Anděl

ANDĚL

 Tento příběh mi před mnoha lety vyprávěl můj přítel. Dojímavý, až neskutečný  příběh, se nesmazatelně zapsal do mého podvědomí a tak trochu změnil moje vnímání reálného světa.  Neměl jsem nikdy důvod mu nevěřit. Ale posuďte sami:

 Toho říjnového dne kapky deště vytrvale bubnovaly do parapetu okna, stékaly po skle a plnily pocitem vlhka celý kraj. Šedá obloha plakala s vytrvalým smutkem nad tím, k čemu se dole schylovalo. Martin stál v koupelně před zrcadlem a mechanicky dokončoval hygienu. Pečlivě se pokusil učesat neposlušné vlasy a tak jako vždy, to nakonec vzdal. Už na tom nezáleží. Zamrazilo ho pomyšlení na následující. Naposledy zkontroloval své vzezření, zhasl a o odešel prázdným bytem do svého pokoje. Sedl si na ustlanou postel a vzal do ruky krabičky s léky. Zaváhal a hlavou se opět rozběhly tíživé myšlenky. Proč zrovna já? Proč nyní? To už řešil v posledních dvou týdnech snad stokrát  a pokaždé se stejným závěrem. Už nechce dál, už nechce klopýtat, chodit se svěšenou hlavou a bát se každého nového dne. Už nechce vítat večer jen proto, že přináší spánek a úlevu, už nechce všem kolem sebe lhát a popírat sám sebe. Už nebude rodičům předvádět svůj exhibiční zájem o spolužačky a hluboko ve svém vědomí ukrývat pravdu. Už nebude utíkat před pozorností holek ke lžím a polopravdám. Někde došlo k chybě a on je obětí obludného omylu přírody. Není jako ostatní kluci a je odsouzený být celý život sám. Pořád jenom sám se svými myšlenkami, bez možnosti dát někomu lásku a od někoho ji na oplátku přijímat. Otřásl se při té představě a při vzpomínce na páteční odpoledne před čtrnácti dny. To odpoledne strávené s nejlepším kamarádem a vlastně i tajnou láskou. Jak jen mohl podlehnout iluzi, že Roman to pochopí, že by mohl být jako on a za věrným přátelstvím vidět něco jiného. Chvíle souznění duší byla jen obludnou iluzí s drtivými následky pro oba. Roman mu byl tak blízko, když se pošťuchovali, tak nádherné byly jeho doteky. A pak ta hrozná chyba číhající ve slabosti okamžiku. V momentě vše ztraceno – přátelství, důvěra i naděje. Roman pochopil a reagoval dost prudce. Nepomohlo ani Martinovo přesvědčování, že se jedná o vtip. A od té doby se jen rozpačitě pozdraví ve škole na chodbě. A pořád to čekání, kdy to Roman řekne ostatním. Co ho čeká - posměch, nadávky nebo ještě něco horšího? Ale co může být horší… Co až se to dozví rodiče a učitelé? Ne, už nemůže dál. Vzal do ruky připravený dopis na rozloučenou, který včera v noci napsal. Vysvětlení, prosté důvody a prosba o odpuštění. Jak banální a mockrát opakované klišé. Kolik rodičů už asi četlo takový dopis na rozloučenou od svého syna nebo dcery, pomyslel si sarkasticky. Mnohokrát ho přepisoval a hledal vhodná slova, kterými vysvětlit a omluvit své rozhodnutí.
 
Pečlivě, tak jako dělal po celý život vše, urovnal dopis na stolku a znovu vzal do ruky krabičky s nápisem Rohypnol. Vymačkal tablety na talířek, který vypadal do té chvíle na stolku opuštěně, bez svého šálku. Pohlédl na uplakané okno a na psací stůl pod oknem. Srovnané doklady, peníze, telefon, hodinky i vkladní knížka od babičky. Maminka nebude mít pomyšlení na takové maličkosti… A nikdo si nesmí myslet, že to byl jen zkrat, momentální slabost. Za vším je promyšlené a naplánované rozhodnutí. Ano je jiný, než ostatní kluci. Vnímal to již mnoho let a nejde jen o oblast sexuálního zájmu. Je příliš pečlivý, skoro jako holka. Vše zatím pokračuje podle plánu. Spolkl čtyři tablety a natáhl kuchyňskou minutku na třicet minut. Měl strach z umírání, ne ze smrti. Smrt je zapomnění a úleva, umírání je bolest a strach. Takhle to bude lehčí. Věděl, že Rohypnol nejprve způsobí útlum a příjemné pocity a otupí strach. Pak spolkne zbývajících třicet šest tablet. Až přijde konec, bude už spát a nic neucítí. Snad. Dobrý plán, pomyslel si s trochou smutné hrdosti. Cítil, jak mu srdce buší jak o závod a věděl, že to není těmi zelenými oválnými tabletkami. Je to jen jeho strach z umírání. Nemám odvahu žít a nemám ani dost odvahy zemřít, pomyslel si. Jsem prostě zbabělec ve všech ohledech, slaboch který nemá právo na své místo pod sluncem. Jen tady zabírám místo silným.

Opřel se na posteli o zeď a čekal. Myšlenky zrychlovaly své tempo. To také brzy přejde, řekl si v duchu s úlevou. Ještě pár hodin a bude po všem, žádné trápení se myšlenkami a strachem, co bude dál. Natáhl se a zesílil přehrávač. Ta muzika se moc nehodí k umírání. Představil si, jak v jeho pokoji prohledávají policisté každý kout a také se podívají do přehrávače.Tak tohle poslouchal, řekne si policista otrávený vyrušením z nedělního klidu a zapíše do protokolu jméno CD. V duchu viděl uplakanou mamku a zdrceného tátu. Rychle zapudil tyhle představy a otevřel oči. Oni mi jistě odpustí a pochopí, že s tím jsem nemohl dál.
Znovu zavřel oči a snažil se myslet na něco příjemného. Vybavil si letní dovolenou ve Španělsku, večerní pláž a zapadající slunce nad mořem. Cítil znovu tu slanou příchuť vzduchu a viděl ty barvy nad mořem, do kterého se nořilo slunce. Tam mu bylo dobře. Představil si na své kůži znovu teplo písku, na kterém tenkrát seděl.
„ Vychutnej si to. Je to naposled,“ vmísil se do tichých tónů hudby hlas.
Co to bylo? Prudce otevřel oči a rozhlédl se po pokoji osvětleném malou lampičkou. Nic. Že by už halucinace, proběhlo mu hlavou a podíval se na minutku. Uplynulo teprve třináct minut. Pomalu se uklidňoval a opřel hlavu o zeď.
„To se ti nezdálo. Mluvím s tebou, Martine.“
Tentokrát vyletěl  a rozhlížel se znovu po pokoji. Vyběhl i do sousední místnosti. Nic. Nikde ani stopa po majiteli hlasu. Vrátil se do pokojíčku a zavřel za sebou dveře.
„Nemůžeš mě vidět, Martine, ale jsem tady,“ ozval se znova hlas.
Martin se roztřásl a zmateně koukal kolem sebe.
„Je tady někdo?“ vypravil ze sebe.
„Ano. Už jsem ti říkal, že jsem tady.“
Tak tohle bylo už moc. Martin se nepřestával rozhlížet a jeho mozek rychle projížděl možnosti. Halucinace. Skrytý reproduktor. Nic jiného to nemůže být. Ale panika ho zachvacovala a jako lavina se šířila tělem.
„Co kdyby ses uklidnil. Nemůžeš mě vidět a neboj, nejsem ničí hloupý vtip,“ zněl pokojíčkem uklidňující chlapecký hlas. „Sedni si. Chci si jen promluvit.“
Martin dopadl na postel, ale zůstával napnutý. Proboha, proč jsem poslechl?
„Jsi tady? Kdo jsi?“ To jsou tedy hloupé otázky, napadlo ho ihned po vyslovení.
„Víš, ono je to trochu složité. Jsem tady a nejsem. Je to na delší povídání a to chce čas a ten ty už nemáš. Nebo mi ho trochu věnuješ?“
Martinův zrak, který stále pátral po pokoji, dopadl  na talířek s tabletami. Pokusil se je nelogicky zakrýt dopisem.
„To nemusíš, vím co máš v plánu,“ ozval se chlácholivě znovu sytý chlapecký hlas.
„Nebudu se s tebou bavit, jestli mi neřekneš kdo jsi!“ Martin to ze sebe doslova vyrazil a sám byl překvapený, kde sebral tolik kuráže.
„Dobrá, přemýšlím jak ti to říci, abys to dokázal pochopit. Jsem… jsem… anděl. To je tak nejpodobnější tomu, co si dokážeš představit.“
Martin nevěřícně zíral do vzduchu, odkud podle jeho odhadu vycházel hlas. To je přeci absurdní. Odpovídám halucinaci!
„Anděl!? Jako vtip je to dost ubohé. Zkus něco lepšího, Anděli,“ vyrazil ze sebe konečně.
Místností se neslo ticho. Tíživé ticho, které rušil jen přehrávač. Martin se natáhl a umlčel i ten. Zdravý rozum se hlásil a říkal, že je to celé nesmysl. Chlapec se do rozpačitého ticha nesměle znovu ozval: „Nic neslyším. Jsi tady?“
„Jsem. Jen přemýšlím, jak ti vysvětlit, kdo jsem. Myslel jsem si, že to s tebou nebude lehké. Vám četli málo pohádek.“
„No, nevím kolik mi četli pohádek, ale jsem z toho trochu nesvůj. Jsem snad blázen?“ překvapoval opět Martin sám sebe. „Zkus mi to dokázat. Třeba ti uvěřím.“
„Martine, nebuď tak vyděšený. Pohádky sice v krvi nemáš, ale viděl jsi moc hororů. Nejsem zlý host ze záhrobí,“ řekl ten docela přátelský hlas do místnosti: „Chci jen trochu tvého zbývajícího času. Ještě to nevíš, ale dlužíš mi to.“
Martin si protřel oči a na moment schoval hlavu do dlaní. Jen klid, jen klid, to se přece musí vysvětlit. „Proč bych ti měl něco dlužit? Neznám tě! Tak se mi ukaž!“
Po malém zaváhání hlas pronesl další slova: „A víš jistě, že jsi na to připravený, Martine?“
Tak tohle už znělo jako varování. Poslední věta zůstávala viset v prostoru jako vztyčený ukazovák. Uprostřed pokoje se začalo shlukovat světlo, které vystupovalo jaksi od nikud a popíralo tím veškeré zákony fyziky. Martin přitáhl nohy k tělu v podvědomém obraném reflexu  a uklidil se do rohu postele. Vyděšeně zíral na světelné divadlo, na vír světla. To se jakoby zahušťovalo v prázdném prostoru a postupně nabývalo obrys postavy. Z prázdných průsvitných obrysů se vyrýsovávala tvář a tělo. Nehmotně reálná postava se stávala křišťálovou skutečností. Martin si přitiskl kolena k bradě a sledoval ten úkaz. Víření světla skončilo a proti němu stál zářící chlapec tak v Martinově věku.
Chlapec se rozhlédl po pokoji a zadíval se na Martina. „Jsi spokojený? Budeš se mnou mluvit?“  V těch slovech už nezněla skrytá hrozba.
Martin si uvědomil, že musí vypadat dost hloupě, skrčený v rohu postele a s vytřeštěným výrazem. Svůj život budu končit tak, jak jsem žil, pomyslel si masochisticky, jak srab! Zkusil se trochu uvolnit.
„Já tě chápu. Musí toho být na tebe moc. Ale bát se nemusíš, já ti neublížím, na to máš sám  sebe,“ pronesla laskavým hlasem se stopou sarkasmu zářivá chlapecká postava. „Ani bych nemohl, nejsem hmotný.“
„Ty si fakt… anděl?“ Konečně se Martin zmohl na nějaká slova. Podíval se na trapně zakrytý talířek před sebou a pokračoval: „Ty si mi přišel v tom… zabránit?“
Prohlížel si chlapce, který sám sebe nazval andělem. Opravdu andělská tvář. Krásný kluk, jakoby vyskočil přímo z jeho tajných snů. Ta úvaha ho zarazila a vzpomněl si na spolknuté tablety. Přece jenom halucinace? Pokud ano, pak je moc hezká ta halucinace. Chlapecká postava s rysy mužnosti. Štíhlý, s rouškou kolem pasu, jako antický bůh, pomyslel si. Žádný atlet, ale postavu má krásnou. Ne, to přece nemůže být realita!
„Cítím, že pochybuješ. Hmm, máš pravdu, mám podobu kluků z tvých snů. Musel jsem zvolit nějakou podobu a tahle se mi zdála nejlepší a tobě blízká. Podívej i křídla mám - kvůli tobě. Takhle si přeci představuješ anděla.“
Anděl se natočil z profilu, aby si Martin mohl všimnout i křídel. Ten si stačil prohlédnout křídla i pevný zadeček decentně zakrytý přiléhavou bílou rouškou. „Říkal jsem křídla!“ ozval se trochu dotčeně anděl.
Martin sebou cukl a uvědomil si, že anděl se na něj nedíval a přesto věděl kam směřuje jeho pohled. Následovala trochu vystrašená otázka: „Ty mi vidíš do hlavy?“
„Vidím. Přede mnou nemáš tajemství, Martine. Vím o tobě všechno od chvíle, kdy jsi byl počat. Znám tvé myšlenky, činy, trápení i radosti. Byl jsem s tebou vždy, po celý tvůj krátký život. Já jsem anděl - chápeš?“ Chlapec se otočil zpátky k Martinovi a zahleděl se mu do očí. Jeho pohled říkal vše.
To Martin nevydržel a uhnul pohledem. Hlavou mu prolétlo, co všechno ten anděl musel viděl. Proboha! Bylo mu trapně: Viděl i to jak jsem šmíroval u okna klukovských šaten fotbalového klubu a večer si v posteli… nebo co dělám každý večer v koupelně nebo jak jsem mámě kradl z peněženky…
„Klid  Martine. Nic se neděje. Víš, co jsem toho už  viděl? Tohle je docela milé, protože ti to šlo od srdce. Zapomeň na to. Tou peněženkou se netrap, ona máma to dělala také. Nechceš si promluvit o těch tabletách, co schováváš pod dopisem na rozloučenou?“
Martin se chopil talířku a přitáhl si ho na postel: „Tak přeci! Přišel si mi v tom zabránit!“
Anděl se usmál: „Aha, už mi věříš. Nebuď jako malý. My andělé nelžeme, ani to neumíme. Jen jsem chtěl o tom s tebou mluvit a pak to bude na tobě. Jsi svobodný člověk a je to tvé právo. Ostatně, je to jediné právo, které ti nikdo nemůže vzít. Jen ty musíš vědět, jestli je to na tebe moc.“  Párkrát přešlápl, jako když mu vadí stát na jednom místě. „Hele, můžu si sednout k tobě? Nejsem na tělo moc  zvyklý a docela mě to unavuje,“ dodal anděl lehkým tónem.
Martin vyděšeně vzhlédl k andělovi. Chce mi sebrat ty tablety! Ale říkal přece, že neumí lhát.
Ukázal na opačnou stranu postele a řekl: „Tak si sedni, ale nic víc!“
Pak sledoval, jak anděl obešel stůl a s úlevou si sedl. V jeho pohybech byla dávka elegance a grácie. Martin si uvědomil, že matrace se vůbec nepromáčkla. No, je to anděl a moc neváží. Mohl si teď z blízka prohlédnout andělovu tvář. Opravdu moc hezký kluk, do všech detailů. Má i chloupky na nohách. Dokonalá iluze. Má i náznak knírku a to tělo je opravdu andělské. Jestli tohle je posmrtný život …
„Dík. Jsem rád, že se mi to povedlo. Tvoje představa byla trochu mlhavá a měl jsem strach, že udělám chybu. Á, ano, smíš si sáhnout, ale nic neucítíš,“ reagoval anděl na nevyřčenou otázku. „A polož si ten talířek. Už sis to rozsypal, nešiko.“
Martin natáhl ruku, ale na půl cesty to vzdal a anděla se nedotkl. Ten pokračoval v hovoru: „Před chvilkou, když si uvěřil, že jsem opravdu anděl, si mi chtěl položit dvě otázky. Ta první, jestli mám jméno, je milá. Dík, ale my andělé nemáme jména. Jsem jen… anděl. Druhá tvoje otázka je složitější. Chceš vědět, jestli je bůh, když už jsou andělé. Tak poslouchej a nemysli tak rychle, takto nestačím na tvé otázky odpovídat. Bůh, tak jak ho představuje vaše náboženství, není. Je něco, co bych nazval v tvé terminologii jsoucnem. Něco jako supervize nad počítačovou sít, to je ti asi bližší. Je to bytost nebo spíš kolektivní vědomí, nekonečně laskavé a plné času. Je všude a nikde. Já ho vnímám, ale ty nemůžeš, jen občas cítíš jeho dotek, ale neumíš ho rozpoznat. Neboj, zabít se není hřích. Hřích neexistuje. Je to jen porušení vžitých norem vaší společnosti.“
Anděl se posunul na posteli a opřel se po Martinovým vzoru o stěnu. Nohy složil pod sebe jako v tureckém sedu. Povzbudivě se na Martina usmál a utichl. Pozoroval svého společníka s chápavým pohledem a dával mu čas vstřebat svoje slova. „Bude lepší, když se budeš ptát nahlas.“
Martin se pohnul, jako když se budí ze snu a znovu se podíval na andělsky krásnou tvář a na laskavé modré oči. Cítil jak se uklidňuje a jak i jeho myšlenky přestávají pádit.
„Je to na mě trochu husté. Přijdeš si sem ve chvíli, kdy chci se vším skončit, řekneš
že si anděl a chceš si se mnou povídat, pak zjistím že mi vidíš do hlavy, sedneš si ke mně a říkáš, že mi nechceš zabránit spolknout zbytek a ještě ke všemu si tak hříšně krásný,“ řekl Martin a znovu sklopil zrak. Anděl se usmál a pohledem vyzval Martina aby pokračoval.
Ten už trochu uklidněný a s pocitem, že se snad opravdu nemá čeho bát, pokračoval: „Bolí smrt? Teda to jsem se zeptal špatně. Bolí umírání? Co bude potom?“
A přece jen natáhl ruku a pokusil se dotknout postavy anděla. Ruka bez odporu prošla jeho paží. Anděl však už nebyl tak průsvitný.
„Vidíš, říkal jsem ti, že nic neucítíš. Umírání prý bolí, ale já takové vnímání nemám a tak to nemohu potvrdit. Většina lidí mluví o bolesti, která se nakonec rozplývá v pocitu úlevy. Co je potom, ti nesmím říct. Promiň, i my andělé máme pravidla, která se nedají porušit. Ani kvůli tak milému klukovi, jako jsi ty, Martine,“ odpověděl návštěvník. Ukázal se na láhev s colou, postavenou na stole a promluvil: „Také se na něco zeptám. Jak to chutná? Pijete to skoro všichni a zdá se že rádi.“
Martin se rychle natáhl pro láhev a podával jí andělovi: „Ochutnej. Je to dobré. Chceš skleničku?“
Odmítavým pohybem anděl zamítl možnost se napít. „To nemůžu. Tohle tělo není hmotné. Napij se ty a já si vychutnám tvoje pocity. Prosím.“
Martin odšrouboval uzávěr a když dával láhev k ústům, vzpomněl si, proč jí má na stole, hned vedle opuštěného talířku. Ale i tak se napil a pořádně dlouze, aby anděl měl dost možnosti vstřebat jeho pocity. Ten se zatvářil blaženě: „Moc dobré. Škoda, že nemám tělo. Také bych to zkusil.“
Zašrouboval láhev a pátravě se podíval na anděla: „Jak jsi starý?“
„Ani vlastně nevím. Řekl bych, že jsem tu od úsvitu vašich věků. To se nesnaž pochopit, je to za hranicí chápání lidí,“ odpověděl trochu zasněně anděl.  „Měli bychom si promluvit o tom, proč jsem tady. Porušil jsem kvůli tobě pravidla. Ne, nečerti se! Už vidím, jak se ti v hlavě připravuje furiantská odpověď: Nikdo tě k tomu nenutil. To ani neříkej nahlas, bylo by mi to líto. Máš ty vůbec představu, jak moc tím ublížíš blízkým lidem. Máma z toho asi zešílí a táta bude do konce života přemýšlet, kde udělal chybu. A Roman bude žít s pocitem, že je to kvůli němu. Hodně ho to změní a už nikdy nebude tím pohodovým klukem, jakého si znal. Jen ty z toho vyjdeš jako vítěz. Za tvou chybu zaplatí lidé, kteří tě mají rádi. Doplatí na tebe!  Jseš si toho vědom?“ Andělův tón se v průběhu těchto vět lehce změnil.
Udělal malou odmlku a dal zmatenému Martinovi trochu času na reakci. Když ten nic neříkal pokračoval: „Romana si zaskočil a on nevěděl, jak reagovat. Teď ho to mrzí a schází mu vaše kamarádství. A neboj, nic neřekne ani na mučení. Poslední dva týdny visí na internetu a hltá všechny informace o gayích, které dokázal najít. Ještě nikdy se s nikým jako si ty nesetkal.“
Martin se díval na svého společníka a hlavou se mu hnal uragán. Roman! Můj kámoš od dětství. Moje tajná láska. Ten sportovec plný energie a klukovské vůně. Cítil pálení v očích a snažil se zvládnout náhlý příval emocí. Anděl mlčel a poslouchal vír myšlenek v Martinově hlavě. Prožíval s ním jeho nával emocí.
Víření myšlenek se zpomalovalo a anděl pokračoval: „Vy lidé máte tak trochu právo na sobeckost. Jste už takoví. Teď poruším ještě jedno pravidlo. Když dnes vše ukončíš, o hodně přijdeš. Je ti šestnáct let a v hlavě máš nenaplněné tužby. Připadáš si úplně sám na celém světě, zbytečný a zapomenutý osudem v panelákovém bytě malého města, bez nároku na lásku. Nevidíš žádnou naději v budoucnosti. Je ti zle ze sebe i ze světa, který tě nechápe. Vím dobře, proč si ve skutečnosti udělal ten průšvih s trávou. A proč ses nechal chytit. Bylo to volání o pomoc, o pozornost a nemysli si, našel se někdo, kdo to pochopil. Tvůj táta. A netvař se tak překvapeně. Proč myslíš, že ti za měsíce koupil ten skútr a proč spolu najednou chodíte na ryby? On tě má rád a vnímal tvé volání o pomoc. Něco už tuší, ale nechce o tom začít mluvit první. Ty mu moc nepomáháš,“ řekl anděl a zahleděl se do dálky. „Zrovna sebou hází u babičky na posteli a nemůže zabrat. Odjížděl s pocitem, že se s tebou zase něco děje. Zítra přijedou brzy. Táta je nervózní. Takže jestli to chceš udělat, tak sebou hoď. Jinak tě zachrání a půjdeš na psychiatrii. Copak? Nemáš už odvahu?“
Anděl se naklonil nad talířek a počítal tablety: „Hmm, třicet šest, to bohatě stačí. Je to jisté. Za šest hodin si se mnou můžeš promluvit skoro z očí do očí. Ale řeknu ti ještě jedno. Je jeden kluk, co si připadá zbytečný jako ty a také čeká na toho pravého. Jestli to spolkneš, nikdy se nepotkáte a on bude dál nešťastný. Tak jako jsi ty. Máš právo na svobodné rozhodnutí. Tak se rozhodni.“
Andělův obraz se lehce zachvěl. Podíval se na své paže a pokračoval: „ Já už dlouho neudržím tohle tělo, bráško, tak promiň, že jsem na tebe trochu moc rychlý. A čeká na mě trest za porušení pravidel. Jen jednou za váš život vás může anděl oslovit a já to už udělal. Ano, vím, že si to nepamatuješ. Ale vzpomeň si, jak ti máma vyprávěla jakou hrůzu zažila v porodnici. Nechtěl si se nadýchnout. Byla tak hrozně zoufalá! Její bolest se mnou hnula a promluvil jsem s tebou. Uvěřil si mi už jednou a nadýchl ses. Přál bych ti zažít to její štěstí, když si začal křičet. Zaplavilo mě jako vlna. Víš, byl to moc těžký a dlouhý porod a doktor příliš váhal. Bylo nás tehdy na sále víc. Anděl toho doktora tam byl také, protože ten zajíc propadal naprostému zoufalství a zničil by se tvojí smrtí. Nedokázal by se už nikdy postavit k pacientům. Ty si nás vždycky proháněl, bráško.“
Martin seděl nehnutě a řinuly se mu bezhlesné slzy. Jako v transu viděl za mlhavým závojem andělskou tvář svého společníka. Připadal si jako nahý. Pláč! Osvobozující pláč. Jak dlouho neplakal. Jak dlouho to dusil v sobě. Nyní mu tekly proudy slz nad maminčiným strachem, tátovou intuicí, Romanem a nad ním samým. Nad ubohostí svého sobectví, nad andělem, který kvůli němu porušil pravidla a přišel na zem. Stál mu za to a to ho dojímalo.
Anděl seděl na své straně postele a soucitně hleděl na Martina. Konečně se odblokoval, kluk jeden nešťastný. Jak je někdy těžké směřovat lidské osudy. Tenhle ale stojí za to. Vykoná toho v životě hodně a ovlivní hodně lidských osudů. Pomůže tisícům lidí svým talentem a svou pracovitostí. Má dar, o kterém ještě neví a v neposlední řadě je to moc milý a hodný kluk. To mu vydrží po celý život. Anděl vnímal, že se Martin již rozhodl a že jemu samému moc času v lidské podobě nezbývá.
Proto znovu promluvil: „Martine. Martine, je čas. Musíme se rozloučit. Můj čas končí, podívej se na mě ještě jednou, prosím.“
Martin si utřel tričkem oči a podíval se na anděla. Jeho tělo bylo zase průsvitné a kontury se malinko chvěly. Vyhrkl na anděla: „Počkej ještě! Uvidím tě … někdy?“
Odpověděl mu slábnoucí hlas ztrácející se postavy: „Budu s tebou každou chvíli tvého života. Klidně každému říkej, že máš svého anděla strážného. Nebudeš lhát, bráško.“
Průsvitná postava anděla se rozpouštěla v světelný vír, který se ztrácel zpátky do prostoru. Jen jeho andělský hlas i když už jen slabě a s ozvěnou zněl pokojem, řekl poslední slova: „Martine, jsi hodný kluk, ale měl jsi v životě docela smůlu. Nechávám ti tady na zemi dar a bude jen na tobě, Martine, jak ho dokážeš využít. Chvíle, které jsme spolu dnes strávily ti zůstanou v paměti. Martine, nezapomeň…“
Nadpozemské světlo se vytrácelo do ztracena a Martin osaměl. Zavřel oči a začal znovu plakat. Jeden cíp světelného roje zasáhl něžně Martinovu uplakanou tvář, něco jako pohlazení na rozloučenou – dotek anděla…

 Neochotně se probouzel. Připadal si jako po flámu. Opatrně otevřel oči. Prudké světlo ho slepilo. Slunce. Deštivý den i ponorný večer byly minulostí, tak jako špatný sen. Posadil se na posteli. Seděl v rozsypaných tabletách, oblečený na zválené posteli. Paměť se mu začínala vracet. Podíval se na dopis na rozloučenou a rázem byl docela probuzený. Kovová pachuť v puse mu připomněla včerejší večer. Anděl! Blesklo mu hlavou. To byl sen? Tak živý, že by dal ruku do ohně za to, že se to stalo. To asi ty prášky. Usnul po prvních čtyřech jako špalek. Ale na tvář anděla si vzpomíná docela přesně i na podivný rozhovor. Vymotal se z postele a začal sbírat tablety. Pohled na hodiny ho trochu šokoval. Je poledne, prospal dvanáct hodin. Rodiče se vrátí za tři hodinky! Letěl do koupelny a pod sprchou přemýšlel o podivném živém snu. Ta tvář, ta andělská tvář, mu nešla z hlavy.
Oblékl se rychle a vyrazil z bytu. Musím dojít pro pití, jinak bude táta zase prudit. Před domem si všiml stěhovacího auta. Aha, byt po pani Bartáčkové se zaplní. Už bylo na čase. Letěl do Alberta pro kartón minerálky a rychle domů. Tolik toho musí stihnout než se vrátí rodiče!  Bral schody po dvou… a srážka byla neodvratná. Vletěl přímo do člověka, který vyšel z bytu po Batráčkové. Náraz byl pořádný. Vykoktal omluvu a konečně se podíval do koho to narazil. Podlomila se mu kolena leknutím. Narazil do svého anděla! Asi tak šestnáctiletý kluk s vlnitými vlasy a tváří jeho anděla. S Martinem to pěkně zamávalo a musel se chytit zábradlí. Mladík ho zachytil a s vyjeveným výrazem se zeptal:
„Jsi v pohodě? Není ti nic? Promiň, nedával jsem pozor. Já… mám toho ještě hodně…“ Ukázal palcem za sebe a rozpačitě se vydal po schodech dolů ke stěhovacímu autu. Martin zůstal stát u zábradlí a pevně se držel. Ten hlas!!! Ten jsem poslouchal dnes v noci! Ty oči!
Odploužil se další patro ke svému bytu a pokoušel si srovnat myšlenky v hlavě. To přece není možné, byl to jen sen.

 Dál dopovím ten příběh já. Martin se za chvilku vrátil a nabídl mi pomoc při vynášení věcí z auta. Celou dobu na mně divně díval a já si uvědomil, že je mi v jeho společnosti moc dobře. Stali se z nás kamarádi a později i intimní přátelé. Po půl roce od té srážky na schodech jsme spolu strávili první společnou noc. Bylo to na horách a já se cítil naprosto šťastný. Martin ležel unavený naším milováním vedle mně v pokoji horské chaty a začal mi vyprávět tento neuvěřitelný příběh. Konečně jsem pochopil, proč mi říká, bez ohledu na mé vlastní jméno, Angel. Celý zmatený jsem poslouchal jeho příběh a uvěřil mu, tak jako všemu, co mi kdy říkal. Našich společných nocí i dní následovalo bezpočetně a všechny byly provoněné láskou a vděčností andělovi, který tak prozíravě zasáhl do našich osudů. Prožili jsme s spolu s naší láskou tři krásné roky a musím říci, že to byly nejhezčí roky mého dosavadního života. Pak přišla vysoká a naše cesty se rozešly. Dnes je Martin uznávaným lékařem . Nedávno jsem tady v Praze zašel do kostela. Seděl jsem za parného dne v lavici a vychutnával si chlad katedrály. Rozhlížel jsem se po výzdobě klenutého stropu a při pohledu na buclaté andělíčky si vzpomněl na příběh svého přítele. A najednou…, snad se mi to jen za zdálo, jeden z těch buclatých andílků obklopujících pannu Marii, na mě spiklenecky mrknul. V tu chvíli jsem pochopil, že každý máme svého anděla strážného a že ten slíbený dar byl vlastně darem pro nás oba. Tak jasné andělské znamení nešlo přehlédnout. A Martin ho nepřehlédl.