Čert Tě vem - 7. Tápání

 

   „Ahoj, neruším?“ vyhrknul ze sebe Michal a aniž by čekal na odpověď, jemně odstrčil překvapeného a rozespalého Majkla a vešel do bytu.
   „Ty se snad zbláznil!“ začal se rozčilovat Majkl, když docupital do obývacího pokoje, kde se Michal uvelebil na pohovce. „Co si myslíš, kde seš?!“ pokračoval Majkl dál ve zcela zbytečné demonstraci pozice majitele bytu, který byl vyrušen nezvanou návštěvou.
   „Já myslel, že jsem u kámoše,“ vyfoukl Michal kouř a upřel pohled na nervózně přešlapujícího Majkla, který se marně snažil pod krátký župánek schovat svou nahotu.
   „To, to ano,“ začal blekotat Majkl, „ale to neznamená, že si sem budeš chodit kdy chceš a jak se ti zachce? Co kdybych tu někoho měl?“
   „No a co? Tebe už jsem nahatýho viděl a jeho bych ti nepřefiknul, neboj,“ odsekl Michal.
   „Ty si ale …!“ začal se rozčilovat Majkl, ale nakonec to vzdal a jen mávl bezmocně rukou. Ještě hodil na Michala znechucený pohled a odšoural se do koupelny.

   Michal věděl, že Majkla vytáhnul z postele, bylo mu to však jedno. Když v poledne utekl od Marka, měl v hlavě pořádný zmatek. Najednou v sobě objevil pocity, které neznal. A pokud mu byly povědomé, už si na ně moc nevzpomínal. Anebo nechtěl vzpomenout.
   Pryč byl jeho suverénní postoj k životu a hlavně k lásce. Nikdy moc neuznával ty různé pohnutky a pocity k lidem, které, podle jeho názoru, člověku jen komplikují život a dělají ho zbytečně těžší. To, že se mu někdy líbil nějaký kluk natolik, že ho vzrušoval, přitahoval a měl potřebu ho vidět i vícekrát, se mu občas stávalo. Vždy si však zachoval chladnou hlavu a své city uzamknul do škatule, kterou uvěznil v neprodyšném obalu jeho náhledu na život, kde neměly co dělat pocity jako láska, přátelství a jiné hlouposti. On sám se snažil vždy využít z každého jen to co mohlo být ku prospěchu jemu samotnému. A bylo jedno, zda šlo o peníze, sex nebo jiné, jemu příjemné požitky. Hlavně když mohl brát a nic nemusel dávat.
   V Markově případě však byl Michalův obal jaksi netěsný. A to Michala nejen rozčilovalo, ale doslova přivádělo k šílenství.

   „Udělej mi taky,“ houkl Michal na Majkla, který zašel do kuchyně a začal si dělat kávu.
   „Jasně. Ještě si poruč láhev vína a urči čas, kdy Ti ho mám servírovat. Klidně ti ho ještě můžu u toho vykouřit,“ ušklíbl se Majkl znechuceně, když se vrátil do pokoje a stavěl před Michala šálek s kávou. „Sereš mě,“ dodal ještě, když se usadil vedle mlčícího Michala na pohovku.
   Majkl se nenápadně ohlédl na Michala. Sice ho štvalo, jak se Michal chová, ale ještě víc ho rozčilovalo, že se tváří jako o pohřbu a je duchem zcela mimo. A byl toho názoru, že když už ho tady má, tak ať tu spolu nesedí jako dvě sochy.
   „Doprdele, co je s tebou!?“ vybuchl Majkl, když Michal na jeho narážky nereagoval.
   „Co by bylo?“ zamumlal Michal nepřítomně.
   „Sice nemám maturitu jako ty, ale nejsem zase tak blbej, abych nepoznal, že seš úplně mimo mísu.“
   „Co?“ ohlédl se Michal překvapeně po Majklovi. Tušil, že ten mu něco říká, ale nevnímal ho a tak nevěděl co.
   Najednou Michal zaregistroval Majklovy hbité prsty mezi nohama, jak se mu snaží rozepnout poklopec.
   „Co děláš krávo?!“ ucukl Michal skoro zděšeně.
   „Na chmury je dobré trochu upustit ventil,“ zasmál se Majkl a nenechal se odradit. Měl na Michala chuť. Proto se dál pokoušel dostat k Michalovi do poklopce.
   „Dej pokoj,“ odstrčil ho Michal podrážděně a naklonil se ke stolku, aby upil kávy. Hlavně se tím však chránil, aby mu Majkl nelezl mezi nohy.
   „Tak co vlastně chceš!“ začal uraženě pištět Majkl, „přitáhneš sem, jako by ti to tady patřilo, dělám ti tady služku a barmanku, ale šukat nechceš. Ještě se tváříš jako pana, která o to právě přišla.“
   „Sorry,“ snažil se Michal uklidnit Majkla. Uvědomil si, že se opravdu tváří divně a ten za to nemůže. „Omlouvám se, ale dneska nemám náladu a je mi ze všeho na blití.“
   „Tak padej na hajzl,“ zapištěl pobaveně Majkl, „já to tady nebudu po tobě uklízet.“
   Michal se na něho překvapeně podíval. Chvilku mu trvalo, než pochopil, že to měl být Majklovo pokus o vtip. Sám Majkl se tomu smál jako o život.
   Na okamžik Michal zalitoval, že sem vůbec lezl. Vzápětí si však uvědomil, že vlastně nikoho jiného nemá a nezná, komu by se mohl svěřit s tím, co ho trápí.  Nebyl sice typ člověka, který by si někomu jen tak vyléval srdíčko. To neměl ve zvyku. Vždy se držel zásady, že nemá cenu si komplikovat život zbytečnými problémy. Naučil se žít ze dne na den a z okolního světa pouze ždímat to, co mu mohlo jeho život zpříjemnit.
   Dnes však cítil, že to, co prožívá, je nad jeho síly a pokud to někomu neřekne, tak se z toho zblázní. Vehementně se snažil pocitům a citům, které k Markovi cítil, bránit, ale moc se mu to nedařilo. Nedokázal to ovlivnit i když se sebevíc snažil.
   „Co si říkal?“ ohlédl se Michal na Majkla, když si uvědomil, že ten na něj mluví.
   „Jdi do prdele,“ začal se Majkl smát, „ty jsi krávo normálně zamilovanej.“
   „Si blbej, néé!?“ vyhrknul Michal s hraným zděšením, ale sám cítil, že moc přesvědčivě to nezní. Přesto se doslova zděsil, že by i Majkl na něm mohl poznat, co se v něm odehrává. Navíc si nějakou zamilovanost stále nechtěl vůbec připustit.
   „Nekecej, ty ses normálně zabouchl,“ pokračoval Majkl jist si tím, že má pravdu.
   „Jdi do hajzlu!“ odsekl Michal podrážděně, „jak si na takovou kravinu mohl přijít? Koukám, že to máš v tej tvojí hlavě úplně vyšukaný a z každého oka ti trčí minimálně jeden ocas,“ začal Michal Majkla urážet v naději, že ten se urazí a dá mu pokoj.
   Ale na Majkla tohle neplatilo. Michalovo chování ho to stále víc ujišťovalo, že se ve svém odhadu nemýlí. Zároveň mu však došlo, že takhle z Michala nic nedostane. Nešlo mu o to, hrát si tu na nějakého milosrdného zpovědníka, ale hlavně byl zvědavý.
   Proto zvolil jinou metodu. Vyskočil z pohovky a bez rozpaků nad svou nahotou, kterou zakrývalo pouze krátké tričko bez rukávů, odběhl do kuchyně. Tam z lednice vyndal láhev koňaku a když popadl dvě skleničky, vrátil se zpět k Michalovi.
   Ten nestačil zírat. Majkl otevřel láhev drahého koňaku a štědře nalil do obou skleniček.
   „Tak si zpříjemníme den, ne?“ pozvedl Majkl svou skleničku a čekal na Michala až ten si s ním přiťukne. To, že přípitek zpečetili polibkem, patřilo k jejich tradici.

   Michal stále nevycházel z údivu. Jinak opatrný, skoro až lakomý, Majkl tu najednou hojně rozléval z láhve. Během krátké doby byla půlka obsahu láhve pryč. Taky už to pěkně cítil v hlavě. Ale zároveň se cítil uvolněnější a dokonce se přestal bránit Majklovým útokům do jeho poklopce. Aby mu to usnadnil, svlékl se Michal do naha.
   Majkl toho hned využil a začal si pohrávat s Michalovo vztyčeným mužstvím.

   „Jak se jmenuje?“ zeptal se Majkl, když pořádným douškem koňaku spláchl ve svých ústech chuť Michalovo semena, které vysál do poslední kapky.
   „Kdo?“ zeptal se Michal, když si zapálil cigaretu.
   „Nedělej blbýho,“ zasmál se Majkl a obkročmo se posadil nahým zadečkem na Michalovo ztopořené mužství.
   „Marek.“
   „Znám ho?“ zeptal se Majkl rychle. Chtěl využít Michalovo opilosti a hlavně vstřícnosti o celé věci mluvit. Přitom se zadečkem vozil Michalovi v klíně. Evidentně to dělalo dobře oběma.
   „Asi těžko,“ odfrknul si mírně opovržlivě Michal a hrdě dodal. „On do takových podniků jako ty nechodí.“
   „Ty si kráva. Děláš, jako by si ty chodil někam jinam?“ uchechtnul se Majkl, „kolik mu je?“
   „Třicetčtyři,“ povzdechl si Michal, „a je moc krásný,“ dodal ještě zasněně při vzpomínce na Marka.
   Michal sice věděl, že Marek není žádný krasavec z plakátu. Poznal už mnohem hezčí kluky. Ale Michal při každé vzpomínce na Marka cítil zvláštní pocit tepla u srdíčka. Pro Michala byl prostě Marek krásný.
   „Ukaž fotku,“ vyzval Majkl zasněného Michala.
   „Nemám,“ odpověděl mu trochu smutně Michal. „A kurva, copak si ho budu brát?!“ dodal vzápětí podrážděně Michal, když si uvědomil, že zase podléhá těm svým pocitům. A ještě k tomu před Majklem. Ani si neuvědomoval, že to množství alkoholu mu pomáhá uvolnit všechny tyhle pocity napovrch ještě silněji, než předtím. Proto z toho byl zmatený a hlavně naštvaný. Nevěděl co má dělat.
   „Ty ho miluješ,co?“ naklonil se náhle Majkl nad Michala tak blízko, že ten neměl kam uhnout ani pohledem.
   Michal už byl připravený Majkla od sebe odstrčit a sprostě mu vynadat, ale najednou se v něm něco zlomilo. Náhle neměl dál sílu si hrát na nějakého tvrďáka.
   „Asi jo. Moc,“ zašeptal náhle Michal a začaly mu téct slzy.
   „Neřvi krávo,“ zavzlykal pojednou i Majkl a položil se vedle Michala. Hlavu si opřel o jeho hruď a rukou ho objal kolem pasu. „Ani nevíš, jak bych si kolikrát přál já někoho milovat. Každýmu jde jen o to šukání. Když dostane chuť, přiběhne ke mně a jakmile to dostane, sebere se a maže k té své manželce nebo k svýmu partnerovi. A co cítím já, jak rád bych někoho držel za ruku, když se probudím, to nikoho z těch, co sem lezou, nezajímá.“
 
   Najednou tam leželi oba na gauči, schouleni k sobě a brečeli. U obou to bylo něco nezvyklého. Přesto se dnes ani jeden před tím druhým za své slzy nestyděli.


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1784)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS