2. Nick

 
   Konečně našel Petr volné kupé a ještě k tomu kuřák. Ani nečekal tolik štěstí najednou. Vlak byl sice poloprázdný, ale v každém kupé někdo seděl. A když bylo někde náhodou volno, bylo to zase nekuřácké kupé. Petr si sundal bundu, pověsil ji na věšák a když si z batohu vyndal Nový zákon, cigarety a CD přehrávač, hodil tašku do police nad sebou. Potom sebou praštil do sedačky u okna ve směru jízdy. Z čela si musel otřít pot a pořádně se vydýchat. Měl to na poslední chvíli. Vlak se rozjel.
   Konečně. Čekaly ho sice čtyři hodiny jízdy, ale Petrovi to nevadilo. Miloval daleké cesty vlakem. Mělo to pro něho zvláštní kouzlo. Vždy, když takto sedl do vlaku, mohl si zapálit a poslouchat pěknou hudbu, měl pocit volnosti. Dnes ještě k tomu navíc jel za někým na koho se těšil a koho měl rád.
   Tedy měl rád? Petr Nicka opravdu miloval a po dlouhé době měl zase pocit, že našel člověka, kterého hledal, lásku po které toužil. Znali se už dva měsíce a zatím neměl sebemenší důvod o tom pochybovat. Mělo to však jediné ALE. Zatím se nikdy osobně nesetkali a znali se pouze po telefonu.
   Už skoro dva měsíce si několikrát denně psali textovky, ale i trávili spolu spousty hodin na telefonu. Věděli jeden o druhém snad všechno. Doposud však nebyla možnost k osobnímu setkání. Petr o to sice hodně stál, ale jaksi jim to nevycházelo.
   Od toho večera, kdy Petr dostal od Nicka odpověď na svůj inzerát, se věci začali rychle odvíjet znovu od začátku. Petr pomalu začal nacházet nový smysl života, začínal opět věřit na lásku a začínal mít radost z každé nové věci kolem sebe. I z té sebemenší maličkosti. Stále méně se opakovaly ty jeho večerní opilecké dýchánky, až je přestal provozovat úplně. Prostě začal znovu věřit v lásku a ve smysl života, kterým pro něho teď byl Nick. Musel si přiznat, že při každé vzpomínce na něj se mu naplňovalo srdce láskou a štěstím. A nezřídka kdy se i stávalo, že ho to i vzrušilo. A to natolik, že si musel jít odběhnout ulevit, aby mohl s klidem zapnout poklopec. Petr měl sex velice rád a Nick ho opravdu vzrušoval. Skoro po každém telefonátu musel Petr onanovat. A někdy ne jen jednou.
   Vlak vyjel z města. Petr si zapálil cigaretu, zul si boty, nohy natáhl na protější sedadlo a vzal do ruky Nový zákon. Část knihy knih. Ani nekoukal, kde ji otevře jen ji namátkou rozevřel. Povedlo se mu to na evangeliu svatého Matouše. Začal číst. Nejvíce ho zaujala kapitola devatenáctá, verš dvanáctý.
   Petr sice nebyl úplně klasický věřící, přesto často hledal v bibli odpověď na spoustu otázek. Zajímalo ho třeba, zda ho dokáže Bůh přijmout i s jeho odlišným sexuálním zaměřením. To, že byl na kluky věděl samozřejmě už dávno a smířil se s tím. A potom co se přiznal i Martině, hodně se mu ulevilo. Vůbec z toho neměl špatné svědomí. Stále však hledal odpověď na to, zda ho takto bere i Bůh a zda má vůbec právo se k němu obracet. Petr věřil, že ano a dokonce si byl jist, že našel na tuto otázku několikrát v bibli odpověď. Jednou z nich byl i onen uvedený verš.
   Petr nechodil do kostela, ani ke zpovědi. Cestu k Bohu našel teprve nedávno a věřil, že i další komunikaci s Pánem dokáže bez církve, které nevěřil. Věřil v Boha a věřil v bibli, která mu měla ukazovat cestu k bohu i v životě.
   Ještě chvilku pokračoval ve četbě. I když stále častěji zaposlouchán do tónů hudby, o tom co četl, spíše přemýšlel. To vše ho naplňovalo další chutí do života. O to více se těšil na Nicka.
   Venku za okny vlaku se už stmívalo, když Petr usoudil podle času, že by se měl blížit ke svému cíli. Nervozita v něm rostla. Pokud vlak nenabral zpoždění, měl by za patnáct minut dorazit do města ve kterém bydlel člověk, kterého měl rád a na kterého se hrozně těšil.
   Petr začal pomalu balit svoje věci. S potěšením konstatoval, že celou cestu trávil v kupé sám. A to mu nebylo vůbec proti mysli. Jediné co by mu nevadilo, kdyby se s ním v kupé nacházel nějaký pěkný kluk. I když ho ta představa potěšila, hned se za to zastyděl. Jede prvně za někým koho má rád a už myslí na jiné.
   Vlak měl zhruba deset minut zpoždění, což podle Petra, který tak často cestoval, nebylo zase tak zlé. Proto, když vlak zastavil ve stanici, Petr s úsměvem na rtech vystoupil. Nick na něho měl čekat ve vestibulu nádražní haly. I když se znali pouze z telefonu, Petr ho poznal na první pohled. Nick však Petra propásl. Nebylo se taky čemu divit. Petr byl v zajetí davu lidí, kteří se hnali ven z nádraží.
   Když Petr míjel Nicka, který stál u pokladny, nešel k němu, ale vyšel ven z haly. Sám najednou nevěděl proč to dělá. Petr, navenek tak sebejistý, najednou zpanikařil a nenašel odvahu se k němu přihlásit.
   Přitom se mu Nick líbil. Nebyl to sice ten pravý ideál krásy prezentovaný v různých časopisech, ale byl hezký, sympatický a hlavně zajímavý. Byl menší, štíhlé postavy, ale nejzajímavější na něm byla jeho tvář.  Nick vypadal jako mexický indián. Snědá pleť, mírně orlí nos a ostré rysy. Celý ten dojem umocňovaly dlouhé, rovné, černé vlasy.
   Petr se nadýchal čerstvého vzduchu, nadhodil si tašku ve které měl své věci a vrátil se zpět do nádražní haly. Nick stál stále na stejném místě a netrpělivě mezi zbytky opozdilých cestujících, vyhlížel Petra.
   „Ahoj Nicku,“ pozdravil Petr, když k němu došel. Snažil se tvářit suverénně, ale nervozitou nemohl ani polknout.
   „Ahoj,“ usmál se Nick a podal mu ruku. I na něm bylo vidět, že je nervózní.  
   Celé ty dva měsíce jejich známosti byly najednou pryč. Teď to spíše vypadalo na setkání dvou kluků, kteří se chtějí seznámit a nic o sobě navzájem nevědí. Taky si jeden druhého nenápadně, ale intenzivně prohlíželi a hodnotili.
   „Tak jaká byla cesta?“ zeptal se po chvíli Nick. Možná ho to opravdu i zajímalo, ale hlavně chtěl přerušit to trapné ticho a mlčení.
   „Celkem to šlo,“ nasadil Petr nenucený výraz. „Vlak byl prázdný, chytil jsem kuřák a ani jsme neměli žádné velké zpoždění. Jen jsem celej upocenej.“
   „Tak půjdeme ke mně domů, tam se vysprchuješ,“ vyzval ho Nick a vydal se z nádraží následován Petrem.
   Petr se cítil nesvůj. Hlavně z toho důvodu, že nevěděl jak si u Nicka stojí. A to ho znervózňovalo. Jemu se Nick opravdu líbil.
   Cestou k Nickovi domů toho moc nenamluvili. Jednak bylo všude kolem spousta lidí a to jak na zastávce, tak i v tramvaji. Navíc tam sehrála svojí roli nervozita a tudíž ani jeden z nich nevěděl kde začít. Až na pár obecných frází v podstatě mlčeli.
   „Tak tě Petře vítám. Někam se posaď,“ vyzval ho Nick, když dorazili. „Dáš si kávu. Nebo čaj?“
   „Díky. Kávu ne, tu nepiju, ale ten čaj si dám s chutí,“ přijal Petr nabídku a vešel do pokoje, do kterého ho Nick nasměroval.
   Věděl ještě než sem dojel, že Nick bydlí v podnájmu u nějaké paní v paneláku. Byl to klasický panelákový pokoj. U zdi starší obývací stěna s televizí a radiomagnetofonem. Pod okny dvě křesla se stolkem a zbylé dvě zdi lemovaly podél dvě válendy rozmístěny do L. Jak se po cestě dozvěděl, tak paní domácí byla pryč, takže byli v bytě sami.
   Petr se posadil do jednoho z křesel a ač se stále snažil tvářit sebejistě, uvnitř to v něm nervozitou jen vřelo. Zjistil, že byl tak nervózní, že se mu chvěly i prsty. Aby to nebylo tolik vidět, tak s nima bubnoval o dřevěné madlo křesla.
   „Tady máš ten čaj. Nemáš hlad?“ zeptal se Nick, když před Petra postavil hrnek.
   „Nemám, díky. Držím dietu a tak večer nejím,“ snažil se Petr o žertovný tón. Ale ve skutečnosti to byla pravda. Během roku a půl zhubl o dvacet kilo a ještě takových deset by potřeboval shodit.
   Nick se posadil na válendu u dveří do pokoje. Opět nastalo trapné mlčení. Petr měl šílenou chuť na cigaretu, ale věděl, že Nick nekouří a v bytě taky ne. Zbývala možnost jet dvě patra do přízemí, ven před barák, ale to se mu nechtělo. Navíc se mu to zdálo i nevhodné.
   „Jestli chceš Petře, tak se můžeš jít osprchovat,“ nabídl mu Nick. Svou nabídkou na chvilku přerušil stále trapnější ticho.
   „Hm, díky,“ pousmál se Petr. Ale víc než očista ho teď zajímalo jak si u Nicka stojí. Znervózňoval ho ten Nickovo tajemný, nic neříkající výraz tváře.
   „Koukám, že jsi zklamán?“ rozhodl se Petr o rozhodující krok. A spíše konstatoval, než se ptal.
   „Proč myslíš?“ zeptal se Nick s evidentně hraným údivem. Bylo vidět, že tuší co se Petrovi honí hlavou.
   „Jen tak,“ povzdechl si Petr zklamaně. „Nejsem Nicku slepej. Jsi úplně jinej než jakého tě znám.“
   „To se ti jen zdá,“ skoro odsekl Nick, ale ani se na Petra nepodíval. Toho začalo nepříjemně svírat kolem žaludku. Nepříjemný pocit, který neklamně signalizoval, že se něco děje. Nebyl zase natolik zahleděný sám do sebe, aby nedokázal zhodnotit reálné dění kolem sebe. Proto si dodal odvahu, zvedl se z křesla a když došel k Nickovi, sedl si před něho do podřepu a podíval se mu do očí.
   „Nicku, nejsem blbej. Vidím a z tvého chování i cítím, že jsi úplně jinej, než jakého tě znám.“
   „Prosím tě, jak to můžeš posoudit?“ začal se rozčilovat Nick. „Vždyť se dnes vidíme poprvé.“
   „To je sice pravda, ale známe se už dva měsíce. Sice jen po telefonu, ale ….. .“
   „Právě, že jen po tom telefonu,“ skočil mu do řeči Nick a chtěl se zvednout z válendy. Ale náhle si uvědomil, že před ním sedí Petr, proto se jen opřel zády o zeď pokoje.
   „Ale já jsem ti přeci narovinu říkal, jak vypadám, kdo jsem a co cítím,“ snažil se Petr o smířlivý tón. A to i přesto, že se musel hodně ovládat, aby neřekl něco ostřejšího. Bral však ohledy na to, že zde byl na návštěvě a taky stále doufal, že se na jejich lásce i když doposud jen po telefonu, nic nezměnilo.
   „Ale jó. Vždyť já nic neříkám,“ pronesl Nick otráveně s očima upřenýma na strop.
   Petrovi bylo jasné, že tohle nemá cenu. Jen si zklamaně povzdechl. „No nic, já tě nebudu dál otravovat.“ Zvedl se a došel si ke křeslu pro svoji tašku. Trochu se mu zamotala hlava, jak se prudce postavil, ale snažil se nedat to nijak najevo.
   „Co děláš Petře?“ zeptal se Nick překvapeně, když viděl jak Petr odchází z pokoje. Pochopil, že přestřelil. „Pochop, měl jsem dnes těžkej den,“ vysvětloval. Ale ani slůvko nebo náznak omluvy za svoje chování.
   „Fajn Nicku, já to chápu. Ale já jsem taky celý den neproležel někde na pláži,“ neodpustil si Petr kousavou poznámku. „Celé dopoledne jsem byl v práci a potom jsem se kodrcal čtyři hodiny ve vlaku. A to vše protože jsem se na tebe těšil. Nakonec zbytečně.“
   „Kam jdeš Petře? Co vyvádíš?“
   „To už neřeš,“ odpověděl Petr se špatně zakrývaným zklamáním. Bylo mu jasné, že on se Nickovi nelíbí. Smůla. Jemu Nick ano, ale neměl náladu a ani ve zvyku někomu se vnucovat.
   „Na tak Petře, neblbni,“ žádal ho Nick, když viděl, že si Petr obouvá v předsíni boty. Přitom se mu postavil do cesty. „Pochop, jen jsem si tě představoval trochu jinak.“
   „V pohodě, máš na to právo. Proto ti přeji, abys brzy našel někoho kdo bude tvé představy naplňovat.“
   „No tak sakra, už neblbni. Vždyť tu můžeš klidně přespat. O nic nejde. A zítra můžeš odjet domů.“
   Petr se na něho znechuceně podíval. Chtěl mu odpovědět něco hodně peprného o sedací části lidského těla, ale nakonec se ovládl. Oblékl si bundu a vyšel bez jakéhokoliv rozloučení z bytu. Ani se nepokoušel přivolat výtah. S očima plnýma slz, seběhl po schodech dolů.