Neodcházej - 17

17. Co dál ?

  Jirka s Petrem nám zmizeli z dohledu a já se po očku podíval na Ondru. V jeho tváři jsem zahlédl výraz, který mi nic neříkal, ale který mne zároveň děsil. Tomu, kdo Ondru neznal, by se mohlo zdát, že se pouze soustředěně věnuje řízení auta, ve kterém jsme odjížděli z návštěvy od Jirky a Petra. Já však věděl, že tomu tak není. Tohle byl jiný Ondra, nebyl to můj Smíšek. Alespoň tak jsem to cítil.
   Stále, ač jsem se tomu bránil, jsem musel myslet na včerejší večer. Stále jsem měl před očima tu událost. Událost, o které jsem věděl, že na ni nikdy nezapomenu, a která mne určitě poznamená na hodně dlouho. Možná navždy.
   Jakmile jsem na okamžik zavřel oči, viděl jsem před sebou nahého Ondru v objetí nahého Petra a Jirku, který mne, rovněž nahý, sváděl k milování s ním.
   Ne, nezlobil jsem se ani na jednoho z nich. I když byli Jirka s Petrem součástí mé noční můry, vnitřně jsem se na ně nedokázal zlobit. Nedokázal jsem se ani zlobit na Ondru. Něco uvnitř mne mi říkalo, že jim vinu dávat nemohu. Nejvíce jsem se zlobil na sebe a nenáviděl sám sebe.
   Vyčítal jsem si, že jsem v sobě nenašel sílu celou věc zastavit ještě před tím, než se vůbec stala. Věřil jsem tomu, co mi Ondra celou dobu tvrdil. Stačilo prý mé jediné slovo a nic z toho by se nestalo. A já mu, nevím proč, věřil. Kdybych to udělal, nemusel jsem se nyní trápit a prožívat to, co jsem prožíval.
 
   "Dejve pojď si lehnout," skoro zašeptal Ondra, když si sedl do podřepu vedle mne. Seděl jsem na schodech do zahrady, kouřil již nepočítanou cigaretu a pil již nepočítanou sklenku vína. Podvědomě jsem se chtěl opít, ale čím více jsem pil, tím jsem byl střízlivější.
   "Za chvilku půjdu."
   "To už říkáš lásko dvě hodiny," odpověděl mi Ondra s pohledem upřeným na mne. I když jsem se na něho nedíval, poznal jsem, že je smutný a má strach. I když se snažil tvářit neutrálně.
   Měl pravdu. Po mém návratu ze zahrady, kam jsem utekl po tom nezdařeném pokusu o společné milování, se rozhodlo, že si půjdeme všichni lehnout. Ani Petr a ani Jirka mi žádným způsobem nedali najevo, že jsem něco pokazil. Pouze jednou jedinkrát se ke mne přitočil Petr a ujišťoval se, že celá událost nebude mít žádný vliv na můj vztah s Ondrou. Ujišťoval jsem ho, že nikoliv. A sám jsem si moc přál, aby tomu tak bylo.
   "Jsem rád Davide," viditelně si Petr oddychl, "moc by mne to mrzelo. Jste oba hrozně fajn kluci," dodal, pohladil mne přátelsky po rameni a odešel za Jirkou do prvního patra, kde měli ložnici.
   Nám s Ondrou rozestlali v pokoji pro hosty, který byl v přízemí. Ondra se šel osprchovat. Já se posadil na okraj postele a pohledem zabloudil kamsi do neznáma.
   "Pojď si lásko lehnout," pohladil mne něžně Ondra po zádech, když se po návratu ze sprchy zachumlal do pokrývky. 
   Ač jsem se to snažil nedat nijak najevo, při jeho doteku jsem se zachvěl po celém těle. Sám sebe jsem nechápal.
   Moc, moc jsem chtěl a potřeboval se k Ondrovi přitulit a schovat se do jeho objetí, nechat se hladit a cítit jeho vůni i každý jeho dotek. A zároveň se mi každý jeho dotek protivil a vyvolával ve mně nepříjemné pocity. Silně nepříjemné.
   Byl jsem z toho pořádně zmatený a prožíval něco, co jsem neznal. Věděl jsem, že Ondru, mého Smíška, hrozně miluji, ale pomyšlení na jeho dotyk nebo objetí se mi přitom protivilo.
   "Za chvilku Ondro. Ještě si skočím zakouřit," ohlédl jsem se na Ondru a pokusil se o úsměv. A zanechaje Ondru jeho myšlenkám, jsem vyšel ven z domu a posadil se na schody.
   Nyní, když Ondra seděl na bobku vedle mne, žádal mne znovu.
   "Prosím Davídku, pojď si už konečně lehnout."
   Tentokrát jsem se na něho ohlédl. Seděl tam vedle mne a měl jsem pocit, že nemá daleko k pláči. Dokonce jsem si byl jist, že jsem v jeho očích zahlédl i slzy.
   "Prosím, potřebuji ležet vedle tebe, cítit tě  a dotýkat se tě," dodal Ondra vzápětí.
   "Běž si lehnout Smíšku. Za chvilku jsem u tebe," odpověděl jsem mu a pousmál se. I když ve skutečnosti jsem měl sto chutí mu říct úplně něco jiného. Nejraději bych mu řekl, že tohle vše měl cítit předtím. Ale ovládl jsem se a tahle slova raději spolknul. Bylo by to asi nespravedlivé. A snad jsem na ně ani neměl právo.
   "Přijď prosím brzy Dejve, čekám na tebe," povzdechl si Ondra rezignovaně. Když se postavil na nohy, upřeně na okamžik se na mne zadíval, a potom zašel do domu.
   Přišel jsem až k ránu. A stejně jsem nemohl usnout. Na posteli byla pouze jediná pokrývka, a tak jsem neměl jinou možnost, než si lehnout pod ni k Ondrovi. Snažil jsem se ležet co nejvíce na okraji postele, ale velikost pokrývky mi moc velkou vzdálenost od Ondry nedovolovala. A navíc, ve chvíli, kdy jsem ulehl, Ondra se ke mně přitulil a objal mne rukou kolem pasu. V první chvíli jsem mu ji chtěl odstrčit, ale nakonec jsem to neudělal. Stejně by to nepomohlo. Ani jednomu z nás.
 
   "Co máš v plánu?"zeptal se Ondra ve chvíli, kdy jsme se autem ploužili zaplněnou ulicí k semaforům na frekventované křižovatce. Jeho hlas zněl přátelsky a zároveň neutrálně. Při pohledu do jeho tváře jsem nevyčetl nic z toho, co si opravdu myslí.
   "Pojedu domů," odpověděl jsem mu, když jsem si zapálil cigaretu. Ani jsem se nezeptal, zda nechce také. Normálně jsme kouřili v autě společně a oběma jsem zapaloval já.
   "Pospícháš?"
   "Za půl hodiny mi jede vlak."
   "Poslední?" zeptal se Ondra a snad po prvé od chvíle, co jsme odjeli od kluků, se na mne pátravě podíval.
   "Poslední ne, ale asi nejlepší spoj. Nemusím dlouho čekat na přestupu."
   "Hmm, takže tě mám vysadit na nádraží?"
   Naše pohledy se v tu chvíli opět setkaly. Z toho jeho jsem poznal, že je smutný a nervózní. Co vyčetl on v mém, jsem nevěděl.
   "Když budeš tak hodný Smíšku," požádal jsem ho a dnes poprvé jsem použil oslovení, kterým jsem mu říkal jen když jsem mu chtěl vyjádřit ty nejzamilovanější city, nebo když mi s ním bylo dobře.
   Nyní tomu tak ale nebylo. Přesto jsem ho takto oslovil. Snad ze zvyku. Nebo snad ze strachu, že jsem nevěděl, co mezi námi bude dál.
   "Ahoj Ondro," pozdravil jsem ho na rozloučenou, když jsme zastavili na parkovišti před nádražím, kde na mne včera čekal. Ani jsem ho nepolíbil.
   "Dejve!" zavolal na mne Ondra ještě dříve, než jsem stačil zabouchnout dveře od auta.
   Naklonil jsem se zpět do auta a tázavě se na Ondru podíval.
   "Miluji tě lásko," pronesl Ondra po chvilce váhání. Svá slova spíše šeptal a byla plná lásky i smutku.
   "Jak moc?" vyhrkl jsem. Okamžitě jsem se však zděsil. Tohle jsem říci nechtěl. I když jsem to tak cítil, měl jsem v úmyslu říci něco jiného. Byl to jen mžik vteřiny, kdy jsem se neovládl, ale bylo to už venku a nemohl jsem to vzít zpět.
   "Hrozně moc. A záleží už jen na tobě, jestli tomu věříš," odpověděl Ondra a já poznal, že poslední slova už spíše spolkl, než řekl. Zároveň se slzami, které mu vytryskly z očí a valily se mu po tváři.
   Přesto, že jsem najednou měl slzy v očích i já, nebyl jsem schopen mu nějak odpovědět. Jen jsem se mu na okamžik zahleděl do očí a potom jsem zabouchl dveře od auta a rychle se  vydal k nádražní budově. I když mi něco říkalo, abych se ohlédl, nenašel jsem k tomu odvahu. A tak jsem ani nevěděl, zda Ondra odjel, nebo tam stojí.
   Jako ve snu jsem si u pokladny koupil jízdenku a vydal se na nástupiště. Z nádražního rozhlasu jsem se v zápětí dozvěděl, že můj vlak má šedesát minut zpoždění. Normálně bych nadával a proklínal celé dráhy. Ale nyní mi to bylo zcela jedno. Chodil jsem po nástupišti jako tělo bez duše. Tápal jsem sám v sobě a nevěděl jsem, co mám dělat. Nevěděl jsem zda mám brečet, či se smát. Nevěděl jsem, jestli mám být smutný, nebo ke všemu lhostejný. Nevěděl jsem, zda Ondru miluji, nebo už ho nikdy nechci vidět. Netušil jsem, zda Ondra stojí o mne, nebo se mi po dnešku už nikdy neozve. Jediné, co jsem věděl, bylo, že mám hroznou chuť na všechno zapomenout, probudit se do krásného slunečného dne a nemít v hlavě a srdci zmatek.
   Jak jsem tak bloudil po nástupišti, najednou jsem zjistil, že stojím před nádražní restaurací. Náhle jsem dostal hroznou chuť se něčeho napít. Tak jsem vešel dovnitř.
   Byl jsem mile překvapen. Počítal jsem s tím, že to bude taková ta nádražní špeluňka, plná kouře, zápachu piva a všelijakých individuí, jak bylo ve většině nádražích hospod zvykem. Ale mýlil jsem se. Tohle byla čistá a tichá restaurace, kde jsem nemusel mít strach, že si někdo vyprázdní žaludek na moji košili a kde jsem nemusel mít obavu, že když se na někoho podívám, bude to znamenat výzvu ke rvačce.
   "Dobrý den," pozdravil číšník, když jsem se usadil k prázdnému stolku v nejzašším koutě restaurace. Byl to mladý klučina, a i když jsem na to neměl zrovna náladu, musel jsem uznat, že hodně pěkný.
   "Děkuji, jíst nebudu," odmítl jsem podávaný jídelní lístek. "Dám si dvě deci bílého. Nějaké suché a sodovku," objednal jsem si.
   "A prosím ještě velkou becherovku," zavolal jsem ještě na odcházejícího klučinu. Neušel mi jeho na okamžik překvapený výraz nad dodatkem objednávky. Ale rychle se vzpamatoval a už nedal nic najevo, jen souhlasně přikývl. Co také jiného. Pro něho jsem byl jen jeden z hostů, kteří ať si vypijí co chtějí, nezlobí a hlavně zaplatí. A já neměl v úmyslu mu nijak vysvětlovat svoje zvrácené chutě. Co mu bylo po tom, že jsem měl chuť si alkoholem urovnat myšlenky v hlavě.
   Když jsem byl obsloužen a ponechán na pospas donesenému alkoholu a svým myšlenkám, dost drsně jsem do sebe becherovku kopnul. V první chvíli se mi zvedl žaludek a měl jsem obavy, že se pozvracím, ale nakonec jsem to ustál a po několika minutách jsem dokonce ucítil, jak se mi tělem rozlévá příjemné teplo. Proto jsem si po chvilce objednal ještě jednu. A mezitím, než jsem se dočkal druhé várky, jsem popíjel docela slušné suché víno a vydatně kouřil jednu cigaretu za druhou.
   Ve chvíli, kdy číšník vyplnil mou další objednávku a přinesl třetí becherovku a druhou dvojku vína, jsem si uvědomil, že do příjezdu mého vlaku zbývá něco málo přes patnáct minut. Proto jsem zaplatil.
   Cítil jsem, že alkohol už začíná ukazovat svou moc. A v ten okamžik jsem najednou začal pociťovat, že už se tolik nechvěji, a dokonce když zavřu oči, nezdá se mi ten včerejší zážitek tak bolestný. Ne, že by mne to přestávalo bolet, ale cítil jsem, že se vzrůstajícím alkoholem v krvi se snižuje práh mé duševní bolesti. A to jsem vlastně chtěl. Proto, když jsem dopil, vyšel jsem z restaurace a došel jsem si ke stánku koupit novou krabičku cigaret a láhev bílého vína. Ve chvíli, kdy jsem za to vše platil, přijel k nástupišti můj vlak.


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1479)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS