Poznání - 11. Procitnutí

   Týden ubíhal jako voda. Petr s Filipem prožívali nádherné chvíle. Chvíle plné lásky a štěstí. I doma se situace pomalu měnila k lepšímu. Mamka se pomalu, ale jistě smiřovala s poznáním, že její syn je gay. A Petr stále více pociťoval, že se jejich vzájemný vztah, vrací zpět, do starých kolejí.  

   „Co budeme dělat lásko?“ zeptal se Filip, když se po večeři posadili venku na lavičku, aby si zakouřili. Mamka s Honzou sledovali v obýváku svůj oblíbený televizní pořad, Neváhej a toč.
   „Nevim,“ přiznal po pravdě Petr. I když tak úplně pravda to nebyla. Věděl co by mohli dělat, ale na milování nebyla zrovna příhodná doba. Tohle potěšení si kvůli mamce a strejdovi, aby je moc nedráždili, schovávali na večer, nebo na ráno, když se vedle sebe probouzeli.
   „Jsi nějaký smutný,“ prohlásil starostlivě Filip a pohladil Petra něžně po ruce.
   „Abych nebyl,“ povzdechl si smutně Petr. „Vždyť v neděli se budeme muset rozloučit.“
   „Z toho je mi lásko, taky smutno. Ale co mne utěšuje, je, že v pátek, jsem u tebe jako na koni.“

   Petr se na něho vděčně podíval a po chvilce váhání, mu vtiskl na rty jeden rychlý polibek. Přeci jen měl stále obavy, aby je náhodou neviděla mamka. Ani Petr si stále ještě nemohl zvyknout na tu změnu a tak se snažili s Filipem schovávat si důvěrnosti na chvíle, kdy byli sami.
   „Mám Peťulko jeden nápad,“ prohlásil po chvilce mlčení Filip.
   „Co? Půjdeme se někam spolu projít?“ zeptal se Petr nadšeně. Hrozně miloval jejich společné procházky, kdy mohli být spolu sami, držet se za ruku, povídat si a nemuseli se bát, že je někdo uvidí.
   „To můžeme taky,“ pousmál se Filip vesele. „Ale ve městě je zábava, tak jsem myslel, že bychom tam mohli zajít.“

   Petr si v duchu povzdechl. Po pravdě se mu moc nechtělo. Raději by byl s Filipem někde o samotě. Ale uvědomoval si, že by to nebylo dobré pro jejich vztah, protože Filip miloval společnost. Taky vycítil, že Filip by na tu zábavu chtěl jít.
   „Tak jo Filípku,“ souhlasil Petr a snažil se, aby co nejvíce skryl své zklamání. „Ale to chceš šlapat do města pěšky?“
   „Tam nás určitě odveze strejda a zpátky už se nějak dostaneme,“ plánoval nadšeně Filip, který byl rád, že Petr souhlasí. Opravdu se na tu zábavu těšil.

   „Tak je to lásko domluvený,“ oznamoval Filip radostně, když vtrhnul do dveří jejich pokoje. Petr seděl v křesle s knížkou na klíně a četl si. „Máme se připravit a za půl hodiny odjezd ze dvora,“ dodal ještě Filip a vrhnul se na Petra.

   Vytrhnul mu knihu z ruky, položil ji na stolek. Potom začal Petra škádlit a zlobit.
   „Už toho nech, nebo to nestihneme,“ smál se Petr a Filipa od sebe odstrčil. Nebyl v tom jen však strach z toho, že by promeškali odjezd, ale zakrýval tím zároveň i své vzrušení, které začalo dosahovat těžko zvladatelných rozměrů.

   „Hezky se bavte mládeži. Ale nepočítejte s tím, že pro vás ve dvě ráno pojedu,“ upozorňoval je strejda Honza, když kluky vysazoval ve městě před kulturním domem. „Mohli jste si vzít auto sami,“ dodal ještě.
   „To víš a budeme muset sedět celej večer u limonády,“ ohradil se Filip.
   „Neboj, my už se domů nějak dostaneme,“ ujistil Petr strejdu.

   „Tak kam si sedneme?“ zeptal se Filip, když s Petrem vešli do sálu.

   Bylo tam už celkem dost lidí a tak velký výběr nebyl. Petr jenom pokrčil rameny. I když se stále rozhlížel, nikde neviděl žádný volný stůl, kde by mohli být s Filipem sami.
   „Nazdar stará vojno,“ zaslechl Petr za sebou. Překvapeně se ohlédl. Zjistil však, že pozdrav nepatří jemu, ale Filipovi. Ten se radostně vítal s nějakým klukem.

   Podle jeho radostného výrazu a podle toho, jak se spolu bavili, usoudil Petr, že se ti dva musí dobře znát.
   „Co tu děláš?“ zeptal se neznámý Filipa.
   „Jsem tu se skoro bráchou,“ odpověděl mu Filip. „Tohle je Tomáši Petr.“
   „Nazdar, já jsem Tomáš,“ představil se neznámý a poplácal Petra přátelsky po rameni.
   „Ahoj, těší mně.“
   „Pojďte si sednout k nám, ke stolu,“ vyzval je Tomáš a aniž by čekal na odpověď, táhl Filipa ke stolu, kde seděli ještě další tři kluci. Všichni, tak v Petrově věku. Petr je, s ne moc velkým nadšením následoval. Brzy pochopil, že Filip se, se všemi velmi dobře zná. Zřejmě ještě z dob, kdy tu žil u strejdy. Sám se cítil dost nesvůj, přesto kvůli Filipovi, se snažil chovat přátelsky.

   Petr neměl nic proti společnosti, ale tyhle kluky  neznal a taky mu bylo trochu líto, že Filip místo toho, aby mohli být někde spolu sami, raději zvolil tuhle možnost. Ale nechtěl vypadat jako nějaký sobec a navíc bylo vidět, že Filip má z toho náhodného setkání velkou radost. Proto mu ji Petr nechtěl kazit.
   „Ty nejsi odsud?“ zeptal se jeden z kluků, který se jmenoval Radek, Petra.
   „Ne nejsem,“ usmál se Petr. „Ale žije tu mamka se Filipovo strejdou.“
   „Ta Honzovo družka, je tvoje máma?“ zeptal se překvapeně Radek. Petr mlčky souhlasně přikývl.

   Bylo už hodně po půlnoci. Většina osazenstva byla už solidně opilá. Filip nevyjímaje. To Petra překvapilo. Ještě ho nikdy opilého neviděl. Taky ho překvapila Filipova žoviálnost. Sám Petr se s pitím krotil. Jen ho stále víc a víc mrzelo, že tu byl jako kůl v plotě. Filip se stále víc a víc věnoval partě se kterou si očividně dobře rozuměl. A nejvíc Tomášovi.

   I Petr musel uznat, že Tomáš je pěkný kluk, ale to neznamenalo, že se k němu musel Filip tolik a tak často naklánět a stále si spolu něco špitat. Petr cítil, že žárlí. Přesto se ovládal a snažil se chovat tak, aby nekazil zábavu. Několikrát se pokoušel upoutat Filipovu pozornost, ale s přibývajícím alkoholem v jeho krvi, to bylo stále těžší.

   To Petra mrzelo. Proto se vymluvil, že musí na záchod a zvedl se od stolu. Na záchod však nepotřeboval. Jen v duchu doufal, že Filip přijde za ním. Proto zůstal stát na chodbičce u záchodů. Ale Filipa se nedočkal. Zřejmě mu bylo lépe s nima. Proto Petr zklamaně vyšel ven před kulturák.

   Bylo mu smutno. Nechtěl dělat žádné žárlivé scény, ale Filipovo chování ho bolelo. Petr si uvědomoval, že by pro jejich vztah nebylo dobré, kdyby si chtěl Filipa připoutat jenom k sobě. Ale nedokázal překousnout, to, že ho Filip úplně ignoruje. Jestli spolu za celý večer promluvili čtyřikrát, tak to bylo moc. A to ještě zpočátku, dokud byl Filip střízlivý. I potom se Petr pokusil několikrát přitáhnout Filipovu pozornost, ale bylo to zbytečné. Když souhlasil s Filipovým návrhem, že půjdou na zábavu, počítal s tím, že to bude jejich večer. Samozřejmě, že nepočítal s tím, že budou celý večer nalepeni jen na sebe, ale takový vývoj, nepředpokládal.

   Petr šel pomalu a bezmyšlenkovitě. Přitom kouřil jednu cigaretu za druhou. Bylo mu do pláče, ale přesto se ovládal. Náhle si uvědomil, že už je pryč skoro hodinu. Napadlo ho, že by Filip mohl mít o něho strach. Proto se vrátil zpět do kulturáku.  Když vešel do sálu, podíval se směrem ke stolu, kde seděli. Stůl byl prázdný. Tedy až na Radka, který byl tak opilý, že usnul.

   Petr k němu došel. Byl z toho zmatený. Filip byl pryč a ani Tomáše nikde neviděl. Nebyl tu ani poslední z té party, na jehož jméno si už Petr nevzpomněl. Petr se rozhlížel po sále, ale nikde nikoho z těch, které hledal, neviděl. Radka se mu probudit nepodařilo. Proto ho nechal jeho osudu a vydal se hledat Filipa.

   U výčepu ho nenašel a ani na záchodě nebyl. Proto ještě jednou prošel celý sál a jeho přilehlé prostory, ale stále bez výsledku. Petr začal být nervózní. Nechtělo se mu věřit, že by Filip odešel s Tomášem a bez něho.

   Proto vyšel znovu zpět ven, před kulturák a zmateně se rozhlížel. Bylo tam spousta lidí, kteří se více, či méně opilí, rozhodli jít domů. Ale Filipa Petr nikde neviděl. Byl z toho nervózní a zároveň smutný. Takhle si jejich společný večer nepředstavoval. Přesto mu to nedalo a znovu prošel všechny možné prostory, které měli se zábavou co společného.

   Ale opět zbytečně. Proto se Petr rozhodl, že půjde domů. Bylo mu to sice hloupé, ale nevěděl co jiného má dělat. Taky byl nešťastný z toho, jak se Filip zachoval. Ale nejvíce měl o něho strach. Zkoušel mu volat i na mobil, ale Filip telefon nebral.

   Petr se, zklamaný a nešťastný, vydal na cestu domů. Čekalo ho sice deset kilometrů pěšky. Ale to nebylo nic proti tomu, jak mu bylo z Filipovo zmizení. Cítil, že mu po tváři stékají slzy. A to i přesto, že se snažil ze všech sil, aby se ovládl.

   Asi po hodině chůze, došel Petr ke kapličce, kde ho tenkrát Filip nalezl. Petra při té vzpomínce zabolelo u srdíčka. Nejen kvůli tomu, jak se hodně opil a co tomu předcházelo, ale hlavně ze zklamání z dnešního večera. Zapálil si cigaretu a pomalu se vydal na další cestu.

   Neušel však ani pár metrů, když ho zaujal nějaký kravál. Nejdříve si myslel, že je to nějaká zvěř a Petr dostal i strach. Jenže po chvilce zjistil, že jsou to lidské hlasy. Petr se zastavil a zaposlouchal se. Nerozuměl sice slovům, ale poznal, že někdo je u kapličky. A jeden z hlasů byl Filipův. Tím si byl Petr, po chvilce, zcela jist. Proto se pomalu vrátil zpět a když přeskočil škarpu, došel ke kapličce.

   Hlasy se ozývaly od zadní stěny. Proto se tam Petr vydal. Měl radost, že Filipa našel. Avšak jen do chvíle než vyšel zpoza rohu.
   „Moc se mi Tome líbíš.“
   „Taky si hezkej kluk Filipe. Chceš se milovat?“
   „Moc rád.“

   Petr, který už chtěl Filipovi vynadat, že se takhle ztratil, najednou ztratil řeč. Překvapeně zůstal stát a nevěřil vlastním očím. Měsíc jasně svítil a tak viděl, jako by stál pod lampou.

   Na zemi za kapličkou leželi v trávě Filip s Tomášem a byli od pasů dolů nazí. Oba byli evidentně opilí, ale to jim vůbec nevadilo, aby se pomilovali, což také dělali.

   Petrovi se z toho zatočila hlava. Až se musel zády opřít o zeď kapličky, jinak by upadl. Naštěstí v sobě našel ještě tolik sil, aby se schoval za roh, aby ho ti dva neviděli.

   Chvěl se po celém těle a chtělo se mu zvracet. Zároveň cítil, že se mu chce plakat. Ani ne plakat. Plakat a z plna hrdla křičet nejhorší nadávky, které znal. Cítil, že je na dně svých sil. Celý svět se mu najednou zhroutil.

   „Nebolí to Tomáši?“
   „Vůbec ne.“

   Tohle byly poslední slova, které Petr zaslechl. Nyní už se neovládl.
   „Vy svině!“ zařval Petr zoufale a rozběhl se pryč.

   Ani nevěděl kam běží. Běžel, kam ho nohy nesly a přitom měl oči plné slz. Proto ani neviděl na cestu a několikrát ošklivě upadl. Přesto se vždycky zvedl a utíkal dál. Bylo mu jedno, kam. Hlavně pryč a co nejdál. Daleko od Filipa. Co nejdál od toho marného pocitu, o kterém si až do poslední chvíle myslel, že je to láska. Pro něho přestal tenhle cit existovat. Byl na dně a tak prázdný tohodle pocitu. Nyní už jen nenáviděl.

K O N E C