Neodcházej - 12

12. Doteky a touhy

  Šlapali jsem krajinou a bylo nám hrozně moc fajn. Tedy mně určitě. Bylo krásné slunečné počasí, šli jsme nádhernou přírodou, kde nám kulisy tvořily les, louky, potok, skály a do toho nám do kroku zpívali ptáci. A k pocitu úplnému štěstí mi dopomáhalo to, že jsem tu byl s někým, s kým mi bylo strašně moc dobře.
   Po dlouhé době jsem se opět cítil šťastný. Cítil jsem něco, co jsem si sice ještě netroufal pojmenovat láskou, ale pocity, které jsem prožíval, k tomu neměly daleko. A z uvolněného výrazu v Ondrově tváři jsem měl pocit, že i on prožívá něco podobného.
   „Řekneš mi něco hezkého?“ vyklouzlo mi najednou z pusy, když jsem se po několika kilometrech příjemné chůze posadili na vyvrácený kmen stromu na břehu potoka, abychom si v klidu zakouřili.
   Ani nevím, co mne to napadlo. Celou dobu jsem si dával pozor, abych neudělal nějakou hloupost. A i když jsme si s Ondrou celou dobu povídali o všem možném, citům jsem se snažil vyhýbat. Měl jsem pocit, že na to není vhodná příležitost. Snad ty příjemné pocity, které jsem v jeho blízkosti prožíval, dovolily, že jsem se přestal kontrolovat a řekl to, co si žádalo mé srdce.
   „Chtěl bys?“ pousmál se Ondra. K mému překvapení se ani nepodivil. Proto mne napadlo, že prožívá něco podobného.
   „Moc,“ přiznal jsem po pravdě.
   „Mám suché rty,“ pronesl vážně Ondra po chvilce ticha.
   Překvapeně jsem se po něm ohlédl. Abych se přiznal, čekal jsem něco jiného a taky jsem nevěděl, co si mám o jeho slovech myslet. Mohl jsem si je vyložit všelijak. Ondra si opravdu olizoval suché rty.
   „Mám tu pomádu na rty. Taky na to dost trpím, ale asi to není moc hygienické,“ pronesl jsem mírně nesměle. Mně osobně by to nevadilo, ale nevěděl jsem, jak bude reagovat on.
   „Ty toho naděláš,“ mávl Ondra rukou. „Kdybys mne líbal, vyšlo by to nastejno.“
   Sáhl jsem tedy do kapsy a podal jsem mu pomádu, kterou jsem skutečně nosil stále u sebe, a podal mu ji. Ondra se namazal a potom mi ji s díkem vrátil zpět.
   Mlčky jsem si ji vzal do ruky. Ale neschoval jsem ji do kapsy. Držel jsem ji v ruce. Měl jsem hroznou chuť se s ní také namazat. Bylo by to, jako kdybych dostal polibek od Smíška. Nenašel jsem k tomu však odvahu, připadalo mi trapné.
   „Tak půjdeme dál?“ zeptal se Ondra, když dokouřil. Mlčky jsem přikývl a vyskočil jsem na nohy. Pomohl jsem mu vstát. Ve chvíli, když byl na nohách, naklonil se ke mně a políbil mne.
   „Abys neměl suché rty, když se stydíš namazat si je,“ pronesl s úsměvem a vydal se na cestu.
   Mlčky jsem ho následoval a přitom si olizoval rty, ze kterých jsem cítil chuť pomády i Ondrova polibku. Musel jsem uznat, že si se mnou Ondra hrál jako kočka s myší. A uměl to. Prostě jsem byl zase průhledný. Jako vždy, když se jednalo o mé city a přemýšlel jsem srdcem a ne hlavou.
   „No tak si to tak neber Dejve a nezlob se,“ pronesl po chvilce Ondra povzbudivě. „Já to tak nemyslel.“
   „Ale já se nezlobím,“ ohradil jsem se překvapeně, „nemám k tomu žádný důvod. Jen mne mrzí, že se chovám jako mladej kluk, který je na prvním rande.“
   „Já si to nemyslím,“ zastavil se Ondra a stoupl si proti mně. „Jen se nesnaž nad vším tolik přemýšlet a chovej si uvolněně,“ povzbudil mne s úsměvem a položil mi ruce na ramena.
   „Já vím, ale já za to nemůžu,“ povzdechl jsem si smutně a uhnul jsem pohledem. „Já bych chtěl udělat tolik věcí, ale bojím se, že … .“
   „Tak se neboj a udělej, co chceš a co si myslíš, že máš udělat,“ skočil mi Ondra do řeči a upřeně se mi zadíval do očí. „Neboj, já jsem také nervózní.“
   „Ty?“ zeptal jsem se překvapeně. Věřil bych všemu, ale tomuhle prohlášení určitě ne.
   I když? Možná právě proto je to takový smíšek a za tou svou veselostí jen skrývá své rozpaky, napadlo mne. Chvilku jsme si hleděli do očí a já po chvilce udělal to, na co jsem měl chuť. Políbil jsem ho.
   Nejdříve jen tak jemně, abych ho nevyplašil, ale když jsem zjistil, že Ondra proti tomu nic nenamítá, přisál jsem své rty na jeho. Na to on reagoval tak, že si jazykem proklestil cestu do mých úst.
   Musím přiznat, že jsem se musel strašně moc ovládat, abych neudělal to na co jsem měl ještě větší chuť. Hrozně moc jsem po Ondrovi toužil a chtěl jsem se s ním milovat. Přeci jen jsem se však ovládl. I když jsme tu byli sami, nevěděl jsem, kdy se kdo může objevit. Přesto jsem Ondru k sobě silně přitiskl a hladil ho po celém těle. Ani on nezůstával pozadu. A tak se dotekem ruky v mém rozkroku přesvědčil, že nemít volné kalhoty, asi by mi v poklopci praskly. On na tom nebyl jinak.
   „Dost Ondro,“ pronesl jsem po chvilce s těžkým srdcem, když jsem se jemně vyprostil z jeho i svého objetí. „Ještě chvilku a budu si moct převléknout slipy.“
   „Tak bys zůstal bez nich,“ usmál se Ondra, ale neušlo mi, že i on se nenápadně rozhlíží po okolí. Ani Ondra zřejmě nestál o diváky.
   „To by se ti líbilo, co?“ usmál jsem se. Najednou jsem se cítil uvolněně a musel jsem uznat, že ze mne opadla ta nervozita. Konečně jsem věděl, že oba stojíme o totéž a věděl jsem, že nyní už mi nebude dělat takové problémy vyjádřit své touhy a city.
   „Netvrdím, že ne,“ usmál se opět šibalsky Ondra, „ale máš pravdu, necháme to na později.“
   Trvalo nám chvilku, než jsme oba svá vzrušení vydýchali, ale po chvilce už jsme vesele kráčeli k cíli naší dnešní cesty. Od té chvíle jsem měl takový pocit, že zmizelo jakési napětí, které jsem po celou dobu cítil. Oba jsme asi konečně udělali to, co jsme měli chuť udělat už dříve, ale k čemu jsme ani jeden nenašli odvahu.
   Cesta nám vesele ubíhala, a kromě všeho možného jsme probírali i naše pocity ze setkání. To jsme čas od času proložili i vzájemným krátkým chycením za ruce nebo pohlazením po zadečku a jinými důvěrnostmi. Najednou jsem měl pocit, že sluníčko svítí jasněji, potok teče veseleji a ptáci zpívají radostněji. Prostě najednou měl pro mne svět krásnější barvy a voňavější vzduch.
   A tak než jsme se nadáli, stáli jsme na úpatí skalnatého výběžku, na jehož nevysokém vrcholu se tyčila zřícenina malého strážního hradu. Miloval jsem ho. Byla to má nejoblíbenější zřícenina, kterou jsem měl zatím možnost navštívit. Z celého hradu toho už kromě věže, několika stěn paláce a hradeb moc nezůstalo, ale přesto jsem to místo miloval. Dnešní návštěva s Ondrou, byla má třetí na této zřícenině.
   Kromě hradní zříceniny mne uchvacovalo i romantické okolí. Hrad stál na malém skalnatém ostrohu uprostřed údolí, na jehož levém okrají tekla menší lesní říčka, nebo spíše větší lesní potok. Celé údolí bylo obklopeno zalesněnými srázy. To byla taky věc, která mne zarážela. Když jsem si v duchu představil obránce tohoto hradu ve středověku, museli to mít při jeho hájení asi těžké. Vždyť z okolních srázů muselo být dost jednoduché hrad odstřelovat katapulty a jinými středověkými zbraněmi. I když zase samotné dobývání hradu pěšáky zřejmě nebylo zase moc jednoduché, a to díky strmé skále, na které hrad stál.
   Ale nyní jsem byl hradní zříceninou a krásnou okolní přírodou unesen. A nejen já.
   "Opravdu krásné," uznal Ondra a bylo patrné, že se nemůže nabažit pohledem na celé toto panorama.
   "Takže nejsi zklamán?"
   "Dejve, ani náhodou. A i kdyby se mi tu tolik nelíbilo, tak jsem mohl být s tebou a to by mi stačilo," usmál se Ondra a něžně mne políbil. Byl jsem v sedmém nebi.
   "Odpočineme si, nebo chceš jít hned nahoru?" zeptal jsem se Ondry.
   "Půjdeme nahoru. Odpočívat můžeme až potom. Máme spoustu času," rozhodl Ondra.
   Souhlasil jsem. A vzhledem k tomu, že jsem to tady znal, vydal jsem se po skoro nepatrné stezce vzhůru ke hradu.


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1583)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS