda alkohol. Toho si užila se svým manželem, než zemřel, dost.

Filip nevnímal čas a tak ani nevěděl jak dlouho tam seděl. Jediné co cítil a silně prožíval, bylo to, že je tu společně se svou láskou. Se svým milovaným Petrem o kterého, málem díky své tvrdohlavosti a prchlivosti, přišel. Seděl v trávě a v klíně měl položenou hlavu spícího Petra, který usnul během jeho omluvného vyprávění. Filip usoudil, z výrazu Petrovy tváře, že mu odpustil. Věděl, že Petr byl opilý, ale podle toho, jak se choval a jak reagoval, si byl Filip jist, že byl schopen vnímat. Proto věřil, že Petrův spokojený úsměv a jeho pevný stisk ruky, jsou známky toho, že mu odpustil. Proto byl Filip šťastný a po celou dobu tam seděl, držel Petrovo hlavu ve svém klíně, hladil ho ve vlasech a v hlavě si promítal, nejen to co už spolu prožili, ale i to co ještě spolu nádherného prožijí.

Petr určitě nebyl žádný abstinent a s klukama v partě při jejich setkáních v hospodě, nepil jen limonádu, ale vždy znal svou míru. Dnes ji však překročil. Množství a vypitá kombinace, učinily své. Teď tu klečel v trávě, vedle jeho oblíbené kapličky a i když už neměl co, žaludek se stále snažil vyzvrátit vše. I to co už tam neměl. Petrovi bylo hrozně špatně a motala se mu hlava. Byl přesvědčen, že nadešla jeho poslední hodina.

Petr, který nemohl skoro popadnout dech, se musel zastavit. Zadýchaný a unavený se posadil do trávy u krajnice. Ani sám nedokázal odhadnout, jak dlouho běžel, ale byl někde na půlce cesty mezi městem a vesnicí, kde bydlela máma s Honzou.

„Nazdar tuláku. Tak tě zase vítám konečně doma,“ halekal radostně Honza, když Petr vešel vraty na dvůr zemědělské usedlosti, kde mamka s Honzou bydleli. Máma, která zaslechla Honzovo nadšené vítání, vyšla v zástěře ze dveří domu.

„Dobré jitro,“ pozdravil Filip Petra, který se zrovna probudil a otevřel oči. Filip ležel na boku s hlavou podepřenou rukou a zasněně si prohlížel spícího Petra. „Hezký den,“ usmál se šťastně Petr a opatrně Filipa políbil. Po chvilce, jako by si dodával odvahy, se k němu přitulil.

„Tak pro dnešek balíme. Konec rybolovu,“ prohlásil Petr, když nastala doba, kdy podle rybářského řádu, se už nesmělo lovit. „Půjdeme si už lehnout?“ zeptal se Filip a pomáhal Petrovi uklízet rybářské náčiní.

Ráno, když se Petr probudil, měl pocit, že právě usnul. Nejdříve chtěl ječící budík ignorovat, ale při pomyšlení co ho dnes čeká a proč vlastně vstává, vyskočil z postele. Nevstával však sám. Měl společnost. Jeho mužství se pevně tyčilo a Petr cítil příjemné lechtání v podbříšku. Proto spojil příjemné s užitečným a vlezl si do sprchy. Nejdříve uspokojil neutuchající vzrušení a potom se pořádně osprchoval. Byl z toho nočního vedra celý upocený.

Když konečně skončil Petr s přípravami, vykoupal se, nařídil budík na třetí hodinu ranní a šel si konečně lehnout. Měl na spánek necelých pět hodin, ale ani ty mu neměly být dopřány.