Poznání - 5. Poznání

   „Nazdar tuláku. Tak tě zase vítám konečně doma,“ halekal radostně Honza, když Petr vešel vraty na dvůr zemědělské usedlosti, kde mamka s Honzou bydleli. Máma, která zaslechla Honzovo nadšené vítání, vyšla v zástěře ze dveří domu.

   Petr při pohledu na ní, musel uznat, že ji život s Honzou, tady na statku, svědčí. I když měli oba dost práce, bylo vidět, že jsou spolu šťastní. A mamka vypadala snad o deset let mladší.
   „Ty synku můj toulavý. Jen pojď, ať tě vytahám za uši. Pořádně se neozveš a člověk ani neví co s tebou je,“ hartusila matka a když k ní Petr radostně doběhl, rád se od ní nechal zajmout do jejího mateřského objetí.

   Věděl, že mamka svoji nazlobenost pouze hraje. Ve skutečnosti byla ráda, že ho zase vidí. Jako byl rád Petr, že vidí on je.  Za ty tři měsíce, co tu nebyl, si pouze občas telefonovali a Petr jen stěží odrážel máminy a Honzovo útoky, že má jezdit minimálně každých čtrnáct dní. Dokonce mu vyhrožovali, že jestli nepřijede on, vydají se oni za ním.

   Petr však měl spoustu starostí v práci a navíc finančně mu to v poslední době taky nevycházelo. Ale to jim raději neříkal. Věděl, že by se zlobili a ještě by měli starosti.
   „Koukám, že jsi nám nějak pohubl. Vždyť nemáš ani žádnej zadek,“ usmál se Honza a poplácal Petra přátelsky po rameni. „Však mi si tě tady už vykrmíme.“
   „Zvoní telefon,“ prohlásila náhle máma.
   „Zůstaň tady, já to vezmu,“ vybídl ji Honza a vešel do domu. Máma s Petrem se posadili na lavičku pod okny domu.
   „Jsem ráda Petře, že jsi konečně přijel. Už jsem si dělala starosti,“ vyčetla mu matka mírně a přitom ho hladila ve vlasech. Petr ji chytil za ruku a přitiskl si ji šťastně ke své tváři.
   „I já jsem mamko rád, že jsem doma. Moc jsem se na vás těšil,“ přiznal Petr po pravdě a přitulil se k ní.
   „Tak co lovče, jak bylo na rybách?“ zeptal se Honza, když vyšel z domu a posadil se k nim na lavičku.
   „Super,“ zasnil se Petr.
   „Kdo to volal?“ zeptala se máma.
   „Jo vidíš,“ zasmál se Honza. „Málem bych zapomněl. Volal ten náš kluk, že přijede šestkou na nádraží, tak abych pro něho zajel.“
   „Co se děje? Vždyť ráno, když odjížděl, tak říkal, že se vrátí nejdříve za týden?“ divila se máma.
   „Nevím,“ pokrčil Honza rameny. „Byl nějakej divnej. Jen řekl, že něco nevyšlo a ptal se jestli pro něho přijedu na nádraží.“
   „No jo, vždyť oni vlastně zrušili autobus od šestky vlaku,“ uvědomila se máma.

   Petr z toho moc nechápal. Věděl sice, že Honza má nějakého synovce o kterého se staral. Nebo spíše vychovával, ale to bylo ještě před tím, než se sem nastěhovala máma. Ten synovec potom odešel na školu na druhý konec republiky a domů jezdil minimálně. Takže Petr i když ho znal z vyprávění, nikdy neměl možnost se s ním setkat. Věděl jen, že jsou asi stejně staří.

   Matka si všimla Petrova nechápavého pohledu.
   „Aha, vy dva se vlastně ještě neznáte. Tak dnes budete mít tu čest. Filip je hodný kluk.“
   „Filip?“ zeptal se udiveně Petr. Jen při vyslovení toho jména si vzpomněl na svého Filípka a bylo mu smutno, že nemůžou být spolu. Taky ho mrzelo, že se mu nemůže už od včerejška dovolat. Stále měl nastavenou hlasovou schránku. Bylo mu z toho smutno a nevěděl co si o tom má myslet. Taky už mu napsal asi deset smsek.
   „Copak ty nevíš, ani jak se jmenuje?“ podivila se překvapeně máma.
   „Ale jo, zapomněl jsem,“ vymlouval se rychle Petr. Ve skutečnosti si však nepamatoval jméno Honzovo kluka. Navíc pro něho existoval pouze jeden jediný Filip a to byl ten jeho.
   „Tak a dost řečí a pojď se najíst. Od rána jsi určitě nic nejedl,“ vyzvala ho mamka.
   „Díky, nemám hlad. V tomhle vedru nemám na jídlo ani chuť,“ odmítl omluvně Petr. Věděl, že se mamka bude zlobit, určitě vyvářela jako o posvícení. Ale Petr opravdu neměl hlad. A Honza, jako starý sedlák se toho hned chytl.
   „Tak to mi můžeš jít pomoct se dřevem. Vyjeď ze stodoly s traktorem a zajedeme pro nějaký dřevo.“
   „Počkej Honzo,“ zarazila je oba máma. „Vždyť někdo musí jet pro Filipa na nádraží. Máš už půl šesté. Přeci ho nenecháš šlapat deset kilometrů pěšky?“
   „No jo Hani, máš pravdu,“ zamyslel se Honza. „Ale já musím jet. Slíbil jsem starému Slámovi, že si to dřevo dneska odvezu. Jinak ho prej prodá někomu jinýmu.“
   „Tak já pro něho zajedu,“ nabídl se radostně Petr. Jako roční majitel řidičáku, jezdil rád, ale bohužel málokdy. Svoje auto neměl. „Ale jak ho poznám?“
   „Neboj, on pozná naše auto,“ usmál se Honza potěšen Petrovým návrhem. Alespoň měl vyřešený problém. „A až se k tobě přihlásí černovlasý kluk, že chce jet domů, tak to bude Filip.“
   „Klíče a doklady od auta, jsou v kuchyni na stole,“ stačil ještě dodat Honza, než vešel do stodoly.

   Petr chtěl vejít do domu, když ho máma chytla za ruku. Překvapeně se po ní ohlédl. Měla takový divný výraz ve tváři.
   „Peťulko, doufám, že spolu budete dobře vycházet. Ty jsi můj syn, ale Filipa mám taky ráda. Jako Honza má rád tebe.“
   „Neboj mami,“ ujišťoval jí Petr. „Budu ho mít rád jako svýho bráchu,“ usmál se Petr a když mamku políbil, vešel do domu.

   Než stihl Petr vyrazit, zjistil, že do příjezdu vlaku zbývá deset minut. A to nemohl do města stihnout.  Proto, aby Filip nečekal moc dlouho, trochu riskoval a jel rychleji, než bylo zdrávo. Naštěstí dojel v pořádku.

   Přesto, když zaparkoval před nádražím, vlak už byl dávno pryč. Už cestou na nádraží potkával Petr davy lidí, kteří vlakem přijeli.  Žádného černovlasého kluka, který by se hlásil k jejich auto, však nepotkal. Proto prošel celé nádraží, ale nikoho nenašel. Petr se polekal, že svého, jako bratra, někde prošvihnul. Mrzelo ho to. Nebylo by to zrovna pěkné seznámení. Naštvaný sám na sebe, se vracel zpět k autu.

   U něho stál, zády k Petrovi, opřený o kapotu nějaký kluk. Byl černovlasý. Petr si hned uvědomil, že má podobné vlasy jako jeho milovaný Filip.
   „Promiň, trochu jsem se … …“
   „Co ty tady děláš?“

   Petr samým překvapením ani nedořekl svou omluvu a už vůbec nebyl v první chvíli schopen odpovědět na otázku.

   Před ním, u jejich auta stál Filip. Jeho Filip. V první chvíli, ze zadu, ho nepoznal, ale když se neznámý otočil, myslel si Petr, že to je jen sen. Přesto měl velkou radost.
   „Já jedu na nádraží pro bráchu, tedy synovce, ale houby, pro známého,“ vysvětloval zmateně Petr, který nevěděl jak má svého, jako bráchu, nazvat a rychle přistoupil k Filipovi, aby ho radostně objal. Radost z nečekaného setkání, byla silnější, než jeho překvapení nad Filipovým příjezdem.

   Filip však evidentně jeho radost z náhlého setkání nesdílel. Prudce se od Petra odtáhl a šlehl po něm dost nepřátelským pohledem.
   „Co se děje Filípku?“ zarazil se zklamaně Petr.
   „Nic,“ odsekl Filip. „Tak já se jako idiot ženu za milostpánem za ním domů, protože se mi po něm stýská a ty tu mezitím šmíruješ u našich. Koukám, že se ti podařilo dobře se vtírnout, když ti strejda půjčil i naše auto,“ dodal vzápětí Filip nenávistně.
   „Počkej Filipe, co … …,“ ozval se Petr překvapeně.
   „Mlč! Tohle je Petře konec,“ skočil mu nenávistně Filip do řeči. „Říkal jsem ti sice, že strejda o mém zaměření ví, ale nepočítal jsem, že … … .“
   „Drž hubu!“ přerušil ho tentokrát Petr. Skoro zařval, ale ani ne tak vzteky, jako ze zoufalství. Petrovi došlo, že Filip si o něm myslí, že je nějaká stíhačka a že se přijel do jejich rodiny vetřít.
   „Co si to dovoluješ!“ reagoval Filip na Petrovo okřiknutí stejně razantně.

   To však už bylo na Petro moc. Nejdříve se chtěl pokusit Filipovi znovu všechno vysvětlit, protože při pohledu na něho si uvědomil, jak toho kluka šíleně miluje. Nebo spíše miloval. O to více ho bolelo, jak se Filip chová. Jeho chování a tvrdohlavost mu hrozně ubližovala. Začalo mu totiž leccos docházet, ale reakce, které se od Filipa dočkal ho úplně odzbrojila.

   „Jsi pěknej hajzl Petře,“ zasyčel vztekle Filip, aniž by si nechal něco vysvětlit a na důkaz, jak Petrem pohrdá, si před ním odplivl. „A já tě tolik miloval,“ dodal ještě a vrhnul se k Petrovi. Vytrhnul mu z ruky klíčky od auta a dost nešetrně ho odstrčil od jejich auta.

   To už bylo na Petra příliš. Nejdříve se chtěl na Filipa vrhnout, ale nakonec k tomu nenašel dost sil. S očima plných slz se na něj zklamaně podíval. Potom se otočil a rozběhl pryč. Cítil, že musí, protože jinak by udělal něco hodně ošklivého. A i přesto, jak se cítil, nechtěl Filipovi ublížit.