Neodcházej - 22

22. Neodcházej

„Dej, dej mi Vlasti je… ještě jednou,“ požádal jsem Vlastičku o další skleničku vína.
Seděl jsem u baru úplně sám. Jazyk se mi pletl a za krkem mi seděla pořádná opice.
   „Pro dnešek už končíme Davide,“ naklonila se ke mně Vlasta, a i když s úsměvem, přesto odmítla. „Taky se chci dneska dostat do postele.“
   „Ty odmítáš obsloužit hosta?“ zeptal jsem se překvapeně a opile na ni zamžoural očima. Ne, že bych ji viděl dvakrát, ale chvilkami se už se mnou zahoupal svět.
   „Pro dnešek už ano.“
   „Hm, tak já tedy půjdu,“ posteskl jsem si po chvilce a s menšími obtížemi se stabilitou jsem se sesoukal z barové židličky. „Kolik to dělá?“
   „Nech to dneska být, dáš mi to příště,“ mávla Vlastička rukou a vyprovodila mne ke schodům. Zřejmě měla obavy, abych někde neupadl.
   „To si říká kamarádka,“ bručel jsem si zklamaně sám pro sebe po cestě domů, „a zrovna když mám chuť ještě pít. Asi si budu muset najít jinej podnik,“ pokračoval jsem dál ve svém opileckém rozjímání.
   Za normálních okolností mi trvala cesta z domova do baru slabých deset minut, nyní jsem se však motal domů skoro půl hodiny. Dalších pět minut mi trvalo, než jsem našel klíče od baráku. Nakonec jsem zjistil, že vchodové dveře nejsou zamčené.
   „To je teda bo.. bordel,“ zahartusil jsem pohoršen, „potom nemají být krádeže v domech.“ Ještě, že mne nikdo neslyšel a neviděl, protože ožralý moralista je buď na ránu pěstí nebo k smíchu.
   Rozsvítil jsem si schodišťové světlo a opíraje se o zábradlí, šoural jsem se do prvního patra ke svému bytu.
   „Do háje, to světlo zhasíná nějak brzo, zítra musím nastavit delší interval,“ zahartusil jsem, když mi v mezipatře zhasnulo světlo. Jenomže v té tmě jsem nemohl najít vypínač. Proto jsem se hezky pomalu a při zdi, drže se zábradlí, šoural po tmě dál. Podle odhadu mi zbývalo několik posledních schodů, když se světlo znovu rozsvítilo. Bylo mi divné, kdo ve dvě ráno táhne domů jako já, ale neslyšel jsem ze zdola žádné zvuky. Má hlava plná vína to nechápala.
Ale natolik mi to myslelo, že jsem chtěl využít světla, abych vyšel zbylé schody. Jenže když jsem zabloudil pohledem nahoru k bytu, leknul jsem se.
   „Co, co ty tu děláš!?“
   „Čekám na tebe Davide.“
   „Já jsem ti ale říkal, že už je pozdě,“ zavrčel jsem nazlobeně a ani nevím jak, ale těch posledních několik schodů jsem zvládl dost rychle. Zastavil jsem se na předposledním schodu a naštvaně se díval do smutné tváře Luďka, který seděl u dveří do mého bytu.
   „Já tě miluju. Věř mi Davide, prosím,“ zakňoural Luděk.
   Začínal jsem pociťovat nevolnost. Nevěděl jsem, zda z množství vypitého alkoholu nebo z Luďkova chování, ale každopádně se mi točila hlava. Do toho se mi chtělo čůrat, měl jsem sucho v puse a už se mi chtělo spát. A ze všeho nejvíce jsem neměl náladu na nějakou scénu.
   „Já ti to věřím. Ale ty mi konečně věř, že už je pozdě. Miluji někoho jiného,“ odsekl jsem mu nevrle a zapnul znovu světlo na chodbě, které zrovna zhasnulo.
   Chvilku jsem dokonce přemýšlel, že bych Luďka pozval domů, protože jsem nechtěl sousedům hrát divadlo. Taky jsem nevěděl, zda má kde spát. Ale vzápětí jsem si představil srdceryvné scény, které mi tam může Luděk udělat, a měl jsem strach, zda bych se ho zbavil. Proto jsem ten nápad rychle zavrhnul. Já ho nezval, a tudíž jsem nepociťoval žádnou povinnost se o něho postarat.
   „Nezlob se,“ přistoupil jsem ke dveřím a tudíž i k němu a provokativně zacinkal klíči, že si chci odemknout, „je už pozdě a chce se mi spát. Tohle jsme Luďku už probrali a já na tom nemíním nic měnit.“
   „Jasně, tak mne odkopni a můžeš si jít šukat s někým jiným!“ vykřikl najednou Luděk hystericky a vyskočil na nohy.
   Překvapeně jsem na něj zůstal zíral a v první okamžik jsem měl pocit, že jsem se přeslechnul.
   „To snad nemyslíš vážně?“ řekl jsem se překvapeně, když jsem se trochu vzpamatoval.
   „Když jsi si potřeboval zašukat, tak jsem ti byl dobrej! Teď už na to máš někoho jinýho a tak mě nepotřebuješ!“ začal vykřikovat Luděk a nenávistně se na mne podíval.
   „Co si to dovoluješ!?“ neudržel jsem se už a přistoupil k němu blíž. Chytil jsem ho za klopy bundy a přitáhl si ho k sobě. Byl jsem vytočený na nejvyšší míru. Jeho drzost mne sice nejdříve uzemnila, ale vzápětí mne dostala do varu. „Já jsem tě sem nezval a nikdy jsem ti nic nesliboval! A nejsem ti ničím povinován! Tak se koukej sebrat a mazat!“ rozčiloval jsem se a v tu chvíli mi bylo zcela jedno, že nás někdo z baráku může slyšet. Bylo mi i jedno, že už je tak pozdě.
   „Co se děje Dejve,“ ozvalo se najednou z mezipatra.
   Naštvaně jsem se ohlédl po tom, kdo se montuje do mých problémů. Ale vztek vzápětí vystřídalo překvapení. Na schodech stál Ondra.
   „Tak kvůli němu už o mně nestojíš? To je ta tvoje nová nádhera? Jděte oba do prdele! Zajímalo by mne, jestli to s tebou umí tak jako já!?“ ušklíbl se ironicky Luděk a zhnuseně si odplivl.
   To už jsem se neovládl. Napřáhl jsem se, abych ho praštil do té jeho nádherné tvářičky. Snesl bych od něho cokoliv, když se to týkalo mne, ale to, že si bral do huby Ondru, to už jsem nevydržel.
   „Nech toho Dejve!“ okřikl mne Ondra a rozběhl se k nám.
   Jeho okřiknutí mne na okamžik zbrzdilo, ale neodradilo od úmyslu Luďka praštit. Avšak ten okamžik zaváhání Luděk využil. Aniž bych to od něho čekal, srazil mi ruku, kterou jsem ho držel za bundu, praštil mne pěstí do břicha a prudce mne od sebe odhodil.
   „Jsi svině!“ stačil ještě zařvat a rozběhl se po schodech dolů.
   Alkohol mi zpomalil reakce, jeho rána do břicha mi způsobila pěknou bolest a ve chvíli, kdy mne od sebe odstrčil, jsem zakolísal, couvl na první schod, a když se mi po něm smekla noha, svezl jsem se na zem a praštil se o hranu schodu do tváře.
   Najednou jsem měl pocit, že je po mně. Chvilku mi i trvalo, než jsem si uvědomil, že vedle mne stojí vyplašený Ondra a pomáhá mi postavit se na nohy.
   „Je ti něco lásko? Nebolí tě něco? Mluv, jsi v pořádku?“ chrlil ze sebe Ondra vyděšeně a když zjistil, že mne sám bez mé pomoci na nohy nepostaví, poklekl vedle mne.
   „Já ho zabiju, parchanta, kde je!?“ rozzuřil jsem se, když jsem se konečně vzpamatoval. Ani jsem si neuvědomoval, že na mne Ondra stále mluví.
   Chytil jsem se zábradlí a s jeho oporou jsem se postavil na nohy. Bylo mi blbě od té rány do žaludku, v hlavě mi hučelo a šíleně mne bolela levá tvář, jak jsem se  do ní uhodil. Přejel jsem si po ní opatrně rukou. V tu chvíli jsem na hřbetě ruky ucítil něco teplého. Podíval jsem se na ni a zjistil, že ji mám od krve.
   „Ten hajzl! Kde jsi!“
   „Dejve neblbni,“ chytil mne Ondra za rameno a zarazil mne ve chvíli, kdy jsem se chtěl rozběhnout za Luďkem.
   „Pusť mne!“ osopil jsem se na něho a chtěl mu strhnout ruku ze svého ramene. Ondra mne však chytil ještě pevněji a snažil se mne k sobě přitisknout.
   Ohlédl jsem se na něho a v první chvíli mu chtěl vynadat, ale při pohledu do jeho tváře mi uvízla slova v hrdle.
   Stál tu přede mnou můj Smíšek s vyděšeným pohledem a koukal na mne smutně i zamilovaně zároveň.
   „Půjdeme domů lásko. Kašli na něho, nestojí ti za to,“ šeptal Ondra a něžně mne políbil na rty. Bylo mu úplně jedno, že si ušpinil tvář od mé krve.
   Jeho přítomnost tady vedle mě, jeho zamilovaný a zároveň vyděšený pohled, touha po jeho objetí, to vše mi dovolilo najednou zapomenout na Luďka a  na to, co se nyní stalo na chodbě. V tu chvíli jsem zapomněl i na bolest, kterou ve mně vyvolávala událost z víkendu u Jirky a Petra.
Pomalu jsem zvedl ruku a pokusil jsem se mu setřít krev z tváře. Moc se mi to nedařilo, spíš jsem mu ji jenom rozmazal. Bylo mi to však jedno, mohl jsem se opět dotýkat toho, koho jsem miloval a po kom jsem najednou zase hrozně toužil.
   „Pojď Davídku, půjdeme domů. Jsi unavený a chtěl bych být jen s tebou,“ usmál se Ondra a drže mne v objetí mne pomalu odváděl ke dveřím bytu.
   Nebránil jsem se. Už ne. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a nechal se vést. Stále jsem nevystřízlivěl a bylo mi špatně. Bolela mne i ta tvář, ale nyní, když jsem měl vedle sebe Ondru, byl jsem šťastný a na to ostatní jsem nemyslel.
   Když Ondra odemkl dveře, vešli jsme do předsíně. Chtěl jsem si zout boty, ale svět se se mnou zamotal a málem jsem znovu upadl na zem. Stačil jsem se ještě zachytit o zeď. I druhý pokus dopadl stejně. Když jsem se pokusil o vyzutí potřetí, Ondra mne zarazil. Klekl si přede mne a boty mi zul sám. Potom pověsil naše bundy na věšák.
   „Děkuji lásko,“ povzdechl jsem si zahanbeně a chtěl se vydat do pokoje. Ale Ondra mne jemně chytil za ruku a odvedl mne do koupelny. Tam mi pomohl se svléknout a nakonec jsem za jeho pomoci vlezl do vany.
   Ničemu jsem se nebránil. Bylo mi špatně a už jsem neměl na nějaký odpor či protest sílu. I když mi bylo trapně, jak se o mne Ondra stará, musel jsem v koutku duše uznat, že mi nebylo nepříjemné, jak mne svlékal, jak se mne dotýkal. A hlavně, že byl tady u mne. 
   Pomohl mi s osprchováním, a potom mi vyčistil ránu na tváři. Nebylo to nic vážného, jen odřenina, která brzo přestala krvácet.
   „Lehni si lásko. Dáš si kávu nebo čaj?“ zeptal se Ondra, když mne zabaleného do velké osušky odvedl do pokoje, kde jsem se položil na sedačku.
   „Něco bych pil,“ přiznal jsem po pravdě, když jsem si uvědomil, jak mám v puse sucho.
   Ondra se chápavě pousmál. Nešlo přehlédnout, jak hodně jsem opilý. Na to mne už velmi dobře znal a taky viděl, jaké mám problémy se stabilitou a mluvením. Motal jsem se, a kromě nohou se mi pletl i jazyk.
   „Děkuji,“ usmál jsem se na Ondru, když se vrátil a podával mi sklenici se studeným džusem.
   „Nemáš hlad?“ zeptal se Ondra starostlivě.
   „Nemám,“ zavrtěl jsem hlavou. „Máš na chvilku čas lásko?“ zeptal jsem se ho vzápětí.
   „Mám. Jinak bych tu nebyl,“ řekl Ondra a přisedl si ke mně na sedačku.
   Uchopil jsem ho za ruku a hladil ho po ní. Najednou jsem cítil, že všechno to špatné, co jsem od posledního víkendu k Ondrovi cítil, je pryč. Nyní jsem jen toužil, aby se ke mně přitulil, abych ho mohl hladit, líbat a cítit vůni jeho těla.
   „Kde ses tu vzal?“ zeptal jsem se po chvíli, když jsem si uvědomil, že ještě odpoledne mi tvrdil, že musí do práce.
   „Nevydržel jsem to. Chtěl jsem být s tebou. A tak když jsem o půlnoci skončil, rozjel jsem se za tebou,“ odpověděl Ondra a zkoumavě se na mne podíval. „Nevadí ti to?“
   „Miluješ mne?“ zeptal jsem se místo odpovědi.
   Ondra se nadechl k odpovědi. Potom se najednou zarazil a podíval se kamsi do neznáma. Přitom stále mlčel. Znervózněl jsem.
   Najednou jsem dostal strach, že jsem ho ztratil. Při vzpomínce, jak jsem se k němu choval po té události o víkendu, jak jsem k němu byl odměřený, jak moc jsem byl na něho hnusný, jsem se zděsil. Když jsem si uvědomil, jak jsem se mu vyhýbal a vyhýbal se i každičkému kontaktu s ním, tak bych se nemohl divit. V ten okamžik mne polil studený pot a cítil jsem, jak mi něco ledového svírá srdce. Byl to strach o Ondru, o jeho lásku. Strach, že už ho nikdy nebudu smět políbit, pohladit, že už se nikdy nebudeme milovat, smát i strachovat se jeden o druhého.
   „Víš Davídku, chtěl bych ti něco říct. Počkej, nepřerušuj mne,“ zarazil mne Ondra, když se na mne po chvilce otočil, s vážnou tváří začal nejistě vyprávět a viděl, že ho chci přerušit. „Musím ti to říci první.
   Tu neděli, když jsem tě vysazoval na vlak a ty jsi odcházel, aniž by ses jedinkrát ohlédl, jsem si uvědomil, jak moc tě miluji. V tu chvíli jsem si byl jistý, že bych s tebou chtěl být a žít. A najednou mi bylo moc smutno. Smutno z toho, že tě asi ztrácím a že jsem ti moc ublížil.
   To mne hrozně trápilo. Pamatuješ, jak jsem ti tenkrát vyprávěl o Petrovi, jak jsem se s ním rozešel kvůli tomu, že se miloval s klukama, když jsme u nich slavili Silvestra a já tam usnul? Od té doby vím, že bych vedle sebe nikdy nesnesl člověka, který by mi byl nevěrný. Nesnesl bych se o toho, koho miluji, o jeho lásku i o to štěstí milovat se spolu, dělit. Já…“
   „A proč jsi to teda dopustil teď o víkendu?“ přerušil jsem Ondru.
   „To ti chci vysvětlit. Možná mi neuvěříš, ale to co ti říkám a řeknu, je Davídku pravda,“ podíval se mi Ondra upřímně do očí, chytil mne jemně za ruku a sevřel ji ve svých dlaních. „Jestli si ještě pamatuješ, tak jsme se jednou bavili o sexu ve více lidech. Sám jsi tehdy řekl, že jsi to nikdy nezkoušel. Já ano, a tak jsem zjistil, že to není nic pro mne.  Každý na to může mít jiný názor. U tebe jsem si byl jistý, že i když jsi to nikdy nezkoušel, chtěl bys to zkusit. Myslel jsem si od začátku, že na to nejsi stavěný, přesto jsem ti chtěl dát možnost si to vyzkoušet. Věř mi, nebylo to pro mě nic lehkého, ale říkal jsem si, že když ti tu možnost nedám, mohlo by se stát, že to budeš jednou hledat jinde a sám.
   Možná to nebylo správné a snad mi to odpustíš lásko. Věř, že ani pro mne to nebylo lehké rozhodnutí. Tvoje chování po té události s Jirkou a Petrem mne jen ujistilo, že jsem se v tobě nemýlil a jsem tomu rád.
   Jenže potom jsem dostal hrozný strach, že jsem to přehnal. Hrozně jsem se bál, že tě ztratím. Ty dny, než jsi mi včera zavolal, byly pro mne strašné. Myslel jsem na tebe, kudy jsem chodil, trápil se, že jsem ti ublížil, a hrozně se strachoval, že je konec.“
   Ondra zmlkl a já jsem cítil, jak se chvěje. Potom se na mne znovu podíval a tiše dodal: „Jestli můžeš, promiň.“
   „Miluješ mne?“ zeptal jsem se ho znovu po chvilce.
   „Hrozně moc Davídku. Víc než kdykoliv, kohokoliv předtím,“ odpověděl mi Ondra jedním dechem.
   „Tak ode mne už nikdy Smíšku neodcházej. Taky tě strašně moc miluji.“
   „Prosím, tak už ode mne nikdy neodcházej,“ zašeptal jsem po chvilce znovu a zabořil Ondrovi tvář do klína. 

- K o n e c -