Poznání - 2. Setkání

 Ráno, když se Petr probudil, měl pocit, že právě usnul. Nejdříve chtěl ječící budík ignorovat, ale při pomyšlení co ho dnes čeká a proč vlastně vstává, vyskočil z postele. Nevstával však sám. Měl společnost. Jeho mužství se pevně tyčilo a Petr cítil příjemné lechtání v podbříšku. Proto spojil příjemné s užitečným a vlezl si do sprchy. Nejdříve uspokojil neutuchající vzrušení a potom se pořádně osprchoval. Byl z toho nočního vedra celý upocený.

   Když dorazil na nádraží, do odjezdu vlaku mu zbývalo ještě patnáct minut. Koupil si jízdenku a vyšel na nástupiště. Bágl položil na lavičku a se zapálenou cigaretou se začal rozhlížet po poloprázdném nástupišti.
 
   Po chvilce si Petr všiml, že pár metrů od něho stojí nějaký kluk. V první chvíli mu ani nevěnoval pozornost. Myšlenkami byl už v lese u vody. Za chvíli však měl dojem, že ten kluk nenápadně pokukuje po Petrovi. Ten se proto postavil, tak, aby na neznámého viděl a přitom to vypadalo, že se kouká někam jinam.

   Petr musel uznat, že se mu neznámý klučina velice líbí. Mohl být, tak v jeho věku a krom hezké štíhlé postavy, zaujaly Petra jeho nádherné vlasy. Takové už dlouho neviděl.

   Byly černé, krásně dlouhé a až nezvykle jemně kudrnaté. Když k tomu Petr přidal jeho skoro dívčí tvářičku, musel si jen tiše a smutně povzdechnout. Tohle byl přesně ten typ kluka, kteří se mu hrozně líbili. Petr by se dal nejraději s tím klukem do řeči, ale nenašel k tomu odvahu. Opět jedna z těch chvil, kdy Petr proklel svoje zaměření. Ten kluk tam najednou stál jako socha a tvářil se, že ho nic nezajímá.

   „. . . . vlak přijede na druhou kolej. Dejte pozor u druhé koleje,“ zaslechl Petr zbytek hlášení z nádražního rozhlasu. Vzal svůj bágl do ruky a loudal se k přijíždějícímu vlaku. Nasedl do druhého vagónu za mašinou. Stačil si ještě všimnout, že ten neznámý nastoupil do posledního vagónu. Měl velikou chuť jít si sednout někam blízko něho, ale nenašel k tomu odvahu.

   Když po necelé půldruhé hodině zastavil vlak v malé zapadlé zastávce v lese, Petr vystoupil. Uvědomil si, že je zhruba na polovičce cesty mezi městem, kde bydlel a místem, kde bydlela máma s Honzou. Petr si v duchu představoval, jak by bylo hezké, kdyby vystoupil i ten neznámý kluk. Ale stál na téhle zastávce sám. Proto, když vlak odjel, hodil si bágl přes rameno a vydal se podél kolejí směrem k přehradě. Ještě přesně nevěděl, jak dlouho se zdrží, ale měl čtrnáct dní dovolené a tak měl v úmyslu zůstat venku, alespoň týden.

   Šlapal skoro hodinu, než se Petr prodral ke „svému“ místu u přehrady. Nevedla tam žádná cesta a taky tam byl jen několikrát od chvíle co to místo objevil. Proto mu trvalo nějakou dobu než své místo nalezl. Jednoduší by to samozřejmě bylo, kdyby se Petr vydal z vlakové zastávky přímo k přehradě a potom podél břehu. Ale z minulých návštěv si pamatoval, že kam dohlédl, tak místo, kde chtěl tábořit, bylo ze všech stran uzavřené vysokými a strmými skalami. Jediná přístupová cesta byla úzkou a hodně zarostlou soutěskou, nebo po vodě.

   Petr se posadil na břeh přehrady a spokojeně se rozhlédl kolem sebe. Byl si jist, že tady bude mít klid od všech lidí. Navíc byl přesvědčen o tom, že lepší místo k táboření a rybaření nemohl najít. Kolem dokola jen krásná příroda. Jen pár desítek nad ním stál ten srub. Bylo z něho vidět jen kousek, protože stál na mírně vyvýšeném plácku, do kterého se zakousla voda a vytvořila tam malou zátoku. Pohled, který Petr srubu věnoval, ho ujistil, že je stálé prázdný. Ani při jedné ze svých výprav, kdy sem jezdil, tu nikdy nikoho neviděl.

   Pomalu si začal vybalovat věci, aby si mohl připravit své bydlení. Z celty a větví si Petr vytvořil lehký a vzdušný příbytek a pod něj rozložil spacák a zbylé věci. Potom se přesunul o pár metrů ke břehu, vybalil své rybářské náčiní a po chvilce už měl nahozeno. Když se spokojeně usadil, s chutí si zapálil cigaretu.

   Odpoledne začaly Petra znepokojovat mraky na obloze. Stále bylo sice teplo a slunečno, ale i když mraky nevypadaly nějak hrozivě, nevěštily nic dobrého. Petr si byl jist, že déšť nebo bouřka ho nemine.

   Doposud neměl Petr žádný pořádný rybářský úspěch. Kromě několika cejnů, nic jiného zatím dnes nechytl. Taky už se Petr těšil na večer až políčí na dravce. Prozatím si rozdělal oheň a opekl si párek k jídlu. Potom se rozhodl, že se pořádně vykoupe.  Rozhlédl se kolem sebe, zda je tu opravdu sám a když se utvrdil, že se na tom nic nezměnilo, svlékl se do naha a skočil do vody.

   Voda byla jako kafe a tak Petr vůbec nepospíchal ven. Nikdy sice nebyl žádný vrcholový plavec, ale vodu a koupání miloval. Proto se rozhodl, že si pořádně zaplave. Taky se rád potápěl. Pořádně se nadechl a když si vybral směrem, kterým poplave, ponořil se. Vydal se pod vodou do zátoky směrem ke srubu.

   Petrovi pomalu začal docházet vzduch v plících a tak se chtěl vynořit na hladinu. V tu chvíli najednou ucítil, že těsně vedle něho něco zahučelo do vody. Petr se tak polekal, že se nalokal vody a málem se utopil. Z posledních sil se vynořil a mezi vykašláváním vody z plic a lapáním po dechu, se snažil dostat do míst, kde by dosáhl na dno. Když se mu to povedlo, začal se rozhlížet co se vlastně vůbec stalo. Nikde však nic a nikoho neviděl. Proto se rozhodl, že po břehu dojde zpět ke svému tábořišti. Na další plavání neměl už sílu.

   Zrovna ve chvíli, když se začal brodit ke břehu, vynořila se vedle něho z vody lidská hlava. Petr zůstal vyjeveně stát.
   „Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vylekat, ale všiml jsem si tě pod moc pozdě. A to už jsem nestihl uhnout.
   „Dobrý, nic se nestalo,“ odpověděl Petr po nějaké době. Ještě se nestihl vzpamatovat z leknutí, u toho, jak mu málem, pod vodou, dopadlo něco na hlavu. A teď tu bylo další překvapení. Vedle něho se z vody vynořil ten neznámý černovlasý kluk z nádraží.

   Petr ho nepoznal hned. Teprve, když si prohrábl své hustě kudrnaté, dlouhé vlasy, aby z nich dostal crčející vodu, uvědomil si, kdo vedle něho stojí ve vodě. Byl z toho překvapený a zároveň zklamaný. I když se mu kluk na nádraží líbil, nyní pocítil zklamaní nad tím, že mu někdo cizí narušil jeho soukromí. Další problém, který Petr musel nějak vyřešit, byla jeho nahota. Věci měl několik desítek metrů opodál, u svého tábořiště.

   „Opravdu se ještě jednou moc omlouvám,“ usmál se na Petra provinile neznámý.
   „V pořádku,“ zamumlal Petr, který najednou nevěděl co má dělat a jak se tvářit.
   „Abych se po pravdě přiznal, nenapadlo mne, že bych to někoho potkal,“ začal omluvně vysvětlovat neznámý. „I když jsem tu už dlouho nebyl a jezdím sem málokdy, nikdy jsem tu nikoho nepotkal.“
   „Já taky ne,“ povzdechl si Petr smutně.
   „Za to leknutí, tě na revanš zvu na kafe,“ přiblížil se k Petrovi neznámý s milým úsměvem.

   Petra na jednu stranu pozvání potěšilo, ale přesto ho stále mrzela ztracená samota. Taky nevěděl, jak má naložit se svou nahotou. Před cizím klukem se styděl.

