Čert Tě vem - 9. Křižovatky

   “Tak co, šéfe, přijmete je?” zaznělo Markovi nad hlavou netrpělivě.
   Vyděšeně se ohlédl. Když poznal, že je to paní Jana, jeho sekretářka, mírně se uklidnil, ale vzápětí si uvědomil,  že ho zastihla úplně zcela mimo. Samozřejmě, že byl přítomen, ale jen fyzicky, nikoliv duševně. A bohužel ona to poznala.
   “Omlouvám se Jani, nevím koho mám přijmout,” pousmál se omluvně Marek a protřel si tvář, jako by si tím měl odstranit z tváře výraz, který prozrazoval, že ho něco trápí.
   “Koukám šéfe, že bude lepší, když jim dnes řeknu, že nemáte čas a ať se ozvou v pondělí,” navrhla sekretářka, když viděla, že její šéf je zcela mimo. Bylo jí ho líto. Měla skoro stejně starého syna a tak dokázala porozumět. A na Markovi bylo vidět, že ho něco moc trápí.
   “Moc děkuji,” oddechl si Marek a vděčně se na ni pousmál.
   Byl rád, že ji tu má. Na nic se neptá a je vždy pohotová. Věděl, že by dnes stejně nedokázal s nikým jednat. Ani se raději neptal, koho to měl vlastně přijmout. Věřil, že Jana vše vyřídí tak, aby se ten dotyčný neurazil a bylo vše v pořádku.
   Marek nevěděl co se to s ním děje. Věděl, že je zamilovaný. Michal ho okouzlil od první chvíle. Tušil sice, že je to sice zvláštní kluk, ale věřil, že není zlý. Podle něho, Michal jen tápal, kopal a kousal  kolem sebe, protože nevěřil a bál se věřit. Přesto Marek netušil, jak to s ním celé zamává. Michal se celý týden, od té soboty, kdy od něhu utekl neozval. Marek měl už několikrát silnou touhu mu zavolat, nebo alespoň napsat smsku, ale vždy se ovládl. Nechtěl, aby vyvolal v Michalovi pocit, že o něho stojí zase tak moc.
   Dnes odpoledne to však nevydžel a napsal mu. Bylo to už skoro před dvěma hodinma a Michal se stále nozýval. Marek si uvědomoval, že se chová hrozně. Ale to co cítil k Michalovi, necítil už dlouho. Michal ho přitahoval. Hrozně moc. A nejen fyzicky, ale i duševně.
   “Tak je to vyřízené,” ozvalo se od dveří do jeho kanceláře.
   “Jste zlatá paní Jano,” poděkoval ji Marek slovně i milým pohledem.
   “Stalo se něco?” špitla sekretářka trochu nesměle. Přeci jen si ještě netroufla být moc otevřená. Dělala tu jen několik měsíců.
   “To je dobré,” mávl rukou Marek, ale moc přesvědčivě to neznělo. Paní Jana byl fajn, ale neměl v úmyslu se ji svěřovat. Za prvé byl její šéf a za druhé o jeho sexuální orientaci tady nikdo nevěděl.
   “Dobré to není, vidím to na vás, ale nutit vás nemůžu,” povzdechla si starostlivě sekretářka, “kdyby jste však něco potřeboval, klidně se na mne obraťte.”
   “Jste moc milá a děkuji. Budu si to pamatovat,” pokynul ji přátelsky Marek, ale duchem už byl zase skoro mimo.
   “Tady máte šéfe nějaký lék,” ozvalo se Markovi opět po chvilce nad hlavou. Až se skoro leknul.
   Sekretářka před něho stavěla na stůl skleničku s hnědým obsahem a šálek kávy. Za kávu byl vděčný. Když přičichnul, tak i za to druhé. Podle vůně, to byl alkohol a ten asi potřeboval.
   “Jste zlatá Jani. Ještě jednou děkuji. A běžte už domů, je pátek a skoro šest hodin.”
   Když sekretářka znovu zopakovala svůj dotaz, zda ještě něco nepotřebuje a Marek ji znovu odpověděl, že ne, tak se sebrala a s poděkováním, ale i starostlivýn výrazem ve tváři odešla.
   Marek přičichl znovu k hnědavému moku a zjistil, že je to citronový fernet. To zrovna nemusel, ale nyní ho potřeboval. Proto rychle vyprázdnil obsah skleničky a zapil to minerální vodou.
   Potom si zapálil cigaretu. Okem stále sledoval svůj mobil, zda se Michal přeci jen neozve. Moc po tom toužil. Miloval toho kluka víc než bylo zdrávo s ohledem na jeho povahu i délku známosti.

   Bylo sedm hodin a Marek zjistil, že už je v celém baráku sám. Odpovědi se nedočkal a kromě toho, že ho to mrzelo, tak ho to ještě víc bolelo. Stále si nechtěl připustit, že by se v Michalovi tolik zmýlil.Většinou dokázal odhadnout lidi brzy.
   Uklidil své věci, zamkl trezor a když odcházel, ještě zkontroloval, zda vypnul počítač. Často se mu stávalo, že na to zapomněl a sekretářka se potom druhý den durdila, že mohli vyhořet. Prostě stará škola.
   Když vyšel Marek ven, byl už skoro letní večer. Sako si dal přes ruku a i když měl v garáži služební auto, vydal se pěšky. Potřeboval čerstvý vzduch a urovnat si myšlenky v hlavě.

x x x x x

   Michal si utřel slzy a vyšel z branky ven na ulici. Když mu máma přinesla podepsané papíry k pojistce, kvůli které sem přijel, ven před dům, kde Michal čekal, neřekla ani slovo a podala mu je. Michal jen procedil skrz zuby, že děkuje a odešel. Přesto cítil ve svých zádech její pohled. Neměl však sílu a  ani chuť se obrátit. Nevěděl zda o to stojí on i jeh matka.
   Na nádraží došel ve chvíli, kdy mu do odjezdu jeho vlaku, který byl dnes již poslední, zbývalo deset minut. Měl to akorát. Koupil si jízdenku a na prázdném nástupišti počkal do jeho příjezdu.

   Do Prahy Michal dorazil o půlnoci. Domů se mu nechtělo i když bylo už pozdě. Proto se vydal do nejbližšího baru, kde se scházeli gayové. Občas tam zašel. K jeho překvapení tu ani nebylo moc lidí. Na to, že byl pátek, tu bylo skoro poloprázdno. Když se usadil k volnému stolku a objednal si, vyndal telefon a zavolal Majklovi.
   “Co děláš?” zeptal se Michal místo pozdravu.
   “Dobrý den pane Michale,” rejpnul si Majkl, “mám tady návštěvu.”
   “Takže nemám chodit,” povzdechl si Michal. Nechtěl být dnes sám.
   “Nezlob se prdelko,” omlouval se smutně Majkl, který poznal po hlase, že Michal není v pořádku, “ale dnes to nejde. Stav se zítra ráno, rád Tě uvidím. Ale ne, aby si chodil v sedm, to tě vyhodím,”
   “Ok,” povzdechl si Michal. Dnes ani neměl náladu na jeho tradiční vulgárnosti. “Hezky si užij večera. Pac a pusu.”
   Když dopil, objednal si Michal ještě jednou. Po rozhovoru s Majklem držel telefon stále v ruce. Honil se mu v hlavě nápad, že by mohl zavolat Markovi. Potom to změnil na to, že mu napíše smsku. Ale nakonec se neměl k ničemu. Nevěděl co mu má napsat. Vůbec nevěděl, co má dělat. Na jednu stranu se mu po Markovi stýskalo, na druhou stranu se dalšího setkání hrozně bál. Nevěděl, jak by reagoval. Byl tak vnitřně rozložen, že vůbec nevěděl co chce.
   Chtěl lásku?
Moc se jí bál.
Chtěl sex?
Ano a moc, ale s Markem u něj cítil něco víc, než jen tělesný chtíč a následné uspokojení.
   Michal se bál někomu věřit a uvěřit, na někoho se spoléhat. Bál se lidí. Bál se milovat a být milován. Do chvíle, než poznal Marka,  na lásku nevěřil. Byl si jist, že každý kdo tvrdí, že je láska, lže a jde mu jen o sex, prachy a požitky. Proto tomu začal časem věřit i Michal a začal se tak i chovat.
   Michal si dal ještě dvakrát své oblíbené pití. Cítil, že mu příjemně stoupá do hlavy a trochu otupuje strach i bolest, kterou cítil. Proto se rozhodl. Když dopil, zaplatil a sice ne opilý, ale trochu uvolněnější, se vydal noční Prahou.

x x x x x

   Marek zhasnul v pokoji a vydal se do ložnice. Pustil si potichu oblíbenou hudbu a jen v tričku, jinak zcela nahý, se natáhl do postele. Byl moc unavený i ospalý, ale nevěděl zda usne. I když mu cesta pěšky domů prospěla, jeho bolestných myšlenek ho nezbavila. Nebyl zvyklý ani moc pít, dnes si však dal tři skleničky koňaku, který měl doma. Ani to mu však nepomohlo. Jediný lék na jeho bolest a nemoc by byl sám Michal. Ale ten se neozýval, nepsal a ani nevolal.
   Zhasnul lampičku a natáhnul se na záda. Tóny hudby mu jemně pronikaly do mysli a po čase mu pomalu pomáhaly unikat do říše spánku.

   Ve chvíli, kdy už skoro usínal, ozval se domovní zvonek. Marek nechápavě pohlédl na budík na stolku. Bylo deset minut po jedné hodině ráno. V tuhle dobu nečekal žádnou návštěvu a nikdo na ni ani v tenhle čas k němu nechodil.. Napadlo ho, že si nějaký opilec spletl zvonek. Proto zazvonění ignoroval a opět zavřel oči.
   Během chvilky se však zvonek ozval znovu a naléhavěji. Marek se naštval. Vyskočil z postele a po cestě do předsíni si v pokoji natáhl kalhoty. Byl naštvaný a připravený tomu dotyčnému pořádně vynadat. Dnes neměl náladu na nikoho.
   Ve chvíli, kdy otevřel dveře, mu zamrzla slova na rtech.
Stál tam Michal.
   “Ahoj, neruším?” zeptal se Michal trochu rozpačitě a evidentně nervózně. Alkoholové opojení z něho po cestě sem vyprchalo a on přemýšlel, zda činí správně.
   “A... ahoj,” zakoktal překvapeně Marek. Nevěděl zda má mít radost, nebo se zlobit. Prohlížel si Michal za dveřmi jako zjevení. Zjevení milé i bolestné.
   “Ahoj,” zopkoval znovu Michal, “máš se?” zeptal se po chvilce. Byl z nich první, kdo se trochu vzpamatoval.
   “Jo, celkem dobře.”
   “Mohu dál?” zeptal se Michal znovu.
   Marek nebyl schopen pořádného slova, přesto ustoupil a rokou naznačil Michalovi, aby vešel do předsíně.
   Na jednu stranu byl šťastný, že Michala vidí, ale na druhou stranu se na něho moc zlobil. Neozve se, nedá o sobě vědět a potom se tu z čista jasna objeví.
   Michal vešel se sevřeným žaludkem a zastavil se. Najednou měl silnou touhu se sebrat a utéct. Litoval, že sem vůbec lezl. Jeho odvaha a prvotní přesvědčení, že činí správně, ustoupilo a on měl pocit, že udělal největší hloupost, jakou mohl udělat. Nakonec přesto zůstal stát a mlčky si Marka prohlížel.
   “Co potřebuješ?” zeptal se Marek po chvilce, když se vzapmatoval, s ironií v hlase.
   “Nic,” odsekl Michal náhle, “vidět tě,” dodal, ale vzápětí pokorněji. Cítil, že jeho jízlivost není na místě. Marek se ničím neprovinil a měl právo být na něho naštvaný. Dokonce ho i vyhodit.
   “Hm, to je milé,” povzdechl si Marek nevěřícně. První co ho napadlo bylo, že Michal má chuť na sex. On však nebyl ve stavu, kdy by měl chuť jen na něj.
   “Omlouvám se Marku,” začal Michal šeptat a s pohledem upřeným do země, hledal správná slova. “Vím, měl jsem se ozvat, ale já nevěděl... .”
   “Co jsi nevěděl?” skočil mu do řeči Marek.
   “Nevěděl jsem co mám dělat,” dodal stále skoro šeptem a nesměle Michal. Pryč bylo jeho suverénní chování, jeho nadřazenost. Najednou cítil, že on je tím, kdo přišel a měl by se omluvit. Tím, kdo potřebuje objetí, porozumění a lásku a zároveň se toho bojí. “Bojím se,” přiznal Michal popravdě. Až se divil, kde našel k těmto upřímným slovům odvahu.
   Marek mlčel. Měl spousty slov, kterými by mohl Michalovi odpovědět, ale nebyl si jistý, která z nich jsou správná. Mohl Michala litovat, mohl mu vynadat. Mohl ho vyrazit z bytu. Měl z toho v hlavě zmatek. Ani jedna z možností mu nepřipadala špatná, ale zároveň ani dobrá. Nakonec to vyřešil sám Michal.
   “Prosím Marku, nezlob se na mne,” zavzlykal Michal a vrhnul se překvapenému Markovi kolem krku. “Nezlob se, prosím,” opakoval Michal a ani se nesnažil skrývat slzy, kterými smáčel Markovi rameno, na kterém měl položenou hlavu. Jen cítil jak ho Marek pevně objal a mlčky ho hladil po zádech, vlasech a ramenou. Tohle si Michal už skoro ani nepamatoval, jak je to příjemné.