Neodcházej - 11

11. Ráno

   Přiznám se, že jsem nemohl dlouho usnout. Stále jsem se obracel a hledal polohu, ve které bych usnul. Marně.
  Přítomnost Ondry, tak blízko vedle mne, mi to nedovolovala. Nešlo jen o sex, i když bych lhal, že jsem po něm netoužil, Ondra mne vzrušoval, ale šlo mi i o ten pocit, že mám vedle sebe někoho, kdo se mi líbí, s kým je mi dobře a příjemně.
   Slyšel jsem, jak Ondra pokojně oddychuje, a pohled na jeho bezstarostný spánek a spokojený úsměv na rtech mne příjemně potěšil. Z toho jsem usoudil, že je tu spokojený, možná šťastný. Cítil jsem vůni jeho těla, slyšel tlukot jeho srdce. Celou dobu, i když jsem se stále obracel, jsem ho držel za ruku, kterou mne chytil, když usínal. Mé štěstí doplňovalo rozrušení a vzrušení. Proto jsem nemohl usnout.
   Nakonec jsem se otočil na bok a tváří otočenou k němu, za jemného hlazení ruky, jsem nakonec usnul.
   Ve chvíli, kdy začal zvonit budík, měl jsem pocit, že jsem zrovna usnul. Ani jsem nemohl otevřít oči. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si vůbec uvědomil, proč ten protivný budík zvoní. Ani mi nedošlo, že najednou přestal. Byl jsem ještě v polospánku a neměl jsem sílu se probudit.
   Teprve po chvilce, když mi došlo, proč vůbec budík zvonil, jsem se konečně probral. Otevřel jsem oči a v ten moment jsem se zděsil.
   Ležel jsem na boku, přitulený k Ondrovi, pod jeho pokrývkou. On ležel na zádech a ani se nehýbal, aby mne neprobudil. Měl jsem totiž položenou svou hlavu na jeho hrudi a nohu přes jeho klín.
   „Promiň, omlouvám se,“ vyhrknul jsem vyděšeně a rychle se posadil na okraj postele.
   „Davide, co šílíš?“ usmál se Ondra a zakroutil nevěřícně hlavou.
   „Je mi trapně,“ povzdechl jsem si a chtěl se zvednout a jít do kuchyně.
   Bohužel jsem si uvědomil, že to není tak jednoduché. Měl jsem slipy napnuté k prasknutí a sotva zakrývaly mé ztopořené mužství. A to by Ondra určitě nepřehlédl.
   Nebyl jsem žádná netykavka a sex jsem měl velice rád a taky jsem ho provozoval, ale u Ondry mi šlo o mnohem víc. Navíc jsem mu slíbil, že si k němu nic nedovolím. Nechtěl jsem, aby měl pocit, že mi šlo jen o to, dostat ho do postele. A nakonec se probudím. Ležím na něm a slipy mám nejen napnuté k prasknutí, ale ještě i mokré po noční poluci.
   „Davide,“ zašeptal něžně Ondra.
   Ohlédl jsem se. Smíšek ležel stále na zádech, usmíval se a měl nadzdvihnutou pokrývku. Nešlo přehlédnout, že i on je na tom ve slipech stejně.
   „Prosím, nedělej z toho problém. Nejsme malí kluci. Bylo to hezké a příjemné,“ povzbudil mne Ondra a v očích se mu zablýskl plamínek rozpustilosti. „Můžu dostat čaj?“ dodal v zápětí a opět se přikryl.
   Mohl jsem si to vysvětlit jakkoliv, ale já to vzal tak, že to co se stalo, vzal Ondra jako něco normálního a že to nepovažuje za nic špatného. To mne trochu uklidnilo.
   „Díky smíšku,“ pronesl jsem už veseleji a odběhl do kuchyně.
   „Co jsi říkal?“ zeptal se překvapeně Ondra a nahnul se z postele, aby na mne do kuchyně viděl.
   „To nic, to já jen občas trpím samomluvou,“ uculil jsem se tajemně a postavil vodu na čaj.
   Když jsem se vrátil z koupelny, kde jsem ze sebe udělal člověka a krátká sprcha mne zbavila známek nočního vzrušení a trochu mne uklidnila, zalil jsem dva šálky s čajem.
   Zelený čaj se má zalévat s vodou tak kolem sedmdesáti stupňů, aby čaj nebyl trpký. Nikdy ne vařící vodou.
   „Tak co si dáš k snídani?“ zeptal jsem se Ondry, když jsem postavil šálky na stolek v pokoji.
   „Tebe,“ uculil se Ondra, ale v zápětí vyskočil z postele a podíval se na mne omluvným pohledem. „Promiň, to byl jen žert. Já ráno nesnídám.“
