Neodcházej - 19

19. Nucená dovolená

  Když jsem se probudil, bylo mi pořádně zle. Hlava mi duněla a žaludek jsem měl jako na vodě. Ve chvíli, kdy se mi podařilo otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe, zděsil jsem se.
   Byl jsem sice u sebe doma, ve svém bytě, ale vypadalo to tu jako po výbuchu. Jedno křeslo převrácené pod oknem, u něho cédéčka rozházená  po zemi. Na politém stole poloprázdná láhev od vína, vedle plný popelník, který přetékal přívalem nedopalků a popela. Něco z jeho obsahu se válelo i po koberci. Kromě toho všeho byl v pokoji i šílený vzduch. Až se mi z toho zvedal žaludek. Prostorem se nesl zápach cigaret, potu a alkoholických výparů.
   Já sám ležel jen ve slipech a triku na nerozestlaném gauči, přikrytý jen přehozem. Zbytek mého oblečení se válel všude možně po zemi i nábytku.
   „Ty jsi teda musel vypadat, blbečku,“ vynadal jsem sám sobě nahlas ve chvíli, kdy jsem se vzpamatoval z prvního leknutí.
   Když se mi konečně podařilo posadit se na okraj postele, zabořil jsem hlavu do dlaní. Hučelo mi v ní a jen stěží jsem si dokázal vybavit, co se vůbec dělo. Po chvilce námahy se mi nakonec podařilo setřídit vzpomínky do správného pořadí. V první řadě jsem si uvědomil, že je středa, devět hodin ráno, a že jsem nezaspal, ale mám dovolenou.
   Více méně nařízenou. Když jsem se v pondělí ráno objevil v práci, nebyl jsem schopen se na nic soustředit. Dělal jsem jednu chybu za druhou a chvilkami jsem vůbec nevěděl, co právě dělám. Myšlenkami jsem byl stále u Ondry a našeho společného víkendu u Jirky a Petra. A taky u toho, co vlastně bude dál. Nedokázal jsem na nic jiného myslet a stále dokola se užíral.
   V poledne už jsem byl tak na dně, že jsem zašel k šéfovi a požádal ho o den dovolené. Bohužel i Jirka si všiml toho, že nejsem ve své kůži, a neustále vyzvídal, co se děje, nebo co se stalo. Nemohl jsem mu říct pravdu, proto jsem se všelijak vymlouval. Teprve ve chvíli, kdy Jirka naštvaně vyskočil, až do jeho kanceláře nakoukla Milena, jeho sekretářka, a vynadal mi, že z něho dělám blbce, jsem mu částečně řekl pravdu.
   Jen jsem mu neřekl, že jde o Ondru a co se konkrétně stalo. Nikdo o mne nevěděl, že jsem gay a asi by to těžko pochopili. To by byl zřejmě konec mé kariéry.
   Jirka se po mých slovech na chvilku odmlčel a zkoumavě si mne prohlížel. Potom mi nařídil, abych mu odevzdal zbraň a podepsal mi týden dovolené. S tou zbraní se prý jen jistí, abych neudělal nějakou hloupost. Nevím, jestli jsem na to vypadal, ale v úmyslu jsem to neměl.
   Od pondělka odpoledne, co jsem nastoupil na dovolenou, jsem skoro nevystřízlivěl. Ve chvílích, kdy jsem neměl řádně v hlavě, jsem si sice uvědomoval, že alkoholem nic nevyřeším, ale tohle uvědomění mi vydrželo vždy jen do první skleničky. A tu jsem nejčastěji vypil u Vlastičky v baru. Tam jsme vždy s panem Strnadem a Pájou začali nějakými frťany. Potom už jsem se dodělával bílým vínem.
   Navenek to vypadalo, že mi alkohol svědčí. I já sám měl pocit, že dokážu zapomenout na svou bolest, kterou jsem prožíval při každé vzpomínce na Ondru, a tak jsem na všechny kolem působil jako příjemný společník.
   Horší to však bylo, když jsem zůstal sám. Vzpomínky se vracely ještě silněji a intenzivněji. A hlavně neodbytněji. V těch chvílích jsem se dokázal jen litovat a brečet. A potom jsem pil ještě víc.
   V tomhle způsobu života jsem se plácal už třetí den. Ze včerejšího dne jsem si jen matně pamatoval, že jsem odcházel z baru jako poslední. Jak jsem se dostal domů a co se tu dělo, na to jsem si však už nedokázal vzpomenout.
   „Ach jo, mně je blbě,“ zanaříkal jsem si sám pro sebe, a když jsem opět nasál smrad, který se uhnízdil v mém bytě, s vypětím všech sil jsem se zvedl a domotal se k oknu, které jsem otevřel dokořán. Úplně jsem cítil, jak se do pokoje valí čerstvý vzduch. To mne trochu vzpamatovalo, a tak jsem se vydal do koupelny.
   Když jsem se vrátil do kuchyně, cítil jsem se o dost lépe. Střídavá sprcha teplé a studené vody mne vzpamatovala. Ve dveřích do pokoje jsem se zastavil a znovu pozoroval tu spoušť. Rozhodl jsem se, že i když je mi mizerně, musím tu uklidit. Nenáviděl jsem nepořádek. Jen jsem se nemohl rozhodnout, kde mám začít. Proto jsem nad tím mávl rukou a prozatím si zašel udělat čaj.
   Na věžních hodinách našeho kostela, na které jsem viděl z okna pokoje, právě odbíjelo poledne, když jsem skončil. Pohledem jsem přelétl svůj byteček a spokojeně jsem musel uznat, že už to tady zase vypadá jako doma. Byla to sice dřina, ale stálo to za to. Opět tu bylo čisto a útulno.
   Právě když jsem kolem poličky s knihami procházel do kuchyně, všiml jsem si svého mobilu, který tam ležel. Překvapilo mne to, protože jsem ho tam nikdy normálně nepokládal. Vzal jsem ho do ruky a zjistil, že mám tři nové zprávy a jeden nepřijatý hovor. Vše od Ondry.
   První zpráva byla ze včerejšího večera. Ondra mne zdravil a ptal se, jak se mám. Ve chvíli, kdy ji posílal, jsem byl ještě relativně střízlivý. Bylo mi divné, že jsem neslyšel zprávu přijít.
   Tahle jeho zpráva byl z jeho a vlastně i mé strany první kontakt od neděle, kdy mne Ondra vysazoval před nádražím na vlak. Musím přiznat, že jsem měl několikrát silnou touhu mu napsat nebo zavolat. Ale nikdy jsem k tomu nenašel odvahu. Bál jsem se toho. Sice se mi po něm stýskalo a moc mi chyběl, ale zároveň jsem se ho hrozně bál. Proto jsem čekal, až se ozve on.
   Ve druhé zprávě se mne Ondra ptal, proč se neozývám a nereaguji ani na jeho smsky. Taky se ptal, proč mu nezvedám telefon. Podle času volal a psal kolem půlnoci, kdy jsem však už moc nevnímal svět kolem sebe. Třetí zpráva přišla ráno a Ondra se v ní ustrašeně ptal, zda nereaguji úmyslně, nebo co se děje. Poznal jsem, že má strach.
   Stále mi bylo divné, že jsem neslyšel telefon. Už jsem měl strach, že se mi rozbil. Nakonec jsem však zjistil, že mám jen vypnuté vyzvánění. V první chvíli jsem si vynadal, ale nakonec jsem byl rád, že jsem Ondrovy pokusy o kontakty prošvihnul. Byl jsem dost opilý, a tak by se mohlo stát, že bych mohl reagovat nebo říct něco, co by mne potom mrzelo a co by se nedalo vzít zpět.
   „Ahoj Ondro, David.“
   „Ahoj Dejve,“ ozvalo se v telefonu, když Ondra přijal můj hovor. Žaludek mi vibroval nervozitou, ale byl jsem rád, že Smíška zase slyším. Z jeho hlasu jsem poznal, že si oddechl. Asi o mne měl opravdu strach. Taky jsem však poznal, že se zlobí. „Proč se neozýváš lásko?“
   „Moc se omlouvám, ale měl jsem vypnuté zvonění, a tak jsem neslyšel, že jsi psal a volal.“
   „Hm,“ povzdechl si Ondra. Bylo poznat, že mi moc nevěří. Znal mne dost dobře, aby věděl, že jsem na telefonu závislý a že bez něho nedám ani ránu. „A proč ses vůbec neozval od neděle?“ dodal po chvilce ještě Ondra.
   „A proč ses neozval ty!?“ vybuchl jsem. Určitě víc, než jsem chtěl a měl vůbec v úmyslu. Došlo mi to, ale bylo to už venku. Proto jsem o mnoho klidněji dodal: „Promiň Ondro, nějak jsem to nestíhal a nezvládal.“
   Vůbec jsem nevěděl, co mu mám říct. Najednou mne přepadl takový divný pocit. Něco mi říkalo, jako bych nemluvil se  svým Smíškem. Najednou jsem necítil tu hroznou touhu ho obejmout, pohladit, políbit. Cítil jsem, že ho stále miluji, ale najednou mi připadalo, že to není tak intenzivní. Najednou jsem se ho i bál. Ne fyzicky, ale vnitřně.  Bál jsem se další bolesti a nejistoty, kterou mi náš vztah od víkendu přinášel.
   „Promiň Ondro, nerozuměl jsem,“ řekl jsem, když mi došlo, že mi Ondra do telefonu něco říká. Byl jsem zamyšlený a uteklo mi to.
   „Říkal jsem Davídku, že jsem nevěděl, zda máš chuť se mnou ještě mluvit,“ zopakoval mi Ondra. Jeho hlas zněl smutně. To se nedalo přeslechnout. „Chceš se vidět?“ vyhrknul ze sebe Ondra ještě, po chvilce váhání.
   „A ty?“ zeptal jsem se místo odpovědi. Nevěděl jsem totiž, co mu odpovědět, jak na tu první, tak i na tuhle druhou otázku. Nevěděl jsem vlastně, co vůbec opravdu chci.
   „Měli bychom Davídku,“ zašeptal Ondra. Poznal jsem, že nemá daleko k pláči.
   Já už brečel. Seděl jsem v podřepu, zády opřený o kuchyňskou linku, a po tváři mi tekly slzy.
   „Máš pravdu Smíšku. Musíme se setkat a promluvit si. Jinak to dál nejde,“ odpověděl jsem mu po chvilce, když jsem spolkl slzy. Až jsem se najednou divil, kde jsem v sobě našel odvahu říct tahle slova nahlas.
   „Dobře Davídku. Já nyní zaskakuji za kolegu, ale jakmile to jen trochu půjde, ozvu se a přijedu.“
   „Budu se moc těšit Ondro,“ pousmál jsem se do telefonu.
   „Miluji tě lásko,“ řekl ještě Ondra, než ukončil hovor.
   Moje „já taky“ už neslyšel.
   Ještě hodně dlouho jsem seděl opřený o linku a nepřítomně koukal do neznáma. Po tvářích mi stále tekly slzy a já brečel jako malý kluk. Měl jsem v hlavě i srdci zmatek. Věděl jsem, že Ondru miluji, ale zároveň jsem se ho bál a taky jsem se bál, že ho ztratím. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bál jsem se mu věřit.
   „Do hajzlu!“ zařval jsem do prázdného bytu, „já se z toho zblázním!“ Hřbetem ruky jsem si setřel slzy a postavil se na nohy. Zašel jsem do pokoje zapálit si cigaretu.
   To však nebyl dobrý nápad. Hned při prvním šluku jsem ucítil, že se mi zvedl žaludek. Skoro žádné jídlo a přemíra alkoholu, to se muselo někde odrazit. Jen tak tak jsem stačil doběhnout na záchod, kde jsem začal zvracet.
   V ten moment mne přešla další chuť na cigaretu. Když jsem se opláchl, rozhodl jsem se, že si dnes dopřeji pořádný oběd. Proto, když jsem se oblékl, vyšel jsem ven a vydal se na náměstí. Rozhodoval jsem se mezi bufetem v místním řeznictví, nebo pořádnou restaurací. Ta to nakonec vyhrála.