3. Mirek

   Na ulici před domem si Petr zapálil cigaretu a s výrazem narkomana vychutnal první šluk. Chvěl se po celém těle a cítil, že srdce mu bije alespoň sto padesáti tepy za minutu. Hřbetem ruky si setřel slzy z očí a pomalu se vydal směrem, kde tušil zastávku tramvaje.

   Kdyby nebyl na ulici, a nebylo by mu to trapné, tak by brečel jako malý kluk. Cítil se ponížený a podvedený. Nicka najednou z celého srdce nenáviděl. Byla sice pravda, že za ty dva měsíce co se znali se nikdy osobně neviděli. Ale Petr se tolikrát popsal, že si byl jist, že Nick neměl právo tvrdit, že si ho představoval jinak. On ho taky poznal na první pohled. Navíc jeden o druhém si toho řekli tolik, že si byl Petr jist svou láskou k Nickovi. Proto nechápal jeho reakci.

   Nějaký šestý smysl dovedl Petra bez problémů na zastávku tramvaje. A tak i když byl v tomhle městě poprvé, dostal se za dvacet minut bez problémů na nádraží. Jenomže to byla první a zároveň poslední pozitivní věc, které se dočkal. V informacích mu řekli, že první vlak jeho směrem jede až ráno v pět. A teď bylo devět večer.

   „Co s načatým večerem?“ pomyslel si Petr sám pro sebe. Stál se zapálenou cigaretou před nádražní budovou a upíjel kapučíno  z automatu. Mohl sice jet posledním vlakem do nejbližší uzlové stanice, ale od tamtud mu stejně první spoj domů jel až ráno. A tak bylo jedno jestli má trávit noc mezi zdejšími bezdomovci nebo bezdomovci na jiném nádraží. A ani jedna varianta se Petrovi nezamlouvala. Během cesty tramvají na nádraží si všiml, že jede přes centrum města a tak se tam pěšky vydal. Rozhodl se, že se pokusí najít nějaký hotel za rozumnou cenu.

   Do půlnoci zbývala slabá půldruhá hodina, když Petr ušlapaný, unavený a chvějící se chladem, rezignoval na další hledání hotelu. Ani jeden z  hotelů, které cestou našel a navštívil, nešel z cenou za nocleh na jednu noc pod tisíc korun. A to se mu nechtělo do mizerného vyspání investovat.

   Petr stál zrovna v jedné z uliček nedaleko náměstí, když ho upoutal název jednoho klubu, jehož poutač svítil kousek od něho. Název toho podniku Petrovi něco říkal, ale nemohl si vzpomenout co. Zády se opřel o zábradlí u silnice a zapálil si. Uvědomil si, že má chuť se něčeho napít. Srdce už mu taky tolik nemlátilo. Tedy do doby než si vzpomněl na Nicka. To v sobě cítil kromě smutku i šílenou nenávist.

   „No jasně, už vím,“ plácl se Petr rukou do čela. Konečně si vzpomněl odkud ten název zná. Vždyť to byl jediný gay podnik v tomhle městě. Věděl to z Nickova vyprávění. Bylo rozhodnuto. Odhodil napůl vykouřenou cigaretu na silnici a když došel k masivním dveřím klubu, zazvonil na zvonek. Cedule na dveřích hlásala, že jde o privátní klub kam mají přístup pouze členové klubu. Což Petra neodradilo. Znal to. Byla to vlastně jakási ochrana majitelů před tím, aby do podniku nemuseli pouštět někoho kdo tam nepatří nebo nemusí patřit.

   Přišel mu otevřít nějaký čtyřicátník na kterém bylo zjevně patrné, že co nemá v hlavě má ve vypracovaných svalech na těle. Když si Petra důkladně prohlédl, beze slova ho vpustil dovnitř a zase zamkl dveře. Společně sešli po schodech dolů někam do jakéhosi sklepení. Petr si odložil do šatny tašku s bundou a vešel do samotných prostor klubu. Byla to změť několika samostatných místností a chodeb, které je spojovali. Místnost s parketem obloženým po stěnách zrcadly, vystřídala místnost, něco ve stylu obývacího pokoje bez skříní a polic. Všude kolem byly rozestavěny sedací soupravy různé velikosti a tvarů. Další prostor klubu byl ve stylu pivnice s dubovým nábytkem. Poslední kam Petr nakoukl, byla místnost s barovým pultem a několika stolky. Musel uznat, že se mu tady docela líbí. A to nejen prostředí. Nebylo tu zrovna narváno, ale i z toho počtu návštěvníků by si vybral. Bylo tu dost pěkných kluků.

   „Ahoj. Co si dáš?“ zeptal se ho familiárně asi dvacetiletý kluk, který tu zřejmě obsluhoval. Petr musel uznat, že je pěkný. Jeho štíhlou postavu krásně doplňoval milý úsměv a vlasy černé jako uhel, které si rostly jak se jim zachtělo. Jeho pravým opakem byl asi pětatřicetiletý plešatý tlouštík za barem.

   „Dal bych si lahvinku bílého a nějakou sodovku,“ objednal si Petr a vrátil číšníkovi jeho milý úsměv. Při pohledu na něho, dokonce na okamžik zapomněl i na nepříjemné chvíle s Nickem.

   Když si to uvědomil, zastyděl se. Ale v zápětí si uvědomil, že vlastně nemá proč. On ho od sebe neodehnal a na to, aby se trápil pro něco, co už je stejně nenávratně pryč, neměl náladu a ani chuť.

   Ve skutečnosti však věděl, že si to jen namlouvá. Uvnitř se užíral. Proto taky, když měl na stole láhev vína s naplněnou sklenicí, zapálil si cigaretu a skleničku vypil najednou. V té chvíli mu zrovna zapípal jeho mobilní telefon, položený na stole. Vzal ho do ruky a když otevřel položku přijaté zprávy měl co dělat, aby se ovládl a nepraštil s telefonem o zem. Psal mu Nick.

 

   „Ahoj Petre. Asi se na mne zlobis. Nechoval jsem se dobre a jsem si toho vedom. Ale opravdu jsem mel spatny den. Mam te taky rad. Nick“

 

   Petrovi se zvedl žaludek. Sám sice nevěděl zda po tom narychlo vypitém víně nebo po přečtení textovky. Ale každopádně upustil telefon štítivě z ruky a nalil si novou skleničku. Přitom se napil minerálky z láhve. Cítil, že se na něho řítí jedna z jeho sebedestrukčních nálad. Na jednu stranu mu bylo do pláče z prožitého zklamání a na druhou stranu měl hroznou chuť se vzteky a lítostí pořádně opít.

   Po chvilce vzal opět telefon do ruky a začal psát textovou zprávu.

 

   „Ahoj Marti. Tak jsem dojel dobre a prave si uzivam vecera.  Petr.“

 

   Zprávu odeslal a rychle zahnal špatný pocit z toho, že Martině lhal. Slíbil, že až dorazí, tak se jí ozve, aby neměla o něho strach. Tak jí napsal. A když o tom, tak přemýšlel, musel konstatovat, že zase tolik nelhal. Opravdu dojel v pořádku a že si užíval tady v klubu u dobrého vína mezi hezkýma klukama, byla taky pravda.

   Bylo jasné, že to lež byla, a ona si to nezasloužila. Ale věděl, že kdyby jí napsal pravdu, tak se bude zbytečně trápit a strachovat. A to nechtěl. Měl tu holku rád.

   Vždyť to byla holka se kterou čtyři roky žil i když věděl, že je na kluky. Holka, které vědomě ubližoval tím, že ji nemohl dát takovou lásku, kterou sliboval a kterou dostával od ní. Lásku, kterou si určitě zasloužila. Holka, které, když řekl, že je na kluky, tak místo toho, aby ho ukamenovala, mu řekla, jak je hloupý, že se tak dlouho zbytečně trápil, protože jí to měl říct dávno. Holka hezká, která mohla mít dávno někoho jiného. Prostě holka s velkým H.

   Petr se znovu napil vína a pohledem začal zkoumat své okolí. Nemohl si nevšimnout pohledu sotva sedmnáctiletého kluka stojící na rohu u baru. Nebyl ani nějak zvlášť hezký svým zjevem, ale byl nádherný svým mládím. Taky si všiml pohledu krasavečka, který stál kousek vedle a dělal, že se rozhlíží po někom známém.

   Byl to takový ten typický hezounek. Ale jeho pohled byl jako vystřižený z učebnice a nasvědčoval tomu, že hledá někoho kdo by mu zaplatil. A to určitě neměl Petr v úmyslu. Petr byl člověk, který na výraz v očích hodně dal. Proto se začal opět věnovat svému vínu. A také další textové zprávě, která mu přišla.

 

   „No tak Petre, kde jsi? Udelal jsem chybu, ale snad si muzeme jeste promluvit? Tak se mi prosim ozvi, cekam na Tebe. Nick.“

 

   Tentokrát Petr mobil štítivě neupustil, ale hned odepsal.

 

   „Muj mily. Taky jsem te mel rad, ale rozhodl jsi se sam. Proto se ted nestarej! Petr.“

 

   Petr věděl, že nenapsal nic světoborného, ale neměl ani chuť a ani náladu se nadále Nickem zabývat a proto textovku rychle odeslal.

   „Opět o jednu iluzi chudší,“ povzdechl si Petr a ani si neuvědomil, že nahlas.

   „Prosím?“ zeptal se ho překvapený číšník, který šel zrovna kolem jeho stolu. Petr jen zavrtěl hlavou a pohledem se omluvil. Znovu se napil vína. Dnes měl po dlouhé době chuť a náladu se zase opít. Jenže se mu nechtělo pít samotnému. Navíc si stále silněji uvědomoval, že je šíleně vzrušený a tak by asi ani nepohrdl nějakým sexuálním úletem s některým z těch hezkých kluků v klubu.

   Začal se znovu, zaposlouchán do příjemné hudby, rozhlížet po okolí. Opět narazil na pohled toho mladého klučíka, hezkého svým mládím. Musel se v duchu pousmát, když si všiml jeho šátku uvázaného kolem krku. Móda sedmdesátých let, pomyslel si Petr. Ale v tomhle směru byl tolerantní a nikomu neupíral svůj názor.

   Další věc, která ho na klukovi zaujala, byl jeho smutný výraz ve tváři a oči, které chtěly plakat. A to Petra zaujalo. Sám neměl k pláči daleko. Jenže připadalo mu hloupé jen tak tahat kluka ke stolu. I když ten si ho často prohlížel, nechtěl mít Petr pocit, že on loví jeho. Spíše by přivítal, kdyby neznámý kluk přišel sám. Proto se rozhodl, že tomu trochu pomůže. Ještě jednou se rozhlédl po okolí a když zjistil, že se jejich pohledy tak často setkávají a, že to tudíž není jen náhoda, rozhodl se.

   Jakmile dokouřil cigaretu, strčil si mobilní telefon do kapsy a pomalu se vydal na záchod. Když míjel barový pult, viděl, že ho neznámý sleduje pohledem. Petr se na něho přátelsky pousmál a šel dál. Po příchodu na záchod se postavil k jedné ze dvou mušlí a začal čůrat. Netrvalo dlouho a slyšel za sebou, jak se otevřeli dveře. V zápětí u vedlejší mušle stál kluk se šátkem kolem krku.

   „Ahojky,“ pozdravil ho neznámý.

   „Ahojky,“ odpověděl mu Petr a usmál se na něho. Přitom využil příležitosti, aby si prohlédl jeho mužství. Musel uznat, že se kluk neměl za co stydět.

   „Ty nejsi zdejší?“

   „To máš pravdu. Ale máte to tu hezké,“ ocenil Petr.

   Najednou bylo ticho. Petr poznal, že neznámý hledá způsob, jak v rozhovoru pokračovat. Proto mu podal pomocnou ruku.

   „Myslím si, že spousta jiných měst by vám tenhle podnik mohla závidět.“

   „Ale jo, ujde to. Taky je to jediný podnik pro kluky ve městě.“

   „No, jsou města, která nemají ani jedinej.“

   „To je pravda, ale za to v Praze jich je spousta,“ nadhodil neznámý kluk.

   „Máš pravdu, ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že o návštěvu některých není radno stát,“ povzdechl si Petr při vzpomínce na některé pražské podniky. Ještě jednou zabloudil pohledem ke klučíkovo mužství a když dočůral, šel si umýt ruce. Mytí schválně prodlužoval a čekal zda neznámý bude pokračovat v rozhovoru, ale ten najednou mlčel. Dokonce si v Petr v jednu chvíli myslel, že onanuje, ale zvuk proudu moče dopadající do pisoáru ho vyvedl z omylu. Usoudil, že neznámý o další rozhovor nestojí a proto zklamaně odešel.

   Po návratu ke stolu se posadil. Musel uznat, že ho to mrzelo. Tak nějak doufal, že se s neznámým seznámí a třeba i prožijí hezký večer společně.

   „Můžu si přisednout?“ ozvalo se nad Petrem, který zrovna prohlížel další zprávu, která mu přišla na mobilní telefon. Ani nestačil zjistit od koho je.

   Vedle jeho stolu stál kluk se šátkem kolem krku s napůl upitou sklenicí v ruce. Podle barvy, patrně bílého vína.

   „Jistě, proč by jsi nemohl? Místa je tu dost,“ zaradoval se Petr.

   „Díky, já jsem Mirek,“ představil se nyní už ne neznámý kluk a posadil se na židli vedle Petra.

   „Já jsem ….. .“

   „Já vím, Petr,“ skočil mu do řeči Mirek.

   Petr se na něho překvapeně podíval. Vůbec nevěděl co to má znamenat. V tomhle městě byl poprvé a vůbec si nevzpomínal, že by se někdy s tímhle klukem potkal.

   „My se známe?“ zeptal se překvapeně po chvilce.

   „Ty mně asi ne, ale já tebe ano.“

   „Počkej, počkej,“ začal se Petr ostražitě ošívat. Tohle se mu ani trochu nelíbilo a nevěděl co je to za blbou hru. Dokonce z toho začínal mít divné mrazení v zádech. To vystřídalo ten příjemný pocit, který měl při Mirkovo příchodu ke stolu. 

   „Neboj Petře, nemusíš mít strach,“ uklidňoval ho Mirek, který vyčetl z Petrovo tváře co prožívá. „Všechno ti vysvětlím.“

   „No to bych ti byl vděčný!“ odsekl vztekle Petr. Ani si neuvědomil, že zvýšil hlas natolik, že se po něm ohlédlo pár lidí z lokálu.

   „Znám tě od Nicka,“ vyrazil Mirek Petrovi dech podruhé.

   „Tak koukej Mirku, nebo jak se vlastně jmenuješ!“ zaútočil Petr. Byl naštvaný, ale snažil se už raději ovládat, aby nebudil zbytečnou pozornost. „Já jsem v tomhle městě prvně v životě. Nějakého Nicka sice znám, ale dnes jsme se viděli prvně a já jsem si jist, že i naposledy.“

   Po Petrovo posledních slovech najednou Mirkovo smutné oči ožily.

   „Petře, o té první části toho co mi tu říkáš, vím od Nicka, ale ten závěr je pro mne novinou,“ přiznal překvapeně, ale evidentně i potěšeně Mirek.

   Petr, který chápal stále méně, však zjistil, že počáteční strach, který se ho zmocnil, z něho pomalu opadá. Viděl sice Mirka prvně v životě, ale něco mu říkalo, že z jeho strany žádné nebezpečí nehrozí. Dolil si skleničku a zapálil další cigaretu.

   „Nechceš mi to Mirku celé vysvětlit?“ zeptal se ho narovinu.

   Ten to měl stejně v úmyslu, ale zřejmě to nebylo z nějakého důvodu lehké ani pro něho. Dopil svou skleničku a rozhlédl se po číšníkovi, aby si objednal další.

   Petr pozvedl svou láhev a posunkem mu naznačil, že mu dolije. Když Mirek neprotestoval, doplnil mu jeho skleničku.

   „Děkuju,“ usmál se vděčně Mirek. „Ještě jednou se omlouvám za to přepadení a slibuju, že ti všechno vysvětlím. Jenom tě chci požádat o cigaretu. Kouřím málokdy, ale teď mám na ni chuť,“ omlouval se.

   Petr mu podal cigaretu, ale přesto si neodpustil malé rýpnutí k první části toho co teď Mirek řekl.

   „To ti budu vděčný, když se konečně dozvím co se to tu hraje za komedii.“

   „Víš Petře, Nicka znám už dva roky. V podstatě po celou tu dobu spolu chodíme, ale poslední čas to nějak neklapalo. Nerozešli jsme se, ale byl poslední dobou byl nějakej divnej. Teprve tenhle týden mi řekl o tobě.

   Přiznávám, že jsem z toho byl a dosud jsem dost špatnej. I když jsem to tušil. Já Nicka miluju a to i přesto, že vím, jaký je prevít.“

   „Mluv Mirku, to mně zajímá,“ pobídl ho Petr, když se Mirek na chvilku odmlčel. Ten se nemusel nechat pobízet, jen hledal ty správná slova.

   „Prostě jsem zjistil, že Nick je pěkně vypočítavej. Když se seznámil s tebou, tak věřil, že díky tobě se mu podaří dostat do Prahy. To je totiž jeho sen. Jenže, když zjistil, že se hned neženeš do společné domácnosti, tak si začal otvírat zadní vrátka a chtěl to táhnout s náma oběma.“

   „A to mi do telefonu ještě včera odpoledne vykládal jak se na mne těší?“ ušklíbl se Petr zhnuseně. Začalo mu leccos docházet. Když si dal dohromady informace od Mirka a vzpomněl si na některé jejich telefonické rozhovory, uvědomil si, že někdy byl Nick opravdu divný.

   „Tomu věřím. On totiž do poslední chvíle věřil, že tě nějak zlomí,“ vysvětlil Mirek Petrovi.

   „A proč to tedy nezkoušel dál, když jsem přijel?“ divil se Petr.

   „Tak to opravdu nevím? Ani nevím co se mezi váma stalo? Vy jste se rozešli?“

   „I tak se to dá říct,“ odpověděl Petr. Potom mu ve zkratce vyprávěl co se mezi ním a Nickem dnes událo. Čím více o tom mluvil a čím více toho věděl od Mirka, tím více Nicka nenáviděl. Občas sice chvilku pochyboval o tom, zda na něho Mirek nehraje nějakou levárnu, ale nakonec uznal, že už mu je to vlastně jedno.

   „Ono to bude asi z několika důvodů,“ začal vyprávět Mirek, když si poslechl Petrovo příběh. „Oni se totiž Nickovi líbí hodně mladí kluci. Navíc se včera dozvěděl, že tu práci, kterou si v Praze dojednával, nedostane. Tak asi začal couvat.“

   „Takže ta svině se mnou celou dobu hrála falešně,“ zasyčel vztekle Petr. Bylo mu z toho všeho na zvracení. A to jak z Nicka, tak i ze sebe samotného. Uvědomil si, jak byl zase naivní.

   „A jak ty to všechno víš?“ zeptal se náhle nedůvěřivě Petr.

   „Něco mi řekl Nick sám, něco jsem pochopil. Ale nejvíce toho vyžvanil, když  jsem se u něho včera stavěl a pohádali jsme se. Byl totiž dost namazanej a tak se přestal kontrolovat,“ dodal na vysvětlenou Mirek.

   „Ještě mně zajímá jedna věc,“ podíval se Petr na Mirka tázavě.

   „Klidně se ptej,“ usmál se Mirek chápavě. Uměl si dobře představit co Petr prožívá.

   „Jak vůbec víš jak vypadám a jak jsi mne poznal?“

   „Přiznám se, že jsem byl zvědavej za koho mne Nick vyměnil. Bydlím ve stejném baráku jako Nick. Hned vedle v bytě. Ten jeho podnájem jsem mu zařídil já. A tak jsem vás pozoroval, když jste přicházeli.“

   Po těch slovech bylo delší dobu ticho. Petrovi chvilku trvalo, než si všechno co od Mirka slyšel, srovnal v hlavě.

   „Sice tě dneska Mirku vidím poprvé a zřejmě i naposledy, ale přesto ti za všechno moc děkuji. Je sice pravda, že to nejsou zrovna povzbudivé informace, ale na druhou stranu jsi mi otevřel oči a i díky tobě jsem pochopil to co jsem před tím nechápal. I když mezi mnou a tím parchantem byl konec ještě dříve, než jsme se potkali my dva, moc mi to pomohlo.“

   „To jsem rád i když mne mrzí, jak si naletěl.“

   „Proč mrzí?“ podivil se Petr. „Já myslel, že Nicka miluješ?“

   „To je sice pravda, ale už nemám o další vztah s ním zájem. Kde mám jistotu, že nebude takový parchant i ke mně a neudělá to znovu až se mu naskytne příležitost.“

   „Máš pravdu,“ souhlasil Petr. Uvědomil si, že Mirek kromě toho, že je pěkný kluk je i velice rozumný. A dokonce ho zamrzelo, že místo Nicka nepoznal jeho.

   „Sice ho stále miluju, ale ono to po nějaké době odezní,“ dodal ještě Mirek a rychle si utřel slzy, které se mu nahrnuly do očí.