Poznání - 4. Loučení

   „Dobré jitro,“ pozdravil Filip Petra, který se zrovna probudil a otevřel oči. Filip ležel na boku s hlavou podepřenou rukou a zasněně si prohlížel spícího Petra.
   „Hezký den,“ usmál se šťastně Petr a opatrně Filipa políbil. Po chvilce, jako by si dodával odvahy, se k němu přitulil.

   Přesně o tomhle Petr vždycky ve svých představách snil. Jeho snem bylo najít kluka se kterým by mohl chodit do přírody, do kina, trávit hezké chvíle, milovat se a nejen to. Toužil s někým žít. Prožívat s ním dobré i to zlé. Vždy si představoval jak se ráno vedle své lásky probouzí a večer s ní uléhá. Petr vždycky věděl, že hledá nejen přátelství, ale i teplo lásky.

   A dnes ráno, když se probudil, byl plný naděje a pocitu, že to konečně našel. Jen se bál, aby to všechno nebyl jen sen. Proto rychle Filipa objal a začal ho hladit po celém těle. Chtěl se ujistit, že se mu to jen nezdá.
   „Máš hlad?“ zeptal se šťastně Filip, který prožíval stejné pocity.
   „Ani ne.“
   „Tak navrhuji, abychom se skočili vykoupat?“
Petr nadšeně souhlasil.

   Tak jak byli, nazí, vyskočili z postele a s napůl vzrušenými poklady mezi nohama, vyběhli ze srubu a za veselého jásotu, jako malí kluci, běželi k přehradě. V tuhle chvíli najednou Petrovi nahota nevadila a nestyděl se. Naopak. Příjemně ho to vzrušovalo a cítil se svobodný a volný.

   Pohled na dva šťastné, zamilované kluky, plné veselí, kteří se ženou k vodě a skotačí jako malí kluci, byl pohledem pro bohy.

   Po příjemné a osvěžující koupeli, se oba kluci vrátili zpět do srubu. I když se v noci mírně ochladilo, po té děsivé bouřce, ráno po ní nebylo ani památky. Nebe bylo opět jako vymetené a vzduch byl opět protkán teplem.

   Filip s Petrem se dohodli, že už zůstanou oba ve srubu. Ani jeden z nich neměl zájem, aby se Petr vrátil do svého tábořiště.

   Od té chvíle, oba prožívali snad nejhezčí chvilky ve svých životech. Jak Petr, tak i Filip, byli šťastni, že našli,jeden ve druhém navzájem, nejen přítele a milence, U Petra to byl ještě pocit, že konečně, prvně v životě, našel i lásku po které tak dlouho toužil a o které doposud jenom snil.

   Společně prožitý týden, plný lásky, přátelství a porozumění, kdy se chodili koupat, toulali se po lese, rybařili a jeden druhému o sobě vyprávěli co cítí, co doposud zažili a co by chtěli prožít, utekl tak rychle, že se tomu nechtělo ani věřit.

   Když sedmý den, který spolu strávili, dorazili na vlakovou zastávku, byli oba zamlklý a cítili se všelijak. Čím více se blížil odjezd vlaku, tím méně toho namluvili. Věděli sice, že se loučí jen na pár dní, přesto se blížila ta neúprosná chvíle, kdy se rozloučit museli. A to je oba bolelo. Každý z nich odjížděl na opačnou stranu, protože jejich vlaky se na této zastávce křižovaly.

   Původně si Petr myslel, že Filip bydlí někde blízko něho, protože přeci tenkrát ráno, odjížděli ze stejného nádraží, ale nebylo tomu tak. Filip sice bydlel zhruba ve stejné vzdálenosti od srubu jako Petr, ale na opačné straně. To, že tenkrát ráno jeli spolu, byla pouze náhoda.

   Den předtím, než se Filip vydal na srub, pomáhal kamarádovi na stavbě domu. Byl z toho však, tak unavený, že ve vlaku usnul a přejel. Když se probudil, zjistil, že vlak právě vjíždí do stanice města, kde bydlel Petr. Proto rychle vystoupil. Čekalo ho však zklamání. Nejbližší vlak zpět jel až ráno a tak musel nocovat na nádraží. Proto se viděli u toho ranního vlaku.

   „Mám tě moc rád a miluji tě Petře,“ zašeptal Filip a přivinul Petra k sobě.

   Ten se vůbec nebránil. Naopak. Dělalo mu to dobře a navíc tak nemohl Filip zahlédnout v jeho očích, že nemá daleko k pláči z toho, jak je smutný, že se musí rozloučit.
   „Já tebe taky Filípku,“ odpověděl Petr, upustil na zem svůj bágl a Filipa k sobě přitiskl ještě silněji.

   Na zastávce stáli sice sami, ale i kdyby tomu tak nebylo, Petr věděl, že je mu to jedno, zda je někdo uvidí. Udělal by to třeba i na hlavním nádraží v Praze.

   Loučení bylo těžké, ale neúprosné. Vlaky postupně dorazily do zastávky a tak nezbývalo nic jiného, než do nich nastoupit. Petr okamžitě po nastoupení stáhl okno a koukal na Filipa, který udělal to stejné, ve svém vlaku. Nakonec se soupravy rozjely, každá svým směrem. Přesto Petr koukal za odjíždějícím vlakem ještě hodně dlouho i po tom, co se mu ztratil z dohledu.

   Když dorazil domů, zjistil, že není schopen myslet na něco jiného než na chvíle strávené s Filipem. Uvědomil si, že si během toho týdne začali být tak blízcí, jako by se znali alespoň rok. Řekli si jeden o druhém snad všechno, přesto si Petr uvědomil, že vlastně neví, kde Filip přesně bydlí. Věděl, že je to někde na jihu, ale na název vesnice, jaksi pozapomněli. Měli na sebe pouze telefonní čísla.

   Petr si smutně začal vybalovat a uklízet své věci, které měl sebou. Každá z nich mu však připomínala Filipa, nebo nějakou chvíli s ním strávenou. Proto toho raději nechal a když se vykoupal, vydal se za Vaškem a partou, o kterých věděl, že alespoň někdo z nich bude sedět v jejich hospodě.

   Uvítání bylo veliké a upřímné, hlavně ze strany party. I Petr je rád viděl, ale přesto se přistihl, jak často ve svých myšlenkách je s Filipem. Byl to člověk po kterém volalo jeho srdce a on tomu nemohl a ani nechtěl bránit.
   „Ty ses nám na tom vandru snad zamiloval,“ prohlásil vesele Vašek, který si všiml, že Petr je často duchem mimo. Přitom ho přátelsky poklepal po rameni. Druhou rukou objal vedle sebe sedící Lenku, se kterou už druhý měsíc chodil. Ta se na Petra spiklenecky podívala a jemu bylo jasné, že jen ona ví, jak to s tou jeho zamilovaností opravdu je.
   „Doufám, že nám ji někdy přivedeš ukázat?“ pokračoval dál vesele Vašek.
   „To víš, tobě tak nějakou holku přivedu?“ zasmál se Petr. A dopadne to jako tady s Lenkou, kterou si mi přebral.“

   Všichni věděli, že jeho slova jsou míněna z legrace a taky je tak brali. Jen Petr s Lenkou věděli své, ale to si nechávali pro sebe.

   Zábava byla v plném proudu a nikdo z party se nenudil. Petr se však dnes nedokázal do živé zábavy zapojit. Vypil dvě piva a potom i přes jejich protesty se zvedl a když se rozloučil, odešel. Bylo to tak lepší. Myšlenkama byl stejně stále u Filipa a dění kolem sebe ani pořádně nevnímal. A nechtěl v partě kazit náladu.

   Když dorazil domů, uvědomil si, že svůj mobil nechal ležet na botníku. To se mu snad ještě nikdy nestalo. Normálně nevytáhl bez svého mobilu z domova ani paty.

   Na displeji svítilo upozornění, že má dvě přijaté zprávy a tři zmeškané hovory. Jedna zpráva a dva ztracené hovory, byli od Filipa. Zbytek od mámy. Jako první se Petr vrhnul na zprávu od Filipa. To co z ní vyčetl ho hrozně moc potěšilo. Zjistil, že Filip prožívá stejné pocity jako on. Petr z toho byl šťastný i dojatý zároveň. Mrzelo ho, že prošvihnul Filipovo hovory. Hned mu zavolal. Ale Filip měl zapnutou hlasovou schránku. Když se mu to nepovedla ani na potřetí, napsal mu smsku.

   Další zmeškaný hovor a zpráva, byly od mámy. Ta mu nejdříve vynadala, že jí nebere telefon a dále mu ve své zprávě připomněla, že ho zítra čekají. Petr si oddechl. Ještě, že mu to máma připomněla. Málem na to zapomněl, že má za nima jet. Vzal si čtrnáct dní dovolené. Z toho si první týden vyhradil na vandr. Mámě a Honzovi slíbil, že druhý týden stráví u nich na statku.

   Volat mámě už nechtěl, protože už bylo pozdě. Proto jí jenom odepsal, že zítra odpoledne určitě přijede. Od Filipa mu přišla na mobil doručenka, že zpráva nebyla doručena. To Petra trochu mrzelo. Měl strach jestli se náhodou Filip neurazil. Taky by ho hrozně rád slyšel.

   Petr byl zamilovaný a prvně v životě prožíval to co prožíval. Proto do své lásky dával všechen svůj rozum a hlavně celé srdce.


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1561)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS