Neodcházej - 14

14. Vypadni !!

  Domů z výletu jsme se vraceli až celkem pozdě večer. Když jsme vystupovali z Ondrova auta, zrovna odbíjela na věžních hodinách devátá. Slušně jsem dal ve dveřích do domu Ondrovi přednost a nechal ho jít prvního.
   Musím však přiznat, že to nebyla jen slušnost, co mne k tomu vedlo, ale i možnost mít ho na očích a kochat se pohledem na něho. Strašně rád jsem si ho prohlížel a nemohl jsem se toho pohledu nabažit.
   Cítil jsem, že k sobě máme mnohem blíž, než když jsme odsud ráno odjížděli. Důvodem nebyl jen společně strávený den na výletě, ale i Ondrova osobní zpověď dnes odpoledne. Prostě, jestli jsem ráno hrozně toužil, aby mezi námi něco vzniklo, nyní jsem tomu už věřil.
   „Tak co si dáš k jídlu?“ zeptal jsem se Ondry, když jsme vešli do pokoje.
   „Dejve díky, ale nic. Jenom kávu,“ prohlásil omluvně Ondra. „Ale rád bych si dal pořádnou sprchu.“
   „To je samozřejmé. Kde je koupelna víš a hned ti dám čistou osušku,“ odpověděl jsem úsměvem a odběhl do skříně. „A pokud chceš něco čistého na převlečení, není problém,“ dodal jsem.
   „No jestli ti to nevadí, tak bych zůstal jen nalehko,“ hodil po mně šibalsky očima Ondra.
   Přistoupil jsem k němu s vážnou tváří a po několika vteřinách, kdy jsem mu hleděl do očí, jsem ho něžně objal a zašeptal mu do ucha: „Lásko, byl bych rád, kdyby ses tu cítil jako doma,“ a políbil jsem ho.
   Ondra mi místo odpovědi můj polibek několikanásobně vrátil.
   Když zašel do koupelny, udělal jsem v kuchyni kávu. K tomu jsem otevřel láhev vína a společně se skleničkami jsem to odnesl do pokoje. Pustil jsem kazetu, a když jsem se svlékl do slipů, zapálil jsem si cigaretu a posadil se do křesla. Hlavu jsem opřel o opěradlo a zasněně se zadíval někam do neznáma.
   Hlavou se mi honily vzpomínky na dnešní den. Promítal jsem si každičký okamžik, který jsme s Ondrou prožili. Jsem celkem pověrčivý, a tak jsem se bál, abych něco nezakřiknul, a proto jsem si to nechtěl připustit moc nahlas, ale v hloubi duše jsem cítil, že jsem do Ondry zamilovaný.
   Nejen to, že se mi hrozně líbil, i když jsem se při vzpomínce na mou reakci při pohledu na jeho fotku, kterou mi tenkrát emailem poslal, zastyděl, ale nyní jsem na něm mohl oči nechat. Zároveň mne také hrozně přitahoval svou povahou a chováním. Nedokázal jsem to přesně specifikovat, ale věděl jsem, že to, co mne na něm přitahuje, je ta jeho bezstarostnost, suverénnost, jeho názory i optimistický náhled na svět. Zároveň jsem dnes poznal, že je to kluk nesmírně citlivý, který umí milovat.
   „Nespi prdelko,“ ozvalo se náhle nade mnou. Až jsem se lekl.
   „Já nespím,“ zareagoval jsem vylekaně a snažil se rychle duchem vrátit zpět do pokoje.
   „Vidím. A taky vidím, že si za chvilku propálíš koberec,“ usmál se Ondra a podal mi popelník k ruce, kde nebezpečně dohořívala cigareta, kterou jsem držel mezi prsty.
   Ondra stál vedle křesla jen ve slipech. A nemohl si nevšimnout, jak si ho zálibně prohlížím. Můj pohled byl nejen plný lásky, ale i vzrušení.
   „Skoč si dát sprchu,“ pousmál se vesele Ondra, který začal být z mého pohledu nesvůj.
   „Jistě, už jdu. Tady máš kávu, a pokud máš chuť, tak jsem otevřel víno,“ vybídl jsem ho ještě mezi dveřmi z pokoje a vešel jsem do koupelny.
   Vyměnil jsem sprchu za plně napuštěnou vanu. Zrovna jsem se do ní naložil, když se ozval domovní zvonek. Práci policajta jsem měl zažitou hluboko pod kůží, proto jsem sebou škubnul a chtěl jít otevřít. Jenže v tu chvíli mi došlo, že kdyby po mne toužil někdo z práce, tak zavolají. A můj mobil mlčel. Nikoho jsem nečekal a taky jsem chtěl být s Ondrou dnešní večer sám. Proto jsem se uklidnil a dál se povaloval ve vaně.
   Jenže ten někdo byl neodbytný a zvonil znovu a ještě silněji. V ten okamžik se otevřely dveře do koupelny.
   „Někdo zvoní, mám jít otevřít?“ zeptal se Ondra oblečený do kalhot a trička, když nakouknul dovnitř.
   „Když budeš tak hodný. A pokud to nebude sám ministr vnitra, tak nejsem pro nikoho doma.“
   „Jasně,“ uculil se Ondra a odešel otevřít.
   „Co si přejete?“ zaslechl jsem Ondrovo hlas.
   „Hle…, hledám Davida,“ ozval se někdo tlumeně. I přes tlumený zvuk jeho hlasu a zavřené dveře do koupelny, jsem poznal, že ten někdo je překvapený. Zřejmě Ondrovou přítomností. Jenomže překvapený jsem byl i já.
   „David není doma. Mám mu něco vyřídit?“
   „Ne to je dobrý. Tedy, kdy bude doma?“
   „Nevím,“ zalhal mistrně a přesvědčivě Ondra.
   Celý tenhle dialog se odehrál tak rychle, že jsem ani nestačil reagovat, jak jsem původně chtěl, když jsem ten hlas poznal.
   Poznal jsem jistě, komu patří. Při vzpomínce na toho člověka se mi sevřel žaludek. Překvapením i zlostí. Jen stěží se ovládaje, jsem vylezl z vany, vůbec jsem se nenamáhal utíráním a na mokré tělo hodil župan. Ještě jsem dovazoval opasek, když jsem vyběhl do předsíně.
   „Co tu chceš!“ zařval jsem vztekle.
   Ondra se po mne překvapeně podíval. I přes to, co jsem prožíval a cítil, jsem to dokázal registrovat.
   „Pro…, promiň Davide. Nevěděl jsem …“
   „Sice nevím, co tě sem přivádí, ale nemám chuť a ani zájem to zjišťovat! Taky nemám chuť se s tebou vybavovat!“ skočil jsem mu do řeči nenávistně. Možná víc, než jak jsem jsem to opravdu cítil a chtěl dát najevo.
   Ondra překvapeně ustoupil a uvolnil mi místo ve dveřích. Jen nechápavě a i mírně vyděšeně zíral z jednoho na druhého. Uvědomil jsem si, že mu to celé musí být trapné. A trapně bylo i mně. A i přesto, že jsem to vnímal, neměl jsem čas se tomu věnovat. Chtěl jsem se co nejdříve zbavit Luďka. A to co jsem  k němu nyní cítil, jsem mu chtěl dát patřičně najevo.
   Nedokázal jsem pochopit tu jeho drzost. Nedokázal jsem uvěřit tomu, že má takovou drzost se tu znovu objevit. Když ode mne utekl to ráno po promilované noci a vrátil se po své autonehodě, dokázal jsem mu částečně odpustit. Ale když znovu zmizel z nemocnice, bez jediného slova vysvětlení a rozloučení, cítil jsem se podvedený a jako blbec. To už na mne bylo moc. I když se mi hrozně líbil a tu noc jsem si myslel, že by mezi námi mohlo něco být, nyní jsem o to už nestál. Neměl jsem rád, když ze mne někdo dělá vola. A Luděk ho ze mne dělal.
   „Davide prosím, nech si to vysvětlit.“
   „Nemáš mi co vysvětlovat! Nemám zájem tě víc vidět!“ vykřikl jsem na Luďka a bylo mi jedno, že nás musí slyšet lidi v baráku. To mi bylo jedno. Co mi však nebylo jedno, bylo, že nás slyší Ondra. O to víc jsem Luďka nenáviděl. „Buď tak hodný a už nikdy mi nelez na oči! Už dvakrát jsi ze mne udělal blbce a ponížil jsi mne!“
   „Vím Davide, že se na mne zlobíš a právem. Dlužím ti vysvětlení a omluvu, ale dej mi k tomu možnost,“ zasténal zoufale Luděk.
   Za jiných okolností by mne zoufalý tón v jeho hlase a smutný a prosebný výraz ve tváři asi zarazil a zajímal, ale nyní ne. Cítil jsem se jím podvedený a zároveň ohrožený. Bál jsem se, jak bude reagovat Ondra, a na něm mi nyní záleželo nejvíce.
   „Je všechno v pořádku Dejve?“ ozval se za mými zády Ondra starostlivě.
   „Ano je,“ pokusil jsem se o úsměv. Ale moc mi to nešlo. „Můžeš jít do pokoje, hned jsem u tebe,“ podíval jsem se na něho. V zápětí jsem se však obrátil zpět k Luďkovi.
   „Zapomeň laskavě, že jsi tu někdy byl! Zapomeň, že vůbec existuji!“ syčel jsem na Luďka vztekle. „Ty máš svůj život, svoji nevěstu, a tak mě nech na pokoji. Už se nikdy nevracej! Vypadni!“ zařval jsem z posledních sil a zabouchl Luďkovi dveře před nosem.
   Bylo mi úplně jedno, že chtěl něco říct. Bylo mi jedno, co tam bude dělat a co si bude myslet. Nenáviděl jsem ho.
   Stál jsem opřený zády o dveře a chvěl se po celém těle. Jen stěží jsem zadržoval slzy, které se mi draly do očí. Byl jsem v předsíni sám. Ondra někdy mezitím, co jsem se hádal s Luďkem, odešel pryč. Zřejmě do pokoje. I přes to, co jsem prožíval, jsem věděl, že musím jít za ním.
   „Omlouvám se,“ prohlásil jsem nešťastně, když jsem si v pokoji sedl do podřepu ke křeslu, ve kterém seděl Ondra.
   „Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Ondra a něžně mne pohladil po vlasech.
   Byl jsem mu náhle za tohle gesto vděčný. Netvářil se naštvaně a ani uraženě. I když to pro něho muselo být nepříjemné.
   „Jsem lásko, neboj. A moc se za to omlouvám.“
   „Neomlouvej se Dejve. Vše je OK. Běž se vysprchovat, potom si o tom můžeme promluvit, pokud budeš chtít,“ navrhnul.
   Upřeně jsem se na něho podíval. Zajímalo mne zda se opravdu nezlobí. I když jeho slova zněla přátelsky, chtěl jsem mít jistotu, že to myslí vážně. Bál jsem se, že ho ztratím. Uvědomoval jsem si, jak moc o něho stojím, jak velmi mi na něm záleží.
   Bohužel jsem z jeho tváře nic nevyčetl. Proto jsem musel věřit tomu, co mi říká. Zdrceně jsem se zvedl na nohy, a když jsem ho políbil, vrátil jsem se do koupelny.
   Ani jsem se nenamáhal s věšením županu. Jen jsem ho shodil na zem, a když jsem ve vaně obměnil vychladlou vodu za teplou, naložil jsem se do ní. Ponořil jsem se, co nejvíce to šlo, a zapálil jsem si cigaretu.
   Bylo mi do pláče. Cítil jsem vůči Luďkovi vztek a nenávist. Je pravda, že se mi moc líbil a tu noc, kdy jsme se spolu milovali a povídali si, tak jsem si pomyslel, že by mezi námi něco mohlo být. Ale po tom, co udělal, jsem o to nestál. Navíc tu byl Ondra, na kterém mi moc záleželo, a měl jsem strach, aby se nesebral a neodjel. Po tom, co tu viděl a slyšel, bych se mu ani nedivil. Co si o mně mohl myslet. Najednou jsem si uvědomil, jak málo toho o sobě víme.
   „Můžu dál?“
   „Jistě, pojď,“ vyzval jsem Ondru stojícího ve dveřích do koupelny. Vešel ke mně, v ruce láhev vína a skleničky. Jednu mi podal, dolil a potom se posadil na okraj vany. Na nic se neptal, nic neříkal, jen se na mne díval.
   „Můžu ti to vysvětlit?“ přerušil jsem po chvilce mlčení.
   „Můžu?“ zeptal se Ondra místo odpovědi a ukázal na vanu. Souhlasně jsem kývl.
   Ondra se svlékl a vlezl si ke mně do vany. Když jsme se uložili do vany proti sobě a propletli se navzájem, tak aby se oběma leželo pohodlně, začal mne Ondra něžně hladit po nohách.
   „Chceš o tom mluvit Dejve?“
   „Chci,“ odpověděl jsem odhodlaně. Věděl jsem, že o tom opravdu chci mluvit a všechno Ondrovi vysvětlit. Moc mi na něm záleželo a nechtěl jsem mu nic tajit.
   „Víš Ondro,“ začal jsem trochu nesměle, když jsem ho objal kolem kolen a opřel se o ně bradou, „Luďka jsem poznal ten den, kdy jsem našel tvoje odpovědi na můj inzerát.“
   Na okamžik jsem se odmlčel a vzal si od Ondry zapálenou cigaretu. Potom jsem mu po pravdě vyprávěl celý příběh kolem Luďka. Jenom jsem vynechal sen o Modrém stromu. Nebyl jsem si jist, zda by to Ondra pochopil.