Neodcházej - 13

13. Slzy

   „Musím uznat Dejve, že to drápání po skalách s mýma kuřáckejma plícema, které jsem málem nechal tam na tom kameni, za tuhle krásu stálo,“ řekl uznale Ondra s pohledem upřeným do okolní krajiny.
   Měl jsem z jeho upřímně míněné pochvaly radost. I já, který jsem tu byl již několikrát, jsem se toho pohledu nemohl nabažit . Panorama, které se před námi rozprostíralo, bylo opravdu kouzelné. Okolní zalesněné stráně, které nás obklopovaly kolem dokola, lesní potok, který nás, i když nevelikým tokem, odděloval od okolních lesů a který se nekompromisně zakusoval do travnatého plácku, na němž se majestátně vyjímala hradní zřícenina, posazená na kamenném ostrohu.  To vše bylo malebně podmalováno ptačím zpěvem a vůní přírody.
   Unesen tímto romantickým pohledem jsem jemně chytil Ondru za ruku. Neucuknul. A ani se po mně neohlédl. Jen ještě pevněji propletl své prsty mezi mými.
  „Je mi s tebou dobře Dejve,“ zašeptal něžně Ondra po chvíli a přitáhl si mne blíž k sobě.  Mlčel jsem. Jen úsměvem jsem mu dal najevo, že mně také.
   Tělem mi projíždělo příjemné mrazení a srdíčko mi bilo vzrušením. Cítil jsem se šťastný a zamilovaný. Až se mi z toho motala hlava.
   To krásné, co jsem prožíval, najednou přerušilo zvonění mobilu. Automaticky jsem sáhl do pouzdra na opasku, když jsem si uvědomil, že to není můj telefon, co tady tropí takový kravál.
   „Prosím,“ řekl Ondra, když přijmul hovor.
   Při pohledu do jeho tváře, kterou doposud zcela ovládalo štěstí a pohoda, jsem si nemohl nevšimnout, jak se tento výraz rychle vytrácí.
   „A to jsi nevěděl dřív!?“ vyštěkl Ondra do telefonu. Rysy tváře mu najednou ztvrdly a z očí se mu nepřátelsky zablýsklo jako při zkratu.
   „Podívej Petře,“ spustil Ondra, sotva se ovládaje, „tohle už jsme několikrát probrali a nemám chuť, čas a ani náladu se o tom dál bavit.“
„Jo, máš pravdu, jsem na výletě a ne sám,“ dodal podrážděně Ondra, když chvilku poslouchal toho na druhém konci. „Tudíž přijet nemohu, a i kdybych mohl, tak nechci. Jednou jsme to skončili, tak není důvod se k celé věci vracet. Sbohem!“ odsekl Ondra naštvaně a ukončil hovor.
   Ještě, že nedržel v ruce klasické telefonní sluchátko, protože jinak by s ním jistě praštil, jak byl naštvaný. Takhle strčil mobil do kapsy a nepřítomně se zahleděl někam do dálky.
   Nejdříve jsem se ho chtěl zeptat, co se stalo, ale nebyl jsem si jistý, jestli to je vhodné. Z toho, co jsem tu slyšel, mi došlo, že ten, kdo mu volal, byl nejspíš jeho bývalý přítel a telefonát ho zrovna moc nepotěšil. Spíše naopak.
   „Omlouvám se Dejve,“ ohlédl se po chvilce Ondra, když si zapálil cigaretu.
   „Dobrý, nic se neděje,“ pousmál jsem se povzbudivě. Byl jsem z toho sice trochu zmatený, dokonce jsem někde v hloubi duše cítil, že by ten někdo mohl nějak ohrozit to, co jsem si přál, aby mezi mnou a Ondrou vzniklo. Ale na druhou stranu jsem cítil, že tohle nemůžu nijak ovlivnit.
   „Já ti to vysvětlím,“ zašeptal Ondra smutně a přistoupil ke mně. Chvilku se mi rozpačitě díval do očí. Potom mne objal a hlavu si položil na mé rameno.
   Nic neříkal. Já rovněž. Jen mne něžně hladil po celém těle a já mu to vracel. Všemi smysly jsem vnímal Ondrovu přítomnost. Cítil jsem jeho vůni, slyšel tlukot jeho srdce. Po chvilce jsem však ucítil něco, co tam nepatřilo. Byly to Ondrovy tiché vzlyky a vnímal jsem, jak se chvěje.
   „Co se děje, Ondro?“ vyděsil jsem se, když jsem se od něho odtáhl a pohlédl mu do tváře. Ondra plakal.
   „Promiň Dejve,“ omluvil se Ondra místo odpovědi.
   „Chceš o tom mluvit?“ zeptal jsem se ho a přitom jsem něžně setřel slzy, které mu tekly po tváři.
   „Nevím,“ pokrčil rameny. „A ty bys mě chtěl poslouchat?“ dodal Ondra vzápětí, trochu nejistě. Nato se však prudce obrátil, abych neviděl další příval slz.
   Viděl jsem je a mrzelo mne to, že se trápí. Najednou jsem před sebou neměl toho Smíška, který se vždy tvářil tak suverénně, který mne tolik přitahoval i se mi líbil, ale který mne tím také občas přiváděl do rozpaků. Najednou přede mnou stál normální kluk, který měl rovněž své starosti i bolesti. Nepřál jsem mu je, ale svým způsobem jsem k němu cítil ještě víc než doposud.
   Chytl jsem ho za ruku a mlčky ho odvedl k zajímavě rostlé borovici, pod kterou jsem se posadil. Ondra chvilku postával vedle mne, ale potom učinil totéž.
   „Mohu?“ zeptal se Ondra a ukázal na mé nohy.
   Pochopil jsem. Mlčky jsem přikývl. Ondra se natáhl na záda a hlavu si položil do mého klína. Opět jsme mlčeli. Ondra už neplakal, ale oči měl vlhké. I když mne zajímalo, co se stalo, nechtěl jsem se ho ptát. Připadalo mi to hloupé. Měl jsem pocit, že musí sám cítit, jestli mi to chce říci, či nikoliv. Tušil jsem, že ano, jen zřejmě nevěděl, jak začít. Začal jsem ho něžně hladit ve vlasech.
   „Víš Dejve, je mi to hloupé. Snad nikdo kromě tebe mne neviděl brečet. Tebe znám chvilku, snažím se, abych se před tebou neshodil, a nakonec tu před tebou bulím jako nějakej malej kluk. Je …“
   „Ty hloupej,“ skočil jsem mu do řeči a přitom mu položil jemně prst na rty. „Za co se omlouváš? Myslíš si, že to něco změní na tom, co k tobě cítím, když jsem tě viděl plakat? To bych na tom byl hodně špatně, kdyby mi tohle mělo vadit. Pro mne budeš stále ten Ondra, kterého znám a ke kterému cítím, to co cítím. A taky budeš můj Smíšek.“
   „Jsi kouzelnej,“ pousmál se již veseleji Ondra a chytil mne za ruku a několikrát políbil do dlaně. V očích se mu objevilo něco, co už jsem znal. Zase se z něho pomalu stával ten Smíšek.
   „Petr byl můj kluk, se kterým jsem chodil přes rok,“ začal najednou Ondra s vyprávěním. Předtím zapálil dvě cigarety a jednu mi dal mezi rty. „Znali jsme se spolu už dlouho před tím, ale nikdy z toho nic nebylo. Já jsem se vždycky bál vztahu. Toužil jsem mít někoho rád, ale bál jsem se vázat. Nesměj se Dejve,“ okřikl mne Ondra přátelsky, když se mi na rtech mihnul letmý úsměv.
   „Já se nesměju tobě. Jen jsem tím chtěl naznačit, že tohle znám,“ vysvětlil jsem mu.
   „Aha,“ uculil se Ondra. „A už jsi změnil názor?“ podíval se na mne pátravě.
   „Kdybych ho nezměnil, tak tu spolu nejsme.“
   „Aha,“ zopakoval znovu Ondra. „No abych to dopověděl. Petr zase chtěl hned vztah a dokonce společný život. Toho jsem se bál. Věděl jsem dávno, že bych ho dokázal milovat, ale bál jsem se vázat. Jsem člověk, který potřebuje mít určitý pocit svobody. Nemyslím tím, že chci někoho mít a zároveň si užívat, ale potřebuji vnitřně cítit, že mi nikdo neřídí život, že si ho řídím sám.“
   „A jak chceš tedy někoho mít? Proč jsi mi tedy odpovídal na inzerát, kde jsem psal, že hledám přítele, lásku a vztah,“ zeptal jsem se Ondry s těžce skrývaným zděšením. Tohle mne zajímalo. Cítil jsem, že v tomhle bychom si nerozuměli. Věděl jsem, že o tomhle Ondra už vyprávěl při našem prvním setkání, ale ne tak detailně.
   „Kdybys mi neskákal do řeči, tak by ses to dozvěděl,“ usmál se Ondra káravě, ale viděl jsem, že je to jen z legrace. Nyní už to byl na okamžik zcela ten starý Smíšek. „On se člověk časem mění a i já jsem pochopil. To víš, je mi šestadvacet a nemládnu. A i já cítím, že chci mít někoho natrvalo. Jenže tenkrát s Petrem jsem tohle ještě nechtěl.
   Moc se mi líbil a měli jsme toho spoustu společného. Vždy, když jsme byli spolu,  cítil jsem se šťastný a nikdy jsme se nenudili. Bylo nám spolu prostě fajn. A ani jsem si neuvědomoval, jak mne Petr pomalu, ale jistě manipuluje do vztahu. A já se přestl po čase bránit. Nebydleli jsme sice spolu, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme spolu začali chodit a byli spolu v podstatě stále. A já začal zjišťovat, že je to příjemné, a přestal jsem se tomu bránit. Nakonec jsem to byl já, kdo byl ten zamilovanej po uši.“
   „Petr ne?“ využil jsem chvíle, kdy se Ondra odmlčel. Tohle mne zajímalo.
   „Ale ano. Chodili jsme spolu rok a už jsme si dokonce začali plánovat, že bychom to mohli spolu zkusit i ve společném životě. Stejně jsme spolu byli skoro pořád. Pokud některý z nás někam nejel nebo jsme neměli nějaké jiné plány, tak byl Petr buď u mě, nebo já u něho. Takže jsme skoro měli oba dva domovy. Jak víš, já mám svůj byt a Petr, i když žije u rodičů, tak ti to o něm vědí a mají barák. Petr tam má dva pokoje v podkroví,“ vysvětloval mi Ondra a já cítil, že se ho pomalu zmocňuje opět ten smutek a bolest.
   „Pokud o tom nechceš mluvit, tak nemusíš?“ navrhnul jsem mu. Nechtěl jsem ho přivádět do rozpaků.
   „Dobrý Dejve. Stejně bych ti to jednou musel říct,“ zavrtěl hlavou Ondra. „Jenomže přišel silvestr. Myslím ten poslední. Rozhodli jsme se s Petrem, že ho půjdeme oslavit k našim společným přátelům. Jsou to taky našinci a žijou spolu už dva roky. Byli to celkem fajn kluci. No kluci. Oběma jim je už přes čtyřicet.
   Večer se vyvíjel skvěle a byla tam výborná nálada. I jsme toho docela dost vypili, ale bylo to v mezích, takže jsme všichni věděli, co děláme. Někdy kolem třetí ráno jsem usnul na zemi, kde jsme s Petrem leželi. Měl jsem takovou malou krizi. Mirek s Pavlem seděli vedle sebe na sedačce. Nespal jsem dlouho, snad hodinu, ale když jsme se probudil, zjistil jsem, že jsem v pokoji sám. Ani kluci a ani Petr tam nebyli. To mne trochu vyděsilo. Myslel jsem, že se sebrali a šli ještě někam pařit. Ale brzy jsem poznal, že je to trochu jinak.“
   Najednou jsem ucítil, že se Ondra zase chvěje. Tentokrát neplakal, ale viděl jsem, že to o čem mluví, ho dost zasáhlo a chvěje se rozrušením. Muselo to být něco, co ho asi hodně bolelo a stále bolí. A tušil jsem už, co to asi bude.
   „Našel jsem je všechny tři, jak si to spolu rozdávají v jejich ložnici. A evidentně bylo vidět, že to není jen z  opilosti. Všichni tři moc dobře věděli co dělají, a bylo vidět, že Petrovi se to evidentně líbí. Ani mu to nepřipadalo nějak divný. Dokonce když mne viděl ve dveřích ložnice, tak se začal smát a pozval mne do spolku, abych si to rozdával s nimi.
   To byl pro mne Dejve šok. Nejsem nějakej moralista, ale v tomhle směru mám své zásady. Sex mám velice rád a rád experimentuji, ale mám jednu zásadu, že ve vztahu je to věc těch dvou. Prostě jsem to bral jako nevěru. Dokázal bych pochopit, kdybychom se spolu domluvili, že to vyzkoušíme v párech, ale takhle? No nic, prostě to byl konec. Tohle jsem mu nikdy neodpustil. Navíc jsem se dodatečně dozvěděl, že tohle spolu ti tři nedělali poprvé. Rozešli jsme se. Tedy já se s ním rozešel.“
   Pozorně jsem pozoroval Ondrovu tvář. Bylo znát, že i když prohlásil, že se s ním rozešel, jako by se nechumelilo, doposud se s tím moc nevyrovnal. Jen jsem nedokázal odhadnout, jestli to je z toho důvodu, že Petra stále miluje, nebo je to z prožitého zklamání. Pochopil jsem, že Petra velmi miloval a že pro Ondru asi nebylo lehké překonat svůj postoj ke vztahům. A když to nakonec dokázal, musel Petra hodně milovat.
   „Mohl bych ti na to Ondro říct spoustu věcí, ale byla by to jen slova. Tuším, co cítíš a rád bych ti nějak pomohl, aby tě to nebolelo, ale nevím jak. Snad jenom, že já ti tohle nikdy neudělám.“
   Až jsem se zděsil po těchhle slovech. Najednou jsem mluvil tak, že jsem považoval za samozřejmost, že s Ondrou budeme chodit. Přitom ani jeden z nás o tomhle ještě nikdy nemluvil. Přesto mi to připadalo tak nějak normální.
    „Děkuji ti Davídku. Věřím ti, ale musíš mi dát čas. Prosím,“ zašeptal Ondra a pohladil mne po tváři.
   Naklonil jsem se nad něho a políbil jsem ho. „Času máš, kolik chceš.“