Čekání

Čekání



Po nás tři vlhké pavučiny,

po nás krev tmavá na hlavě,

železná pouta vábí sliny,

jež vypadají nezdravě.



A tečou kamsi dolů právě.

Bez jasné cesty určení.

Rty rádoby se tváří smavě,

leč těžko jde to v mučení.



Zeď chladná bodá naše záda,

už aby to vše skončilo.

Říkáš, že žila by si ráda -

to už tu dlouho nebylo.



Mé oči kalí světlá blána,

vidím kosti a kůže jen.

Lidskost z nás vypaří se z rána

a zítra začne nový den.



Po nás tři staré pavučiny,

po nás krev zaschlá na hlavě,

rezavá pouta barví sliny,

jež vypadají nezdravě.

 

Bělounký kvítek poletuje krajem,
unášen větrem sem a tam,
poslední polibky, dává sbohem,
teď odlétá, zas je sám.

Unášen proudem horské řeky,
potápěn, skryt pod hladinou,
je otrokem cizí zlé ruky,
trpí pro ni, zítra pro jinou.

Se zbytkem sil staví vzdor,
stojí zpříma na nohou a volá,
nevyslyšen, nasazuje zbroj,
bojuje, tyrana provždy zdolá.

Dnes odpočívá jak dávno,
zítra další cesta volá,
Žít od Boha mu bylo dáno,
jednou svět on zdolá.


Výkřiky

Slyším čísi výkřiky,
volající z dáli,
a jak vzduchem plály,
na kratičké okamžiky.

Někdo volá o pomoc,
trpí v nouzi,
jedno dílo zkázy,
duše ztrácí moc.

Vane další, mocnější,
pak už nic,
nezbylo sil víc,
zvítězil ten silnější.


Snění

Pokorně zavírám oči,
je čas klidně spát,
dnes jak včera si,
nechám o tobě zdát.

Hladíš mě po tváři,
vískáš zlaté vlasy,
jsi vždy se mnou,
neznám hlubší krásy.

Chvíle po chvíli běží,
a já myslím jen,
kde tě najít,
nebuď už jen sen.

Ranní káva

Dnes ráno u šálku kávy,
za pozdního svitu měsíce,
pocítil jsem jemné chvění,
až se mi roztřásly ruce.

Zaplavila mě vlna marnosti,
jak zbytečný je tento život,
mezi miliony dalších, lepších,
jestli k němu mám důvod.

Bloumal jsem víc a víc,
jen jedna odpověď zněla,
že není lidské moci,
- boží vůle tehdy zněla.

Bylo nám dáno myslet,
rozhodovat o smyslu všeho,
a největší slabinou,
je popírání lásky jeho.

My sami jsme jím,
on zas námi, trpí,
běduje, raduje se i miluje,
vždy pro nás bdí.

S posledním lokem,
dospěl jsem až na dno,
teď mé tělo i duše,
slily se v jedno


Mezi stromy


Ležel jsem mezi stromy,
a naslouchal jejich písním,
přitom zavíraje oči,
unášen do světa pohádek.

Byl jsem statečným princem,
co zahání zlé draky,
ochráncem chudých a nemocných,
jen mně nebylo pomoci.

Utíkal jsem do lesů,
k panenským vodopádům,
jež dávaly mi zapomenout,
poznat chvíli klid.

Ach ty vůně chladné ranní rosy,
sladké doteky nespoutaných řek,
závoje květů zářících barev,
sluncem zalitá modrá údolí.

Budil mě čísi hlas,
bloudící mezi peřejemi,
jsem tu lásko zas,
nebo bloudím s námi


Vzívání

Ach ty bláhový snílku,
kapičko vody v moři,
bloudíš vysoko v oblacích,
když nitro tvé hoří.

Slýchám vzívání proseb,
máš jich plná ústa,
a přeci nevyslovena,
před všemi duše čistá.

Fantaskní človíčku,
skryj andělská křídla,
buď na zemi,
ať poznáš, kdo,co dá.

Vidím teskné nářky,
slza za slzou stéká,
skrytý kdesi v koutku,
před všemi duše čistá.

Dost, provždy dost,
opusť třpytivý svět,
pravda je mu cizí,
nechtěj tam jít zpět.

Pro maminku

Pokaždé, když jsem úplně sám,
vzpomenu si na tebe maminko,
jak tě mám rád, jak mi scházíš,
proč jen jsi tak daleko?

Stále do neznáma se ptám,
co dohnalo tě k odchodu,
nechalas mě tu samotného,
bez lásky, plného strachu.

Uběhlo již tolik dlouhých let,
a všechno je úplně jiné,
naše město, čtvrť, dům i zahrada,
i já se změnil, kdybys věděla tak jiné.

Nejsem teď už malé dítě,
odkázané na čísi krásné sliby,
když jednou osud mi tě vzal,
nechci slyšet, co kdyby?

Nezapomeň, má drahá maminko,
myslím dnem i nocí na tebe,
na krátké chvíle falešného štěstí,
co trhali jsme jen a jen pro sebe.


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 2150)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS