ZLOBIVÝ KLUK - 1. Vše nějak začíná

1. Vše nějak začíná


   „Krásně voníš.“
   „Co děláš? Celý den jsem se nemyl a nyní na tu už nemám náladu,“ zavrčel.
   „Právě proto mi voníš.“
   „Co?“
   „Neřeš to!“ odtáhnul jsem se a otočil na druhý bok.


x x x x


   „Mamko, chtěl bych s tebou mluvit.“
   „Vždyť spolu mluvíme?“ usmála se mamča a dál umývala nádobí.
   „Už mě nebaví a jsem unavený z toho, abych čekal na to co se líbí druhým. Chtěl bych žít po svém.“
   Máma se po mě ohlédla. Voda stříkala po kuchyňské lince a jí to zrovna nevadilo. 
   Moc mě to neuklidnilo. Právě naopak. Začal jsem být ještě víc nervózní. Možná i víc.
   „Stalo se něco? Jsi snad nemocný?“ zeptala se mamka a dál drhnula pekáč, ve kterém vařila oběd. 
Oběd pro nás. Tím myslím i Zdeňka, který stejně nepřijel. 
   Moc mě to ranilo. Zdeněk pro mě mnoho znamenal. Ale hlavně on byl tím důvodem, který mi dodal sílu.
   Pro naši mámu to byl jen kamarád, který mě přivezl a musel jet domů. 
   Docela mě to naštvalo. Ani ne snad naštvalo, jako spíš ranilo. Já bojoval sám se sebou a podle mých představ i s celým světem a máma si tady umývala nádobí. 
   „Ano,“ odsekl jsem a zapálil si cigaretu.
   „Tak co se děje?“ zpozorněla máma a konečně si i ohlédla. 
   Nádobí však umývat nepřestala. Čekala jí ho tam hromada a bylo vidět, že je unavená.
   Vím, že tohle vše byla i má vina. Mnoho let jsem tu nebyl. Co jsem odešel na Tachovsko, moc jsem domů nejezdil. Já ji vlastně celou dobu lhal. 
   Ale nyní jsem nelhal. Jen nevěděl, jak to říct.
   Upřeně jsem na ni hleděl a vnímal, jak je unavená. Přesto se snažila chovat jako vždy. Vzorná maminka, která vidí svého syna a chce pro něj jen to nejlepší. Škoda, že už skoro deset let jsem si žil svůj život.
   Život, o kterým ona nevěděla a já o něm nemluvil. Nechtěl jsem. Nemohl. A také nebylo kdy. 
   „Mamko, u mě je to trochu složitější,“ vysoukal jsem ze sebe a začal se pohledem ohlížet všude kolem. 
   Jen ne na ni. Najednou jsem ztratil odvahu. A bylo ji stále méně.
   Když jsem odjížděl z domova, byl jsem odhodlaný ji vše říct. Už jsem nechtěl lhát. Cítil jsem, že musím. Ty neustálé lži, mě jen ubíjely. 
   Nejhorší na tom bylo, že jsem lhal nejen okolí, ale hlavně i sám sobě. Nebyl jsem na to zvyklý. Určitě ne lhát lidem, na kterých mi záleželo. A sobě jsem lhal už skoro 29 let. To vše mě neskutečně ubíjelo.
   Ale dnes jsem byl rozhodnutý. Když jsem dokázal konečně říct pravdu sám sobě, ale i človíčku, na kom mi hodně záleželo, řekl jsem si, že musím říct pravdu i člověku, který mi dal život. 
   „Umíráš snad?“ zeptala se mě mamka a utřela si ruce do ručníku, který ležel na kuchyňské lince. 
   Bylo znát, že to řekla, jako by se ptala, zda mě nebolí břicho. Ona si snad ani neuvědomila, na co se ptá?
   Mě zamrazilo.
   Zapálil jsem si další cigaretu a upil další doušek vína s vodou. 
