Poznání - 3. Vichřice

   „Tak pro dnešek balíme. Konec rybolovu,“ prohlásil Petr, když nastala doba, kdy podle rybářského řádu, se už nesmělo lovit.
   „Půjdeme si už lehnout?“ zeptal se Filip a pomáhal Petrovi uklízet rybářské náčiní.

   Petrovi se sice moc nechtělo končit dnešní nádherný večer, ale vzhledem k tomu, že se předešlou noc nevyspal, cítil, že se mu klíží oči. Proto navrhnul, že už asi ano.
   „Opravdu nechceš jít spát ke mně do srubu?“ navrhnul znovu Filip Petrovi.

   Petr však znovu odmítl. A to z několika důvodů. Nechtěl mít pocit, že se Filipovi vtírá, také se na noc pod širákem hrozně těšil. Ale největším důvodem, byla obava, že by se vedle Filipa asi těžko vyspal. Měl strach z toho, že by neovládl své vzrušení z přítomnosti, tak hezkého a milého kluka a bál se, že by si Filip mohl něčeho všimnout.

   Na Filipovi bylo znát zklamání, které se ani moc nesnažil zakrývat, přesto více Petra nepřemlouval. Když se rozloučili, rozešli se. Předtím se však domluvili, že zítra spolu vyrazí na procházku do lesa a na houby. Na to se Filip ztratil ve tmě.

   Petr si jen smutně povzdechl. Když uklidil všechno rybářské náčiní, připravil se ke spaní. Začínal mít docela obavy z blížícího se deště. Vypadalo to na pořádný lijavec nebo bouřku.  Proto si raději zabalil všechny věci do báglu a uschoval pod igelit, aby mu věci nenavlhly. Nakonec pod přístřeškem rozbalil spacák a zavrtal se do něho. I když byl unavený a ospalý, nemohl opět usnout.
   V hlavě se mu honily události dnešního a tak se nevyhnul ani vzpomínkám na Filipa. Po dlouhé době měl pocit, že našel nejen hezkého, ale hlavně milého kamaráda se kterým si myslel, že si velice dobře rozumí. Petr si zapálil cigaretu a nechal se unášet svou fantazií. Nakonec se podařilo usnout.

   Nevěděl, jak dlouho spal, když se ozvala někde poblíž šílená rána. Polekaně vyskočil ze spacáku. Právě začínalo silně pršet. Déšť uhasil i poslední zbytky žhavý v ohništi. Do toho se zvedl prudký a silný vítr, který náhle podebral celtu, uchycenou na větvích. K tomu všemu začínaly létat po obloze blesky v stále kratších intervalech, doprovázené hromy.

   Celta chvilku odolávala, ale nevydržela to dlouho. Nakonec povolila a plápolající na jedné šňůrce mlátila o všechno co jí přišlo do cesty. Petr se ji sice snažil zachytit a znovu uvázat, ale vítr byl silnější a tak se mu to nedařilo. Během chvilky, byl Petr promočený až na kůži. Vlády se ujala pravá letní bouřka, které neměl člověk šanci ve volné přírodě vzdorovat.

   Když se nakonec Petrovi přeci jen podařilo, jakžtakž celtu uvázat, vlezl si pod ní a chtěl se zabalit do spacáku. Ale i ten, byl kompletně promáčený. Voda z něho jen crčela. Jediné co, jako zázrakem, odolalo, byla krabička cigaret, které měl Petr schované v nepromokavé kapsičce na krku, společně se zápalkami.

   Proto si Petr s chutí jednu zapálil. Sotva z ní však stačil potáhnout, když se nebe rozjasnilo, jako ve dne. Blesk uhodil do několik metrů vzdáleného smrku, který se naštěstí skácel na opačnou stranu, než byl Petrovo přístřešek. Tomu přejel zděšením mráz po zádech. Stačilo kousek vedle a bylo po něm.

   „Haló! Petře, jsi v pořádku?!“ ozvalo se vyděšeně ze tmy, někde za Petrovýma zádama. Za chvilku se objevil kužel světla a za okamžik stál vedle Petra, stejně promočený Filip.
   „Jo, zatím ještě žiju, ale měl jsem namále,“ oddechl si Petr, který byl rád, že Filipa vidí.
   „Koukám, že ti z tvého bydlení moc nezůstalo. A taky ze všeho se dá ždímat spousta vody,“ konstatoval Filip, když rychlým pohledem zhodnotil situaci. V jeho hlase však nebyla ani známka škodolibosti.

   V tu chvíli prořízl oblohu další blesk, doprovázený hromobitím, který uhodil někde na druhém břehu přehrady.
   „Pojď ke mně do srubu. Tady zůstat nemůžeš,“ vyzval Filip Petra a aniž by čekal na odpověď, vzal do jedné ruky Petrovo bágl a druhou ho chytil za ruku a táhl za sebou.

   Tentokrát Petr neprotestoval. Stačil jen hrábnout pro spacák a klopýtal za Filipem.

   „Okamžitě ze sebe všechno shoď, nebo si něco uženeš,“ nařídil Filip Petrovi, když vběhli do srubu a sám si začal svlékat mokré oblečení. Petr neodporoval a během chvilky tam stáli úplně nazí. Filip podal Petrovi ručník a potom rozvěsil mokré věci na šňůru. Petr si chtěl vybalit z báglu nějaké věci na převlečení, ale všechno bylo mokré.
   „Do háje,“ zaklel Petr.
   „Nedá se nic dělat,“ odpověděl mu Filip, když zpozoroval o co jde. „Já taky už nemám nic suchého. Asi nám je ta nahota dnes souzená. Vypadáme jako dva adamiti,“ pousmál se Filip. „Teď si však zalez pod můj spacák, ať nenastydneš?“
   „A čím se přikryješ ty?“ ohlédl se Petr po srubu.
   „Bohužel, mám tu jen tenhlejeden spacák, tvůj je mokrý, tak se do mého musíme vejít spolu,“ prohlásil Filip. Sám rozepnul spací pytel a rozložil ho jako deku. Během chvilky se pod ním oba, tulíc se k sobě, chvěli zimou.

   „Měl jsem hrozný strach, že to praštilo do tebe,“ prohlásil Filip hlasem, ve kterém zněly ještě zbytky strachu, který měl o Petra, když začala bouřka.
   „Musím se přiznat, že jsem měl v sobě malou dušičku,“ usmál se Petr, ale při vzpomínce na to co se před chvilkou stalo, se zachvěl.
   „Taky, když to začalo, nemohl jsem spát. Pořád jsem musel myslet na tebe,“ přiznal po chvilce váhavě Filip a zapálil oběma cigaretu. Jednu podal Petrovi. Ten si ji s chvějícími se prsty vzal. Cítil, že je mu zima.
   „Díky Filipe. Snad ti to budu moct jednou vrátit.“
   „Za co prosím tě děkuješ?“ podíval se překvapeně Filip. „Vždyť jsem pro tebe nic neudělal.“

   Petr to nekomentoval. Jen se chvěl zimou. Filip na tom nebyl o nic lépe. Stále více se k sobě tulili, aby se zahřáli jeden o druhého. Hodně to pomáhalo, ale pro Petra to však mělo ještě jiné následky.

   Cítil, že ho to vzrušuje a začalo se to projevovat i na jeho přirození, které stále více tuhlo. Snažil se sice ovládat a sám sebe za své slabošství nenáviděl, ale poručit tělu a smyslům nedokázal. Vůně Filipo kůže, dotyk jeho nahého těla i příjemný pocit, že leží vedle takového kluka, prostě dělaly své.
   „Pokusíme se raději usnout,“ navrhnul rychle Petr a otočil se k Filipovi zády.

   Najednou se však stalo něco, s čím nepočítal. Filip se k němu otočil a přitiskl se k němu. Petr ucítil na svém zadečku kromě jeho slabin i něco velkého a tvrdého. Nebylo pochyb o tom, že je to Filipovo ztopořené mužství.
   „Asi Petře prožíváme stejné pocity. A jestli ano, tak se za ně nemusíš stydět,“ zašeptal něžně Filip Petrovi do ucha a rukou ho objal kolem hrudi. „Já jsem rád, že jsi tu se mnou. Že jsi nahý a že se k tobě mohu tulit. A pokud nechceš, nemusíme ještě spát.“

   Petr ztuhnul. Překvapením i zděšením. Najednou nevěděl co má dělat. Cítil, že pokud Filip nepřestane, postříká mu postel i spacák svou tekutinou lásky. Zároveň si však přál, aby nepřestával. Cítil, že se mu to hrozně líbí a že je po dlouhé době šťastný. Jen stále nemohl uvěřit tomu, že by měl takové štěstí.

   Ještě nikdy v životě se s klukem nikdy nemiloval a ani tomu už nevěřil, že se mu to někdy povede. Filip mu byl velice milý a taky se mu hrozně líbil. Zároveň však měl strach, jestli ho jenom nezkouší, jak bude Petr reagovat.
   Pojednou se Petr začal chvět ještě více. Věděl, že to není jen zimou. Jeho tělo, chvěním vyjadřovalo to co Petr v sobě spoustu let hluboko dusil a skrýval.
   „Ty pláčeš?“ zeptal se překvapeně Filip.
   „Nepláču,“ odpověděl Petr a otočil se k němu tváří. „Jak si to poznal?“
   „Co, že pláčeš?“ nepochopil Filip jeho otázku.
   „Ne, to, že se mi líbíš jako kluk?“
   „Petře, nejsem slepý. Ty se mi taky hrozně líbíš. Ale viděl jsem, že se bojíš, tak jsem tě nechtěl zbytečně vyděsit. A náhoda tomu napomohla, že jsem si mohl k tobě lehnout a přitulit se. A když jsem cítil, jak si vzrušený, tak už jsem si dodal odvahu. Neumíš si ani představit co to se mnou dělalo, když ses ke mně tisknul a učil mne nahazovat udici,“ usmál se Filip při té vzpomínce.
   „Víš Filipe. Já jsem se, ale s klukem ještě nikdy nemiloval. Chtěl bych to a chtěl bych se milovat právě s tebou, ale já nehledám kluka na jednu noc,“ řekl tiše Petr a nepatrně uhnul před Filipovy ústy, když ho chtěl políbit. Filip se nevzdal a pokusil se Petra znovu políbit. Udělal to pomalu a něžně, aby ho nevyplašil.
   „Ani já Petře nechci milence na jednu noc. A myslím si, že bychom si mohli patřit déle. Pokud chceš?“
   „Chci,“ vzdychl Petr a objal Filipa. Ve svém objetí vyjádřil všechno to, po čem tolik let toužil a zároveň co právě cítil.

   „Filipe, můžu se tě na něco zeptat?“
   „Ptej se,“ vybídl ho Filip. Leželi po dlouhém milování, přitulení k sobě a oba se cítili sice unaveni, ale šťastni.
   „Ty už si někdy někoho měl? Myslím nějakého kluka?“ doplnil Petr nesměle.
   „Je to tak důležité?“ zeptal se Filip překvapeně. Nevadilo mu na co se Petr ptá, pouze v něm nechtěl vyvolat nějaké pocity studu nebo hanby.
   „Asi ne, ale docela rád bych to věděl,“ přiznal se Petr a aby zakryl rozpaky, Filipa políbil.

   „A jak si přišel na to, že se ti líbí kluci?“ vyhnul se Filip přímé odpovědi.
   „Hodně brzy. Byl jsem dlouho zamilovaný do jednoho kamaráda z dětství a když mi došlo, že to co k němu cítím, není jen kamarádství, byl jsem z toho dost špatný. Nikdy jsem neměl možnost si o tom s někým popovídat. A hrozně jsem se bál toho, že když se to někdo dozví, budou to hned vědět všichni.“
   „Takže vaši o tom neví?“
   „Žiju jen s mámou,“ přiznal váhavě Petr. „Tedy žil jsem s mámou, než se skoro před dvěma roky odstěhovala ke svému novému příteli. A nikdy jsem nenašel odvahu jim to říci. A co vaši, ty jsi jim to řekl?“
   „Já rodiče nemám,“ povzdechl si Filip. „Počkej, nech mne domluvit,“ zarazil Petra, když viděl, že se mu chce za svou otázku omluvit. „Když mi bylo pět, tak se naši zabili při autonehodě. Nějakou dobu jsem byl u babičky, ale ta byla už moc stará. A tak, když strejda ovdověl, tak si mne vzal k sobě. Nikdy neměli s tetou žádné děti. Když jsem byl na škole, tak si strejda našel nějakou novou přítelkyni. Té jsem to však nikdy neřekl. Je to sice hodná ženská, ale zdržoval jsem se doma, tak málo, že jsem neměl příležitost jí to říci. Taky ji tak moc zase neznám.
   A co se týká tvé předešlé otázky, jestli jsem někdy měl nějakého kluka, tak ti popravdě říkám, že ano. Samozřejmě na škole jsem se několikrát zkusil milovat s klukem, ale nikdy z toho nic vážného nebylo. Spíše jen chuť na sex. Potom jsem potkal kluka o kterém jsem si myslel, že je to ten pravý. Jenže po čase jsem zjistil, že on je na holky a se mnou si pouze krátil čas na koleji. Tak jsem se zařekl, že už nikoho nechci,“ povzdechl si Filip smutně.
   „Ty už nikoho nechceš?“ zarazil se Petr. Když zaslechl Filipova poslední slova, zarazilo ho to.

   Sice se znali jen krátce a nevěděli jeden o druhém skoro nic, přesto Petr cítil, že by chtěl s Filipem chodit. Alespoň to zkusit. A Filip mu teď říká, že už nikoho nechce. Přitom mu před milováním říkal, že nehledá jen milence na jednu noc. Nevěděl co si má o Filipových slovech myslet.

   Filip ucítil, že se Petr nepatrně odtáhl. V první chvíli nevěděl co se děje, ale v zápětí si uvědomil co řekl a začal se smát.
   „Počkej Petře, já to tak nemyslel. Špatně jsem se vyjádřil. Nechtěl jsem to do té doby, než jsme se poznali my dva. Líbíš se mi a co bude dál, to už opravdu bude záležet jen na nás dvou,“ snažil se vysvětlit Filip a na důkaz svých slov k sobě Petra přivinul a co nejněžněji ho začal hladit po celém těle.

   Ještě než usnuli, nedokázali odolat touze po dalším nádherném milování.


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1709)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS