Čert Tě vem - 8. Nezvaný host

   Zrovna ve chvíli, kdy Michal zaplatil u pokladny za jízdenku, začal mu vyzvánět mobilní telefon.
   “Sakra,” ulevil si Michal naštvaně. Měl plné ruce peněženky, tašky, jízdenky a vrácených peněz, a tak nemohl hovor přijmout, protože měl telefon v kapse bundy.
   Michal došel na nástupiště, kde se rozhlédl. Lidí tu moc nebylo a jeho vlak taky ne. Jediné, co ho potěšilo, byl tak malý počet lidí čekajících na stejný vlak. Alespoň nemusel mít obavy, že se bude mačkat s někým v kupé. Když konečně vylovil z kapsy telefon, otevřel seznam nepřijatých hovorů.
   “Ach jo,” povzdechl si Michal a zapálil cigaretu. Hovor byl od Marka.
   Michal to v podstatě očekával a divil se, že Marek volá až dnes. Během toho týdne, který je dělil od chvíle, kdy spolu strávili noc, se Marek neozval. Až včera večer. Poslal textovku. Michal na ni nereagoval. Nevěděl co odepsat.
   Marek se v ní ptal, jak se Michal má a po několika běžných frází se nakonec zeptal, zda se ještě někdy uvidí. Michal nevěděl, co mu na to odpovědět.  Také neodpověděl. Sám v sobě sváděl boj o to, zda se s Markem sejít, či ne.
   Jedna část jeho já mu napovídala, aby to udělal a s Markem se sešel a všechno si ujasnili. Druhá část Michalova já mu to vysloveně zakazovala. Byl z toho dost rozhozený a celý týden si připadal jako ve snu. Vztek střídal pocit bezmocnosti a nejistoty. Michal nepoznával sám sebe a nepoznávali ho ani lidi kolem něj. Jediný, kdo ho snad trochu chápal, byl Majkl. Po tom odpoledni, které spolu strávili, když Michal utekl od Marka, si byli mnohem bližší. I přesto, že Michal cítil k Majklovi určitý odstup, přeci jen měl pocit, že je to jediný člověk, na kterého se může obrátit.
   Michal vztekle odhodil nedopalek cigarety do kolejiště a šel se posadit na lavičku. Vlak ještě nevyjel ani ze stanice a už měl 10 minut zpoždění. A to ho ještě ani nepřistavili.
   „Že jsem tam ten minulý pátek vůbec lezl,“ povzdechl si Michal polohlasně a to bez ohledu na to, že kolem postávali lidé. Bylo mu zcela jedno, že se po něm nechápavě ohlížejí. Na lidi Michal kašlal. Oni mu s jeho trápením nepomůžou.
   Další věc, která Michala trápila, byla dnešní cesta. Ač nerad, přeci jen musel. Už půl roku nebyl doma u rodičů. Moc se mu tam nechtělo. Kdyby nepotřeboval vyřídit formality kolem svého pojištění, které mu ještě zakládali rodiče, ani by tam nejel.
   Opět se ozval Michalův telefon. Přišla mu textovka. Už když ji Michal otevíral, sevřel se mu žaludek. Tušil od koho je. A nemýlil se.

   „Ahoj Michale. Sice nevim, co jsem Ti udelal, ale rad bych s Tebou mluvil. Nejsem zvykly se nekomu vnucovat, ale přesto citim potrebu si s Tebou promluvit. Ozvi se prosim. Myslim na Tebe. Marek.“

   Michal měl chuť s telefonem hodit o zem. Naštěstí se ovládl, přeci jenom ho měl nový a ještě neokoukaný a taky by byl bez mobilu jako nahý. A tak mobil zastrčil zpět do kapsy. Vůbec neměl v úmyslu Markovi odpovídat. Možná později, připustil si sám pro sebe Michal, ale nyní ne. Byl zcela mimo a potřeboval si pořádně promyslet, co dál.
  
   Když vlak zastavil na nádraží, Michal vystoupil. Malé okresní město se zahalilo do večerní tmy. Michal sice na chvilku zvažoval, že pojede k rodičům autobusem. I přesto, že to bylo jen menší okresní městečko, jezdila tu městská hromadná doprava. Když však spatřil ten chumel lidí na zastávce, otřepal se nechutí při pomyšlení na to, jak se mačká. Raději se vydal pěšky. Naštěstí to neměl daleko.
   „Ahoj mami,“ pozdravil Michal, když se před ním otevřely dveře domku, kde rodiče bydleli. Měl sice stále klíč, ale v situaci, která mezi ním a jeho rodiči vládla, se Michal raději choval jako host.
   „Ahoj,“ vytřeštila překvapeně oči Michalova matka.
   Bylo vidět, že ho vůbec nečekala. Michal taky nikomu nedal vědět, že přijede. Měl v úmyslu vyřídit s rodiči jen to nejnutnější a ráno se zase vrátit zpět do Prahy. O trávení volného víkendu, který měl před sebou, měl jiné představy.
   Michal se mamce zahleděl do již vráskami poznamenané tváře. Ani sám nevěděl proč, ale najednou se mu vybavily okamžiky, kdy to ještě mezi nimi bylo vše v pořádku a Michal se s mámou mazlil, hrál si s ní a hledal v její náruči ochranu před světem. To sice už bylo dávno pryč. A nejen věkem, ale i tím, co se mezi nimi stalo. Na okamžik měl Michal pocit, že podobné pocity probleskly hlavou i před ním stojící mámě. Ale musel to být opravdu jen okamžik.
   „Stalo se něco?“ zeptala se matka. Žádné přivítání, žádná velká radost ze shledání. Prostě jen pragmatická otázka.
   „Ne nestalo, jen potřebuji potvrdit nějaké dokumenty ohledně pojistky,“ pronesl Michal nervózně. I když nečekal žádnou slavobránu, měl pocit, že by věci mohli projednávat doma a ne na verandě. „Mohu dál?“
   „Jistě,“ vyzvala evidentně neochotně matka Michala.
   „Dík,“ ušklíbl se Michal a vešel kolem mámy do předsíně. Když se zul, počkal až ho matka vyzve, aby šel dál.
   „Tak tohle byl kdysi můj domov,“ pomyslel si smutně, když vešli do obývacího pokoje a Michal zjistil, že se tu vůbec nic nezměnilo. Měl dokonce pocit, že cítí i tu starou vůni, kterou má každý domov.
   „Hezký večer,“ pozdravil Michal.
   Pozdrav patřil otci, který seděl v křesle a sledoval televizi. Michalovi neušlo otcovo překvapení. Stejné, jaké spatřil u matky, když ho viděla ve dveřích. Stále se nemohl zbavit pocitu, že i když je jejich syn, mají strach. Strach z toho, že by se tady ve městě mohlo provalit, že on, Michal, je gay. To by jeho rodiče nepřežili, protože by to, podle jejich mínění, zničilo jejich kariéry okresních úředníčků. Proto taky s úlevou přijali Michalův návrh, že se odstěhuje do Prahy. Do bytu po babičce.
   I pro Michala to bylo vysvobození. Od chvíle, kdy se rodiče dozvěděli o tom, že je na kluky, změnilo se prostředí u nich doma. Do té doby měl jejich jediný syn vše nač si vzpomněl. Od lásky počínaje až po peníze. Byl jejich chloubou. Byl jejich vše. Od toho dne, kdy jim Michal s nadějí, že to pochopí, sdělil, že bohužel není na holky, ale že se mu líbí kluci, od toho dne to už nebyl domov. Táta se k němu choval, jako by ho skoro neznal, Michal měl dokonce pocit, že se ho štítí. Pokud se zrovna nehádali, mluvili spolu jen o tom nejnutnějším. Matka, ta zase z počátku jen brečela a stále to nemohla pochopit. Zkoušela hledat Michalovi nějakého doktora, který by mu pomohl vyléčit tu nemoc, za kterou homosexualitu považovala. Když si časem uvědomila, že nejde o nemoc, ale Michal je takový, jaký je, přešla na otcovu stranu. Najednou i pro ni byl Michal sice její syn, ale zároveň někdo, kdo jí byl náhle nějak cizí a kdo je mohl nějakým způsobem ohrozit v jejich společenském postavení.
   “Dobrý večer. Stalo se něco?“ zeptal se taktéž otec, když se s jistou neochotou zvedl z pohovky. Nepřistoupil však k Michalovi blíže, aby ho přivítal. Zůstal stát s rukama v kapsách a Michalovi neušel tázavý pohled na matku, která stála ve dveřích do kuchyně. Michalovi bylo jasné, že jsou z jeho návštěvy překvapeni. A to nemile. Byl tu nezvaný host.
   “Ne nestalo,“ ujišťoval Michal chladným hlasem otce, “jen od vás potřebuji potvrdit nějaké papíry k mé pojistce, kterou jste ještě uzavírali vy.“
   “Ona už končí?“ zablýsklo se otci hamižně v očích.
   “Ano,“ odsekl Michal znechuceně. Byl přesvědčený, že kdyby si pojistku od svých osmnácti neplatil sám, byli by rodiče schopni mu ty peníze sebrat a považovat je za své, když mu je do jeho plnoletosti na účet dávali.
   “Já myslela, že končí až na podzim?“ podivila se matka, stojící za Michalem.