   Mamka sice nic neřekla, ale zarazila se. Asi, snad, něco pochopila. Nebo ji něco zaujalo?
   Posadila se ke stolu, proti mně a také si zapálila cigaretu. Její pohled byl najednou jiný. Byl v něm zájem a…, asi i obava.
   „Co se děje?“ zeptala se.
   Byl to pokus o to, zeptat se, kdy přišly čerstvé housky. Ale v hlase už jsem cítil něco jiného. Znal jsem ji. Bylo cítit, že už začíná větřit. Věděl, jsem, že už začíná něco tušit.
   Najednou mezi námi bylo nějaké napětí. Já se bál jsem se, že to pozná, přitom jsem přijel říct pravdu. Ale zároveň jsem se najednou bál.
   Připravoval jsem se na to týdny. Možná měsíce. Ale přesto jsem najednou cítil, jak ztrácím půdu pod nohama. Začal jsem ztrácet i odvahu.
   Další šluk z cigarety. Další lok vína. Nyní bych uvítal i něco tvrdšího. A to i přesto, že jsem tvrdý alkohol nepil.
   „Maminko, nebudeš mít vnoučata,“ vyhrknul jsem ze sebe.
   Rychle jsem opět potáhnul z cigarety a napil si vína. Pohledem jsem uhnul, jak to nejrychleji šlo.
   Měl jsem pocit, že mě neslyší.
   I ona potáhla z cigarety a její pohled mě začal spalovat.
   „Jsi nemocný Romčo“
   Ona mě snad nechápala?
   Já zase nechápal ji. Nedokázal jsem v tu chvíli pochopit nic. Cítil jsem spoustu výčitek a …, já ani nevím, co jsem cítil. 
   „Proč mě nechápe?“ říkal jsem si pro sebe. 
   Já nevěděl jak dál! Nevěděl jsem, co mám dělat? Netušil jsem, jak se chovat? A mamka tam seděla, kouřila a dívala se na mě. 
   „Nevím…, asi? Možná?“ začal jsem koktat.
   „Né!“ vykřiknul jsem zděšeně.
   „Jsem prostě gay! Jsem prostě na kluky!“
   Právě jsem vyzradil své největší tajemství. Nyní jsem řekl vše, co mě tolik let trápilo. Něco, co mi ubližovalo. To, díky čemu jsem asi ubližoval já druhým. 
   Bylo to něco, co mě několikrát přivedlo do nemocnice s podezřením na infarkt, nebo srdeční potíže. To, kvůli čemu jsem začal brát léky na tlak. 
   Mamča opět potáhla z cigarety, potom se na mě podívala. Jako bych ji sdělil, že jsem si koupil novou bundu. Alespoň, já to tak vnímal. 
   Chtělo se mi plakat. 
   Vše ve mě vřelo. Cítil jsem se tak unavený, pobouřený. Chtělo se mi křičet. 
    „Maminko, já jsem na kluky!“ vyhrknul jsem ze sebe.
   I když to nebylo zvykem, ale já začal plakat. Brečel jsem tam jako malý kluk.
   Vždy jsem se za slzy styděl. Jen tak mě nikdo neviděl plakat.
   Máma seděla naproti mně, hleděla na mě a nic neříkala.
   Seděla proti mně a kouřila.
   Poprvé v životě jsem nevěděl, co si u ní mám myslet. Já vlastně ani nevěděl, co mám dělat. Seděli jsme proti sobě, zírali jeden na druhého. Já měl před očima clonu slz.
   Nevím, jak dlouho jsme tam tak seděli. Možná minutu. Možná pět. Najednou doputovala její ruka k ústům a znovu potáhla z cigarety. Ruka se ji zachvěla. 
   Jen krátce.
   „A myslíš si, že tě budu mít méně ráda?“
   Další šluk z cigarety.
   „Jsi pořád můj syn.“
   Byl jsem v tranzu.
