3. Po opici, přichází kocovina

   Jako po opici, v těžké kocovině, která se však táhla už čtyři dny, se cítil Martin. To vše podporované hlubokým zklamáním.
   Byly to už celé čtyři dny, co viděl Jakuba naposledy. Bylo to vlastně toho večera U Roberta. Oba nažhaveni touhou jednoho po druhém, ani nakonec nedošli ani k žádnému z nich domů a svou vášeň a sexuální nabití si vybili v takovém malém kamrlíku, který byl pro tyto účely v této restauraci k dispozici na vyžádání u obsluhy.
   Martin by sice šel k Jakubovi, zároveň byl ochoten ho pozvat k sobě domů, ale Jakub kolem půlnoci náhle obrátil a vymlouvajíc se na velkou únavu, pospíchal domů. Nakonec skončilo pouze u toho, že si vyměnily telefonní čísla a rozešli se.
   Martin z toho byl zklamaný, věřil, že dnešní večer toho prožije víc. Zároveň cítil k Jakubovi jistou náklonnost, kterou se bál pojmenovat. Určitě se mu Jakub líbil, ale na lásku si ještě netroufal. Tak to nazval momentálním poblázněním, které chtěl pomalu, ale jistě měnit v něco víc. A Jakub ho celý večer ujišťoval, že on má podobné pocity.
   Jaké však bylo Martinovo zklamání, když se Jakub druhý den neozval. Neozval se ani třetí den. Když už to bylo čtvrtý den, Martin neodolal a napsal sám. Nechtěl vypadat jako nějaká stíhačka, proto úmyslně čekal tak dlouho, zda se Jakub neozve sám. Čekal marně. Proto nakonec napsal sám. Nejdříve to byla jen taková jednoduchá esemeska, kde Jakuba pozdravil a ptal se, jak se vede. Tu posílal v deset dopoledne z práce.
   Neuteklo ani deset minut a už se díval na mobil, zda mu Jakub odpověděl. To, že Jakubovi esemeska došla, poznal podle doručenky. Nic, žádná odpověď. Martin sledoval mobil každou chvíli a byl stále nervóznější.
   V poledne, když si už i kolegové všimli, že Martin není ve své kůži, to nevydržel a napsal znovu. Nyní už byl adresnější a ptal se Jakuba, co se stalo, že se neozývá.
   Odpověď stále nechodila. Martin už byl netrpělivý, hádavý až nepříjemný i na ostatní kolegy. Sice si uvědomoval, že oni za nic nemohou, ale přesto se nedokázal ovládnout. Zlobil se za to sám na sebe.
   Když stále nepřišla žádná odpověď, napsal Martin kolem čtvrté odpoledne po cestě z práce, další esemesku. Tentokrát se zoufalstvím v srdci zjistil, že nebyla vůbec Jakubovy doručena. A to ani v šest večer, kdy to Martin už nevydržel a přímo Jakuba prozvonil.
   Na Jakubově čísle se ozývala pouze zpráva operátora, že volaný účastník je dočasně nedostupný. Martinovi bylo doslova do pláče. Vstal, došel do lednice a chtěl si nalít panáka. Když vyndal láhev, sáhl po skleničce. Nakonec si to však rozmyslel a napil se přímo z láhve. Byl to pořádný doušek a Martinovi se z toho zatmělo před očima. Nebyl zvyklý pít alkohol v nějakém větším množství. Abstinent sice nebyl, ale alkohol pil výjimečně nebo jen tak lehce. Teď však cítil, že se potřebuje uklidnit a vzpamatovat.
   Napadalo ho leccos. Od toho, že se Jakubovi něco stalo, až po takové scénáře, že byl pro Jakuba jen rozptýlení a skalp na jeden večer. Martin však sám nevěděl co je horší. O Jakuba se bál, nebyl mu lhostejný a tak se trápil tím, že je nemocný, nebo hůř, leží v nemocnici. A situace, že byl pro něj jen rozptýlení na jeden večer, že se v Jakubovi tak zklamal, nebolela Martina o nic méně.
   Toho večera byl Martin schopen jen několika věcí. Napsal Jakubovi ještě tři esemesky, které nebyly doručeny. Několikrát mu zkoušel volat, nikdo to však nebral. Nakonec jen upíjel z láhve a trápil se. Dopadlo to tak, že se po půlnoci se slzami v očích svalil opilý na postel a usnul.
   Když se ráno probral, hlava ho třeštila, v puse měl jak na sahaře a bylo mu pěkně zle. Navíc zjistil, že zaspal. Měl být už hodinu v práci. Martin nebyl žádný fluktuant a vždy si plnil své povinnosti víc než dobře. Tohle bylo poprvé za těch pět let, co u firmy dělal, že se něco takového stalo. Trápilo ho to. Jenomže cítil, že není schopen vůbec do práce dojet, natož fungovat. Nevěděl, co má dělat. Cítil se hrozně trapně kvůli práci, bylo mu špatně z alkoholu a byl nešťastný z Jakuba.
   Nakonec se rozhodl pro něco, co ještě nikdy neudělal. Měl z toho sice výčitky svědomí, ale bylo to stále lepší řešení, než se ukázat v tomhle stavu v práci, nebýt schopen fungovat a ještě být zlý na ostatní, jako včera.
   Vytočil číslo do práce, a když se ozval kolega Honza, požádal ho, aby ho omluvil u šéfa, že mu není dobře. Honza souhlasil, stále měl na paměti Martinovo včerejší chování a tak si ho dal dohromady s jeho náhlou nemocí, kterou mu Martin vylíčil. A Martin, ačkoliv nebyl zvyklý si nějak vymýšlet, tentokrát byl velice přesvědčivý. Chvilkami se až musel krotit, aby ty jeho nářky nezněly, jako by měl umřít. I když se tak ve skutečnosti opravdu cítil.
   Martinovi bylo hrozně. I když kocovina dělala své, nejvíc se trápil kvůli Jakubovi. Nevěděl, zda se mu opravdu něco nestalo. Zároveň ho trápilo, že existuje i varianta, které se moc bál. Jakub si s ním jen hrál, už o něj nestojí a byl pro něho jen jedním z mnoha.
   Martin po zklamání, které před časem zažil ve vztahu, toužil po lásce. Ano, chtěl i sex a moc. Byl mladý zdravý chlap. Ale k tomu sexu chyběla právě ta láska. Nebo alespoň přátelský vztah s někým, s kým by si rozuměl.
   I když se Martin nacházel ve stavu, který nyní prožíval, stále se snažil udržet zdravý rozum. A ten mu velel, že musí nějak řešit nastálou situaci a to svou nepřítomnost v práci. Po chvilce zvažování se odhodlal. Zavolal kamarádovi, lékaři.
   „Ty jsi zamilovaný a po opici, že?“ odhadl ho zcela jasně Viktor.
   Martin chtěl v první chvíli zapírat. Ale pohled do kamarádových očí, mu to nedovolil.
   „Ano, jak si to poznal?“
   „Nejsem slepý, jsem lékař a nějakou dobu tě znám,“ usmál se Viktor a bez dalších řečí začal Martinovi vypisovat recept a neschopenku. „Tady máš něco na spaní, hlavně to neber s alkoholem a za týden se mi přijď ukázat,“ pokračoval Viktor se šibalským úsměvem na rtech.
   Martin byl Viktorovi vděčný. Znali se nějaký pátek. Martin věděl, že Viktor je také gay, ale vzhledem ke svému společenskému postavení měl manželku a dítě. Také věděl, že se Viktorovi líbí, ale nikdy mezi nimi nic nebylo. Oba se tak nějak tiše shodli, že pro jejich kamarádství bude lepší, když zůstanou jen kamarádi.
   „Viki moc díky, máš to u mě,“ trpce se pousmál Martin, a když vzal od kamaráda recept a neschopenku, vyšel z ordinace.
   Martin se cítil trochu trapně, že takto kamaráda využil. Dokonce měl chuť se mu svěřit. Ve skutečnosti po rozchodu se svým přítelem po dvou letech vztahu, neměl kromě Viktora, žádného jiného kamaráda. Ti všichni, se kterými se scházel předtím, byli přátelé, kamarádi a jak se později dozvěděl i milenci jeho bývalého. On sám neměl kromě kolegů z práce nikoho. Myslel si krátkou dobu, že má Jakuba, ale i tenhle človíček jaksi mizel kamsi v neznámu.
   Znovu oživlá vzpomínka na Jakuba bodla Martina hluboko do srdce. Snad jen to, že procházel po rušné ulici plné lidí, mu nedovolilo, aby mi z očí vytryskly slzy.
   Martin si zašel do lékárny vyzvednout léky předepsané od Viktora, potom zaběhl do práce, kde se snažíc předstírat nemoc, odevzdal neschopenku a odtamtud běžel rychle domů. Chtěl být sám. Tedy sám ne, chtěl být s Jakubem, ale stále víc jeho přání zůstávalo nevyslyšeno. Jakub se stále neozýval a jeho telefon byl nedobytný jako trezor.
   Martin nebyl žádný naivní snílek a o životě už něco málo věděl. Přesto chování Jakuba po tom všem o čem spolu, ten večer, mluvili, co spolu ten večer prožili, ho dost bolelo a zaráželo. Dokonce začal dělat věci, které běžně nedělal. Ještě než došel od Viktora, přes lékárnu a práci domů, zastavil se v obchodě a koupil si dvě láhve vína. Měl chuť se napít. Na jednu stranu věděl, že to není řešení, ale na druhou stranu si tím dodával odvahy. Cítil v tom kus své zbabělosti, ale v současné chvíli nedokázal a ani snad nechtěl být hrdinou.
   Blížila se šestá hodina večerní. Martin už vypil celou jednu láhev vína. Cítil se v náladě a o to měl bojovnější myšlenky. Několikrát zkoušel volat Jakuba, který byl stále nedostupný. Esemesky se už ani nepokoušel psát. Ty předešlé stále nebyly doručeny.
   „Nic, tohle nemá cenu,“ vykřikl Martin do prázdné místnosti, ve které seděl.
   Rozhodl se, že pokud má tomu všemu učinit přítrž, musí vědět, na čem je.
   Zapálil si cigaretu, nalil si zbytek vína z láhve a přemýšlel. Zbývalo mu jen několik málo možností. Nakonec se rozhodl pro tu nejradikálnější.
   Když vylezl ze sprchy, oblékl se a vyrazil do města. Byl rozhodnutý, že zajde do baru, kde Jakub pracoval, kde se seznámili.
   „Dobrý večer,“ pozdravil Martin, když vstoupil do baru.
   Náhle měl pocit, že se situace opakuje. Podnik byl poloprázdný. Jeden človíček seděl přímo na baru a další host upíjel ze svého piva v rohu u akvária. Jinak nikde, nikdo. Tedy až na chlapíčka za barem. Ale Jakub to nebyl.
   „Co to bude?“ zeptal se číšník dost otráveně.
   „Dvojku bílého a jemně perlivou vodu,“ objednal si Martin, vyvarujíc se nechutné kávy, kterou ho tu uvítal Jakub.
   Číšník bez jakéhokoli náznaku mimiky ve tváři se otočil a odešel. Martin měl další důvod, tento podnik nenávidět. A to tu byl teprve podruhé v životě.
   „Jakub tu není?“ zeptal se Martin, když si při objednávce druhé skleničky vína dodal odvahy.
   „Kdo?!“ vyhrkl nepříjemným tónem otrávený číšník.
   „Jakub, váš kolega,“ snažil se Martin neztratit glanc.
   „A ty jsi kdo?!!“ skoro vykřiknul číšník.
   Martin nebyl z těch, co by se nechal zastrašit, přesto ho chování číšníka na okamžik vyvedlo z míry.
   „Vážený, já se slušně ptám po vašem kolegovi, pokud vám dělá problémy mi odpovědět a obsluhovat mě, nemusím tady být!“ zasyčel Martin naštvaně mezi zuby.
   „Omlouvám se,“ změnil číšník náhle tón a přistoupil zpět k Martinovu stolu, „vy ho snad znáte?“
   „Jo, jen tak zběžně, něco mi dluží,“ vyhrknul Martin po chvilce zaváhání.
   Neměl vůbec náladu se tomuhle člověku s čímkoliv svěřovat a vytušil, že přiznání bližších vztahů k Jakubovi, by asi nebylo nyní vhodné. Tahle atrapa číšníka evidentně neměla pro Jakuba pochopení.
   „Tak to nás je kamaráde víc,“ přešel nečekaně číšník k tykání, „tenhle parchant tady dluží, na koho se podíváš. Dnes už není druhý den v práci, telefon nebere a chybí mi tu tržba skoro za třicet tisíc,“ odpověděl číšník tak nenávistně, že Martin měl pocit, že místo slov bude plivat a to přímo na něho.
   „Tak to je husté,“ vyhrknul Martin, který se jen silou vůle ovládl, aby nevylítnul a nepřevrátil stůl u kterého seděl.
   „A kolik dluží tobě?“ zeptal se číšník náhle přátelsky.
   „To nestojí za řeč,“ mávl Martin rukou a prsty si promnul tvář.
   Číšník, který pochopil, že v Martinovi spojence nenajde se jen škodolibě ušklíbnul a odešel zpět na bar.
   Martin měl co dělat, aby se ovládnul a nevybuchnul v hysterický smích. Nyní pochopil. Takže nebyl jediný, kdo Jakubovi, pokud to Jakub opravdu byl, naletěl. Když však nad tím přemýšlel, závěr zněl, že on z toho alespoň něco málo měl. Prožil, alespoň na chvíli, krásný sen. Sen který sice skončil kocovinou, která byla nepříjemná, ale na chvíli zahřála u srdce.