Čert Tě vem - 10. Zůstaneš?

   „Stalo se něco?” ozvalo se Michalovi za zády.
   Trochu polekaně sebou cuknul a ohlédl se. Marek se roztomile rozvaloval v postely a natahovl k Michalovi ruce.
   Michal se pousmál, ještě jednou se krátce zahleděl z okna a potom přistoupil k Markovi.
   „Dobré ráno,” pozdravil ho a políbil něžně na rty.  Lehnout si k němu však odmítal. “Jdu udělat snídani,” navrhnul a když Marek přikývl, vydal se do kuchyně.
   Marek vyrušil Michala z přemýšlení, kdy upřeně hleděl z okna a přemýšlel co dál. V pátek v noci, když se u Marka objevil, byl plný zmatků a vnitřní nejistoty. Nebyl si jist, zda dělá správnou věc, přesto to musel udělat. Cítil, že je plný lásky i strachu. Plný bolesti a touhy. A věřil, že když se o to, co cítí, podělí s Markem, najde snad odpověď na všechny otázky, které ho v poslední době trápily.
   Dnes byla neděle a kluci za celý víkend nevytáhly paty z domu. Neměli potřebu. Byli spolu a bylo jim spolu dobře.
   „Pojď si ke mně ještě lehnout,“ zašeptal provokativně Marek, když vešel Michal do ložnice s tácem, kde měl pro oba snídani.
   „Koukám, že jsi nějak nenasytný,“ zasmál se Michal a když odložil tác, vnikl k nahému Markovi pod pokrývku.
  
   Snídaně dávno vystydla aniž by se k ní vůbec dostali. A po pravdě řečeno, ani na ni neměli moc chuti. Byli lační a hladoví jeden po druhém. A vše ostatní nepovažovali za důležité.
   „Mohu se na něco zeptat?“ podíval se náhle vážně Michal na Marka, když si zapálil cigaretu a zády se opřel o stěnu. Marek si položil hlavu do jeho klína a výjimečně si zapálil cigaretu s ním.                          
   „Ptej se na co chceš,“ pobídl ho Marek.
   „Ty jsi věděl, že se tu ukážu?“
   Marek neodpověděl. Ne, že by nechtěl, ale spíš nevěděl co má Michalovi odpovědět. Když o tom nyní přemýšlel, uvědomil si, že po Michalovo náhlém pátečním příchodu rychle zapomněl na ty chvíle strachu a nejistoty z toho, že se Michal ještě někdy objeví. Strach z toho, že byl pouze jedním z jeho mnoha lásek na jednu noc. Celé Michalovo chování tomu nasvědčovalo, přesto Marek stále někde v hlouby duše věřil, že Michal takový není a že jednou přijde.
   „Haló pane, jste doma?“ zeptal se netrpělivě Michal ajemně zaťukal markovi na čelo, když ten mu stále neodpovídal.
   „Já vím,“ poumál se Marek.
   „Tak mi odpověz.“
   „Přiznám se, že nevím. Asi nevěděl, ale doufal jsem, že přijdeš.“
   „Hm, to je zajímavé,“ povzdechl si Michal překvapeně. „Já to sám nevěděl. Ještě ani v pátek večer, když jsem dorazil do Prahy jsem nevěděl, že za tebou půjdu.“
   „Takže si sem šel jenom protože si byl nadrženej?“ rýpnul si Marek.
   „A co kdyby?“ zeptal se Michal. Přitom však pečlivě sledoval výraz Markovi tváře. Byl připravený při prvním záblesku změny v Markovo chování, udělat ze své otázky legraci. Ve skutečnosti to tak i bylo myšleno.
   „V pořádku,“ pokrčil Marek rameny bez jakéhokoliv náznaku zloby či překvapení, „tak už si svého dosáhl a tak se můžeme rozloučit.“
   V ten okamžik Michala polilo horko. Marek to řekl s tak vážnou tváří, že ho ani nenapadlo, že by to mohl myslet z legrace.
   „To myslíš vážně?“ vyhrknul ze sebe Michal po chvilce.
   „Jistě?“ přikývl Marek. „Pokud si sem přišel jenom kvůli sexu, tak nemá cenu, abychom si dále ukrádali z víkendu. Co jsi chtěl, si dostal a víc už ti dát nemohu.“
   „Ale, ... ale, Marku … .“
   „Ty troubo jeden,“ skočil Michalovi do řeči Marek, náhle vyskočil a když poklekl před Michala, přitisknul ho k sobě. „Copak nechápeš, že si dělám legraci? Nemáš začínat provokovat. Už jsem ti snad dal jasně najevo, že tě miluju. A pokud ty o to budeš stát a nezradíš moji lásku, jsem ochoten ti ji dávat plnými doušky,“ šeptal Marek něžně a držel Michala pevně kolem ramen.
   „Já, já už se bál, že to myslíš vážně,“ pronesl Michal mírně vyčítavě, když se podíval Markovi do tváře. „Asi tě mám Marku taky rád, ale já nevím.“
   „Jak to myslíš?“ Jak nevíš? Co nevíš Michale?“ zeptal se překvapeně Marek a upřeně se Michalovi zadíval do očí. Nyní nevěděl, jak si to má vyložit pro změnu on.
   Michalova slova mohla znamenta cokoliv. Mohl to být další pokus o trochu nevhodnou legraci. Mohlo to také znamenat, že Michal začíná couvat. Mohlo to znamenat prostě cokoliv a to Marka znervóznilo. Dokonce natolik, že se přestal kontrolovat a ukázal tak Michalovi, jaký má strach, že on jeho lásku neopětuje.
   „Nezlob se Marku,“ vyhrknul zmateně Michal, „mám tě rád. Moc. Ale nevím, zda umím milovat. Nikdy jsem to nezkoušel.“
   „To nechápu?“ podivil se Marek. „To chceš říct, že jsi nikdy neměl kluka?“
   „Ale ano,“ mávl Michal rukou. „Samozřejmě, že jsem měl kluka a ne jednoho. Copak vypadám jako panic?“
   „To určitě ne,“ pousmál se i v téhle situaci Marek.
   „Vidíš,“ povzdechl si Michal smutně, „já nevím, zda umím milovat. Nikdy jsem na lásku nevěřil. Každýmu jde jen o postel a když má dát něco navíc, tak většinou couvne.“
   „To si opravdu myslíš?“ zeptal se překvapeně Marek.
   „Jo. Tedy asi ano.“
   „A ty jsi někdy dával lásku?“ zaútočil Marek, který začínal asi tušit co Michal myslí a jak cítí. Ono to taky souviselo s tím, co si z počátku o Michalovi myslel sám. A co si o něm myslel nyní, po společně stráveném víkendu.
   „Já?“ podivil se Michal, „proč?“
   „Vidíš, tak jak ji můžeš chtít po druhých.“
   „Ale já bych ji asi chtěl dávat, ale nevím zda o ni někdo stojí,“ pokusil se Michal o chabý pokus o obranu, ale sám cítil, že se do toho sám zamotává. Dokonce už měl na okamžik chuť poslat Marka do háje, ale uvědomil si, že to nemůže udělat a ani nechce.
   „Michale, když sám nedáváš, nemáš právo chtít,“ naklonil se k Michalovi Marek a něžně ho pohladil po tváři.
   „Já se bojím,“ zavzlykal Michal nejednou.
   „Co se děje?“ vyděsil se Marek, který dostal strach, že se Michala nějak dotknul.
   Marek nebyl žádný naivka moc dobře tušil, že Michal není svatý. Taky mu bylo jasné, že s Michalem to nebude lehké budovat nějaký vztah pokud k tomu dojde. Přesto stále věřil, že Michal není špatný a to co předvádí, jak se chová, je jen důsledek jeho života, toho co prožil a prožívá. Přesvědčilo ho o tom i Michalovo vyprávění v pátek v noci, když mu líčil setkání s rodiči. Přesto cítil, že Michala miluje. Nebo právě proto.
   „Bojím se, že nedokážu milovat. Bojím se, že ti nikdy nedokážu dát to po čem toužíš.“
   „Bojíš se, nebo nechceš?“ zeptal se Marek s vážnou tváří. Tohle ho moc zajímalo. Byl v tom velký rozdíl.
   „Chci! Ale bojím se, jestli to dokážu,“ odpověděl Michal jistě, s přesvědčivým výrazem ve tváři.
   „To jsem chtěl slyšet,“ oddychl si znatelně Marek. „Pokud víš, že to chceš a máš odvahu to zkusit, udělám vše pro to, abych ti v tom pomohl. Jsem tu Myšáčku pro tebe, pro naši lásku. A pokud mne nezradíš, věřím, že ti dokážu pomoct, aby ses přestal bát dokázat mít rád i ty mně. Nechci tě k ničemu vázat Michale. Už jsem v letech, kdy vím, že hledám lásku. Ne lásku na jednu noc. Ale lásku člověka, kterému mohu dávat pocit štěstí, pocit jistoty a bezpečí. A člověka, který je ochoten to samé nabídnout mně. Vím, že život přináší různé okamžiky, ale to k lásce patří. Chci tě mít pro sebe a být tu pro tebe.“
   Michal překvapeně zíral na Marka. Taková slova od něj nečekal. Marek byl doposud opatrný na projevy svých citů. To, že ho Marek miluje, věděl. Věděl taky, že by dokázal Marka zpracovat tak, aby z toho nějakou dobu mohl pro sebe těžit.
   Ale zároveň prvně v životě věděl, že tohle nechce. Marek byl první kluk, ke kterému cítil takové pocity, že při vzpomínce na něj se mu rozbušilo radostně srdce. Každá vzpomínka na něj v něm vyvolávala příjemné pocity a každý okamžik, kdy si nebyl jistý, že udělal vše, aby byl Marek šťastný, ho děsil, protože se bál, aby mu neublížil. Byly to city a pocity, které neznal, ale které ho provázely každičký okamžik strávený s Markem nebo při každé vzpomínce na Marka. Prostě cítil, že je to láska. Láska k Markovi.
   „Já tě taky miluju lásko,“ zašeptal Michal trochu stydlivě. Tyhle slova tak často nepoužíval, ale nyní cítil, že je myslí upřímně. „Měj se mnou prosím trpělivost. Zkus mne mít rád takového jaký jsem a já ..., ne, nic ti neslibuju, ale chci ti dokázat, že udělám všechno, abych tě lásko nezklamal,“ řekl pojednou Michal odhodlaně a podíval se Markovi pevně do očí.
   Marek nebyl najednou schopen slova. Cítil, že musí vynaložit hodně sil, aby skryl, že se mu derou slzy z očí. Proto raději rychle Michala obejmul a pevně ho stiskl.
   „Mám tě moc rád, zůstaň,“ zašeptal Michalovi do ouška.
   „Promiň, omluv mne,“ odtáhl se najednou po chvilce Michal.
   Marek se lekl, že se Michal urazil pro jeho nabídkou, ale při pohledu do jeho tváře viděl, že Michalovi tečou slzy dojetí po tváři. Nebyla tam ani známka nějaké zděšení nebo uražení. To ho uklidnilo.
   Michal ho ještě jednou políbil, potom, nahý jak byl, seskočil z postele, vzal do ruky svůj mobilní telefon a vyběhl z ložnice.
 
   „Já ho miluju! Slyšíš, já ho miluju!“ doslova zakřičel Michal do telefonu, když se v koupelně posadil na okraj vany a vytočil číslo.
   „Já vím,“ uslyšel Michal z telefonu Majklovo hlas. „Já to vím a moc ti to Michale přeju,“ dodal ještě Majkl a Michal měl najednou pocit, že mluví s někým jiným, než s tím starým upištěným Majklem.
   „Ty jsi to věděl?“ zeptal se znatelně tišeji Michal.
   „Jenom slepej a hluchej by to nepoznal,“ odpověděl mu Majkl a jeho hlas prozrazoval, že se u toho směje a má radost.
   „Omlouvám se prdelko, že jsem včera nepřišel, ale jsem u Marka.“
   „To mi nemusíš vykládat ty nevěrníku. Tak přijďte někdy spolu. Víš, že tě rád uvidím a jeho taky,“ dodal ještě Majkl. Na to se Majkl Michalovi omluvil a ukončil hovor.
   Michal poznal, že Majkl měl někoho doma a najednou mu ho bylo líto. Cítil, že Majkl není šťastný. Už minule, když se spolu naposledy milovali, pochopil, že Majkl touží po něčem takovém, co prožívá nyní Michal. Ta jeho suverénnost, jeho vulgárnost, jsou jen pouhou přetvářkou, která mu pomáhá přežít. To věčné střídání chlapů, kteří jen přijdou, udělají se a zase mažou domů, to Majkla neuspokojovalo. To už dnes věděl, tím si byl jistý.

   „Vyřízeno?“ zeptal se Michala Marek, když se vrátil zpět do ložnice. Marek právě snídal již silně vychladlou snídani, kterou Michal před dvěma hodinami dělal. 
   „Vyřízeno,“ usmál se Michal, který se nutně potřeboval podělit o svou radost i štěstí, které prožíval a jediný, kdo přicházel v úvahu, byl Majkl. „Ty se ani nezeptáš komu jsem volal?“ zeptal se provokativně, ale se skrytým zájmem o to, zda Marek žárlí.
   „Pokud budeš chtít, tak mi to řekneš?“ pokrčil Marek rameny.
   „Řeknu lásko,“ usmál se Michal zamilovně a přitulil se k Markovi. „Starého Michla ať vezme čert. S tebou chce zůstat jiný Michal. Michal, který tě miluje a za svou lásku se nestydí.“
   „Takového Michala budu mít rád a z celého srdce milovat,“ odpověděl vážně Marek a když odložil šálek se studenou kávou, přitiskl Michala pevně k sobě. „A budu rád, když tu zůstane.“

K O N E C