   Celá léta jsem se bál. Styděl. Nevěděl co mám dělat, jak se k celé věci postavit. Mnoho měsíců a let bolesti a strachu, který mi nedovolil žít, jak bych chtěl. A já moc chtěl.
   A najednou naše máma, holka z vesnice, která měla jen základní vzdělání, to vyřešila.
   „Jsi stále můj syn a mám tě stále ráda.“
   Ona to už znovu neřekla. Ale mě to stále znělo v uších. 
   Já se o to víc rozbrečel. Jako malý kluk. 
   Bylo mi 29 let a konečně jsem prožil svůj coming out. Místo toho, aby se mi ulevilo, cítil jsem se podvedený. Hlavně totálně bezmocný. Neplakal mamka. Brečel jsem já a nevěděl jsem co mám dělat. 
    Plakal jsem a nemohl to zastavit. Nechtěl jsem lítost. Jen ze mě proudil ten strach. Bolest a vše co jsem těch mnoho let prožíval. Prostě něco, co mě nutilo žít jinak, než jak jsem chtěl. A jak jsem toužil. 
   Ale místo toho, abych měl pocit, že jsem se znovu narodil, prožíval jsem něco, co jsem neznal. Já se bál. Bál človíčka, který mě porodil, vychoval. Člověka, který mi utíral nos, učil mě prvním slovům a utíral mi nejen nos. 
    Ona, mamka mi však dnes řekla něco, co jsem nečekal. 
    Byl jsem její syn.
    Ona mě měla stále stejně ráda. 
    Já už neplakal strachy, nebo bolestí. Ze mě jen proudilo to, co jsem celá léta potlačoval, čeho jsem se obával.
    Nyní nastal čas, kdy jsem se nemusel stydět. Bát se. Nemusel jsem se přetvařovat.
    Konečně jsem mohl žít jako člověk. Podle svého. 
   Najednou jsem cítil, jak mě cigarety pálí do prstů. Prudce jsem ji odhodil do popelníku. V zápětí jsem si však zapálil další. Byl jsem překouřený, ale zároveň jsem potřeboval nějak zaměstnat sebe, prsty a cítit svou drogu.
   Nevím, jak dlouho to trvalo, ale i já po chvíli přestal plakat. Ne, že by se mi nechtělo, ale už jsem neměl co. 
   Tedy plakal jsem, ale spíš jen vnitřně. Hlavně jsem neměl důvod. Nikdo mi neubližoval. Jen jsem ze sebe dostával ten strach. Tu bolest… . Já se spíš bál sebe a toho, co jsem léta prožíval.
   Najednou jsem měl potřebu mamku pohladit. Aspoň po ruce. 
   Ona totiž také začala plakat. A její pláč mě bolel. Zraňoval mě. 
   „Maminko, já za to nemohu,“ pronesl jsem trochu zoufale. 
   Nevěděl jsem co jiného říct.
   „Já budu šťastná, když budeš šťastný ty,“ řekla mamka bez jakéhokoliv zaváhání.
   Seděli jsme proti sobě a já nemohl zastavit to co se ze mě valilo.
   Čekal jsem asi, že mi vynadá. Že mě zavrhne. Že mi dá facku.
   Já ani nevěděl, co jsem měl čekat. Jen ne to, co se u nás odehrávalo. Já brečel, mamka plakala. Ale ani náznakem mi nedala najevo, že mi něco vyčítá. Že mě zatracuje.



   Z toho večera si už moc dalšího nepamatuji. Byl to pro mě večer přiznání a pravdy. Já se však opil. Snad z obavy, že člověk, na kterém mi tolik záleželo, se zachoval tak krásně. Já se bál a přitom jsem si neuvědomoval, že jsem doma. U někoho, kdo mě má rád.
   No nic…. .


Zveřejněno: 31. 03. 2014 (přečteno 728)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS