Poznání - 7. Prohra nebo výhra?

   Petr určitě nebyl žádný abstinent a s klukama v partě při jejich setkáních v hospodě, nepil jen limonádu, ale vždy znal svou míru. Dnes ji však překročil. Množství a vypitá kombinace, učinily své. Teď tu klečel v trávě, vedle jeho oblíbené kapličky a i když už neměl co, žaludek se stále snažil vyzvrátit vše. I to co už tam neměl. Petrovi bylo hrozně špatně a motala se mu hlava. Byl přesvědčen, že nadešla jeho poslední hodina.

   Proto si ani nevšiml, že se po silnice, směrem od vesnice, blíží auto. Teprve, když ho oslnila záře dálkových reflektorů, uvědomil si, že se něco děje. Nechtěl, aby ho takto někdo viděl, proto se pokusil vstát, aby se schoval za kapličku. Ale při pokusu o to, postavit se na nohy,  se mu podlomily kolena a on opět upadl. Proto se jen odkulil dál od silnice a zůstal ležet.

   „Co je ti Petře?“ zaslechl po chvilce Petr nad sebou. Otevřel oči. Ležel na zádech v trávě, kam se před chvíli odkulil, aby se schoval. Přesto to nebylo nic platné. Nad ním se skláněl Filip.
   „Nech mně být, nech mně,“ odháněl ho od sebe a zběsile mu odstrkoval ruce, kterýma se ho pokoušel Filip chytit za ramena a přinutit ho, aby se posadil.
   „Neblbni Petře, co ti je?“ zeptal se znovu zděšeně  Filip a poklekl vedle něho. „Co je ti lásko?“
   „Jdi do, do hajzlu,“ zařval z plných plic Petr a prudce se snažil Filipa odstrčit. Přitom se odvalil na bok a pokusil se vstát.
   Jenže nohy ho opět zradily. Opět se mu podlomily a Petr znovu upadl. V tu chvíli se jen zmohl na bezmocný pláč. Dnes to bylo již po druhé, co se cítil ponížen. Ponížen od člověka, který pro něho tolik znamenal.
   „Běž pryč. Běž a nech mne prosím,“ vzlykal Petr.

   Filip poznal, že Petr je opilý a to hodně. A nyní už věděl, že kvůli němu.
   „Petře, Petříčku, prosím odpusť mi jestli můžeš. Moc tě miluji,“ zaslechl Petr nad sebou. Vzápětí ucítil, jak mu Filip, který klečel vedle něho, položil svoji hlavu na jeho záda.
   „Nech mně být Filipe. Už o mne ne…, nestojíš a já už se tě doprošovat nebudu,“ zasténal Petr s tváří zabořenou do trávy. „Tolik jsem tě miloval. Byl si pro mne vším. Od té chvíle, co jsme se poznali, jsem žil jen pro tebe. A ty mne nakonec od sebe odkopneš jako psa, jako … … .“
   „Tohle neříkej lásko,“ přerušil ho Filip nešťastně. „Nech mne to prosím vysvětlit.“
   „Co, co mi chceš vysvětlovat?“ zeptal se ho Petr, šlapající si na jazyk. „Že zase, až nebudeš mít náladu, nebo až ti něco přelétne přes nos, tak mne zase odkopneš? A až mne opět uvidíš poníženého na kolenou, tak mi zase něco budeš vysvětlovat?“ hysterčil Petr.  Přesto se otočil na bok a přes clonu slz se zadíval na Filipa.

   Ten toho využil, oběma dlaněma chytil Petra za tváře a zahleděl se mu do očí.
   „Lásko, vím, že jsem ti ublížil. A moc. Přesto prosím neplač. Neplač prosím. Máš právo se na mne zlobit, ale neplač. Nemůžu vidět tvé slzy. Jenom mne prosím vyslechni. Potom se rozhodni, jak chceš,“ šeptal Filip prosebně a přitom stále upřeně hleděl Petrovi do očí.

   Ten se však v tu chvíli křečovitě obrátil na druhý bok a zády k Filipovi, začal zvracet. Nebyla to však reakce na Filipa, či jeho slova, ale důsledek vypitého alkoholu.

   I když to nebylo nic příjemného, přesto Filip stále klečel u Petra, držel ho a láskyplně ho hladil ve vlasech.

   „Promiň,“ omlouval se Petr, když se jeho rozbouřený žaludek uklidnil. Opět se otočil na záda a položil si hlavu do Filipovo klína, kam si ho Filip opatrně směroval.  Bylo mu tak špatně, že už neměl sílu bránit se. Možná, že ani nechtěl. Proto se nebránil ani tomu, když ho Filip chytl něžně za ruku.

   „Víš lásko, když jsme se loučili na tom nádraží,“ začal tiše Filip vyprávět a přitom upřeně hleděl do Petrovo tváře. „Tak jsem byl ten nejšťastnější člověk a zároveň ten nejnešťastnější. Šťastný, protože jsem si byl jistý tím, že jsem našel lásku po které jsem toužil. Věděl jsem Petře, že tě miluji. A nešťastný, protože jsme se museli rozloučit.“

   Filip se odmlčel. Z kapsy vyndal krabičku cigaret a jednu zapálil. Tu podal Petrovi a sobě zapálil novou.

   „Už večer, když jsem dorazil domů,“ pokračoval Filip. „Jsem zjistil jak moc mi lásko chybíš. K nám domů!“ zdůraznil Filip. „Hrozně  moc se mi po tobě stýskalo. Proto jsem ti zkoušel volat a poslal jsem ti u smsku.  Jenže ty jsi nereagoval. Dost mne to mrzelo a byl jsem z toho špatný. I strejda s Hankou poznali, že se, se mnou něco děje. Myslel jsem si, nebo spíše jsem měl strach z toho, že jsem se v tobě mýlil.“
   „Já jsem zapomněl telefon doma. A když jsem ti potom volal, tak jsi měl telefon vypnutý. Taky jsem ti posílal několik zpráv,“ ohradil se Petr.
   „Vím lásko. Teď už to vím,“ usmál se smutně Filip. „Ale nevšiml jsem si, že se mi vybil telefon a vypnul se. Strejda i Hanka, tedy tvoje mamka, se divili, že jdu takhle brzo spát, protože na to nejsou ode mne zvyklí. Ale já neměl na nikoho a na nic náladu. Jediný na koho jsem myslel, jsi byl ty. Bez tebe jsem si připadal tak zbytečný a sám.“
   „Já taky Filipe,“ skočil mu do řeči dojatě Petr. Uvědomil si, že to co mu tu Filip vypráví, prožíval i on.
   „Vidíš. O to víc jsem přesvědčený, že ty jsi ten pravý, koho jsem hledal,“ pokračoval Filip ve svém vyprávění. „Ráno, když jsem vstal, neměl jsem doma stání. Věděl jsem, že máš ještě týden dovolené, proto jsem se rozhodl, že za tebou pojedu. Potřeboval jsem tě vidět, být s tebou.
   Jenže vůbec jsem si nevšiml, že mám vybitý telefon. Zjistil jsem to až ve vlaku a to bylo pozdě. Přesto jsem to risknul. Když jsem dorazil do tvého města, šel jsem do budky a několikrát ti volal.“

   „Počkej,“ zarazil ho Petr nedůvěřivě. „Telefon jsem měl stále u sebe a nikdo nevolal?“
   „Já vím. Zjistil jsem totiž až dnes doma, že jsem si zapamatoval špatně tvoje číslo. Místo šestky na konci, jsem vytáčel stále devítku. Proto jsem se ti nemohl dovolat. Jinak dneska večer si telefon u sebe neměl. Zkoušeli jsme ti s Honzou volat, ale nakonec jsme zjistili, že sis nechal telefon v baťohu v kuchyni.“
 
  Petr se zarazil. Filip měl pravdu. Ani si to neuvědomil a přitom co dnes prožíval, mu ani nedošlo, že telefon opravdu nechal na statku, když jel pro Filipa na nádraží. Mlčel však a nijak to nekomentoval. Filip pokračoval.

   „Prostě jsem z toho všeho byl špatný. Nemohl jsem se ti dovolat, doma jsem tě nesehnal a hrozně si mi chyběl.  Proto jsem se vrátil tak brzy domů i když jsem našim řekl, že přijedu až za pár dní.“
   „Proto jsi mne tak nenáviděl a odehnal mne od sebe, když jsme se potkali na nádraží?“ přerušil ho opět Petr ironicky. „To bylo z lásky?“
   „A ty jsi věděl, že jsem to já, pro koho jsi jel?“ zeptal se Filip smutně.
   „Nevěděl,“ přiznal po pravdě Petr.
   „Vidíš. Mne by nikdy nenapadlo, že zrovna ty jsi Hanky syn. A teď si vem, jaký to pro mne byl šok, když jsem se na tebe hrozně těšil a zklamaný z toho, že jsem tě nesehnal, se vrátím domů a na nádraží čekáš ty?“
   „Taky mne to překvapilo,“ usmál se poprvé Petr. „Nikdy by mne nenapadlo, že zrovna ty budeš můj skoro brácha. Jenže stále ještě nechápu, proč si mne kvůli tomu od sebe odehnal jako prašivého psa?“ zeptal se Petr vyčítavě, když se mu v hlavě promítly události celého dne. Vzpomínky na ty události v něm opět probudily smutek a bolest, proto se  opět snažil vyprostit z Filipovo objetí. Ten ho však nepustil.
   „Počkej prosím Petře, nech mne to vysvětlit celé,“ požádal Filip Petra. „Ještě jsem neskončil. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o svém prvním a doposud jediném vztahu?“

   Petr mlčky přikývl a típl nedopalek cigarety o zem.

   „Tenkrát jsem byl o dva roky mladší, ale hlavně zamilovaný. Jenže jak už jsem ti vyprávěl, po čase jsem zjistil, že jsem jenom náhrada klukovi ve chvílích, kdy zrovna nesbalil nějakou holku. I když mi neustále tvrdil, jak mne miluje. Proto jsem se na něho tenkrát vykašlal. I když mne to bolelo, věděl jsem, že je to menší bolest, něž kdybych v tom nenaplněném vztahu pokračoval dále. Zjistil jsem, že Robert není ten pravý, koho hledám.
   Prostě jsem nechtěl být jen náhražkou nějakému heterákovi, který si na mne vzpomněl jen ve chvíli, kdy měl chuť si vrznout.
   Už tenkrát jsem toužil po někom takovém, jako jsi ty,“ prohlásil sebevědomě Filip a nečekaně Petra políbil. I přes nahořklou pachuť na jeho rtech po zvracení, to byl pro Filipa nejsladší polibek.
   „Jenže Robert se nechtěl jen tak vzdát. Nerad prohrával. Proto se jednoho dne sebral a jel sem, za strejdou. Tvářil se jako zhrzený milenec a přitom řekl strejdovi, že jsem na kluky. O to mu totiž šlo. A tvářil se, jak moc mne miluje a jak ho náš rozchod sebral. Od té doby to o mně strejda ví. Bylo jasné, že z Robertovo strany jde jen o pomstu, za to, že jsem si dovolil dát mu kopačky.
   Proto jsem dneska Petře reagoval, tak jak jsem reagoval. Vím, že máš právo se na mne zlobit, ale prosím pokus se mne pochopit. Když jsem tě na tom nádraží uviděl,  měl jsem pocit, že se stará historie opakuje. Vůbec mne nenapadlo, že jsme jedna rodina. Vím, měl jsem tě nechat lásko, abys mi to vysvětlil, ale vzpomínky na události s Robertem byly najednou tak živé, že jsem se neovládl.
   Chápu, že jsem ti asi hodně ublížil a věř mi prosím, že mne to moc bolí. Kdybych mohl, rád bych to vrátil vše zpět. Vím, že tě miluji a stojím jen o tebe. Proto mi to prosím, odpusť, jestli můžeš,“ zašeptal tiše, smutným hlasem Filip.
   „Můžeš mi to odpustit?“ zeptal se po chvilce Filip znovu, když Petr nereagoval. Petr nereagoval ani tentokrát.
   „Takže je opravdu konec?“ zeptal se Filip nešťastně a podíval se na Petra.

   Ten však nadále mlčel. Oči měl zavřené a podle pravidelného oddychování, bylo poznat, že spí. Prostě usnul. I přesto měl však na rtech šťastný úsměv a teprve nyní si Filip uvědomil, že ho Petr stále drží pevně za ruku. I tohle byla pro něho odpověď.


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1952)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS