Život ve dvou

   Nad společným soužitím dvou lidí není nic nenormálního. Vždyť o tom život asi je. Člověk byl stvořen jako tvor společenský a tak život, nejčastěji v páru, je pro něho vlastně přirozený.

   Vždyť i ta zvířata žijí v párech či ve smečkách a u většiny z nich je potřeba k jejich rozmnožování alespoň chvilkové sblížení dvou z nich.

   Proč se tedy nad tím pozastavuji? Protože i gayové a lesbičky jsou lidé. A tudíž i oni mají (ve většině případů) touhu žít s někým. Ale ouha! Tady je kámen úrazu. Mnozí z nás, tím teď myslím gayů, chce nejen někoho mít, milovat nebo dokonce s někým sdílet společný život. Někteří z nás dokonce touží po registrovaném partnerství.

   Jenže tady pramení voda na mlýn, těm všem odpůrcům. A to odpůrcům, ať už z jakýchkoliv důvodů.

   Vždyť je to proti přírodě, křičí jedni.

   Bůh stvořil muže a ženu, proto, aby se milovali a plodili potomky, křičí druzí.

   Jděte do háje a vymřete, křičí ti, kteří nemají žádné argumenty.

   A co teď? Je pravda, že se svým přítelem rodinu nezaložíme a dalšího človíčka na svět nepřivedeme. Ale copak je málo těch malých lidiček, kteří nemají nikoho, kdo by je přebalil, přečetl večer pohádku? Je málo těch raubířů, kterým nemá kdo vysvětlit množiny, nebo jak jsou drogy škodlivé? Copak neexistuje dost opuštěných dětí, které touží po lásce, pohlazení a vlídném slově?

   Vím, že jsou mé myšlenky odvážné a v současné době na ně není vhodná doba a ani společenské klima.
Bohužel.

   Proto se vracím na zem a přemýšlím nad tím, proč je velký problém, když spolu chodí, milují se a bydlí, dvě osoby stejného pohlaví? Pro nás je to normální a spousta z nás po tom i touží. Netvrdím, že jsem ideál morálky. Taky jsem si chtěl a užil své. Ale to přece dělají i mladí heterosexuálové než se ožení a založí rodinu.

   Jenže já jsem asi rodinný typ a tak jsem chtěl s tím koho miluji i žít. A to nejen o víkendech. A tak se i stalo. Musel jsem proto však udělat mnoho. Asi nejvíc v tom, že jsem odešel z malého města do naší stověžaté matičky měst. Tady se to přeci jen ztratí.

   Mnoho lidí teď namítne, že to bylo zbabělé. Možná? Ale dnes je taková doba, že vám nikdo zadarmo nic nedá. A přiznat se ke své sexuální orientaci a žít v jedné domácnosti se svou láskou na malém městě, tak jsem přišel o práci. No a bez ní by nebyly peníze a bez peněz by nešlo žít.

   Lidem na kterých mi záleží, jsem se přiznal a v drtivé většině to pochopili, nebo mi dokonce i fandí. A ostatnímu okolí to pod nos necpu, ale když se někdo zeptá, tak to nezatloukám.

   Tak žiju s přítelem a věřím, že to je kapka, sice malá, ale přece jen, do jezera, které svou čistou a průzračnou vodou přiláká další a další. A věřím, že nakonec drtivá většina těch tzv. normálních lidí pozná, že i my máme své místo na slunci.

   A třeba se jednou dočkám i toho, že se budu moct večer rozčilovat nad tím, jak třeba náš Tomášek ve škole tahá Marušku Novákovic za vlasy. Což se přece nedělá.


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 2106)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS