Jaké však bylo Martinovo zklamání, když se Jakub druhý den neozval. Neozval se ani třetí den. Když už to bylo čtvrtý den, Martin neodolal a napsal sám. Nechtěl vypadat jako nějaká stíhačka, proto úmyslně čekal tak dlouho, zda se Jakub neozve sám. Čekal marně. Proto nakonec napsal sám. Nejdříve to byla jen taková jednoduchá esemeska, kde Jakuba pozdravil a ptal se, jak se vede. Tu posílal v deset dopoledne z práce.

   U Roberta bylo poloprázdno. Neměli vůbec problém, aby našli volný stůl až v rohu podniku, kde byli skryti před zvědavými a hladovými pohledy ostatních hostů, ale kde si mohli nerušeně povídat a zároveň si vyjadřovat své city, které je oba ovládaly. Oba věděli, že chtějí jeden druhého do postele. Zároveň však měli pocit, že u toho druhého cítí víc, než jen zájem o bezduchý sex. 
   „Můžu mít jeden dotaz?“ zeptal se Martin nesměle.
   Nebyl zase dvakrát zběhlý v tom s někým se tahle seznamovat a nebyl si jistý, co je správné a co ne. Takže netušil, zda jeho dotaz je na místě. Přesto ho to moc zajímalo.

Vím, že jste dost dlouho čekali. Bylo to déle, než jsem zvyklý sám. Tímto se tedy omlouvám. Psát povídku, novelu nebo cokoliv takového, není jen sednout ke stolu a sesmolit několik vět. Chce to čas, myšlenky a náladu. Navíc u mě je to i o čase díky své práci. A i přesto, že jsem si našel dalšího koníčka, který mi rovněž zabírá mnoho času, nezanevřel jsem na psaní a dávm k dobru první kapitolu z dalšího svého dílka. Přeji všem, kteří tak dlouho čekali, aby se jim líbilo.

Dnes se konečně rozhodnul. Trvalo mu to dlouho, sám se sebou dlouho bojoval, ale už takto dál nemohl. Všude kam se podíval viděl jen krásu a zamilovanost. Moc toužil po někom, nebo něčem takovém. I když si to jen stěží přiznal, příroda žádala své a on jen nerad musel přiznat, že už nedokáže ovládnout nejen tu šílenou chuť na sex.