Neodcházej - 16

16. Nemůžu !!

   Po večeři, která opravdu neměla chybu, protože Jirka byl mistr kuchař, jsme se přesunuli na terasu. Sedl jsem si hned vedle Ondry, protože jsem měl v jeho blízkosti pocit bezpečí. Ne, že by mi hrozilo nějaké nebezpečí. Jirka s Petrem byli moc fajn kluci, ale já jsem byl stále jaksi nesvůj.
   „Tak co broučci, co si dáte k pití?“ zeptal se Jirka, který stál ve dveřích z pokoje na terasu. „No já s Ondrou určitě něco sladkého a předpokládám že ty Davídku si dáš s Petrem víno,“ odpověděl si vzápětí a bez dalších cavyků zmizel zpět v domě.
   Petr se tvářil, že to nevnímá. Já se jen překvapeně ohlédl po Ondrovi, který se na mne mile pousmál a pohladil mne po hřbetě ruky. To byla další věc, která mi pomáhala překonat nervozitu a ostych.
   Když dorazil Jirka se sklenicemi a láhvemi, obsloužil nás. Teprve potom se posadil po mé pravici. Neušel mi rozpustilý pohled, kterým si mne prohlížel. Byl jsem z toho dost nervózní. Petr se tvářil suverénně. Nikoliv však namyšleně, nebo odmítavě. Jen bylo vidět, že je to člověk, který ví, co chce, a je si toho vědom. Ondra byl ve svém živlu. Culil se, povídal a smál se. Byl mezi svými přáteli a podle častých zamilovaných pohledů, které ke mne obracel a letmých dotyků, kterýma mne povzbuzoval, jsem vycítil, že je rád, že tu může být se mnou.
   „Tak povídejte děcka, jak se vede?“ zeptal se Jirka nás všech, ale pohledem skončil u mne. Přitom se stále culil a rozpustile usmíval.
   „Já nevím,“ pokrčil jsem rozpačitě rameny. Nevěděl jsem, co mu odpovědět. „U nás asi nic nového. Tedy nevím, co všechno víte?“ dodal jsem a tázavě se ohlédl po Ondrovi a pohledem ho požádal o pomoc.
   „U nás je to vše při starém. Od pondělka, co jsme spolu mluvili, se nic nezměnilo. Jen máme dnes takové malé výročí. Jsme spolu čtyři měsíce.“
   Neušel mi Petrův mírně pobavený úsměv. „Tak to nás máte co dohánět. My jsme spolu už deset let. Před měsícem jsme začali jedenáctý.“
   Uznale jsem přikývl. Muselo to být nádherné a trochu jsem jim i záviděl. A přitom vypadali, že jsou spolu šťastni. „Neboj Davide, taky se toho dočkáte,“ pousmál se přátelsky Petr a zapálil si cigaretu.
   Jak jsem už věděl, Jirka nekouřil. A taky jsem už poznal, že nese nelibě, že kouří Petr. Ale Petr si do toho asi nenechal moc mluvit. Zapálili jsme si s Ondrou rovněž.
   „Moc bych si to přál,“ odpověděl jsem na Petrovo ujištění. Přitom jsem se po očku podíval na Ondru, který sice dělal, že to nevidí, ale pevně mne stiskl za ruku. To mluvilo za vše.
   „Jste kouzelní, moje prdelky,“ uculil se Jirka, a když se ke mně naklonil, pohladil mne po noze.
   Najednou jsem nevěděl, jak mám reagovat. Věřil jsem, že v tom nebylo nic špatného, ale nebyl jsem zvyklý na důvěrnosti od někoho jiného. I když jsem se snažil dělat, že to nevnímám, cítil jsem se hrozně nesvůj.
   Co nejpřirozeněji, jak to jen šlo, aby to nevypadalo hloupě, jsem vstal ze židle, přistoupil k Ondrovi a políbil ho. Potom jsem zvolna přešel do zahrady abych se pokochal tou krásou. Nebyla to ta typická zahrada, jakou má většina rodin u svých domků. Nebyly tu žádné záhony se zeleninou či rostlinami. Tady byly po různé vysázeny různé druhy stromků a dřevin a uprostřed takové malé jezírko s fontánou. Posadil jsem se na okraj jezírka a zaposlouchal se do zvuků dopadající vody na hladinu. Krásně mne to uklidňovalo.
   „Je to nádhera,“ musel jsem uznat, když jsem se po chvilce vrátil zpět ke stolu, kde se vesele bavil Ondra s Petrem a Jirkou.
   „No už jsem si myslel, že jsi na nás zanevřel,“ usmál se Petr a dolil mi sklenku vína.
   „Ne, to ne, jen se nemůžu nabažit té krásy. Moc se mi to tady líbí. Taky bych si jednou přál mít něco takového.“
   „Jen ty sám?“ zeptal se spiklenecky Jirka. „To bys to nechtěl mít s Ondrou?“
   Věděl jsem, kam tím Jirka směřuje. Proto jsem se naklonil ke Smíškovi a políbil ho. „To nezáleží jen na mně, ale klidně i s tímhle Smíškem,“ dodal jsem.
   „S kým?“ ohlédl se po mne udiveně Jirka.
   „No to je tak,“ ujal se vysvětlování Ondra. „Dejv mi říká Smíšku. Nevím proč, ale prý má pocit, že se jen všemu směju a jsem i taková povaha. Přitom já jsem tak vážný, že jo?“ uculil se Ondra a z legrace hledal podporu u kluků.
   „Jasně, ty jsi ten nejvážnější člověk pod sluncem,“ začal se smát Petr. „Proto, když někam jedeme, tak jsme středem pozornosti.“
   „Jo, přesně tak,“ připojil se Jirka. „Jako minule na tom výletě na ten zámek. Už jsem si myslel, že nás nepustí ani na prohlídku, jak sis tam dělal ze všeho legraci.“
   „Ale, ale, to mne zajímá. Povídejte,“ zbystřil jsem a z legrace se káravě podíval na Ondru.
   Petr chtěl začít vyprávět, ale Jirka ho předběhl. Vypadalo to, že to je asi Jirkův zvyk. A tak jsem se dozvěděl, jak se umí Ondra odvázat. Moc jsem se u Jirkova vyprávění pobavil. A díky tomu jsem se také konečně dokázal uvolnit a rozproudila se příjemná, přátelská zábava. Pomohl tomu i vypitý alkohol. Nikdo z nás nebyl nějak opilý, ale byli jsme v dobré náladě.
   Ani jsem si neuvědomil, že je najednou skoro jedenáct hodin večer. Nebýt toho, že se zvedl vítr a začalo poprchávat, což v tomhle teplém večeru vůbec nevadilo, seděli bychom tam ještě hodně dlouho. Večer byl v plném proudu, proto jsme se přestěhovali do obývací haly, kde jsme pokračovali.
   Sedl jsem si na sedačku, vedle Ondry, kterému po levici seděl Petr. Jirka se posadil na zem k mým nohám a pokračovali jsme v prohlížení fotografií, které nám kluci předkládali. K tomu nám vždy některý z nich podal nějaké vysvětlení.
   Atmosféra byla stále uvolněnější a mně teprve po chvilce došlo, že Jirka se ke mně tiskne stále víc a víc. Jeho doteky už nebyly tak náhodné a často mne neskrývaně pohladil po noze či po ruce. Začal jsem z toho být opět nervózní. Ne, že by mi Jirka vadil, ale měl tu svého partnera a já zase Ondru. Ale neušlo mi, že Ondra to registruje a vůbec se nad tím nepohoršuje. Naopak, on sám mne často pohladil či políbil, a přitom pohladil Jirku či Petra. Z výrazu jeho tváře ani z jeho chování jsem nepoznal, že by měl pocit, že dělá něco špatného. Trochu mne to děsilo, ale zase jsem si říkal, že nebudu kazit příjemný večer a hrát si tady na netykavku. Svým způsobem mi to ani nebylo nemilé.
   Když jsme skončili s fotografiemi, začal mi Jirka vykládat o jejich vztahu s Petrem. Dost mne to zajímalo, protože jsem jim tohle jejich desetileté soužití záviděl. Ale v dobrém. Moc jsem si přál, abych mohl také něco takového prožít a nyní jsem byl přesvědčený, že s Ondrou.
   „Neboj Davídku, myslím si, že jste moc fajn  lidi a Ondrášek tě má rád, takže vám nic nebrání, aby jste spolu byli třeba ještě déle. Hlavně, abyste se měli rádi,“ pohladil mne Jirka po stehně a hlavu si opřel o mé koleno.
   „Já vím a záleží to jen na nás,“ pohladil jsem Jirku po vlasech. „Moc bych si to přál. A co ty, Smíšku?“ otočil jsem se k Ondrovi.
   Další slova mi zamrzla na rtech. Nevím ani kdy a ani jak, ale Ondra s Petrem najednou byli nazí a Ondra seděl na Petrovi, který ležel vedle mne na gauči. Najednou jsem nevěděl co mám dělat. Byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, zda se mám začít smát, nebo začít plakat. Nevěděl jsem, zda mám křičet, nebo se k nim přidat.
   Celou dobu jsem v podvědomí věděl, že k tomu může dojít. Nedělal jsem si iluze a někde hluboko v nitru jsem se na to možná i těšil, ale najednou jsem z toho byl vykolejený.
   Ohlédl jsem se po Jirkovi, ale ten se jen pousmál a k mému úžasu už seděl předemnou nahý. Najednou jsem si připadal jako v tranzu. Měl jsem pocit, že se mi to vše jen zdá. Ani nevím jak, ale v mžiku jsem byl nahý i já a seděl vedle Jirky na zemi a líbal se s ním a mazlil. Koutkem oka jsem však sledoval Ondru a Petra. Ondra stále seděl na Petrovi a hrál si s jeho přirozením a přitom ho hladil po těle a líbal. Neušlo mi, že se občas ohlédne i na mne. V tu chvíli jsem vždy polekaně uhnul pohledem.
   Jirka se mne snažil nasměrovat tak, abychom se mohli pomilovat. Jenže já ke svému překvapení zjistil, že nejsem vůbec vzrušený. I když jsem mechanicky hladil Jirku a mazlil se s ním, myšlenkami jsem byl u Ondry. Pohled na jeho nahé tělo, na to, jak nahý leží na nahém Petrovi, pohled na jeho krásný zadeček, se kterým si nyní hraje někdo jiný, to mne přivádělo k zoufalství. Místo vzrušení jsem cítil odpor a bolest.
   Najednou jsem si připadal jako v děsně ošklivém snu. Pocítil jsem šílenou nenávist ke všem lidem v té místnosti. Zvedl se mi žaludek a začal jsem se chvět po celém těle. Najednou Ondra nebyl můj a já jeho!
   „Já to nezvládnu!“ vyhrkl jsem hlasitě, nasadil rychle slipy, chňapl po cigaretách a láhvi s vínem a prokličkoval mezi Jirkou a postelí, na které leželi Ondra s Petrem, pryč od nich.
   Bez jediného pohledu na ně, bez dalšího slova jsem vyběhl ven na terasu a potom k jezírku. Bylo mi špatně. Chvěl jsem se po celém těle, chtělo se mi zvracet. Do očí se mi hrnuly slzy. Najednou jsem všechno a všechny nenáviděl. Nenáviděl jsem Jirku, Petra a Ondru. Nenáviděl jsem sebe. Sebe za to, že jsem tohle dopustil. Najednou jsem cítil, že tohle nikdy nedokážu. 
   Nejsem žádný puritán a sex mám velice rád. A i když jsem si odpoledne a v době, když mi Ondra řekl o návštěvě u kluků, v duchu představoval, že by to nemuselo být špatné, milovat se s Ondrou a ještě s kluky, nyní, když k tomu došlo, jsem zjistil, že to nedokážu. Já patřil jen Ondrovi a on mně. Mé srdce bylo jen jeho a já chtěl jeho. Možná mohlo jít jen o bezduchý sex, ale ne pro mne.
   Seděl jsem v podřepu na okraji jezírka, bezduše sledoval fontánu a na nahé tělo mi dopadaly kapky deště. Z očí se mi hrnuly slzy a plakal jsem jako malé dítě.
   „Dejvíku, lásko, co se stalo?“ ozvalo se nade mnou.
   Vůbec jsem nevěděl, kde se tam vzal, ale vedle mne stál, jen v tričku a slipech, Ondra. V očích měl zděšený výraz. Pomalu si přidřepl ke mně a vztáhl ke mně ruku, aby mne objal kolem ramen.
   „Nech mne prosím,“ zavzlykal jsem a odstrčil ho.
   Ani nevím proč, ale nezlobil jsem se na něho. Jen jsem nechtěl, aby se mne dotýkal. Už jen při té představě jsem se znovu otřásl po celém těle.
   „Davídku, nechtěl jsem ti ublížit. Prosím, myslel jsem, že to chceš i ty,“ zašeptal Ondra, a když jsem ho i při druhém pokusu obejmout mne odstrčil, zůstal jen tiše sedět vedle mne.
   „Ondro, běž pryč. Prosím,“ zasténal jsem zoufale. „Omlouvám se, nezlobím se na tebe, ale chci být sám,“ dodal jsem a pokusil se na něho podívat.
   „Nastydneš tady lásko.“
   „Neboj a nech už mne samotného!“ zvýšil jsem hlas.
   Ondra si jen smutně povzdechl vstal a pomalu odcházel. Následoval jsem ho pohledem. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem nemohl jinak. Cítil jsem, že nyní nechci, aby se mne dotýkal, a nechci, aby tu byl se mnou. Nechtěl jsem mu ublížit, ale chtěl jsem být sám a srovnat si to v hlavě.
   Cítil jsem, že ho stále miluji, ale zároveň jsem k němu cítil něco, co jsem nedokázal pojmenovat. Vadil mi.  Potřeboval jsem, aby mne objal, ale zároveň jsem se při té představě oklepal hnusem. I přes oči plné slz a dešťové kapky jsem viděl, jak Ondra pomalu odchází na terasu. Zahlédl jsem i jak zarazil Jirku, který chtěl jít za mnou. Sice jsem pořádně nerozuměl, co mu říká, ale pochopil jsem, že mne chce nechat samotného.
   Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Najednou jsem ztratil zcela pojem o čase. A bylo mi to i jedno. Jen přes velké okno jsem občas zahlédl, že kluci jsou stále v pokoji. Začínala mi být zima. Na jednu stranu se mi dovnitř nechtělo, ale na druhou stranu jsem cítil, že tam jít musím.