   “Ne, to se mýlíš,“ ohlédl se na ni Michal, “končí příští měsíc a k vyplacení peněz potřebuji i váš podpis, protože jste ji zakládali.“
   “To jsi nemusel jezdit osobně,“ vyhrknul sice otec, ale bylo vidět, že svá slova myslí vážně. “Mohl jsi to poslat poštou a my bychom Ti to potvrdili.“
   “To je v pořádku,“ odpověděl Michal se staženým hrdlem. Neomylně vnímal ten balvan nezájmu, který mezi ním a jeho rodiči stál jako nepřekonatelná překážka. I když to nebylo nic nového a měl možnost si na to za těch pět let zvyknout, přesto ho to trochu zaskočilo. Neočekával žádné bouřlivé přivítání, ale přeci jenom si myslel, že se jeho rodiče budou ovládat. „Nebojte, nebudu vás zdržovat. Stačí, když mi to podepíšete, a já zase půjdu.“
   Michalovi neušel tázavý pohled mamky upřený na manžela, od kterého čekala rozhodnutí. Michal však byl odhodlaný, že jakmile se vyřídí celá záležitost, okamžitě z tohoto domu odejde. Původně sice počítal s tím, že tu přespí do rána. Jenže po tom, co tu prožíval a jak se tu cítil, neměl sebemenší chuť tu strávit ani o minutu víc, než bylo nezbytně nutné.
   „Na co ty peníze použiješ?“ zeptal se otec. Stále přitom všichni stáli v obývacím pokoji. Nikdo Michala nevyzval, aby se posadil, nikdo mu nenabídl kávu a ani nic k jídlu. Prostě tu byl jako cizí člověk a nevítaná návštěva, kterou sice nelze vyhodit, ale je možnost jí dat najevo, jak její přítomnost vnímají obyvatelé tohoto domu.
   „Ještě nevím,“ pokrčil Michal rameny a vůbec se nezastyděl za svou lež.
   „Jak nevíš!“ vybuchl zcela očekávaně otec. „To si myslíš, že jsme ti tam střádali těžce vydělané peníze proto, abys je prochlastal a utratil s těma .... s těma ....“
   „Buzerantama,“ doplnil ho Michal s ironickým výrazem ve tváři. Už se skoro obával, že to nepřijde.
Moc dobře věděl, jak s penězi naloží, ale neměl chuť jim to tady vysvětlovat. Taky tušil, že rodiče svým postojem rozčílí. Jen nečekal, že to bude tak rychle. Přesto z toho měl radost. Byla to určitá satisfakce za to, jak se k němu chovali oni.
   „Ano, s těma buzerantama!“ chytil se Michalův otec nápovědy. „Nešetřili jsme ty peníze a neutrhovali si od úst, aby jsi je někde proflákal s tobě podobnýma!“
   „Jo to víš, já za to nemůžu, že jsem takový, jaký jsem,“ pokrčil Michal s hraným úsměvem rameny, „já si to sám nevybral, že se mi líbí kluci. Ono se taky nadarmo neříká, že to jaký člověk bude, je mu dáno v genech po rodičích.“
   „Co, co si to dovoluješ!“ zařval otec vztekle. Moc dobře pochopil, kam Michal tou narážkou míří.
   „Já si nic nedovoluji. Jen říkám, co je pravda.“
   „Ty parchante nevděčnej! Jak si vůbec dovoluješ něco takového říct!“ pokračoval Michalův otec ve svém výbuchu a se vzteky zarudlým obličejem rychle přikročil k Michalovi.
   Michal očekával každou chvíli políček, který se mu otec evidentně chystal uštědřit. Přesto neuhnul. S výsměšným pohledem se otci díval upřeně do očí a čekal. To zabralo. Táta se najednou zarazil a na okamžik to vypadalo, jako by zkameněl. Po chvilce však opět upažil a třesoucími se prsty si začal upravovat kravatu, kterou nesundával ani doma.
   “Jsi zbabělec,“ pomyslel si Michal pro sebe a nejraději by si odplivl. To si však nedovolil. Místo toho raději sáhl do kabely, kterou měl přes rameno a vyndal z ní  desky s doklady od pojistky, které potřeboval vyplnit. Ty s pevnou rukou podal proti sobě stojícímu otci.
   Ten se však k Michalovi štítivě otočil zády a dělal, jako by tu jeho syn vůbec nebyl. Michala to však nevyvedlo z míry. Otočil se k mlčky stojící matce a papíry jí podal.
   “Čekám před domem. Až se dohodnete, odejdu. Přeji krásný večer,“ rozloučil se Michal a bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování odešel.
   Když Michal vyšel před dům a ujistil se, že je tam sám,  otřel si z očí právě vytrysklé slzy. Už měl obavy, že se nedokáže tam uvnitř ovládnout a prozradí se před rodiči. Naštěstí to dokázal a teprve venku dal volný průchod své bolesti a zklamání.
   Ať už byl vztah mezi ním a jeho rodiči jakýkoliv, přesto nečekal takové přijetí. Bylo mu jasné, že oni se nikdy nesmíří s jeho způsobem života. S tím nepočítal. Přesto však doufal, že alespoň kousek rodičovské lásky v nich zůstalo, a i když ji těžko někdy projeví, budou se alespoň chovat slušně. Mýlil se a Michala to moc bolelo.
 


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 2101)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS