Neodcházej - 15

15. Návštěva

  Podíval jsem se na hodinky. Pokud jel vlak na čas, měli bychom zastavit za patnáct minut na hlavním nádraží v krajském městě. Už jsem trávil ve vlaku více než hodinu. Nějak moc mi to nevadilo, cestuji rád a navíc jsem jel za Smíškem. Už jsem se na něho hrozně moc těšil.
   Zrovna dnes jsme spolu začínali, přesně na den, čtvrtý měsíc našeho chození. Od našeho prvního víkendu, tenkrát u mne doma, jsme nevynechali jedinou volnou chvilku, abychom mohli být spolu. Je pravda, že se ty chvíle převážně odehrávaly přes víkend, protože jak já, tak i Ondra jsme přes týden chodili do práce. Ale o to krásnější a zamilovanější chvilky jsme spolu prožívali při našich setkáních. Doposud to bylo vždy jen u mne, protože Ondra neměl svůj byt a bydlel na podnájmu. Dole v přízemním bytě bydleli starší manželé a Ondra měl v patře jejich vilky pronajatý pokojík s koupelnou a záchodem. Přesto by naše setkání u něho neměla tu správnou atmosféru. Dnes poprvé jsme spolu měli strávit víkend jinde. Byli jsme s Ondrou pozváni na víkend k jedněm známým. Tedy k Ondrovým známým.
   Já je znal pouze z jeho vyprávění. Podle toho co jsem od Ondry věděl, jsou to kluci, kteří spolu žijí už skoro deset let. Bydleli spolu ve svém domečku na okraji krajského města. Z Ondrova vyprávění jsem usoudil, že to musí být velice příjemní lidé. Navíc mne fascinovalo, že spolu žijí už tak dlouho a dokonce si spolu postavili baráček. To bylo přesně to, po čem jsem v duchu hrozně toužil i já. Nemyslím jen ten baráček, ale i život s partnerem v jedné domácnosti. A čím déle jsem Ondru znal, tím jsem měl silnější pocit, že kromě toho, že ho miluji, tak mu i víc a víc věřím a dokáži si ho představit jako svého životního partnera.
   „Ahojky Smíšku,“ usmál jsem se na Ondru, když jsem se posadil k němu do auta.
   „Vítám tě lásko,“ přivítal mne mile Ondra, a i přes to, že jsme stáli na parkovišti před hlavním nádražím, kde se motala spousta lidí, tak mne políbil. To mne potěšilo i překvapilo zároveň. Ondra doposud nikdy na veřejnosti takto své city nevyjádřil. Měl jsem z toho velkou radost a i díky tomu jsem se cítil méně nervózní z následující návštěvy.
   „Tak jak jsi se měl?“ zeptal se Ondra, když vyjížděl z parkoviště. Svým způsobem zbytečná otázka, protože i když jsme se vídali jen o víkendu, byli jsme spolu několikrát denně ve styku po telefonu a smskách. Přesto mne to potěšilo.
   „Bez tebe to lásko nebylo ono, ale už je to lepší.“
Ondra se na mne jen mile pousmál a poslal mi vzduchem polibek.
   „Jsi hodně nervózní?“ zeptal se po chvilce Ondra, když se na dost nepřehledné křižovatce konečně rozjel.
   „Z čeho?“ dělal jsem nechápavého. I když mi bylo jasné, co myslí. Nevěděl jsem, co mu mám odpovědět. Nechtěl jsem mu lhát, ale sám jsem nevěděl, jak se mám cítit.
   Na jednu stranu jsem se těšil, že poznám nové lidi, a z toho, co jsem od Ondry věděl, jsem měl pocit, že by z nás mohli být dobří přátelé. Ale zároveň jsem se takto ještě s nikým neseznamoval. Sám jsem nikdy neměl takto dlouhodobý vztah jako ti dva kluci, co k nim jedeme, a tak jsem si nedokázal představit, jak to u nich funguje. Byly i chvíle, kdy mne napadalo, že by v nás mohli hledat kromě přátel i příjemný sexuální zážitek. Věděl jsem, že takové věci se mezi našimi lidmi dějí.
   Upřímně jsem si musel přiznat, že mne ta myšlenka příjemně vzrušovala, ale zároveň děsila. Byl jsem do Ondry zamilovaný a nechtěl jsem se o něj s nikým dělit. Navíc jsem sex s více lidmi nikdy nezažil.
   „Dejve,“ povzdechl si Ondra. „Nedělej ze mne hlupáka. Vidím to na tobě. Myslím si, že už tě znám natolik, abych poznal, co se Ti v té hlavičce honí za myšlenky.“
   „Vidíš, tak se mne neptej,“ podíval jsem se na něj vděčně, že mi nahrál a já mu nemusel odpovídat.
   „Takže se bojíš?“ pokračoval však po chvilce neodbytně Ondra. Bylo vidět, že ho trápí, jak se cítím.
   „Bojím prdelko,“ přiznal jsem se po chvilce váhání s pohledem upřeným kamsi do neznáma.
   „Čeho?“
   „Víš Ondro, já jsem se takhle nikdy s nikým neseznamoval.“
   „Ty nemáš přátele?“ skočil mi Ondra do řeči.
   „Ale mám, samozřejmě, že mám,“ znervózněl jsem a zapálil si cigaretu. „Jen ne mezi gayi. A taky nevím, jak to v takových vztazích funguje.“
   „Ale vždyť jsou to kluci jako my a jedeme za přáteli?“ podivil se Ondra.
   „Za možnými přáteli,“ doplnil jsem ho.
   „Jak to myslíš? Já znám Petra s Jirkou už dva roky a jsou to bezvadní kluci.“
   „Já ti to Ondro věřím, ale pochop mne prosím. Já tohle nikdy nezažil a co vím, tak se také takové známosti občas zvrhnou v hromadné milování,“ vyhrkl jsem ze sebe to co mne tížilo a z čeho jsem měl strach.
   „Ty žárlíš Dejve?“ podíval se na mne překvapeně Ondra.
   „Ano,“ přiznal jsem po pravdě.
   „Mohu se tě zeptat na rovinu?“ zeptal se po chvilce ticha Ondra.
Mlčky jsem přikývl.
   „Ty jsi se nikdy nemiloval se dvěma klukama zároveň?“
   „Ty ano?“ zeptal jsem se Ondry místo odpovědi a upřeně se na něho zahleděl. Tohle mne opravdu zajímalo. Cítil jsem mírné nepříjemné mrazení v zádech. O takových věcech jsme spolu doposud nikdy nemluvili.
   „Jednou ano,“ dodal po chvíli váhavě Ondra. „Když jsem chodil s Vaškem, což bylo asi rok před Petrem, tak jsme jednou jeli za jeho kamarádem ze školy. Byl to fajn kluk. A večer, když jsme seděli, tak k tomu tak nějak došlo, že jsme se najednou ocitli všichni tři v ložnici a milovali se.“
   „A to ti to nevadilo?“ zeptal jsem se překvapeně. Najednou jsem nevěděl, co si mám o Ondrovi myslet. Trochu mi to nehrálo s tím, jak mi tenkrát na výletě vyprávěl, jak nachytal svého posledního přítele Petra s jejich přáteli v ložnici a jak z toho byl špatný a znamenalo to konec jejich vztahu. A nyní mu tu vypráví, jak se s jiným svým přítelem milovali s dalším klukem. Byl jsem z toho řádně zmatený, ale zároveň jsem v duchu cítil, že mne to i vzrušuje.
   „Myslíš, jestli mi nevadilo, že se dělím o přítele s někým dalším?“
   „Jo, přesně to mám na mysli.“
   „Z počátku jsem z toho byl nervózní. Taky nejsem zastáncem nějakých hromadných orgií, ale nakonec to bylo příjemné zpestření našeho vztahu. A od začátku jsme se domluvili, že jde jen o přátelské milování, bez závazků z naší strany k němu.“
   „Hm,“ přikývl jsem zamyšleně.
   „Dejvíku. Nejedeme na žádnou hromadnou sexuální orgii. Jedeme k přátelům, kteří jsou fajn, a věřím, že si s nimi budeš rozumět i ty. Můžu tě ujistit, že nic takového jsem neplánoval a chci, abys věděl, že tě miluji a mé srdíčko patří jen tobě,“ usmál se na mne mile a povzbudivě Ondra a něžně mne pohladil po stehně.
   Bylo to od Ondry příjemné a milé. Trochu mne to i uklidnilo. Ne však natolik, abych neměl svíravé bolesti břicha. Sám jsem z toho měl v hlavě zmatek. Těšil jsem se na nové lidi, věřil jsem Ondrovi, ale přitom jsem měl strach z toho, o čem jsme spolu nyní mluvili, i když jsem někde v hloubi duše cítil, že bych to chtěl někdy vyzkoušet. Prostě pořádný guláš v hlavě i srdci.
   „Ahoj Petře,“ zvolal vesele Ondra, když jsme zastavili před krásným malým rodinným domkem na samém okraji městečka. „Tak tohle je Petře David,“ představil mne Ondra sympaticky vypadajícímu klukovi asi v mých letech. Teprve později jsem se dozvěděl, že mu je pětatřicet.
   „Vítám tě u nás,“ usmál se mile Petr a přátelsky mi podal ruku, a když viděl, že nic nenamítám, tak i přátelsky políbil.
   „Děkuji,“ usmál jsem se na něho rovněž a snažil se skrýt trému. Naštěstí se Petr choval úplně přirozeně a opravdu velmi vlídně, takže mi to hodně ulehčoval. Byl jsem mu za to vděčný.
   „Jirka se omlouvá, ale přivítá vás až doma. Připravuje večeři a nechtěl to připálit,“ sdělil nám omluvně Petr, když jsme vešli do předsíně a odložili si.
   „Tak už jste tady, kluci zlatí,“ ozvalo se radostně, když jsme s Ondrou a Petrem vešli do obývací haly. Z jedněch dveří se vyřítil další člen této domácnosti a radostně nám běžel v ústrety.
   „Já jsem Jirka, a podle toho, jak se tak rozhlížím, tak ty jsi Davídek,“ usmál se nově příchozí s neskrývanou radostí a objal mne, až jsem měl pocit, že mne rozmačká. Ještěže byl asi o hlavu menší než já a také drobnější postavy, a tak jsem jeho radostné vítání ustál bez újmy. Stačil jsem si všimnout šibalského úsměvu na Ondrových rtech. Jirka se potom stejně vřele přivítal i s ním.
   „Tak se tu někde uvelebte a chovejte se tu jako doma. Já dovařím a budu u vás. Petřík vám zatím dá něco k pití,“ štěbetal Jirka a pohledem vyzval Petra, aby se o nás postaral.
   Musel jsem se v duchu pousmát. Nikoliv však ve zlém. Pátravě jsem se rozhlížel po jejich bytě, a přitom sledoval i Petra s Jirkou. Jirka musel být alespoň o deset let starší než Petr a taky na něm bylo evidentně vidět, že tou hospodyňkou v domácnosti je on. Petr byl spíše takový rozvážnější, nikoliv však odměřenější. Byli mi oba sympatičtí. A jejich bezprostřední a přátelské chování mi hodně pomáhalo překonávat mou stále přítomnou nervozitu.


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1581)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS