Čert Tě vem - 6. Uvidíme se ještě někdy?

   „Jsi moc krásný Myšáčku,“ zašeptal šťastně Marek a políbil Michala na nahý pupík.
   „Já vím,“ pomyslel si Michal. Jeho slova, i když vyslovená jen v duchu, však najednou nezněla tak nadutě. Řekl si to spíše jen ze zvyku. „Děkuji,“ odpověděl Michal nahlas a se zájmem si Marka prohlížel.
   Ležel zcela nahý na velkém letišti v Markově ložnici a sledoval Marka, který vyšel z ložnice do pokoje, jak tam rovněž nahý stojí u malého baru a nalévá dvě skleničky. Michal se spokojeně pousmál, když viděl, že do jedné z nich teče dávka jeho oblíbeného cinzana.
   „Nejsi unavený?“ zeptal se starostlivě Marek, když se vrátil zpět do ložnice, jednu skleničku podal Michalovi a posadil se na postel vedle něho.
   „Zatím ani ne. Milování s tebou mne probudilo k životu,“ zasmál se Michal.
   „Koukám,“ ušklíbl se spokojeně Marek, když spatřil Michalovo znovu se k životu probouzející mužství. Michal to přešel bez komentáře.
   Marek upil ze skleničky, a když ji postavil na stolek, posadil se vedle Michala, zády opřený o stěnu postele. Potom pobídl Michala, aby se k němu přitulil. Tohle měl Michal rád. Proto se položil na bok, napříč postelí a hlavu si položil do Markova klína. S příjemným pocitem vzpomínal na jejich milování.


   Milovali se spolu dlouho a vášnivě a začali vlastně ihned, už po příchodu do Markova bytu. Už v předsíni se do sebe zaklesli a než se naděli, stáli tam oba nazí a části jejich oblečení se válely všude po podlaze. Zbytek už prožívali v ložnici, kam za neustálého mazlení došli.
   Michal musel uznat, že Marek je nejen krásný, ale zároveň i skvělý v sexu. To, co cítil při milování s ním, bylo pro Michala něco nového. Nového a krásného.
   Dokonce se přistihl při tom, že se snaží být za každou cenu něžný, a měl strach, aby Markovi nezpůsobil sebemenší bolest, když do něho vnikal. Snažil se být citlivý a své polibky provázel něžným šeptáním slov, která myslel v tu chvíli vážně a která většinou nepoužíval. A když už ano, tak to byla většinou jen přetvářka. S Markem mu však tyhle něžnosti šly od srdce.


   Když nyní ležel schoulený s hlavou položenou v jeho klíně, cítil se zvláštně. Byla to směsice pocitů radosti, bezpečí a něčeho, co tak dobře neznal. Bylo mu s Markem dobře a vůbec neměl potřebu odejít domů.
   Leželi tam spolu mlčky, každý zabraný do svých myšlenek a přesto oba se stejnými pocity. Pocitu žádané přítomnosti toho druhého.
   Michal najednou na sobě ucítil Markův pohled. Měl pocit, že v tom však není žádný náznak obyčejného tělesného chtíče po sexu, se kterým na jejich setkání šel on. Byl to pohled kluka, mladého muže, který už něčeho v životě dokázal a přitom se dokáže těšit z věcí, které přináší radost a štěstí. Byl to pohled člověka, který toužil milovat a být milován.
   To bylo pro Michala zjištění, které ho děsilo. Snažil se usilovně bránit těmto myšlenkám, ale Markův pohled, jeho něžné dotyky, vůně jeho těla, to vše bylo tak silné, že Michal nemohl najít zbraň, jak tyto útoky odrazit, nebo se alespoň před nimi obrnit.
   Vždy, když už se chtěl vrátit do role tvrdého mladíka, kterému na nikom, kromě sebe, nezáleží, kterou považoval za svou vlastní, kterou znal nazpaměť a která mu byla blízká, vždy se stalo něco, co mu to nedovolilo.
   Ve chvíli, kdy už byl rozhodnutý dát Markovi jasně najevo, že i když sex s ním byl krásný a chvíle, které spolu strávili, byly příjemné, tak tím jejich další citové vazby končí a každý si půjdou svou cestou, tak v ten moment ucítil Michal nový příliv pocitů, které tak dobře neznal a kterých se děsil.
   „Nemáš hlad?“ zeptal se Marek.
   Odpovědí mu však bylo ticho. Michal ležel stále schoulený v jeho nahém klíně a spokojeně oddychoval. Výraz jeho tváře prozrazoval, že je spokojený. Spal jako malé dítě s rukou přehozenou přes Markovu hruď, jakoby si tím chtěl zajistit, aby mu neutekl.
   Marek se tedy opatrně natáhl pro pokrývku, která ležela vedle a opatrně ji rozložil tak, aby je přikryl a přitom Michala nevzbudil. Sám zůstal sedět opřený, a když zhasl lampičku, zavřel oči a vnímal Michalovo klidné oddychování.


   Michal se protáhl a otevřel oči. Když se rozhlédl, zjistil, že leží v celé posteli sám. Marek tam nebyl. Pohled na hodinky mu prozradil, že je skoro poledne. Zhruba čas, kdy normálně vstával, ale dnes to bylo trochu jiné. Nespal doma, ale zůstal u Marka. A musel si uznat, že se vyspal krásně. Při pomyšlení na jejich noční milování se Michal vzrušil. Přesto si odpustil jakoukoliv iniciativu ke svému uspokojení a bez jakéhokoliv studu, nahý a vzrušený vstal a vydal se po bytě hledat Marka.
   „Ahoj,“ usmál se Marek na Michala, když se podíval od sporáku, kde připravoval něco k jídlu.
   „Nazdárek,“ pozdravil Michal a přistoupil k Markovi a políbil ho.
   „Za chvilku bude jídlo, jestli chceš, tak se zatím můžeš jít osprchovat,“ nabídl Michalovi Marek.
   „Díky, ale já už budu muset jít,“ povzdechl si Michal zklamaně. Bylo to nečekané a původně to ani neměl v úmyslu, ale najednou ho přepadl strach.
   „Počkej Myško, snad se alespoň najíš, ne?“ ohlédl se překvapeně Marek.
   „Bohužel, trochu jsem zaspal, a tak mám zpoždění,“ odpověděl mu Michal a snažil se, aby výraz v jeho tváři prozrazoval co největší zklamání.
   Ve skutečnosti si však Michal vše vymyslel. Nikam nepospíchal. Jen se mu ještě silněji vrátily ty pocity, které ho v noci pronásledovaly, a nevěděl, jak se zachovat. Byl zmatený. S Markem mu bylo dobře a cítil, že má chuť s ním ještě zůstat i se znovu milovat. Ale zároveň se bál toho, že začíná pociťovat něco, co nechtěl.
   „Opravdu už musíš?“ zeptal se Marek, když hleděl v pokoji na oblékajícího se Michala.
   „Nezlob se Marku, ale opravdu musím,“ pokusil se Michal o zkroušený výraz.
   Michal pokračoval v oblékání a proti svým zvyklostem si dokonce odpustil i svou ranní proceduru v koupelně, která mu vždy zabrala spoustu času. Nyní však chtěl být co nejdříve pryč. Cítil, že si to Marek nezaslouží, ale Michal nevěděl, co jiného má dělat. Děsila ho představa, že po něm Marek bude chtít další setkání, že se do něho Marek zamiluje. Měl největší strach z toho, že cítí k Markovi něco, co nezná.
   „Uvidíme se ještě?“ zeptal se po chvilce Marek smutným hlasem. Nejdříve chtěl přistoupit k Michalovi a obejmout ho. Nakonec to však neudělal. Najednou měl pocit, že Michal pospíchá nějak moc rychle. Jako by odsud utíkal.
   „Snad ano,“ pokrčil Michal rameny, když si oblékal svetr, „telefony na sebe máme a nějak se domluvíme.“
   „Zeptám se jinak,“ vyhrkl najednou Marek a přistoupil těsně k Michalovi. „Chceš se ještě někdy opravdu vidět, Myško?“
   Michal se setkal s Markovým pohledem. Rychle však uhnul. Poznal, že Marek není tak hloupý a zřejmě mu došlo co se děje. Už chtěl odpovědět, že nikdy. Chtěl mu říci, že už nemá zájem o další setkání. Chtěl zakřičet, že nestojí o žádnou lásku. Přesto to nedokázal.
   „Nech mne prosím Marku,“ zašeptal Michal a měl co dělat, aby se ubránil slzám, které se mu snažili vyhrnout z očí. „Do ničeho mne nenuť a nech všemu volný průběh,“ dodal ještě Michal a snažil se vyhnout Markovu pohledu.
   „Dobře,“ povzdechl si Marek, „k ničemu tě nenutím, ale chci, abys věděl, že mi s tebou bylo strašně moc dobře a rád bych tě zase viděl. Záleží jen na tobě Michale. Rád si počkám.“
   Michal se překonal a pohlédl na Marka. Viděl, že ani Marek nemá daleko k pláči. Cítil, že mu nechce ublížit, ale zároveň nevěděl, co má dělat.
   „Měj se krásně. Ozvu se,“ pronesl najednou nesměle Michal, letmo políbil Marka na tvář a vyběhl z pokoje. V předsíni se rychle obul a vyběhl z bytu.


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1759)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS