Dovolená

Nevyvážená, avšak úplně pravdivá zpráva o devíti dnech s Lucií

1. Bojová příprava

Lucie má odvahu. Jen takto postižená osoba může sebrat dvě děti, z čehož jedno je ještě ve věku batolecím, a odjet s další ženskou a párkem dětiček na samotu do lesa. Alespoň tak to naplánovala. Ostatně, co jí zbývalo - na mateřské, bez peněz, dvě děti a dvouměsíční prázdniny na krku.
Luciino odhodlání nás ovšem postavilo před nezbytnost pokosit trávu alespoň v takovém pásu od domu, aby menší děti mohly vyjít na zápraží, aniž by zabloudily mezi vzrostlými stvoly. Manžel k tomu účelu předchozího léta zakoupil výkonný křovinořez, mi byly naplánovány už ne tak výkonné hrábě.
Pak si však můj choť mazaně narazil zápěstí a motorová kosa tudíž zbyla na mě. Přibalili jsme tchyni, obzvlášť vhodnou k péči o naše dvě roztomilé dcerušky, a s depresivními myšlenkami na hrbolatý svah sto krát sto padesát metrů zarostlý do výše metru dvacet travou, kopřivami a buřinou vyrazili do hor.
Čekalo nás ovšem úžasné překvapení. Nejbližší soused si pořídil stádečko ovcí a za účelem získání sena pokosil traktorem celou spodní část svahu, kde je to jakž takž rovné, čili určitě třetinu celkové plochy. Popadla jsem tedy křovinořez a s jistou (nezanedbatelnou) pomocí manžela v euforii akčně vyčistila zbytek dolní části pozemku a těsné okolí domu. Další tři dny jsem nemohla pohnout pravou rukou a získala jsem skvělý přehled i o všech zádových svalech - a že jich je víc, než by člověk řekl.
Doma jsme s Lucií naplánovaly nezbytné nákupy a v dojemné shodě se děsily věcí příštích.

2. Něco o chalupě

Jak Lucie po loňské zkušenosti dobře ví, naše chalupa je báječná. Ve stodole a na půdě máme nejméně tři aktivní vosí hnízda, voda teče jen z kohoutku před domem, a to po dlouhém přemlouvání, rozkládající se kachláky při topení začoudí celou kuchyň, špalek dávno zhynul, takže naštípat třísky na podpal je zábava pro sebevraha, na půdě žije kuna a po celém domě se procházejí myši, mravenci a pavouci obřích velikostí. Postele jsou na rozsypání, matrace tvrdé jako beton. Voda je pitná a dobrá (pokud teče), ale tak plná minerálů, že čaj dělá na hladině sklíčka, takže mrňatům do tří let vaříme nápoje z balené. Děti chodí čurat vedle domu, protože se bojí latríny (vůbec se jim nedivím). Větrání je zajištěno dokonale, neboť ani jediné okno řádně nedoléhá. Atrakcí estetického typu pak je opadávající omítka. Myši už si po
domě vyrobily tak velké chodbičky, že by se tudy protáhla i liška. Další atrakcí dotyčného stavení je koupelna. Jde o relativně velkou místnost dole vedle sklepa, které vévodí uprostřed usazená bílá, mírně oprýskaná smaltovaná vana. Z místnosti vedou dřevěné dveře směrem k latríně a děsivě zarezlé železné okénko. Stěny jsou do poloviční výšky tvořeny holými
základovými kameny, od poloviny pak mizeně omítnutými cihlami. Kdysi v dávných dobách, než v baráku rupla trubka, tam byl i přívod vody (pochopitelně jen studené), a tchyně se tam ráno čváchávala. Lucie má z koupelny trauma, prý jí ta bílá sklepní vana opředená pavučinami děsně připomíná Čachtickou paní.

3. Příjezd

Konečně nastal den S, tedy sobota odjezdová. Za účelem vaření a zhodnocení jabčáku ve sklepě jsme tentokrát přibrali dědečka. Vyrazili jsme těsně po obědě, abych ještě před příjezdem Lucie a jejích potomků stihla pohrabat okolí domu a vymést největší pavučiny z místnosti, kterou notně nadneseně nazýváme pokojem pro hosty. Při příjezdu nás ovšem čekal další šok. Všechno pečlivě shrabáno, horní, nepokosený kus louky obehnaný ohradníkem a už
částečně okousaný stádečkem poněkud tupě se tvářících, ale mému srdci okamžitě nesmírně milých ovcí. Kdyby mi slíbily, že se tam budou pást i příští rok, byla bych ochotná i políbit je na čumáky. Měla jsem jedinou obavu, a sice že elektrický proud v ohradnících zahubí některé z dětí, ukázalo se však, že děti jsou alespoň tak chytré jako ovce, a dokonce i ještě ne dvouletý Petříček se po dvou kopnutích začal barevným proužkům mezi tyčemi vyhýbat. To ale už jsme daleko. Zatím Lucie ještě nedorazila a já vybavila manžela koštětem a přikázala mu vystěhovat pavouky. Vybalili jsme a číhali na zapípání mobilu.
Pípl. Honza vyklusal do svahu, aby mohl Standovi vysvětlit, kudy se k nám dostane. Nakonec mu stejně vyjel naproti. Po chvíli se na louce objevila modrá felicie, Standa vyložil evakuační zavazadla zahrnující stařičký sportovní kočárek, nočník, peřinu pro mrně, vagón jídla, odrážedlo, zásoby šatstva a balené vody na dva roky, fixy, hračky, pampersky a podobné
nezbytnosti. Pak v rychlosti vypil kafe a zbaběle prchl, zanechav nám všechny vybalené předměty a nádavkem i svou ženu Lucii, synka Petříčka a sedmiletou dcerku Barču.
Děti se rozhlédly, ihned se spikly s těmi našimi a vyrazily ven. Jituška s Barčou se daly do hádky na téma do jaké nádobky kdo vyrobí kouzelné pití pro ptáčky, třiapůlletá Michalka mezitím hbitě ukázala Petříčkovi, kudy se vyškrábat nad nejprudší místo ve svahu, shodou okolností přímo před domem, aby se nedalo přehlédnout. Dolů se sesypali svorně, ale zatímco Míša to ustála, Peťka se zapíchl hlavou do země. Vycvičená Lucie ho jen poklidně
zvedla, pofoukala a nechala podniknout další pokus. Dítě kamikadze dokáže v matce vypěstovat flegmatismus.

4. Pobyt

Po červnových vedrech zavládlo červencové chladno a vychechtalo se našim zásobám triček a kraťásků pro děti. Aktuální byly jen tepláky, mikiny a svetry, v následujících dnech pak i pláštěnky a gumáky. Peťka se převlékal zhruba šest až osmkrát denně, protože projevoval nebývalé nadání se zmáčet.
Když už nebyla v dohledu žádná louže ani potok, alespoň se usadil se vysoké mokré trávě, a když náhodou došla i tráva, vždycky se přece ještě může počurat, případně i hůř.
Neděle a pondělí ještě šlo, to s námi na chalupě pobývali i Honza a dědeček. Dědeček vařil a Honza nás vzal do skanzenu, kde děti řádily jako černé ruky. Poté, co jsme je urvali od kolotoče a odvlekli od stánků s dřevěnými hračkami, jsme si konečně dali kafe. Peťka zatím projevil snahu spadnout do studny, naštěstí řádně zakryté, zatímco podvyživeně vyhlížející Míša vydyndala na soucitném prodavači preclík. Barča s Jíťou hrály slovní fotbal a neustále nás zasypávaly dotazy o platnosti různých slov a Lucie si blahopřála, že Standa odjel, protože se o děti vždycky děsně bojí a navíc je nervózní, když dělají ostudu. Což bylo pochopitelně v jednom kuse. Honza je naštěstí mnohem otrlejší, takže ho nijak nevzrušila ani skutečnost, že mu Petříček vylil část kávy na tašku.
Lesní studna u chalupy byla skoro vyschlá, hadice se zavzdušnila a voda tekla tempem litr za minutu. V baráku zima a lezavé vlhko. Za této situace stateční muži v pondělí přidali do chabě kvasícího vína cukr, domluvili cosi se sousedem na další týden a odjeli zpět do civilizace. Chladno zpestřil občasný déšť, hladina vody ve studni stoupala, ale zavzdušněná hadice stejně tekla čůrkem. Při kontrole jsem ve studni těsně pod poklopem objevila maxipavouka. Za to jsem pak Honzu i Standu obden obšťastňovala smskami líčícími, jak surově vraždíme nezdárné potomky. Můj muž je zvyklý, ale Standu se mi povedlo lehce znervóznět, ten moji zákeřnost nemá tak prokouknutou.
Zatímco mé děti se dají zaparkovat u chalupy na celý den, Luciini pokladi musí být řádně utaháni, aby s nimi bylo k vydržení. Takže jsme v šesti pobíhali (a my dvě nosily prcky a tlačily kočár) po okolních lesích a lukách, trhali borůvky, hráli bojové hry, stavěli přehrady v potůčku, hledali a nenašli nejbližší zříceninu, podnikali mnohahodinové procházky na
zmrzlinu ve stylu s kočárkem přes valašské kotáry, sbírali šišky na topení, krmili kachny u Bečvy a dokonce i objevili a navštívili v Rožnově krytý bazén. Starší holčičky se naučily perfektně koupit jízdenky do Rožnova, zatímco Míša vřeštěla, že ona chce taky. Petříček vřískal, že nechce v kočárku, že chce ťapat (a vrhat se po hlavě do škarp, louží, potoků a
křoví), Michalka ječela, že nechce ťapat, že chce vézt v kočárku, případně tulit (což znamená nést jejích dvanáct a půl kila plus zabahněné gumáčky v náruči). V záchvatu zoufalství jsem dětem dokonce dvakrát i hrála na kytaru, naštěstí Lucie nemá hudební sluch. Během týdne Lucie přišla na to, jak přihřívat mléko na elektrice tak, aby jí nevykypělo, zvládly jsme z dětí
odstranit několik klíšťat, odpovědět šest miliónů otázek, naučily se vykoupat čtyři děti ve dvou škopečcích vlažné vody a spoustu dalších úžasností, které civilizovaný člověk pozapomněl. Když jsme se vydali na krytý bazén, měla jsem silné obavy, že nás tam tak špinavé vůbec nepustí. Ale bylo to báječné. Šli jsme tam až k večeru a v rámci aklimatizace dětí před cestou zpátky jsme se zdravě zasytili hranolky a džusem, takže jsme naše andílky po návratu do zříceniny nemusely koupat ani jim vařit - skvělé.
Jediné klidné chvíle nastávaly, když Petříček spal. První pauza přicházela obvykle mezi druhou a čtvrtou odpoledne. I Míša byla ochotná zalehnout a poslouchat kazetu s Hurvínky nebo čtení některé ze starších holčiček. Starší příšerky si kreslily nebo hrály ?země, město, hora, řeka...?, my dospělé osoby jsme v plechovém škopku umyly nádobí, uvařily si velké hrnky kafe, Lucie si zapálila a usedly jsme na zápraží, kde jsme rokovaly o zatracených
chlapech, mizerných dětech, příšerných učitelkách (to je Luciina doména, protože Barča už má první třídu za sebou, zatímco Jíťu to teprve čeká) a nespravedlnosti života vůbec. Pokud jsme tedy neusnuly. Další pravidelná tichá klidná půlhodinka přicházela až kolem desáté hodiny večerní. To jsme opět usedly s kafem na zápraží, pozorovaly dorůstající měsíc, ovce spící v hloučku asi tři metry od nás, poslouchaly řvoucí cvrčky, ignorovaly řvoucí dětičky, přátelily se s velkou ropuchou a svorně si zoufaly. Seděly jsme venku i za deště a myslím, že by nás od té chvilky klidu nedokázala odradit ani sněhová vánice. Kniha, kterou jsem s sebou vezla, byla jen zbytečnou zátěží, večer už bylo na zápraží moc tma.

5. Závěr

No jo, správně by celé líčení mělo v rámci gradace končit vylíčením toho, jak alespoň jedna z nás zešílela a zavraždila nejméně jedno dítě. Nestalo se. Nebo si měl přinejmenším kamikadze Petříček rozbít hlavu a zlámat ručičky a nožičky. Nic takového. Oba menší si jenom odřeli kolena a Lucii řádně bodla vosa. Smůla, co? Kdo čekal tragédii, nedočkal se. Ale přesto:


NĚCO TAKOVÉHO BYSTE NAZVALI DOVOLENOU? JESTLI JO, JEN SI TAM S NAŠIMI DĚTMI ZAJEĎTE!


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1760)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS