Krásný den

Hurá !!!

   Zima určitě neřekla své poslední slovo, přesto uplynulý víkend ukázal, že blížící se jaro už vystrkuje své drábky. Opravdu byl nádherný den.
   Konečně jsme po dlouhé době zažili krásný slunečný den bez mrazu, deště či jiného marastu. A tak jsme s přítelem neodolali a v neděli vzali našeho prcka (myšleno trpasličího jezevčíka Dixiho) a vyrazili ven za Prahu na příjemnou procházku.
   Mám rád přírodu i vodu, proto jsme se rozhodli pro Vltavu a tak jsme dojeli do obce, či spíše chatové oblasti Jarov mezi obcemi Vrané nad Vltavou  a  Zbraslav. Cítili jsem, já i přítel, že se konečně potřebujeme po těch dlouhých dnech plných sezení v práci, nebo doma u televize, nějak odreagovat. A kdo tuto procházku přivítal nejnadšeněji byl Dixi. Jeho sice častá, přesto velmi krátká venčení v parčíku plném různých psů, jejich exkrementů a projíždějícíh aut, kousek od domu, jsou brány jen a pouze jako nutná, leč nudná venčení.
   Proto jsme s chutí zaparkovali auto a vydali se za doprovodu slunečních paprsků k Vltavě, kde náš  t r h a č  dostal volno. To bylo radosti. Začal lítat jako splašený, všechno musel očuchat, každičký objekt, který za to stál, označkovat a kdejakou kachnu u břehu vyplašit. Tedy do doby než jedna vyskočila z křovin a náš hrdina se tak lekl, že málem spadl do řeky. Od té chvíli na ně hrdinně vyštěkával z povzdálí a z bezpečné vzdálenosti. Neodpustil si ani občasné provokace. Čas od času se přiřítil jako uragán a vědom si toho, že když na nás skočí, budeme nadávat, protože jeho zabahněné tlapky naše kalhoty slušně zaneřádí, začal před námi trojčit a nutit nás, abychom ho honili.
   Netrvalo dlouho a jeho bláznivá radost se přenesla i na nás a tak jsem ho buď já nebo přítel, honili po louce a po břehu Vltavy. Tedy do doby, než nám naše kuřácké plíce daly na jevo, že už více nebudou trpět naše bláznovství.
   Bohužel tato krásná procházka za nádherného, skoro už jarního počasí měla i své negativum. Nešlo přehlédnout co dokázaly loňské povodně. V místech, kde u silnice a na břehu Vltavy, ještě vloni, když jsem tudy procházel, stála jedna chatka vedle druhé a jejich majitelé si šťastně užívali svého štěstí, se dnes nacházelo několik osamocených boudiček a chatek. Těch několik, které to přežili, byly většinou silně poškozené, nebo dokonce převrácené na bok a podobně. Prostě vodní živel si zařádil. Byl to smutný pohled, který silně přivolal vzpomínky na to co jsme prožívali loňského srpna. Brrr, snad už nikdy více.
   Proto jsem raději vzal klacek a začal ho házet našemu tyranosaurovi, jak mu občas říkám, který tuhle smutnou scenérii nevnímal. V jednu chvíli ke mně přiběhl a když jsem smutně zahleděn na jednu z převrácených chatek, která ležela na boku, zaklíněna mezi stromy, nereagoval na jeho dorážení, skočil mi na kalhoty. Věděl, že tohle mne zaručeně vrátí do stavu, kdy budu opět vnímat jeho náladu ke hraní. Podíval se na mne svým nevinným pohledem jako by chtěl říci: „Já jsem tady páníčku“, a když se ujistil, že to zabralo, protože při pohledu na mé zaneřáděné kalhoty, jsem se naštval, začal přede mnou zdrhat. Já ho naháněl vzteky a on to bral jako hru.
   A tak jsme prožili nádherné odpoledne a věřím, že takových se brzy dočkáme mnohem víc.
   Hurá, jaro už se snad blíží !!!!!