   „Tak půjdeš?“ ohlédl se po Petrovi klučík, který už byl skoro na břehu a všiml si, že Petr stále stojí po prsa ve vodě.
   „Půjdu. Jen si ještě pro něco doplavu,“ odpověděl mu Petr. Jenže v tu chvíli si všiml, že neznámý, který vylezl na břeh, je také nahý. V tu chvíli nedokázal Petr odtrhnout svůj zrak od té nádhery.

   Pohled na krásné štíhlé tělo s malým pevným zadečkem a nádherným pokladem mezi nohama, přiváděl Petra do transu. Naštěstí si rychle uvědomil, že se chová jako blázen. Pomalu a nesměle se začal rovněž drápat z vody.

   „Tak já za chvilku přijdu,“ řekl Petr neznámému a chtěl se rychle vydat ke svým věcem. Neznámý se pousmál. Došlo mu co Petra trápí. Nešlo si nevšimnout jak se Petr snaží všelijak maskovat svoji nahotu.
   „Nikam nemusíš chodit. Jsme tu sami a myslím si, že v tomhle vedru, ti zima nebude. Když jo, tak ve srubu mám nějaké věci na převlečení.“
   „Ty jsi z toho srubu?“ podivil se Petr a zůstal stát. „Myslel jsem, že nikomu nepatří? Vypadal tak opuštěně.“
   „Jo jsem z toho srubu. Kdysi patřil strejdovi, ale ten neměl čas sem jezdit, tak mi ho nechal. Já se sem taky dostanu málokdy, ale občas sem zajedu. Hlavně, když si chci odpočinout. Tak už pojď,“ vyzval Petra neznámý a rukou ho pobídl, aby ho Petr následoval.
   „Já určitě přijdu,“ trval Petr stydlivě stále na svém.
   „Neblbni. Do vody teď nelez, málem ses před chvíli mou vinou utopil a než obejdeš zátoku, tak tě sežerou komáři. Tady se nemusíš stydět. Já jsem taky nahej a jestli ti to nevadí, tak se jmenuju Filip,“ představil se neznámý a nabídl Petrovi přátelsky ruku.

   Petr učinil totéž a nakonec rezignovaně následoval Filipa do srubu. Připadal si hloupě už sám před sebou, jak stále váhá. Proto se drápal do skalnatého svahu za Filipem. Ten šel několik kroků před ním a Petr nedokázal odtrhnout pohled od toho malého, pevného, ale nádherného zadečku.

   „Ukaž, podej mi ruku,“ napřáhl se Filip k Petrovi, kterému sklouzla noha a málem se svezl ze stráně dolů. Pohled na nahého Filipa ho tak rozhodil, že nekoukal vůbec na cestu.
   „Díky,“ usmál se Petr, když mu Filip pomohl vylézt na plošinu, na které stál srub.
   „Tak se posaď a já donesu to kafe,“ vyzval ho Filip a ukázal na malou verandu, kde stály dvě dřevěné židle a malý stolek. Dveře do srubu byly otevřené.
   „Tak já si skočím pro cigára,“ snažil se Petr najít nějaký důvod, aby se mohl jít obléknout. Už mu ani tak nevadila ta jeho nahota, když byl nahý i Filip, ale cítil, že je stále více vzrušený při pohledu na svého nového kamaráda a nevěděl, jak dlouho ještě dokáže vzdorovat tomu, aby se vzrušení neprojevilo i na jeho mužství.
   „Cigára jsou na stolku, tak si klidně zapal,“ pobídl ho Filip a zašel do srubu.

   „Tady se Petře otři a pak si ho dej pod zadek,“ vybídl Filip Petra, když se po chvilce vrátil na verandu se dvěma ručníky. Jeden podal Petrovi a druhý si přehodil přes jednu ze židlí.
Petr se otírat nepotřeboval. Slunce a teplo už ho dávno osušily, ale ručník přijal s povděkem a omotal si ho kolem pasu.

   „Dáš si pivo?“ zeptal se Filip, když přinesl dva hrnky s kávou. Petr sice pivo moc nepil, ale teď měl na něho docela chuť.
   „Tak se nestyď a zapal si,“ vybídl ho Filip, když se v okamžiku vrátil se dvěma láhvema piva. Bez studu nad svou nahotou se rozprostřel ručník na židli a stále nahý se posadil proti Petrovi. Petr si s chutí zapálil a pokradmu si Filipa prohlížel. Po chvilce si uvědomil, že to samé dělá i Filip u něho.

   „Nikdy jsem tě tady neviděl,“ prohlásil Petr, když se mu zdálo, že to ticho trvá už moc dlouho.
   „Jak jsem říkal, dříve ta chata patřila strejdovi. Potom jsme sem občas jezdili spolu, ale pak na to nějak nezbyl čas. Strejda sem přestal jezdit úplně a já byl na škole daleko od domova,“ začal vyprávět Filip. „Strejda si mezitím našel novou známost a srub začal chátrat. Tak jsme se dohodli, že si ho nechám a budu sem jezdit sám. Občas sem zajedu, ale nemám tolik času, abych tu začal na něm něco dělat. Proto vypadá tak zanedbaně a opuštěně,“ pousmál se Filip provinile.
„Ale ani já jsem tu nikdy neviděl tebe?“ dodal v zápětí Filip.
   „Občas sem zajedu. Líbí se mi tady a taky jsem byl rád, že je tu klid. Navíc se tu hezky rybaří.“
   „Ty rybaříš?“ podivil se, se zájmem Filip.
   „No občas to zkouším,“ pousmál se Petr při vzpomínce na své chudé úlovky.
   „Tak to já jsem nikdy nechytal. Ale rád bych to vyzkoušel.
   „Není problém. Tábořím támhle za tou zátokou a rád bych se tu několik dní zdržel. Tak když budeš chtít, zajdi a můžeš si to vyzkoušet,“ navrhnul mu Petr.
   „Určitě přijdu rád. Taky bych se tu chtěl několik dní zdržet. Ale, kde budeš spát? Ty tu máš někde v okolí chatu?“
   „Kdepak, jsem tu pod širákem. Občas takhle vandruju.“
   „To budeš spát venku?“ podíval se Filip překvapeně.
   „Proč ne? Je to super.“
   „Tak můžeš spát tady ve srubu,“ navrhnul mu Filip, který nemohl pochopit, jak někdo může spát v noci venku.
   „Díky za nabídku,“ usmál se Petr odmítavě. „Raději zůstanu pod širákem. Je to nádhera. A hodně dlouho jsem se na to těšil.“
   „Jak chceš, každý máme svoje.  Každopádně  jsme kousek od sebe, tak se můžeme vídat, pokud budeš chtít,“ nabídl Filip. Petr rád souhlasil.
   „Ale na mé království se podívat můžeš, ne?“ zeptal se Filip a pozval Petra do srubu. Ten byl zvědavý a tak nabídku rád přijal.

   Po prohlídce si musel Petr přiznat, že Filipovi závidí. Srub byl sice malý, ale hezký. Kromě jakési předsíňky, tam byla jen taková malá kuchyňka a jeden pokoj s krbem. Pokoj byl zařízen jednoduše, ale hezky. Hlavně se Petrovi líbila výzdoba. Vše bylo v typicky selském stylu. Jen dvě válendy postavené vedle sebe pod oknem jako letiště, rušily ten pocit, že člověk vešel do selského stavení v minulém století.

   „Máš to tu moc hezké,“ prohlásil Petr uznale, když opět vyšli ven na verandu. Na Filipovi bylo vidět, že ho chvála těší.
   „Díky. Ale chtěl jsem se tě Petře zeptat,“ podíval se Filip na Petra. „Neviděli my jsme se už někde? Mám pocit, že tě od někud znám.“
   „Dnes ráno na nádraží,“ připomenul mu Petr. „Nastupovali jsme do stejného vlaku. Ale vystupovat jsem tě už neviděl,“ dodal Petr.
  „Taky jsi nemohl. Vystupoval jsem na druhou stranu,“ vysvětloval Filip, když se ujistil, že oba vystupovali na stejné vlakové zastávce.
   „Ale tady ve srubu jsi taky nebyl? Jsem tu od rána a srub byl stále zavřený.“
   „To je pravda. Dorazil jsem chvilku před tím, než jsem ti skočil málem ve vodě na hlavu,“ podíval se Filip omluvně. „Celý den jsem se toulal po lese.“

   Bylo pár minut po páté hodině, když se Petr s Filipem rozloučili. Petr mu vrátil ručník, poděkoval a doplaval zpět ke svému tábořišti. Cítil se příjemně. Po prvotním zklamání, že přišel díky Filipovi o svou samotu, musel uznat, že je jeho nový kamarád příjemný společník. Navíc se mu hrozně líbil a bylo mu v jeho společnosti velice hezky. Taky se domluvili, že tak kolem šesté Filip dorazí a Petr ho bude učit chytat ryby.

   Kromě toho všeho, měl Petr pocit, že si Filip několikrát tajně prohlížel určité partie jeho těla. Petr si najednou uvědomil, jak si představuje, že Filip je taky na kluky a jak se spolu milujou. Po chvilce však tyhle myšlenky zaplašil. Měl strach, že si tu jen namlouvá něco, co by se mu sice líbilo, ale co určitě není pravda.  Nechtěl nic zvorat a pokazit, možná, právě se rodící kamarádství.

   Blížila se domluvená šestá hodina. Petr připravený na večerní lov, netrpělivě vyhlížel Filipa. Nechtěl začínat bez něho. Pohled na oblohu však Petra moc neuspokojil. Kupící se mraky nevěstily nic dobrého. Navíc bylo velké dusno a tak se dalo očekávat, že dorazí nějaká bouřka. Petr raději znovu překontroloval svůj příbytek a ještě pevněji uchytil celtu a větve, které ho měly chránit před případným deštěm.

   „Tak jsem tady,“ ohlásil se Filip, když dorazil. Petr zrovna připravoval ohniště navečer.
   „To je fajn. Tak se do toho můžeme pustit,“ podíval se Petr na Filipa se špatně ukrývanou radostí. Nemohl se ho už dočkat. „Tak tady máš jednu udici a jdeme k vodě.“
   „Počkej, já jsem ještě nikdy v životě nechytal,“ bránil se rozpačitě Filip nabízené udici.
   „Neboj. Každý jednou začíná. Stačí, když mne budeš sledovat a uvidíš, že za chvilku ti to půjde samo,“ povzbuzoval ho Petr.

   První nahození návnady do vody skončilo ve větvích stromů. Druhé, málem smetlo Petrovo příbytek.
   „Já to nedokážu, promiň,“ omlouval se Filip zklamaně.
   „Počkej Filipe, nevzdávej to,“ uklidňoval ho Petr. „Pojď sem, zkusíme to spolu.“

   Filip přistoupil k Petrovi. Ten si stoupl za něho a celým tělem se k němu přitiskl. Aniž by to měl v úmyslu, vzrušení mu projelo celým tělem. Zasáhlo každičký kout jeho těla, každičký chlup. Cítil, jak se, se svým mužstvím tiskne k Filipovo zadečku. Zároveň ho omamovala nádherná vůně Filipovo těla. Měl pocit, že ztrácí sám nad sebou kontrolu. Hrozně se však bál, aby Filip něco nepoznal.

   „Tak takhle si ho chytneš, vyhlídneš si místo, kam chceš nahodit, pomalu zakloníš za sebe, hlavně se vždycky podívej co máš za sebou a na předpokládanou dráhu letu  návnady,“ vysvětloval rychle Petr Filipovi a všechny pohyby dělali společně s Filipovo udicí. „Když seš si jistý, tak podle dálky, kam chceš nahodit, švihem přehodíš udici před sebe. V té chvíli musíš pustit prst ze silonu, aby se mohl volně odvíjet a nic mu v tom nebránilo. Přitom špičkou prutu určuješ směr a dálku hodu. Rozumíš tomu?“
   „Rozumím, ale nevím jestli to zvládnu,“ odpověděl Filip nejistě. Jeho hlas zněl nějak divně, ale Petr to přičítal jeho nervozitě z prvního chytání. Ještě několikrát to s ním vyzkoušel naprázdno, aniž by pouštěli vlasec.

   „Tak a teď to zkusím sám, můžu?“ zeptal se Filip.
   „Jenom do toho,“ vybídl ho Petr.
   „Vidíš!“ zajásal Petr radostně, když se Filipovi povedlo celkem slušně nahodit a uznale ho poplácal po rameni. Potom si i Petr nahodil a oba se posadili vedle sebe na připravenou podložku.
   „To by chtělo ten úspěch oslavit?“ navrhnul po chvilce Filip a z brašny, kterou si přinesl, vyndal láhev červeného vína. „Dáme si?“
   „Proč ne,“ souhlasil Petr.

   Oba kluci se napili přímo z láhve a potom ji postavily mezi sebe. Petr nabídl Filipovi cigaretu a když si zapálili, začali si povídat.
   Blížila se půlnoc. Až na několik záběrů, ze kterých stejně nic nebylo, žádnou rybu nechytli. Jim to však nevadilo. Láhev vína vypili celou a příjemně se bavili.

   Petr měl radost, že potkal tak fajn kluka a měl pocit, že by mohli být s Filipem kamarádi. Měli oba hodně společných zájmů a i podobných názorů, na různé věci.