Poznání - 6. Útěk

   Petr, který nemohl skoro popadnout dech, se musel zastavit. Zadýchaný a unavený se posadil do trávy u krajnice. Ani sám nedokázal odhadnout, jak dlouho běžel, ale byl někde na půlce cesty mezi městem a vesnicí, kde bydlela máma s Honzou.

   „Filipe proč!?!“ Povzdechl si Petr nešťastně, nahlas. Nevěděl co má dělat, co cítí, jak se má zachovat. Měl z toho všeho šílený zmatek v hlavě i srdci.

   Tolik Filipa miloval a tolik po něm toužil. Ne jako po někom s kým má sex, ale jako po člověku, kterého nejen miluje, ale s kým se cítí šťastný, koho si váží. Prvně v životě se zamiloval do kluka a jeho láska byla opětována. Po prvé v životě to nebyla platonická láska k někomu komu se nemohl přiznat. Prvně miloval a byl milován. Alespoň do toho osudného setkání na nádraží, o tom byl přesvědčen.

   Teď najednou, tohle všechno skončilo. Stejně tak rychle, jako to před týdnem začalo. Petr nemohl pochopit, proč byl najednou Filip, tak tvrdohlavý a nenávistný. Proč ho jen nenechal vysvětlit do konce, co se děje? Petr  to nechápal a ať o tom přemýšlel ze všech stran, žádné rozumné vysvětlení ho nenapadalo.
Proč ho Filip, tak krutě od sebe odehnal? Proč?

   Petrovi bylo do pláče. Strašně moc Filipa miloval a nyní ho i zároveň šíleně nenáviděl.  Proč? Copak tohle je láska?

   Konečně se Petr vydýchal. Zapálil si cigaretu. Po celém těle se chvěl a v hlavě mu hučelo. Nyní už to však nebylo z běhu. Teď už pracovaly nervy.

   Najednou Petr zaslechl zvuk motoru.  Viděl, jak po silnici, od města, jede auto. Když se přiblížilo, poznal, že je to jejich auto. Čím více se blížilo, tím jasněji Petr rozpoznával za volantem Filipa. Nejdříve se chtěl schovat, aby ho Filip neviděl, ale uvědomil si, že on nemá proč. Nic neprovedl, ničeho špatného se nedopustil. Nadále tedy zůstal sedět a čekal.

   Když se auto přiblížilo na několik metrů, poznal Petr, že Filip zpomaluje. Jako by chtěl zastavit.  Byli už od sebe, tak blízko, že Petr jasně rozeznával každičký rys Filipovy tváře. Té nádherné tváře, která patřila tomu, koho hrozně miloval. Kde, za ten společně strávený týden, znal každičký milimetr.

   Petr už si byl jistý, že Filip zastavuje. V tu chvíli však auto prudce zrychlilo a rychle ujíždělo dál.  Petr si jen stačil všimnout Filipova nenávistného pohledu.

   V ten okamžik se v Petrovi všechno zlomilo. Nejdříve nechápal a němě pozoroval, jak se auto s Filipem, rychle vzdaluje, až ho ztratil z dohledu. A to nejen vzdálenosti, ale i díky očím plných slz. Pomalu se zvedl a vydal se zpět do města. Byl rozhodnutý, že tady už ho nikdo, nikdy neuvidí.

   „Co to bude?“ zeptal se otráveně hospodský z nádražní hospody, kam se Petr posadil.
   „Jedno pivo a velkého panáka becherovky,“ objednal si Petr. Tvrdé nikdy moc nepil, ale dneska měl hroznou chuť. „A jedny lehké sparty,“ dodal ještě k odcházejícímu hospodskýmu.

   Byla to typická nádražní putyka, kde  snad ani nevařili a kde většinu klientely tvořili nádražáci a dělníci z nedaleké fabriky. Stoly byly staré a dřevěné, bez ubrusů a v zimě, jak si Petr všimnul, se tady topilo v kamnech, které stály hned vedle výčepu.

   Tohle všechno, však Petrovi bylo jedno. Měl v hlavě jen dvě věci. Rychle odjet pryč z tohodle města a něčeho ostrého se pořádně napít. Po příchodu na nádraží zjistil, že dnes už mu žádný vlak domů nejede. Proto se rozhodl, že noc přečká na nádraží a odjede hned prvním ranním vlakem. Hospoda měla otevřeno do desíti a tak byl Petr rád, že si to čekání může nějak ukrátit.

   Když do sebe Petr hodil velkého panáka a zapil to pivem, uvědomil si, že neví, jak tohle všechno vysvětlí mámě a Honzovi. Jenže tohle byl první a jediný záchvěv jeho synovské odpovědnosti. Zklamání nad Filipovo chováním, ztracená láska a stále vzrůstající nenávist k člověku, kterého tolik miloval a který mu tolik ublížil, zjištění, že jeho bývalý přítel a kluk se kterým chodil, je zároveň i skoro jako brácha, to vše odsunulo jeho výčitky svědomí z toho, jak se chová vůči mámě a Honzovi, někam, hodně hluboko, do jeho mysli. 

   „Tak mladej, dopij a končíme. Budu zavírat,“ vyzval hospodský Petra a spočítal mu útratu. Byla velká. Petr, nyní už hodně opilý, toho vypil více, než byl zvyklý.     

   Nejistým pohybem sáhl po půllitru a dopil zbytek piva.  Potom pomalu vstal od stolu a vrávoravým krokem šel ke dveřím. V půlce cesty si to však rozmyslel a vrátil se k výčepu, kde si koupil ještě krabičku cigaret. Teprve potom se vydal z hospody.
Venku přešel silnici a došel ke dveřím do nádražní haly. Málem propadl skleněnou výplní. Nejen díky své opilosti, ale hlavně, protože dveře byly zamčeny a s tím nepočítal.

   „Co se děje? Kde budu spát?“ začal Petr cloumat klikou od uzamčených dveří.

   V tu chvíli si však Petr i přes to, že jeho smysly byly otupeny množstvím vypitého alkoholu, všiml, že se k nádraží blíží nějaké auto. Petra napadlo, že to budou asi policajti, proto se uklidnil a přestal lomcovat s dveřma.  Najednou si však uvědomil,  že auto, které se blížilo k nádraží, není policejní, ale jejich. Teda Honzovo.

   Setkání s rodinou, bylo to poslední, po čem Petr toužil. Překvapivě rychle i přes svou opilost, se stačil schovat za roh nádražní budovy. Od tamtud pozoroval, jak auto zaparkovalo před nádražím. Z něho vystoupil Filip a strejda Honza.

   Petr viděl jak se i oni pokouší dostat do nádražní haly. Když však zjistili, že jsou dveře zamčené, bylo vidět, jak se ti dva na něčem domlouvají. O čem, to Petr neslyšel. Nakonec se Filip vydal na nástupiště a Honza k hospodě přes ulici. Toho Petr využil, aby se rychle stačil schovat do kůlny, která stála vedle nádražní budovy a byla odemčená. Měl to akorát. Za chvilku procházel Filip místem, kde se Petr před tím schovával.

   Petr viděl, jak se ti dva sešli u auta a o něčem živě debatovali. I přes vzdálenost, která je od nich dělila, poznal, že Honza je naštvaný. Oba měli ve tváři starostlivý výraz. Možná, kdyby byl Honza sám, tak by Petr vyšel a ukázal se mu. Ale díky Filipově přítomnosti to neudělal. I přes svou opilost, nebo možná právě kvůli ní, se Petrovi nahrnuly do očí slzy. Při pohledu na Filipa si uvědomil, že i přes silnou nenávist, kterou k němu cítí, ho stejně stále miluje. O to více ho to bolelo. Navíc z toho všeho měl v hlavě hrozný zmatek.

   Po chvilce oba nastoupili do auta a odjeli. Přesto Petr zůstal stále schovaný. Nebyl si jistý, zda se ti dva, ještě náhodou nevrátí.

   Teprve, když si byl opravdu jistý, že už musí být hodně daleko, vyšel Petr z kůlny, kde byl po celou dobu schovaný. Věděl však, že pokud se chce vyhnout náhodnému setkání s nimi, musí pryč z nádraží. Jenže kam? Moc to tady ve městě neznal. Bylo mu jasné, že do hotelu, pokud tu vůbec nějaký je, ve svém stavu nemůže. A stopem ho taky určitě nikdo nevezme.

   Každopádně však chtěl být co nejdál od nádraží. Proto se vydal na opačnou stranu, než odjeli Honza s Filipem. Ani pořádně nevěděl, kam jde. Jediné o co se snažil, bylo, aby se vyhnul centru města. Byl přesvědčený o tom, že pokud ho stále hledají, tak tam by je mohl potkat. 

   Během cesty, narazil Petr na nonstop otevřenou čerpací stanici. Uvědomil si, že má ještě chuť se napít. Proto si koupil láhev vína. Od benzínky se Petr vydal po nejbližší cestě ven z města. Bylo mu celkem jedno, kam jde. Hlavně pryč odsud.

   Petr si otevřel láhev vína a během chůze z ní statečně upíjel. Jen přikrmoval svou, již tak velkou opičku. I přesto si najednou uvědomil, že místo, kde právě prochází, zná. Rozsvícené město, měl už dávno za zády, když si uvědomil, že stojí u nějaké kapličky, která se hrdě stavěla na odiv hned u krajnice. Petr zjistil, že aniž by to chtěl, napojil se někde na cestu vedoucí k nim do vesnice. Díky svému stavu, Petr nepřemýšlel o tom, jestli to byla náhoda, nebo nějaká tajemná prozřetelnost, která ho svedla na cestu domů. On jen věděl, že už je unavený a díky alkoholu mu už činí stále větší problémy další chůze.

   Proto se posadil do trávy vedle kapličky. Znal tohle místo dobře. Často se tady zastavoval, když měl náhodou cestu kolem. Bylo to hezké  místo. I kaplička byla nově opravená. Nejhezčí to tu však bylo na jaře, když nádherně kvetly stromy třešní, které rostly kolem kapličky. Jenže nyní byl Petr ve stavu, kdy jediné co si uvědomoval, bylo, že už se mu nechce jít dál.

   Vína v láhvi měl ještě dost, cigaret taky, proto se rozhodl, že tu počká do rána a potom se vrátí na nádraží a prvním vlakem odjede domů. K sobě domů. Naštěstí byla teplá letní noc a obloha plná hvězd a jasně svítícího měsíce, bez jediného obláčku.

   Petr pořádně upil vína z láhve. Ale množství vypitého alkoholu, kombinace piva, kořalky a vína, která určitě nebyla nejvhodnější, učinila své. Petrovi se zvedl žaludek. A i přesto, že se tomu bránil, za chvilku začal zvracet.


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1552)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS