Neodcházej - 18

18. Modré kupé

  Když jsem nastoupil do vagónu, neměl jsem moc velkou práci najít volné místo v kuřáku. První třída byla poloprázdná. Jakmile jsem zapadl do prázdného kupé, zatáhl jsem záclonky, aby tam nebylo z chodbičky vidět. Potom jsem se pohodlně usadil a čekal, až se vlak rozjede.
   Hned po rozjezdu přišel průvodčí, a když zase odešel, zul jsem si boty a natáhl nohy na protější sedadlo. Z láhve, kterou jsem si ve stánku při nákupu nechal otevřít, jsem si nalil do koupeného kelímku víno, a když jsem si zapálil cigaretu, s chutí jsem se napil. Moc kulturní popíjení to sice nebylo, ale mně to bylo v tu chvíli úplně jedno. Bylo mi jedno i to, že dalšími doušky vína přikrmuji svoji opilost.
   Aniž bych to udělal vědomě, začal jsem si pohrávat s přívěškem, který mi visel na krku. Byl to malý, ozdobně vyřezaný křížek z hnědého dřeva, který mi visel na koženém řemínku kolem krku. Dárek od Ondry. Přivezl mi ho hned při druhé návštěvě u mne, před čtyřmi měsíci. Sice jsem do dneška netušil, jak přišel na to, že se mi takové věci líbí, ale každopádně mi tím udělal velkou radost.
   Ve chvíli, kdy jsem si začal pohrávat s křížkem, jako bych zapnul v hlavě kazetu na které byly nahrány všechny okamžiky, které jsme s Ondrou doposud strávili. A s přibývajícími vzpomínkami se mi stále více hrnuly slzy do očí. K nim se přidal i jakýsi sladkobol, který mi stahoval hrdlo. Pokoušel jsem to vše zahnat dalšími doušky vína, ale nepomáhalo to.
   Snad to bylo tím, že na jednu stranu mi ty vzpomínky působily bolest a na druhou stranu jsem alespoň takhle mohl být se Smíškem. I přestože jsem si na okamžik připadal jako duševní masochista, nakonec jsem proti tomu nic neudělal. Možná, že jsem po tomhle stavu i toužil.
   Raději jsem zavřel oči, a když jsem se pohodlně usadil, nechal jsem se unášet vzpomínkami na chvíle strávené s Ondrou.

   „Sakra, nedělej, že spíš!“
   Polekaně jsem sebou trhnul. Přesto mi chvilku trvalo, než jsem se vzpamatoval a otevřel oči. Taky jsem měl problém s tím, abych si ihned uvědomil, kde jsem.
  Když jsem se konečně vzpamatoval, uvědomil jsem si, že už nesedím v kupé sám. Na sedadle vedle mne se dost drze rozvaloval cizí kluk a provokativně se na mne culil. A když jsem si vzpomněl na jeho drzá slova, došel jsem k závěru, že je zralý na malou lekci slušného chování. Už jsem se k tomu chystal.
   „No to ti to tedy trvalo,“ pokračoval neznámý neomaleně dál ve svém nevychovaném chování, a tím mne vyvedl z míry, „už jsem si myslel, že se nevzbudíš a já tady budu trpět samomluvou.“
   „Tak koukej, ty frajírku, nevím …“
   „Klídek Davide, klídek,“ skočil mi do řeči neznámý a pravou rukou mne strhnul zpět do sedačky. Tím mi zabránil, abych vyskočil a měl nad ním výhodu i na případnou fyzickou konverzaci.
   „Au! Do prdele, co blbneš!“ zařval jsem bolestí a masíroval si levou ruku, za kterou mne stáhl zpět do sedadla. Dost to bolelo.
   „Vůbec neblbnu. Jen chci, aby ses uklidnil,“ pousmál se ten neznámý a přitom se mi šklebil do očí.
   Měl jsem sto chutí znovu vyskočit a po několika výchovných pohlavcích ho vzít a vyrazit z kupé. Nakonec jsem to neudělal.
   Uvědomil jsem si totiž něco zvláštního. Kupé, kde jsme seděli, bylo nějaké divné. Tedy ne uspořádáním, to bylo stejné. Ale všechno tu bylo divně azurově modré. Sedadla, potahy i stěny kupé. Dokonce i osvětlení ze zářivky na stropě. Byl jsem z toho zmatený.
   To však nebylo všechno, co mne dost vykolejilo. Při pohledu do tváře neznámého jsem taky nenašel klid. V první chvíli jsem měl pocit, že vedle mne sedí Ondra. Vzápětí  jsem sice zjistil, že to není on, ale ta podoba. Ta byla neskutečná. Jako by tu seděl jeho dvojník. A další věc, které jsem nerozuměl, byla ta, že kromě té podoby jsem měl pocit, že toho kluka znám ještě odjinud. Jen jsem si nedokázal vzpomenout odkud. I ten hlas mi byl povědomý. Prostě jsem z toho všeho byl dokonale zmatený.
   „Tak co, už ses uklidnil?“ přerušil neznámý tok mých myšlenek. A zase se mi drze culil do tváře. Přesto jsem si všimnul, že mu z tváře zmizel ten ironický nádech.
   „Dej mi pokoj a nesahej na mne!“ zařval jsem na něj vztekle a odhodil mu ruku, kterou právě položil na moje koleno. „Nevím, kdo jseš, co jseš zač, a taky na tebe nemám náladu!“
   „Nebuď takovej vztekloun,“ pousmál se neznámý přátelsky, „nic není tak horké. Ale chlastem nic nevyřešíš,“ dodal ještě, když zahlédl, jak upíjím víno z kelímku.
   „Polib mi!“ odsekl jsem mu vztekle a znovu si na just přihnul z kelímku. Na to jsem si ještě zapálil novou cigaretu.
   „Jo to víš, to by se ti líbilo. Ale na sex máš někoho jiného,“ zasmál se pobaveně.
   „Fakt a koho?“ vylétlo ze mne, aniž bych to chtěl opravdu říct.
   „Ondru. A mohl si mít Jirku s Petrem. Taky Luděk by nebyl na škodu. Kdyby …“
   „Drž hubu hajzle!!“ zařval jsem vztekle a tentokrát jsem se nenechal zarazit, vyskočil na nohy a postavil se nad něho.
   „Ale, ale? Copak se čertíš?“ podíval se mi upřeně do očí. Přitom si klidně složil ruce do klína. Bylo vidět, že se mne ani trochu nebojí. Stejně jsem se však na nic jiného nezmohl.
   Sice jsem nad ním ještě chvilku stál s těžko překonatelnou chutí ho do té jeho krásné tvářičky uhodit, ale nedokázal jsem to. Nevím, jestli pro tu jeho podobu s Ondrou nebo ten neochvějný klid, se kterým se mi upřeně díval do očí. Ani na okamžik neuhnul pohledem.
   Nakonec jsem jen znechuceně mávl rukou a posadil se zpět na sedadlo. Upřel jsem pohled z okna jedoucího vlaku, kamsi do neznáma. V tu chvíli mi bylo i jedno, že jen v ponožkách chodím po ne zrovna čisté podlaze kupé.
   „Jak to všechno vůbec víš?“ zeptal jsem se ho po chvilce mlčení, aniž bych se na něho podíval.
   „Na tom snad ani nezáleží. Důležité je, abys věděl ty, co teď chceš.“
   „Do toho ti snad nic není!“ vyštěkl jsem opět dotčeně. Tentokrát jsem se na něho i podíval. Vyhnul jsem se však přímému pohledu do očí. Nevěděl jsem proč, ale cítil jsem, že mi dochází síly k opravdovému boji.
   „Máš pravdu, není mi do toho nic. Do tohodle ne. Ale je mi dost do toho, že kromě toho, že se trápíš sám, užíráš se, opíjíš se, jsi protivný, zlý, a tak ubližuješ i lidem kolem sebe,“ odpověděl mi klidně Ondrův dvojník.
   „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se ho místo odpovědi po chvilce mlčení.
   „Ty už se nepamatuješ?“
   „Odkud bych si to měl pamatovat?“ podivil jsem se, „nejsem si vědom, že bychom si byli někdy představeni?“
   „No jak myslíš, jmenovče. Ale máš tedy krátkou paměť,“ pokrčil neznámý smutně rameny, jako by se ho to dotklo. Přitom od sebe neustále odháněl kouř z mé cigarety. Evidentně mu moje kouření vadilo.
   „David?“ podíval jsem se na něho překvapeně.
  „Copak si myslíš, že na tohle jméno máš patent jenom ty? Nebo že všichni lidi kolem tebe se musí jmenovat Ondra?“ sekl do mne jízlivě.
   „Jsi hajzl!“ zasyčel jsem vztekle a symbolicky si před ním odplivl na zem.
   „To je možný,“ nenechal se můj jmenovec vyvést z míry, „dost často mám pocit, že toho máme mnoho společného. Ale alespoň na rozdíl od tebe vím, co chci.“
   „Já snad ne?“
   „Opravdu?“ podivil se David a k mému překvapení si přesedl na sedadlo naproti mně.
   Poprvé za celou dobu naší diskuse jsem měl pocit, že vyjadřuje jiný než ironický zájem o to, o čem jsme se bavili.
   „Jasně. Moc dobře vím, co chci!“ prohlásil jsem rezolutně. Dokonce jsem u toho zůstal nevychovaným klukem a nechal si natažené nohy na protějším sedadle, i když si tam sedl David. Já ho tam nezval.
   Ale jemu to zřejmě nevadilo. Dokonce si sedl tak, že jsem měl chodidla opřená o jeho rozkrok. Nevím, jestli to měla být válka nervů, ale ani jeden z nás neuhnul.
   „No podle toho, co od včerejška předvádíš, si tím tak jistý nejsem,“ zapochyboval David s vážnou tváří a přátelsky si položil dlaně na moje chodidla. Stále jsem neuhnul.
   „Co ty o tom víš?“ povzdychnul jsem si smutně.
   „Dost. Dost na to, abych si dokázal představit, co prožíváš, v čem se zmítáš, co cítíš.“
   „A co tedy mám dělat, když jsi tak chytrý?“
   „Spoustu věcí. Můžeš tu na mne křičet. Můžeš se dál opíjet a utápět se ve svém žalu. Taky můžeš začít brečet a já tě budu utěšovat. Ale místo toho všeho by sis měl dát v hlavě dohromady, co vůbec doopravdy chceš. A to…“
   „Jenže já vím, co chci,“ skočil jsem mu do řeči. Chtělo se mi plakat, ale v tom jsem se ještě ovládal. „Jenomže nevím, co mám dělat. Co si mám myslet a jak se chovat.“
   „Hm,“ povzdechl si David zamyšleně. „Možná, že jsem se v tobě trochu mýlil. Možná, že asi opravdu víš co chceš, ale nevíš jak na to. Už si mne přesvědčil, že nehledáš jen sex a kohokoliv do postele.  A že o lásce jenom prázdně nekecáš. V tomhle jsi měl pravdu a já uznávám, že jsem se mýlil.“
   „Vidíš. Já vždycky hledal lásku,“ pousmál jsem se vítězně. Ani mi v té chvíli nedošlo co vlastně říká. Jak vůbec mohl o mně někdy pochybovat a odkud mne vlastně zná.
   „Já vím Davide,“ pokýval můj jmenovec souhlasně hlavou, „dnes už to vím a jsem tomu rád. Ale taky vím, že po včerejší noci máš v hlavě i srdci pěkný zmatek.“
   „A kdo by neměl?“ povzdechl jsem si.
   „Já vím a nic ti nevyčítám. Jen si myslím, že místo toho užírání bys s tím měl začít nějak bojovat a přemýšlet nad tím, jak celou věc vyřešit.“
   „Já Ondru miluji,“ škytl jsem plačtivě.
   „A taky nenávidíš. A máš strach mu věřit,“ doplnil mne David a znovu mne začal hladit po prstech nohou.
   „Hmm, máš pravdu,“ přiznal jsem smutně po pravdě.
   David přesně vystihl mé pocity, které mne užíraly a trápily. Přesně tohle jsem k Ondrovi cítil a nevěděl jsem, co s tím mám dělat. Taky jsem si to až do téhle chvíle bál opravdu přiznat.
   „A čeho se přesně bojíš?“ zeptal se David. „Bojíš se, že by to mohlo znamenat Ondrovu nevěrnost ve vaší lásce? Bojíš se toho, že by Ondra mohl přijít na to, že mu v posteli nestačíš? Bojíš se, že Tě tolik nemiluje, nebo že by se příště mohl zamilovat do někoho jiného? Taky je tu možnost, že nevěříš sám sobě a pevnosti vaší lásky. Tak čeho se vlastně bojíš?“
   „Asi všeho,“ povzdechl jsem si smutně, když jsem si uvědomil, že má vlastně pravdu a já nevím sám, čeho se vlastně opravdu bojím.
   „Tak proč s tím něco neděláš? Tedy kromě toho užírání a opíjení? Tím nic nevyřešíš. Proč s tím nebojuješ? Proč s tím nebojuješ? Proč jsi včera večer u Petra s Jirkou celou věc nezastavil, dokud byl čas? Nic z toho by se potom opravdu nemuselo stát. Mohl si od samého počátku být proti tomu.“
   „A co když ne? Co kdyby k tomu přesto došlo?!“ vyrazil jsem vztekle do protiútoku.
   „Co když? Zkusil jsi to?“ podíval se na mne překvapeně David. „Jak to můžeš vědět? A i kdybys měl nakonec pravdu a celá věc se udála i proti tvé vůli, tak potom bys měl opravdu právo pochybovat o Ondrovi, jeho lásce k tobě. Potom ano.“
   David byl nemilosrdný a ťal do živého, ale někde uvnitř jsem cítil, že to nemyslí zle a vlastně má pravdu. To byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem se na něho nedokázal zlobit a poslat ho kamsi, že se mi míchá do života.
   „Nikdo není dokonalý. Netušil jsem, že mi to tak ublíží,“ pokusil jsem se o chabou obranu. „Já opravdu nevím.“
   „Nebylo to hlavně z toho důvodu, že jsi to chtěl vyzkoušet sám?“
   „Jak to myslíš?“ zeptal jsem se nechápavě, „myslíš jako milovat se ve skupině?“
   Souhlasně přikývl.
   „Asi,“ přiznal jsem šeptem po delším váhání. „Jenomže já jsem to nikdy nedělal. Nevěděl jsem, jak se k tomu dokážu postavit. Myslel jsem si, že Ondra miluje mne a když k něčemu podobnému dojde, budeme se milovat spolu a potom se možná, spolu, přidáme ke klukům,“ pokračoval jsem dál ve své chabé obraně.
   „Opravdu?“ podivil se David a ani se nepokusil maskovat ironii ve svém hlase. „Myslíš si, že Ondra je vševědoucí? Třeba o to společné milování ani nestál? Ale když zjistil, že to chceš vyzkoušet, vyšel ti jenom vstříc. Třeba ti jenom chtěl dodat odvahu, a proto převzal včera večer iniciativu? Třeba ani pro něho tohle vše nebylo lehké?
   Možná, že to nese ještě hůře než ty a jen protože tě miluje, tak ti dal možnost to vyzkoušet. Už jenom proto, abys někdy nedostal chuť to vyzkoušet sám, bez něj. Třeba tě miluje a bojí se toho samého jako ty? Jen má víc odvahy a chce ti dát tu možnost to vyzkoušet, abys zjistil, že o to ve skutečnosti nestojíš.“
   „Takže nakonec ten špatný jsem já!“ vybuchl jsem dotčeně, „Ondra je ten dobrý a všechno to špatné je moje vina!“
   „Jasně Davide, jen se polituj,“ zakroutil David nevěřícně hlavou. „Nikdo nic takového neřekl. Jen chci, aby ses na celou věc podíval i z druhé strany a přemýšlel o celé věci i jinak. Možná, že je vše jinak, než jak se snažíš si vsugerovat?“
   „A jak zjistím, kde je pravda?“
   „Miluješ Ondru?“
   „Ano,“ odpověděl jsem bez zaváhání.
   „Věříš mu?“
   „Věřím?“ zopakoval jsem si jeho otázku znovu sám pro sebe. „Já nevím,“ povzdechl jsem si.
   „No pokud mu nevěříš nebo jsi mu nikdy nevěřil, tak opravdu nemá cenu ve vaší lásce pokračovat. Bez vzájemné důvěry byste se stejně dřív či později rozešli.“
   „Ale já jsem neřekl, že jsem mu nikdy nevěřil. Jen nevím, zda můžu i teď,“ bránil jsem se.
   „Tak to je něco jiného. Tak k tomu ti řeknu jen jednu jedinou věc. Promluvte si o tom spolu otevřeně. Tím máš možnost dozvědět se pravdu a udělat si jasno.“
   „Já nevím?“ zavzlykal jsem.
   „Jo to je potom těžký,“ zakroutil David nevěřícně hlavou.
   „Co mám dělat?“ povzdechl jsem si.
   „Právě jsem ti to řekl,“ odpověděl mi s vážnou tváří.
   Bezradně jsem se podíval kamsi do neznáma, ale z očí mi začaly téct slzy, proto jsem zabořil tvář do dlaní, aby je David neviděl. Opravdu jsem nevěděl co mám dělat. To, co David říkal, mělo svou logiku, ale moje zraněná pýcha a strach o Ondru a naši lásku mne srážely na kolena a bránily mi v rozumném uvažování.
   „Já nevím. Bojím se toho. Co když …“

   Víc jsem neřekl. Když jsem otevřel oči a podíval se na Davida, zjistil jsem, že v kupé sedím sám. Sám, v kupé, které nebylo modré, ale dýchlo na mne klasickou špínou a zašlostí. Žádné modré osvětlení, žádné azurové potahy. Prostě obyčejné kupé.
   „Jsem snad blázen?“ zařval jsem do prázdného kupé a zděšeně si prohrábnul vlasy na hlavě.
   Odpovědí mi bylo jen ticho, zmatek v hlavě a sucho v ústech. Proto jsem dopil zbytek vína.