Poznání - 1. Vzpomínky

   Když konečně skončil Petr s přípravami, vykoupal se, nařídil budík na třetí hodinu ranní a šel si konečně lehnout. Měl na spánek necelých pět hodin, ale ani ty mu neměly být dopřány.

   Venku úřadovala pravá letní noc. Okno do pokoje bylo dokořán a z ulice bylo slyšet čas od času projet auto, nebo klapot bot, nějakého opozdilého tuláka noční ulice. Bylo hrozné horko.

   I přes otevřené okno, se v pokoji nedalo dýchat. Petr, ač byl přikryt jen lehkou přikrývkou přes nahé tělo, měl pocit, že leží v roztopené peci. I ta deka mu vadila. Proto ji ze sebe strhnul a zůstal ležet jen tak, jak na svět přišel.

   Stále nemohl usnout. Spánek nepřicházel. Přesto horká letní noc nebyla jediným důvodem, proč nemohl usnout. Hlavou se mu honila spousta myšlenek.

   Jedna z nich byl představa, jak se zítra utáboří u přehrady, kde stráví několik dní. Petr se po dlouhé době chystal zase na vandr. Už dlouho se na tuhle chvíli moc těšil. Viděl se, jak sedí u vody, rybaří, nebo se, kdykoliv bude mít náladu, vykoupe a potom se bude válet na slunci.

   Při jedné ze svých mnoha víkendových toulek přírodou, které miloval, našel pěkné místečko u přehrady, kam podle stavu okolí už hodně dlouho nikdo nechodil. Byla to zalesněná zátoka, kde se pár metrů nad vodou krčil malý srub. Široko, daleko nebyla jediná známka dalšího života. Petra to překvapilo. I srub vypadal, že už je delší dobu nepoužívaný. I když vypadal zachovale, nikde nebylo vidět, že by ho někdo používal.

   Z nálezu tohoto zapadlého místa měl Petr radost a už se těšil, jak si tam bude vegetit.  Místo bylo daleko od nejbližší vesnice, či stavení. Mimo cest a pěkný kus od nejbližší veřejného dopravního spojení. To všechno bylo asi tím důvodem, proč sem nikdo nezabloudil. A to Petrovi vyhovovalo. Už se na to, bohem i lidmi zapomenuté místo nádherné přírody, které se mu líbilo, těšil. Chtěl tam být v klidu a sám. Důvodem byla událost, která se mu rovněž honila hlavou a nedala mu taktéž usnout.

. . . . .

   „Petře, doufám, že už jsi natolik dospělý, že ti mohu věřit. Nikdy bych s tím nesouhlasila, ale je ti už osmnáct a tak tě nebudu nutit, abys odjel s námi. Nechci, abys měl pocit, že se musíš držet stále mámě za sukni. Navíc Honza tvrdí, že by jsi měl konečně dostat šanci ukázat, že už jsi připravený vést samostatný život,“ uzavřela máma svůj monolog, při kterém stěží zadržovala slzy, které se ji draly do očí.
   „Neboj mami,“ objal ji Petr kolem ramen a políbil na tvář. „Jsem už dospělej a myslím si, že se o sebe dokážu postarat. Navíc co je to dneska sto kiláků. Stačí sednout na vlak a za chvilku jsem u vás. Navíc existuje něco jako telefon a tak si můžeme kdykoliv zavolat,“ utěšoval Petr mámu se skrytou obavou, aby si to ještě nerozmyslela.

   Bylo to už pět let, co umřel táta a oni dva zůstali sami v bytě se dvěma pokoji a malou kuchyní. V té době se máma na Petra upnula ještě více než dosud. Celý život začala podřizovat jen Petrovi a jejich domácnosti.

   Teprve loni, když ji doktor nekompromisně vyhnal po operaci do lázní, nastala změna v jejím a vlastně i Petrovo životě. Máma se tam seznámila s Honzou. Byl to skoro padesátiletý bezdětný vdovec. Měl malou zemědělskou usedlost, kterou by mu mohl leckdo závidět.

   Netrvalo dlouho a z obyčejné lázeňské známosti se vyklubala láska. Všechno klapalo bez problémů. Dokonce i s Petrem si Honza padl do oka a rozuměli si. I když Petr na lázeňské známosti nevěřil, v tomhle případě po nějaké době změnil názor.

   Po čase přišel Honza s nápadem, aby se máma s Petrem k němu přestěhovali. Máma po delším váhání nakonec souhlasila, ale problém byl s Petrem. Nechtělo se mu z měst, kde žil od narození, kde měl spoustu kamarádů a taky dobrou a slušně placenou práci.

   Nakonec celou věc vyřešil Honzův návrh. Petr zůstane žít sám v bytě půl roku na zkoušku a když nebudou  problémy, tak se uvidí co dál. Máma o tom z počátku nechtěla ani slyšet, ale po čase, když se domluvili, že za nimi bude Petr každých čtrnáct dní jezdit, ustoupila.

   „Tak dost toho srdceryvného loučení. Nestěhujeme se na konec světa a Petrovi bylo před měsícem osmnáct,“ vyzval je Honza přátelsky, když se vrátil z venku, kde nakládal věci do auta. „Ty Petře, když budeš něco potřebovat, tak kdykoliv zvolej a za čtrnáct dní, tě čekáme doma. A když přijedeš s nějakou tvou holkou, tak bude vítána rovněž,“ dodal ještě Honza ve dveřích, když sebral poslední dvě tašky a vycházel z bytu.

   Petrovi po jeho slovech přejel mráz po zádech.
   „Neboj, taky se dočkáte,“ odpověděl Petr pokoušejíc se o úsměv.

   Když se s mámou i Honzou rozloučil, ještě je vyprovodil máváním z balkónu. Potom se vrátil zpět do pokoje a opřel se o zárubně balkónových dveří. Poslední Honzova slova ho slušně vyděsila. Nevěděl jestli to měla být jen přátelská výzva, nebo snad nějaká skrytá narážka.

   „Jen doufám, že nic netuší?“ povzdechl si Petr polohlasně. Byl z toho nesvůj. O tom, že se mu líbí kluci, věděl Petr již dost dlouho, ale bohužel neměl doposud možnost vyzkoušet si to v praktickém životě.

   Jediná jeho zkušenost byla, když byli se třídou, ještě na učilišti, na bramborové brigádě. Spali v bývalém statku, kde bylo tak málo místa, že museli spát na postelích po dvou. Petr spal s Vaškem. Nejhezčím klukem ze třídy za kterým se ohlížela nejedna holka. A nejen holka.

   Petr se s Vaškem znal a kamarádil již od dětství. Čím byli oba starší a vyspělejší, tím více si Petr uvědomoval, že nemá Vaška rád jen jako kamaráda. Vašek se mu líbil i jako kluk, jenže neměl nikdy odvahu něco naznačit. Natož mu něco říci.

   Tenkrát na té brigádě spolu spali na jedné posteli, jen ve slipech, protože spát v nějakém pyžamu bylo pro ně ponižující, chodili spolu do sprchy a prostě spolu trávili spoustu času i jinak. A to i v situacích, kdy měl Petr možnost prohlížet si Vaškovo nahé tělo i s jeho nádherným mužstvím v rozkroku. Petr stále silněji cítil, že má Vaška rád nejen jako kamaráda, ale, že ho i vzrušuje jako kluk. To ho sžíralo.  Měl hrozný strach, že kdyby se Vašek dozvěděl, co k němu Petr cítí, tak by skončilo jejich dlouholeté přátelství. A tak Petr jen využíval každou chvíli, kterou mohl s Vaškem strávit. Svá tajná přání i vzrušení prožíval o to intenzivněji, když doma několikrát denně onanoval.

   Další velký problém byl, když Petr vyrazil s klukama někam na diskotéku, či se jen tak pobavit. Dalo se říci, že holky se o Petra zajímaly, ale on nejevil zájem o ně. Když byl sám, neměl problém, to se vždy nějak vymluvil. Horší to bylo v partě, tam si Petr nemohl dovolit něco pokazit. Musel si hrát na lovce dívčích srdcí. Jeho lov a zájem o holky, však vždy končil odchodem z restaurace nebo diskotéky.

   Až jednou to Petrovi nevyšlo. Narazil na Lenku. Byla to pěkná a i inteligentní holka a nebýt toho, že byl Petr jiného zaměření, tak by s ní určitě začal hned chodit. Ta se od Petra nenechala jen tak opít rohlíkem a zajímala se o něho i po diskotéce. Byla o rok starší než Petr.

   Zpočátku se jí snažil vyhýbat, ale nějak se mu to nedařilo.  Nebyla vlezlá, ale uměla vystihnout chvíli, kdy byl Petr v situaci, kdy nemohl vycouvat. Na ni neplatily žádné Petrovo výmluvy a vytáčky. Petr se jí líbil a byl jiný než ostatní kluci. Nakonec to však dopadlo fiaskem.

   Jednou, to bylo na nějaké tancovačce za městem, to došlo, tak daleko, že se venku před hospodou začali líbat. Bylo znát, že Lenku to vzrušilo, ale Petrovi to nic neříkalo. Ale, aby se před ní neshodil, tak si v duchu představil, že se líbá s Vaškem. Trochu to pomohlo, ale Lenka nebyla hloupá.
   „Já se ti nelíbím?“ zeptala se Lenka náhle a Petra od sebe odstrčila.
   „Proč myslíš?“ zarazil se Petr. „Jsi pěkná holka!“
   „Pozoruju tě Petře už delší dobu. Já nemám zapotřebí se někomu vnucovat, ale líbil ses mi a tak jsem si myslela, že bychom mohli spolu chodit. Myslel jsem si, že já se ti líbím taky?“
   „Líbíš se mi Leni, ale já …“
   „Ale nechceš mně,“ skočila mu Lenka do řeči. „Sice nevím co jsem ti provedla, ale stále víc mám pocit, že se mnou chodíš jen z povinnosti!“

   Petra zamrazilo a na čele se mu objevil studený pot.

   „Řeknu ti to rovnou. Nejdříve jsem si myslela, že jsi jinej než ostatní kluci a nejde ti jen o to dostat každou holku hned do postele. Ale čím více tě znám, tak jsem si jistá, že jsi sice jinej, ale z jinačích důvodů.“
   „Z jakých jiných důvodů?“ zakoktal vyděšeně Petr se stále větší obavou.
   „Škoda Petře. Jsi hezkej a hodnej kluk,“ odpověděla mu Lenka po svém, jako by neslyšela na co se ptal.
   „Ale Lenko,“ snažil se ji Petr chytit za ruku, ale ona ucukla a tak Petr sáhnul jen do prázdna.
   „Nemá to cenu Petře,“ skočila mu do řeči a po chvilce váhání k němu přistoupila a  tentokrát ho chytla za ruku sama.
   „Co nemá cenu?“
   „Petře nejsem slepá. Zpočátku jsem si myslela, že máš o mne opravdu zájem, ale po nějaké době mi došlo, že to celé jen hraješ. Taky mne napadlo, že máš jinou holku, ale už nevěřím ani tomu. Prostě si myslím, že seš na kluky.“
   „Jak …, jak jsi na to přišla?!“ zalapal Petr po dechu.

   A je to v háji. Teď, abych se šel utopit, prolétlo Petrovi hlavou. Tohle byla přesně věc, které se hrozně bál. Tak moc se snažil, aby na jeho tajemství nikdo nepřišel. A teď tohle.
   „Prostě přišla,“ usmála se Lenka. Nebyl to však zlý úsměv. Spíše jen byla ráda, že se nemýlila. Tahle věc ji napadala  už delší dobu. Sice se tomu sama divila, ale věděla, že tohle by Petrovi odpustila. Jinou holku však ne.

   Když však viděla, co její slova s Petrem udělaly, přistoupila k němu a objala ho.

   Petr si o sobě nikdy nemyslel, že je zženštělý, ale tohle s ním opravdu zacloumlo. Chtělo se mu brečet.
   „Jak už jsem řekla,“ pokračovala Lenka. „Neušlo mi, jak sis vždycky prohlížel každého pěkného kluka, který se kolem tebe mihnul. Nejdříve jsem si naivně myslela, že je to ze žárlivosti. Ale postupem času mi to docházelo. A taky nejde přehlédnout, jak si zamilovaný do Vaška.“
   „To není pravda!“ vykřikl pojednou Petr. Ale uvědomil si, že křikem nic nevyřeší. Proto ztišil hlas. „To není pravda Lenko, to pracuje jen tvoje bujná fantazie.“
   „Když myslíš?“ pousmála se Lenka. Z jejího úsměvu se však dalo vyčíst, že ho chápe.
   „Tak, když jsem podle tebe teplej, tak proč se, se mnou zahazuješ,“ utrhl se na ni, seskočil z lavičky, kde spolu seděli a rychle se vydal k hospodě.

   Jenže ani k ní nestačil dojít a ohlédl se. Lenka stále seděla na lavičce. Nedalo mu to a vrátil se k ní. Zapálil dvě cigarety a jednu ji podal. Všiml si, že ji po tváři stékají slzy. Naklonil se k ni blíž a svým kapesníkem jí je otřel.
   „Děkuju,“ usmála se na něho a pobídla ho, aby si k ní přisedl. „Neboj Petře, nikomu to neřeknu. Nejsem z těch, která poběží do hospody a bude to všem vykládat. Netvrdím, že mne to nemrzí, ale myslím si, že pro tebe je to všechno ještě těžší. Lidi dokážou být pěkně zlí.“

   Petr se po ní  překvapeně ohlédl. V první chvíli si myslel, že si z něho dělá legraci. Ona mu však upřeně pohlédla do očí. Chvilku váhal, potom se k ní naklonil a poprvé za tu dobu co se znali, ji upřímně políbil.
   „Děkuji ti Lenko. Jsi fajn holka.“
   „Mlč blázínku. Nevíš ani, jak je to pro mne těžké. Ale i přesto jsem ráda, že jsem se v tobě nemýlila. Jsi opravdu jiný, než většina kluků. A i když jinak, než jsem si původně myslela, zůstaňme alespoň kamarádi.“

   Od toho večera se z nich opravdu stali přátelé. Většinou se tvrdí, že mezi mužem a ženou nikdy nemůže vzniknout opravdové přátelství. Oni dva však byli výjimkou.

   I přesto však žil Petr nadále v neustálém strachu, že se to jednou provalí. A tak ani po dvou letech nemohl Honzovi a matce splnit jejich přání, aby jim přivedl někdy ukázat svoji holku. Přání, které poprvé vyslovili, když se stěhovali k Honzovi na jeho statek.

   Čas od času na toto téma, při jeho pravidelných návštěvách narazili, ale doposud se vždy Petrovi podařilo z toho nějak vybruslit. Jenže nevěděl, jak ještě dlouho? Proto se svěřil Lence a ta mu opět, jako již několikrát, pomohla. Dala mu svoji fotografii s věnováním, kde bylo napsáno: Pro mého milovaného Petra. O tom, že se měli rádi jen jako kamarádi, už ovšem nikomu nic neříkali.

. . . . .

   Bylo už pár minut po půlnoci, když Petr konečně zpocený vedrem usnul.