Poznání - 10. Kocovina

   „Dobré jitro,“ pozdravil Petr, když vešel do kuchyně, ještě celý rozespalý.
   „Ty jsi srandista,“ usmál se Honza, který si zrovna nabíral polévku do talíře. Petrův pohled na hodiny mu vysvětlil, proč je srandista. Bylo poledne.
   „Ahoj mamko,“ pronesl Petr trochu nesměle a když k ní přistoupil, políbil ji na tvář.
   „Ahoj, pojď se hned najíst,“ vyzvala ho máma a podala mu talíř.

   Petr se ni zkoumavě podíval. I když se na něho pousmála, přesto cítil, že je nějaká zaražená.
   „Filip ještě spí?“ zeptala se ho matka a posadila se ke stolu.
   „Už ne, za chvilku přijde,“ odpověděl ji Petr a stojíc u sporáku si ji zkoumavě prohlížel.

   Honza dělal, že nic nevidí, ale cítil to napětí mezi těma dvěma.
   „Tak se pojď najíst, ať ti to nevystydne. Mámě se dneska polévka opravdu povedla.“
   „Díky, za chvilku. Mám žízeň,“ povzdechl si Petr a ze spíže si vyndal láhev limonády. Potom se pořádně napil.
   „Ach jo, těžká rána opilcova,“ rýpnul si do něho Honza vesele. Petr neodpověděl, jen se po něm stydlivě ohlédl. Potom si vzal z kapsy cigarety a zapalovač a vydal se z kuchyně, aby si venku zakouřil. Měl sice hlad, ale při pohledu na jídlo, jeho žaludek začal stávkovat.
   „Snad se Petře nejdříve najíš! To bez té cigarety nevydržíš!“ zarazila ho máma ostřejším tónem v hlase. Možná ostřejším než sama chtěla.
   „Za chvilku, mamko, nezlob se. Teď potřebuju chvilku na vzduch,“ omluvil se Petr a vyšel ven z baráku.
   „Hani, uklidni se,“ zaslechl ještě z kuchyně, jak Honza potichu uklidňuje mámu.

   Venku se Petr posadil na lavičku a zapálil si cigaretu. Trochu se mu chvěly prsty. Byl nervózní. Dobře cítil to napětí ve vzduchu mezi ním a mámou. Mrzelo ho to, ale nezlobil se na ni. Tušil, že to pro ni není jednoduché, vyrovnat se s tím, že její jediný syn je gay. Taky si všiml jejích uplakaných očí. Zřejmě o tom přemýšlela celou noc.

   „Měl by ses jít Petře najíst,“ vyzval ho Honza, který vyšel z domu a posadil se na lavičku.
   „Asi bude lepší, když odjedu,“ pronesl Petr smutně.

   Honza se na něho překvapeně podíval. „Co to meleš za hlouposti?“
   „Jaké hlouposti? Vidím, že jsem vás zklamal,“ povzdechl si Petr.
   „Prosím tě, nech toho. Nikoho si nezklamal. Jsi její syn a má tě stále ráda. Jen jí dej trochu času, aby se s tím dokázala vyrovnat. A co se týká mé osoby, tak z mé strany se k tobě nic nezměnilo. Jak už sám víš, pro mne to není nic nového. Filip je na tom stejně jako ty a mám ho stále stejně rád, jako předtím, než jsem se to dozvěděl.

   Ale nemysli si, taky mne to z počátku dost překvapilo,“ uklidňoval Honza Petra a přátelsky ho objal kolem ramen. „Uvidíš, všechno bude dobré. Věř, že tě má máma ráda a chce pro tebe jen to nejlepší.“
   „Když já nevím,“ povzdechl si Petr.
   „Sakra nech toho fňukání Petře,“ obořil se na něho Honza. „Chovej se jako chlap a nemysli jen na sebe. Jste s Filipem stejní. Myslíte si, že jen protože jste jiní, tak vás hned každý musí odsuzovat. Pochopte to, že jste stejní, jako každej z nás. Jen máte trochu jiné cítění. Ale o to nejste o nic horší.“
   „Díky,“ pokusil se Petr o úsměv po chvilce a zvedl se, aby se šel najíst. Rozhodl se, že musí do sebe něco dostat. Alespoň kvůli mámě.
   „Omlouvám se, ale trochu jsem zaspal,“ vběhl Filip do kuchyně s úsměvem na rtech. Jeho tvář byla veselá a šťastná.
   „Ahoj,“ pozdravil ho Petr, který zrovna dojídal polévku.
   „Pojď se taky najíst Filipe,“ vybídla ho máma místo pozdravu.

   Filip se posadil ke stolu vedle Petra a překvapeně  se po něm ohlédl. Ten jen pokrčil rameny a smutně se pousmál. I příchozímu Filipovi muselo být jasné, že  vzduch je plný napětí. Pokusil se ještě o několik vtipů, ale když viděl, že to nezabírá a navíc, když ho Petr požádal pohledem, aby toho nechal, věnoval se raději obědu.
   „Tak jak si to představujete dál?“ zeptala se náhle máma a posadila se vedle nich ke stolu. Přitom si nervózně utírala mokré ruce do ručníku.

   Oba kluci se na ni překvapeně podívali. Její otázka přišla jako blesk z jasného nebe.
   „Co máš na mysli?“ podivil se Filip.
   „Ty nevíš co mám na mysli?“
   „To opravdu nevím,“  podíval se Filip nechápavě po Petrovi. 
   „Co chceš mamko slyšet,“ ozval se Petr. „Je mi jasné, že jsem tě zklamal, ale věř, že tohle není pouhej momentální úlet. Já jsem takovej, jakej jsem a nic na tom nezměním. Mrzí mne, že jsi si dělala … .“
   „Na to sem se vás neptala Petře,“ přerušila ho matka a upřeně se je oba prohlížela. „Chci vědět jak si to představujete dál? To spolu budete jako chodit, nebo si budete jen užívat, když budete spolu a každý sám si pak budete hledat ještě někoho jiného?“
   „Ale mi se máme Hanko rádi,“ odpověděl ji Filip s vážnou tváří. Petr mu to přikývnutím hlavy, mlčky potvrdil.
   „Jak rádi? Jako kamarádi, nebo jako bráchové?“
   „Ne, jako milenci,“ vmísil se Petr do rozhovoru. „Tak jako ty máš ráda Honzu. A věř, že to není jiné.“

   Mamka se na něho bezradně podívala. Nebyla hloupá a ani tak stará, aby nevěděla, že na světě je spoustu lidí stejného pohlaví, kteří spolu žijí jako partneři. Jen se chtěla ujistit, jak si to představují tihle dva kluci. Její syn a skoro syn, jejího druha. Měla je oba ráda i když zjištěním o Petrovo orientaci byla překvapená, snad i trochu zklamaná. O Filipovi to věděla už dávno od Honzy. Přesto ho měla stále stejně ráda jako předtím.
   „Já vám to neberu a pokud se máte oba rádi, tak to je dobře. I když včera to tak nevypadalo,“ dodala a najednou se rozplakala.

   Petr vyskočil ze židle a sedl si do podřepu k její židli. Všiml si, že Filip si stoupl za něj. Byl mu za to vděčný.
   „Mamko neplač. To co se stalo včera byla hloupost. Naše hloupost. Ale neříkej mi, že ty ses nikdy s tátou nebo se Honzou nepohádala?“ zeptal se ji Petr a něžně ji pohladil po tváři.
   „Byl jsem hloupej a zvoral jsem to, ale je to ponaučení pro příště,“ připojil se i Filip a pohladil je po vlasech. Přitom dal Petrovi jasně pohledem najevo, že ho to mrzí.
   „A jak si to tedy představujete dál?“ zeptala se opět matka, když si utřela slzy.
   „Zatím nevím. Jediné co vím, je, že se máme rádi. Ale je asi ještě brzy dělat nějaké závěry. Známe se krátce a ani jeden z nás nechceme udělat nějakou hloupost,“ snažil se matce vysvětlit Petr, když pochopil kam svoji otázkou míří.    Chtěla vědět, jak si představují jejich další společný život. Přitom hledal pohledem pomoc u Filipa.
   „Vždyť i ty jsi se nestěhovala  ke strejdovi hned po týdnu známosti. Tak nám dej prosím čas,“ přidal se Filip.
   „Tak koukejte mazat ten čas prožívat spolu,“ pronesla matka po chvilce a pokusila se o úsměv. Přitom je oba pohladila po tváři. Potom se zvedla a šla domýt nádobí.

   Filip chtěl jít k ní a pomoct, ale všiml si, že ve dveřích do kuchyně stojí strejda. Posunkem jim naznačoval, aby poslechli a šli pryč. Sám šel umyté nádobí utírat. Její pobídka vyzněla jako, kdyby řekl, běžte děti, běžte si hrát. Oba však věděli, že chce jen být sama. Sama, se svýma myšlenkama.


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1530)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS