Neodcházej - 20

20. Už v tom zase lítám

  Musel jsem si v duchu přiznat, že jsem neprohloupil. Chuť, cena i porce byly skvělé. Bohužel, ozval se můj scvrklý žaludek, a tak jsem toho spoustu ponechal na talíři.
   „Moc děkuju, bylo to výborné, ale už nemůžu,“ usmál jsem se omluvně na číšníka, když s překvapeným výrazem odnášel můj talíř. Zřejmě si myslel, že mi nechutná.
   Bohužel kromě dobrého jídla tu měli i výborné víno, a tak než jsem zaplatil, měl jsem v sobě dvě dvojky bílého.
   Nevím, zda díky vínu či výbornému jídlu, ale měl jsem zase dobrou náladu. Zřejmě jsem si jen srovnal hladinu alkoholu v krvi, ale to jsem neřešil. Bylo mi zase dobře. A to natolik, že když jsem si venku zapaloval cigaretu, obešlo se to již bez žaludečních protestů.
   Pomalu jsem se vydal po náměstí a jen tak bezmyšlenkovitě nakukoval do výloh. A opravdu to bylo bezmyšlenkovité, protože když jsem po nějaké chvíli přemýšlel, co to měli v elektru ve výloze za videa, nemohl jsem si vzpomenout, zda tam vůbec nějaká měli.
   Moje myšlenky se opět vrátily k Ondrovi a našemu dnešnímu rozhovoru. A hlavně k možným následkům toho všeho.
   Pomalu se začalo stmívat, když jsem si uvědomil, že mne bolí nohy.  Rozhlédl jsem se, kam bych se na chvilku posadil, když jsem zjistil, že stojím před klubem. Přitom jsem vůbec neměl v úmyslu sem dnes zajít. Pud sebezáchovy mi radil, abych se otočil a mazal odsud pryč, ale duševní rozpoložení, ve kterém jsem se opět nacházel, mi prozradilo, že mám chuť na dobrou sklenku vína. Tohle i strach ze samoty nakonec rozhodly, že jsem podlehl a vešel dovnitř. 
   „Hezký večer všem,“ pronesl jsem nahlas, když jsem se zastavil na posledním schodě a rozhlédl se po skoro plném klubu.
   „Nazdárek poldo,“ pozdravil mne tradičním rýpnutím pan Strnad, „už jsem se lekl, že budeš mít dneska áčko.“
   „To on určitě ne, protože ví, že by to měl hodně drahý,“ přidal se k němu Pája, který stál na svém místě u baru a podle lesknoucích se očí už měl něco upito.
   „Právě proto jsem dorazil. Sice pozdě, ale přece. A snaha se cení, ne?“ přešel jsem na jejich notu a šel se posadit na své místo, vedle Páji. On nikdy neseděl. Zásadně stál u baru jako pan Strnad. Pouze s tím rozdílem, že každý na jiném konci. Než jsem dosedl, stačil jsem se pozdravit i s ostatními návštěvníky baru. I s Mirkou, která rovněž seděla na svém místě, tedy po mé pravici.
   „Čauky,“ odpověděla mi Mirka a ani se na mne přitom nepodívala.
   Zřejmě ji to ještě nepustilo. Stále jsem měl v paměti, jak se před čtyřmi měsíci urazila, a potom, co mi vyčetla, že neopětuji její lásku, ale hraji si s ní, s pláčem odešla. Od té doby jsme se sice občas potkávali, ale vždy se ke mně chovala dost studeně a já to po čase vzdal, abych se vnucoval.
   „Co si dáš Davide?“ zeptala se mne Vlastička, když se vrátila za bar a pozdravila mne. Bylo vidět, že si našeho nemluvení s Mirkou dobře všimla, ale dělala, že to nevidí.
   „Jako tradičně,“ usmál jsem se na ni.
   „A k tomu ještě kolečko toho našeho,“ připomněl se pan Strnad provokativně.
   To naše znamenalo pro každého jednoho frťana našeho oblíbeného tlamolepu. Sice jsem na to neměl moc chuť, ale uvědomil jsem si, že je dnes řada na mně. Proto jsem souhlasně kývnul. „A sobě i Mirce dej taky,“ dodal jsem ještě vzápětí.
   „Já nechci,“ odsekla mi Mirka a hodila po mně takovým pohledem, že kdyby pohled vraždil, byl bych mrtvý.
   „Dáme si Mirčo spolu,“ mrknula na ni spiklenecky Vlastička. Věděl jsem, že tím jenom zachraňuje situaci, a byl jsem jí vděčný. Neměl jsem náladu na hádání s Mirkou, ale taky jsem nechtěl kazit náladu u baru.
   A tak když se na baru objevilo pět frťanů, pozvedl jsem svůj a všem pokynul na zdraví. Pan Strnad s Pájou se nenechali pobízet. Jenom Mirka dělala trochu caviky, ale Vlastička opět zachránila situaci.
   Jak jsem správně tušil, nezůstalo u jednoho kola. Po mně objednal rundu Pája a po něm i pan Strnad. Cítil jsem, že v tom zase začínám lítat. Ti dva na tom nebyli lépe, ale oni zbaběle dopili a mazali domů. Já však měl v úmyslu ještě zůstal sám s Mirkou a Vlastičkou.
   Mirka mne však stále ignorovala a odpovídala mi pouze jednoslabičně, a to ještě většinou jen když tam s námi byla Vlastička. Proto jsem jí za chvilku začal její ignorování oplácet a začal se bavit i s okolím.
   Kolem deváté se rozloučila i Mirka. Když odešla, počkal jsem chvilku, abych ji náhodou nepotkal na schodech, a zašel jsem si na záchod. Ještě předtím jsem si objednal další skleničku vína.
   „Tuhle ti Davide nepíšu, tu máš placenou,“ sdělila mi Vlasta, když jsem se vrátil a ona přede mne postavila skleničku.
   „Copak copak, čím jsem si zasloužil pozornost podniku?“ podivil jsem se s úsměvem, když jsem se napil.
   „To není pozornost podniku,“ upozornila mne Vlastička.
   „Ne? A kdo je ten štědrý dobrodinec?“ rozhlédl jsem se pátravě kolem sebe. „S tím se začnu asi kamarádit,“ dodal jsem z legrace.
   Nikoho známého, kdo by se ke mně hlásil, jsem však nespatřil. Ani se nikdo kolem netvářil, že by mne chtěl sponzorovat.
   „Ten dotyčný na tebe čeká vzadu u kulečníku. Prý za ním máš přijít,“ dostalo se mi upozornění od Vlastičky, když viděla můj nechápavý výraz. Mezitím obsloužila dalšího netrpělivého hosta, který se dožadoval kávy.
   „Kdo to je?“
   „Nevím, jak se jmenuje, ale už jsem ho tu viděla,“ pokrčila Vlasta rameny, a když jsem se na ni podíval, zjistil jsem, že to myslí vážně.
   Nechápal jsem, ale když jsem si vzal z baru skleničku a cigarety, vydal jsem se ke kulečníku. Ten stál až v poslední místnosti klubu. Byla to taková spoře osvětlená místnost, kde byly ještě tři malé stolky. Většinou tu bylo prázdno, když zrovna někdo nehrál. A to nebylo často.
   „Ahoj Davide,“ ozvalo se nesměle, když jsem se zastavil ve dveřích do místnosti.
   Chvilku mi trvalo, než jsem si zvyknul na šero a dokázal rozeznat, že u malého stolku v rohu místnosti někdo sedí. Když jsem se rozkoukal, došlo mi i odkud ten hlas znám.
   Kulečník nikdo nehrál, a tak jsme tam byli sami. Já a Luděk.
   „Počkej přece, chci si s tebou promluvit. Prosím,“ zavolal na mne Luděk, když jsem se bez jediného slova otočil a chtěl odejít.
   Nechápal jsem, kde se v něm bere tolik drzosti. Od jeho poslední návštěvy, kdy jsem ho vyhodil z bytu, když tam byl poprvé Ondra, jsem o něm neslyšel. A myslel jsem si, že už neuslyším. I když bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem si na něho několikrát nevzpomněl. Někdy i nostalgicky.
   Jenomže mi stačilo, abych si připomněl, jak se zachoval, když dvakrát bez vysvětlování zmizel, a bylo po nostalgii.
   Už jsem byl z místnosti skoro venku, když jsem se váhavě zastavil. Po chvilce jsem se otočil, a i když už jsem byl opilý, stále pevným krokem jsem pomalu došel ke stolku, kde Luděk seděl. Na popelníku mu hořela cigareta a na stole stála sklenička s bílým vínem.
   Luděk tam seděl mlčky a zkoumavě si mne prohlížel. V jeho tváři jsem nezahlédl ani náznak výsměchu nebo ironie, který jsem očekával. Dokonce mu z tváře zmizel i ten frajerský výraz, který jsem si pamatoval, když se tu tenkrát v baru objevil poprvé.
   Nyní se mu ve tváři usadil strach a smutek. Možná i zoufalství. Jenomže při vzpomínce, jak se ke mně zachoval, mi to bylo jedno.
   „Nevím, o čem bychom si my dva ještě mohli povídat!“ zasyčel jsem mu podrážděně a i uraženě do tváře, když jsem si položil sklenku na stůl, rukama se opřel o stolek a naklonil se k němu natolik blízko, že jsem viděl každičký detail jeho tváře. „Co však musím ocenit, je tvoje nebetyčná drzost mi stále lézt na oči a otravovat mne. To ti nestačí, že jsi ze mne už dvakrát udělal blbce!? Dej už mi kurva pokoj!“ zařval jsem.
   „Počkej přece Davide. Nech mne to všechno vysvětlit,“ zasténal prosebně Luděk a chytl mne za ruku, abych nemohl odejít.
   Když však spatřil můj výraz a poznal, že se opravdu zlobím, rychle mne pustil. Přesto ještě dodal: „Vím, že máš právo se na mne zlobit. Máš právo si o mně myslet všechno možný, ale dej mi prosím ještě jednu šanci ti všechno vysvětlit. Prosím.“
   „Do prdele!!“ zařval jsem vztekle, „co mi chceš ještě vysvětlovat!?“
   Můj hlas však kromě vzteku začal ovládat i pocit nejistoty, jestli mu trochu nekřivdím. Měl jsem na něho šílený vztek a nenáviděl jsem ho, ale jeho zoufalý pohled mne vyváděl z míry a nahlodával mou jistotu, že se k němu chovám, jak si zaslouží. Přesto jsem se však nechtěl vzdát.
   „Co se tu děje?“ ozvalo se za mými zády.
   Polekaně jsem se ohlédl. Stála tam Vlastička s Frantou. Uvědomil jsem si, že jsem se nechal unést svými city a můj křik musel být slyšet až k baru.
  „To je dobrý Vlasti,“ usmál jsem se rozpačitě a pokusil se nasadit přátelský výraz. „Jenom si tu s Luďkem povídáme a děláme legraci,“ snažil jsem se ji ujistit, když jsem k ní došel.
   „Opravdu?“ podívala se na mne nevěřícně.
   „Jasně. A prosím, přines nám láhev bílého a dvakrát to moje,“ objednal jsem si rychle. Nevěděl jsem totiž, co mám dělat, a nic lepšího mne nenapadlo, abych ji přesvědčil, že je vše v pořádku.
   Tím jsem však rozhodl o tom, že si musím k Luďkovi sednout a vyslechnout ho. Štvalo mne to, ale nedalo se už nic dělat. Bohužel.