   „Počkej, přece nebudeme vyrážet na výlet hladoví,“ ohradil jsem se, dělaje, jako bych tu první narážku přeslechnul.
   „Tak někde koupíme něco k jídlu,“ pokrčil Ondra omluvně rameny. „Já opravdu nejsem zvyklý snídat. A vůbec ne v osm ráno.“
   „Nic se kupovat nebude,“ odmítl jsem kategoricky. „Jsi můj host a tady je dost jídla. Takže něco připravím sebou.“
   Ondra s úsměvem na rtech, který jasně napovídal, že si stejně myslí své, pokrčil rameny a odešel do koupelny.
   Musím přiznat, že bych šel nejraději za ním. Ale zbytek zdravého rozumu a vzpomínka na modrý strom a Davida pod ním mi v tom zabránily.
   Proto jsem se vrátil zpět do kuchyně a začal připravovat svačinu na cestu. Asi jsem to trochu přehnal s množstvím. On mi to potvrdil i Ondra, když se vrátil s osuškou kolem pasu. Když viděl na kuchyňské lince tu hromadu jídla, málem mu ta osuška spadla.
   „To nemyslíš vážně Dejve?!“ zakroutil nechápavě hlavou. „My jedeme na severní pól? Já myslel, že jen na celodenní výlet?“
   „Já vím, ale jen jsem nechtěl, abychom měli hlad,“ pokrčil jsem trochu zklamaně rameny.
   Já ti věřím, ale kdo se s tím bude tahat,“ ohradil se Ondra. „Vezmeme jen ovoce a ty obložené chleby. Zbytek sníme k večeři,“ navrhnul Ondra přátelsky, když viděl mé zklamání.
   Nemyslel jsem to zle. Jen jsem chtěl, aby Ondra neměl hlad, a taky jsem si myslel, že mu tím udělám radost. Je pravda, že při pohledu na tu hromadu jídla jsem musel dát Ondrovi za pravdu. Ale jen tiše.
   I když jsme nesnídali, přesto nám trvalo skoro dvě hodiny, než jsme konečně vyrazili. Chtěl jsem původně jet vlakem, ale Ondra mne nakonec přesvědčil, že pojedeme jeho autem. Prý nebudeme závislí na spojích a auto můžeme někde nechat a udělat si výlet podle svého.
   Zastavili jsme u jednoho malého vlakového nádraží, asi tři kilometry od nejbližší vesnice. Byli jsme kolem dokola obklopeni lesem.
   „Tak kam vyrazíme?“ zeptal se Ondra, když se trochu protáhl. Musím přiznat, že jsem si potajmu neodpustil pohled na jeho postavu.
   Ondra byl nejen smíšek, ale také pěkný provokatér. Z počátku jsem si to ani neuvědomoval, ale když jsem si všiml, že řadí častěji než musí, jen aby se mne mohl vždy nenápadně dotknout, uvědomil jsem si to. Nejdříve jsem kolenem uhýbal, ale když jsem zjistil, že to dělá záměrně, už jsem to neřešil a rád jsem ty jakoby nechtěné dotyky snášel. Líbilo se mi to.
   „No, vydáme se na hrad. Je to odtud asi deset kilometrů pěšky.“
   „Doufám, že se nebudeme plahočit někde po silnici?“ zašklebil se Ondra.
   „Šli jsme na výlet, nebo na projížďku autem?“ rýpnul jsem si do něho.
   „Na výlet, ale nemusím nikde lézt po silnici a dejchat výfukové plyny,“ usmál se Ondra. Vycítil zřejmě, že si myslím, že je trochu líný.
   „Neboj, půjdeme skoro celou cestu lesem a silnici jen jednou přejdeme. A tam projede auto tak jednou za den,“ ujišťoval jsem ho a zapálil si cigaretu. Ondra odmítl.
   „Tak to je paráda, to tě budu moct chytnout za ruku,“ uculil se provokativně Ondra. Zřejmě věděl, že mne ty jeho narážky pořádně dráždí. V dobrém.
   „Ještě jestli se nechám,“ zasmál jsem se a vyrazil po turisticky značené trase. Schválně jsem nechal Ondru bez povšimnutí. Když může dráždit on mne, můžu já jeho také. Věděl jsem, že je to celé jen legrace a také vzájemné oťukávání.
   Cítil jsem, že Ondra mi není lhostejný a začíná mne přitahovat stále více. A to nejen sexem, ale i svou povahou. A měl jsem dojem, že nejsem lhostejný ani já jemu.


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1990)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS