|
Poznání - 2. SetkáníRáno, když se Petr probudil, měl pocit, že právě usnul. Nejdříve chtěl ječící budík ignorovat, ale při pomyšlení co ho dnes čeká a proč vlastně vstává, vyskočil z postele. Nevstával však sám. Měl společnost. Jeho mužství se pevně tyčilo a Petr cítil příjemné lechtání v podbříšku. Proto spojil příjemné s užitečným a vlezl si do sprchy. Nejdříve uspokojil neutuchající vzrušení a potom se pořádně osprchoval. Byl z toho nočního vedra celý upocený. Když dorazil na nádraží, do odjezdu vlaku mu zbývalo ještě patnáct minut. Koupil si jízdenku a vyšel na nástupiště. Bágl položil na lavičku a se zapálenou cigaretou se začal rozhlížet po poloprázdném nástupišti. Petr musel uznat, že se mu neznámý klučina velice líbí. Mohl být, tak v jeho věku a krom hezké štíhlé postavy, zaujaly Petra jeho nádherné vlasy. Takové už dlouho neviděl. Byly černé, krásně dlouhé a až nezvykle jemně kudrnaté. Když k tomu Petr přidal jeho skoro dívčí tvářičku, musel si jen tiše a smutně povzdechnout. Tohle byl přesně ten typ kluka, kteří se mu hrozně líbili. Petr by se dal nejraději s tím klukem do řeči, ale nenašel k tomu odvahu. Opět jedna z těch chvil, kdy Petr proklel svoje zaměření. Ten kluk tam najednou stál jako socha a tvářil se, že ho nic nezajímá. „. . . . vlak přijede na druhou kolej. Dejte pozor u druhé koleje,“ zaslechl Petr zbytek hlášení z nádražního rozhlasu. Vzal svůj bágl do ruky a loudal se k přijíždějícímu vlaku. Nasedl do druhého vagónu za mašinou. Stačil si ještě všimnout, že ten neznámý nastoupil do posledního vagónu. Měl velikou chuť jít si sednout někam blízko něho, ale nenašel k tomu odvahu. Když po necelé půldruhé hodině zastavil vlak v malé zapadlé zastávce v lese, Petr vystoupil. Uvědomil si, že je zhruba na polovičce cesty mezi městem, kde bydlel a místem, kde bydlela máma s Honzou. Petr si v duchu představoval, jak by bylo hezké, kdyby vystoupil i ten neznámý kluk. Ale stál na téhle zastávce sám. Proto, když vlak odjel, hodil si bágl přes rameno a vydal se podél kolejí směrem k přehradě. Ještě přesně nevěděl, jak dlouho se zdrží, ale měl čtrnáct dní dovolené a tak měl v úmyslu zůstat venku, alespoň týden. Šlapal skoro hodinu, než se Petr prodral ke „svému“ místu u přehrady. Nevedla tam žádná cesta a taky tam byl jen několikrát od chvíle co to místo objevil. Proto mu trvalo nějakou dobu než své místo nalezl. Jednoduší by to samozřejmě bylo, kdyby se Petr vydal z vlakové zastávky přímo k přehradě a potom podél břehu. Ale z minulých návštěv si pamatoval, že kam dohlédl, tak místo, kde chtěl tábořit, bylo ze všech stran uzavřené vysokými a strmými skalami. Jediná přístupová cesta byla úzkou a hodně zarostlou soutěskou, nebo po vodě. Petr se posadil na břeh přehrady a spokojeně se rozhlédl kolem sebe. Byl si jist, že tady bude mít klid od všech lidí. Navíc byl přesvědčen o tom, že lepší místo k táboření a rybaření nemohl najít. Kolem dokola jen krásná příroda. Jen pár desítek nad ním stál ten srub. Bylo z něho vidět jen kousek, protože stál na mírně vyvýšeném plácku, do kterého se zakousla voda a vytvořila tam malou zátoku. Pohled, který Petr srubu věnoval, ho ujistil, že je stálé prázdný. Ani při jedné ze svých výprav, kdy sem jezdil, tu nikdy nikoho neviděl. Pomalu si začal vybalovat věci, aby si mohl připravit své bydlení. Z celty a větví si Petr vytvořil lehký a vzdušný příbytek a pod něj rozložil spacák a zbylé věci. Potom se přesunul o pár metrů ke břehu, vybalil své rybářské náčiní a po chvilce už měl nahozeno. Když se spokojeně usadil, s chutí si zapálil cigaretu. Odpoledne začaly Petra znepokojovat mraky na obloze. Stále bylo sice teplo a slunečno, ale i když mraky nevypadaly nějak hrozivě, nevěštily nic dobrého. Petr si byl jist, že déšť nebo bouřka ho nemine. Doposud neměl Petr žádný pořádný rybářský úspěch. Kromě několika cejnů, nic jiného zatím dnes nechytl. Taky už se Petr těšil na večer až políčí na dravce. Prozatím si rozdělal oheň a opekl si párek k jídlu. Potom se rozhodl, že se pořádně vykoupe. Rozhlédl se kolem sebe, zda je tu opravdu sám a když se utvrdil, že se na tom nic nezměnilo, svlékl se do naha a skočil do vody. Voda byla jako kafe a tak Petr vůbec nepospíchal ven. Nikdy sice nebyl žádný vrcholový plavec, ale vodu a koupání miloval. Proto se rozhodl, že si pořádně zaplave. Taky se rád potápěl. Pořádně se nadechl a když si vybral směrem, kterým poplave, ponořil se. Vydal se pod vodou do zátoky směrem ke srubu. Petrovi pomalu začal docházet vzduch v plících a tak se chtěl vynořit na hladinu. V tu chvíli najednou ucítil, že těsně vedle něho něco zahučelo do vody. Petr se tak polekal, že se nalokal vody a málem se utopil. Z posledních sil se vynořil a mezi vykašláváním vody z plic a lapáním po dechu, se snažil dostat do míst, kde by dosáhl na dno. Když se mu to povedlo, začal se rozhlížet co se vlastně vůbec stalo. Nikde však nic a nikoho neviděl. Proto se rozhodl, že po břehu dojde zpět ke svému tábořišti. Na další plavání neměl už sílu. Zrovna ve chvíli, když se začal brodit ke břehu, vynořila se vedle něho z vody lidská hlava. Petr zůstal vyjeveně stát. Petr ho nepoznal hned. Teprve, když si prohrábl své hustě kudrnaté, dlouhé vlasy, aby z nich dostal crčející vodu, uvědomil si, kdo vedle něho stojí ve vodě. Byl z toho překvapený a zároveň zklamaný. I když se mu kluk na nádraží líbil, nyní pocítil zklamaní nad tím, že mu někdo cizí narušil jeho soukromí. Další problém, který Petr musel nějak vyřešit, byla jeho nahota. Věci měl několik desítek metrů opodál, u svého tábořiště. „Opravdu se ještě jednou moc omlouvám,“ usmál se na Petra provinile neznámý. Petra na jednu stranu pozvání potěšilo, ale přesto ho stále mrzela ztracená samota. Taky nevěděl, jak má naložit se svou nahotou. Před cizím klukem se styděl. „Tak půjdeš?“ ohlédl se po Petrovi klučík, který už byl skoro na břehu a všiml si, že Petr stále stojí po prsa ve vodě. Pohled na krásné štíhlé tělo s malým pevným zadečkem a nádherným pokladem mezi nohama, přiváděl Petra do transu. Naštěstí si rychle uvědomil, že se chová jako blázen. Pomalu a nesměle se začal rovněž drápat z vody. „Tak já za chvilku přijdu,“ řekl Petr neznámému a chtěl se rychle vydat ke svým věcem. Neznámý se pousmál. Došlo mu co Petra trápí. Nešlo si nevšimnout jak se Petr snaží všelijak maskovat svoji nahotu. Petr učinil totéž a nakonec rezignovaně následoval Filipa do srubu. Připadal si hloupě už sám před sebou, jak stále váhá. Proto se drápal do skalnatého svahu za Filipem. Ten šel několik kroků před ním a Petr nedokázal odtrhnout pohled od toho malého, pevného, ale nádherného zadečku. „Ukaž, podej mi ruku,“ napřáhl se Filip k Petrovi, kterému sklouzla noha a málem se svezl ze stráně dolů. Pohled na nahého Filipa ho tak rozhodil, že nekoukal vůbec na cestu. „Tady se Petře otři a pak si ho dej pod zadek,“ vybídl Filip Petra, když se po chvilce vrátil na verandu se dvěma ručníky. Jeden podal Petrovi a druhý si přehodil přes jednu ze židlí. „Dáš si pivo?“ zeptal se Filip, když přinesl dva hrnky s kávou. Petr sice pivo moc nepil, ale teď měl na něho docela chuť. „Nikdy jsem tě tady neviděl,“ prohlásil Petr, když se mu zdálo, že to ticho trvá už moc dlouho. Po prohlídce si musel Petr přiznat, že Filipovi závidí. Srub byl sice malý, ale hezký. Kromě jakési předsíňky, tam byla jen taková malá kuchyňka a jeden pokoj s krbem. Pokoj byl zařízen jednoduše, ale hezky. Hlavně se Petrovi líbila výzdoba. Vše bylo v typicky selském stylu. Jen dvě válendy postavené vedle sebe pod oknem jako letiště, rušily ten pocit, že člověk vešel do selského stavení v minulém století. „Máš to tu moc hezké,“ prohlásil Petr uznale, když opět vyšli ven na verandu. Na Filipovi bylo vidět, že ho chvála těší. Bylo pár minut po páté hodině, když se Petr s Filipem rozloučili. Petr mu vrátil ručník, poděkoval a doplaval zpět ke svému tábořišti. Cítil se příjemně. Po prvotním zklamání, že přišel díky Filipovi o svou samotu, musel uznat, že je jeho nový kamarád příjemný společník. Navíc se mu hrozně líbil a bylo mu v jeho společnosti velice hezky. Taky se domluvili, že tak kolem šesté Filip dorazí a Petr ho bude učit chytat ryby. Kromě toho všeho, měl Petr pocit, že si Filip několikrát tajně prohlížel určité partie jeho těla. Petr si najednou uvědomil, jak si představuje, že Filip je taky na kluky a jak se spolu milujou. Po chvilce však tyhle myšlenky zaplašil. Měl strach, že si tu jen namlouvá něco, co by se mu sice líbilo, ale co určitě není pravda. Nechtěl nic zvorat a pokazit, možná, právě se rodící kamarádství. Blížila se domluvená šestá hodina. Petr připravený na večerní lov, netrpělivě vyhlížel Filipa. Nechtěl začínat bez něho. Pohled na oblohu však Petra moc neuspokojil. Kupící se mraky nevěstily nic dobrého. Navíc bylo velké dusno a tak se dalo očekávat, že dorazí nějaká bouřka. Petr raději znovu překontroloval svůj příbytek a ještě pevněji uchytil celtu a větve, které ho měly chránit před případným deštěm. „Tak jsem tady,“ ohlásil se Filip, když dorazil. Petr zrovna připravoval ohniště navečer. První nahození návnady do vody skončilo ve větvích stromů. Druhé, málem smetlo Petrovo příbytek. Filip přistoupil k Petrovi. Ten si stoupl za něho a celým tělem se k němu přitiskl. Aniž by to měl v úmyslu, vzrušení mu projelo celým tělem. Zasáhlo každičký kout jeho těla, každičký chlup. Cítil, jak se, se svým mužstvím tiskne k Filipovo zadečku. Zároveň ho omamovala nádherná vůně Filipovo těla. Měl pocit, že ztrácí sám nad sebou kontrolu. Hrozně se však bál, aby Filip něco nepoznal. „Tak takhle si ho chytneš, vyhlídneš si místo, kam chceš nahodit, pomalu zakloníš za sebe, hlavně se vždycky podívej co máš za sebou a na předpokládanou dráhu letu návnady,“ vysvětloval rychle Petr Filipovi a všechny pohyby dělali společně s Filipovo udicí. „Když seš si jistý, tak podle dálky, kam chceš nahodit, švihem přehodíš udici před sebe. V té chvíli musíš pustit prst ze silonu, aby se mohl volně odvíjet a nic mu v tom nebránilo. Přitom špičkou prutu určuješ směr a dálku hodu. Rozumíš tomu?“ „Tak a teď to zkusím sám, můžu?“ zeptal se Filip. Oba kluci se napili přímo z láhve a potom ji postavily mezi sebe. Petr nabídl Filipovi cigaretu a když si zapálili, začali si povídat. Petr měl radost, že potkal tak fajn kluka a měl pocit, že by mohli být s Filipem kamarádi. Měli oba hodně společných zájmů a i podobných názorů, na různé věci. Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1809)
|
|||