Neodcházej - 9

9. Hra osudu, nebo …?

  Když jsem večer dorazil domů, měl jsem toho plné zuby. Zůstal jsem v práci déle, ale to nebylo nic nezvyklého. V dobách samoty jsem se rád schovával za práci, a tudíž neměl tolik času myslet na své osobní problémy.
   Hodil jsem si krátkou, ale osvěžující sprchu, a potom jsem se posadil do křesla se zapálenou cigaretou a skleničkou vína. Vzal jsem si knihu a chtěl začít číst. Ještě než jsem se však začetl, začal mi vyhrávat mobilní telefon. Volal Ondra.
   „Ahoj Davide,“ pozdravil smíšek, když jsem přijal hovor.
   „Nazdárek. Co se děje?“
   „Co by se mělo dít? Jen jsi mi odpoledne psal a něco mi nabízel?“
   „To máš pravdu. Rád bych tě viděl a tak mne napadlo, že bychom mohli vyrazit někam na nějaký hrad. Tedy pokud se ti to hodí?“ dodal jsem ještě.
   „A kam bychom šli?“ zeptal se s neskrývaným zájmem Ondra. To pro mne byl signál, že jsem naladil na správnou frekvenci.
   „No, tady kolem nás je dost zajímavých míst, takže něco bychom vybrali.“
   „To jako, že mám přijet k tobě?“ podivil se Ondra.
   „A vadilo by to?“
   „Ale já myslel, že chceš nějaký delší výlet. Tak na celý den?“ zeptal se Ondra.
   „To jsem taky myslel.“
   „A kde bych jako spal?“ začal hrát Ondra divadlo. Bylo mi jasné, že dopředu zná mou odpověď.
   „Tady u mne.“
   „To myslíš vážně?“ ozval se překvapeně Ondra. Přesto jsem si byl jist, že stále jen hraje divadlo.
   Z jeho včerejšího vyprávění jsem věděl, že bych nebyl jeho první kluk v životě. Taky jsem poznal, že Ondra není zase taková netykavka. Tohle divadélko však patřilo k jeho nátuře. Prostě smíšek za každou cenu. To se mi na něm líbilo. Nebyl ze všeho tak vyplašený jako já.
   „Úplně,“ ujistil jsem ho s vážným tónem v hlase.
   „Ale co když po mne budeš chtít sex?“
   Musel jsem se v duchu zasmát. Samozřejmě, že bych se s ním rád pomiloval, ale o tohle mi teď nešlo. Předpokládal jsem, že oba stojíme o to, poznat toho druhého, a pokud by to klapalo, tak i o vztah.
   „A ty ho nechceš?“ zeptal jsem se na rovinu. I když původně jsem to nechtěl říct.
   „Třeba jo, ale neznám tě. Co když mi ublížíš?“ zeptal se vážně Ondra. Přesto jsem nepřeslechl, jak se snaží zadržet smích.
   „Můžu ti slíbit, že pokud o to nebudeš stát, tak se tě ani nedotknu,“ prohlásil jsem zcela vážně, a taky jsem to tak myslel.
   „No, já ještě nevím. Já se ti ještě ozvu,“ odpověděl Ondra a po chvilce jsem se rozloučili.
   Byl jsem z jeho slov na rozpacích, přesto jsem věřil, že nakonec zítra přijede. Alespoň jsem si to moc přál. I za to včerejší krátké setkání jsem cítil, že bychom si mohli s Ondrou rozumět. Měli jsme mnoho společných zájmů, a i přes několik rozdílných názorů na některé věci ohledně vztahu jsem věřil, že bychom si mohli rozumět. A v neposlední řadě se mi Ondra líbil a přitahoval mne.
   Cítil jsem, že Ondra je jiný než kluci, které jsem doposud poznal. Nikdy bych do něho neřekl, že je na kluky. Navenek se jevil celkem dost drsně, a přesto byl i jiný než já. Byl sečtělý, měl přehled o hudbě, a když začal o něčem mluvit, věděl, o čem mluví. Taky jsem poznal, že se rád obléká. Přesto jsem cítil, že je hrozně citlivý, ale tu svou citlivost schovává za masku smíška. Taky jsem z toho, co mi vyprávěl, pochopil, že je to člověk, který se nerad podřizuje a chce mít za každou cenu pocit svobody. To taky byla jediná věc, která mne na něm trochu děsila. Přesto jsem věřil, že pokud najde lásku, kterou podle svých slov hledá, tak se dokáže v tomto ohledu změnit.
   Tohle všechno se mi honilo v hlavě, když jsme spolu domluvili. Přebíral jsem si každičkou minutu, kterou jsme spolu včera strávili, a z toho jsem usuzoval to, co jsem si o něm myslel.
   Po chvilce jsem se znovu pokusil začíst do knihy, když v tom se ozval domovní zvonek. Překvapeně jsem se podíval na hodiny. Bylo pár minut po deváté hodině večerní. Nechápal jsem, kdo mne v tuhle dobu může jít navštívit. Měl jsem tu sice spoustu známých a pár kamarádů, ale s nikým jsem se nenavštěvoval. Alespoň ne v tuto hodinu. Proto jsem došel do předsíně a otevřel dveře.
   Překvapeně jsem zůstal zírat. Po prvním okamžiku, když jsem se vzpamatoval z překvapení, jsem chtěl dveře vztekle zabouchnout, ale v ten moment někdo dole v přízemí rozsvítil světlo na schodišti.
   To, že za dveřmi stojí Luděk, jsem poznal skoro ihned, když jsem otevřel, i když tam stál ve tmě. Ale světlo z předsíně ho natolik osvětlilo, že jsem ho hned poznal. První okamžiky mého údivu vystřídal vztek a zloba. Jenže ve chvíli, kdy se na chodbě rozsvítilo, jsem opět zůstal překvapeně zírat.
   Stál tam Luděk, ale celý potrhaný a na čele i rukou mnoho krvavých šrámů. Také bylo vidět, že se sotva drží na nohou. Oči měl unavené a bez jiskry.
   „Ahoj Davide. Můžu dál?“
   „Pojď,“ vyzval jsem ho a rychle ho podepřel, protože při prvním kroku málem upadl.
   Dovedl jsem ho do koupelny a posadil na židli a odběhl. Vzápětí jsem se k němu vrátil zpátky. Bylo vidět, že Luděk mele z posledního.
   Měl jsem tisíce otázek a taky vztek nad jeho náhlým odchodem, který mne stále bolel, ale pohled na jeho zbídačený zevnějšek, unavený pohled a bledou tvář mne obměkčil.
   „Nezlobíš se?“
   „Ty se ještě ptáš?“ zavrtěl jsem nevěřícně hlavou, a přitom jsem mu opatrně otíral zakrvácený obličej mokrým ručníkem.
   „Já, já vím, že se zlobíš a máš proč, ale …“
   „Mlč!“ okřikl jsem ho. Nechtěl jsem slyšet žádné jeho výmluvy a taky jsem viděl, že je na konci svých sil.
   „Měl jsem nehodu,“ pronesl po chvilce tiše Luděk.
   „Koukám, že jsi nepřišel z tanečních,“ pronesl jsem. Samozřejmě, že mne zajímalo, co se mu stalo, ale na vysvětlování bylo času dost později.
   „Jedeme do nemocnice,“ pronesl jsem nekompromisně, když jsem ho trochu otřel a zjistil, že vypadá dost ošklivě. Rány sice už nekrvácely, ale nelíbily se mi. Nebyl jsem sice žádný doktor, ale vypadaly ošklivě, a taky Luďkův unavený výraz plný skrývané bolesti mne děsil.
   „Nikam nejedu!“ vykřikl odmítavě Luděk a vyskočil ze židle.
   Jenže to bylo jediné, na co se zmohl. V zápětí se mu podlomila kolena, a kdyby neměl pod sebou židli a včas jsem ho nezachytil, poroučel by se k zemi.
   „Opravdu?“
   „Nikam nejdu Davide, nic mi není,“ zaprotestoval už s menší odmítavostí Luděk, když se trochu vzpamatoval.
   „Tak to se tedy seber a běž si kam chceš. Tady nezůstaneš,“ prohlásil jsem naštvaně a praštil s mokrým ručníkem do vany.
   „Co, cože. Ty mne odsud vyhazuješ?“ zeptal se zděšeně Luděk.
   „Nevyhazuji, ale nebudu čekat, až mi tady zkolabuješ. Nejsem doktor a nevím, co bych si tu s Tebou počal. Skoro Tě neznám a to, co bylo, jsi sám odepsal. A nechci tu mít cizí mrtvolu.“
   Snažil jsem se při těch slovech tvářit neutrálně, ale měl jsem co dělat, abych to dokázal. Prvotní vztek po jeho protestu, že do nemocnice nepojede, vystřídal strach, aby se mu opravdu něco nestalo. Přeci jen jsem se k němu něco pociťoval, a i když se zachoval, jak se zachoval, nebyl mi úplně lhostejný. Jen jsem mu to nedával najevo.
   „Tak co?!“ zeptal jsem se ho po chvilce vyzývavě.
   „Ale mně nic není,“ zašeptal nesměle Luděk.
   „Jak chceš, já jsem ti svoje řekl,“ prohlásil jsem a odešel z koupelny. Nešel jsem daleko, jen do kuchyně, kde jsem se opřel o linku a zapálil jsem si cigaretu.
   Měl jsem o Luďka strach a proto jsem musel být nekompromisní. I za tu krátkou chvíli, co jsem ho znal, jsem poznal, že je tvrdohlavý.
   Byl jsem na něho naštvaný a zároveň jsem cítil, že mne ten kluk něčím přitahuje. O to více mne bolelo, jak se zachoval, když ode mne tenkrát ráno odešel s pozdravem, abych na něho zapomněl. Jenže nyní byl v průšvihu a já nemohl jinak, než mu pomoct. Byl už jsem prostě takový.
   „Davide, Davídku,“ ozvalo se tiše z koupelny.
   „Co se děje?“ zeptal jsem se, když jsem vešel do koupelny. Luděk seděl na židli, chvěl se po celém těle a obličej měl zabořený do dlaní.
   „Já tedy do nemocnice pojedu,“ prohlásil po chvíli a podíval se na mne. Jeho tvář byla bledá a oči se mu leskly únavou a vyčerpáním, ale na chvilku jsem v nich zahlédl záblesk, který jsem znal z toho večera, kdy jsme se milovali. Byl to sice jen okamžik, ale já ho postřehl a poznal jsem, že na chvilku to byl zase ten krásný, mladý Luděk, který se mi tolik líbil.
   „Tak fajn, já se jdu převléct a vyrazíme,“ pousmál jsem se vítězně. Přeci jen jsem o něho měl moc velký strach.
   Cesta do nemocnice, která byla ve vedlejším, okresním městě, mi netrvala ani patnáct minut. Díky služebnímu autu, které jsem měl zaparkované před domem, jsem ani nemusel volat sanitku. Během cesty jsem se od Luďka dozvěděl, co se stalo.
   Podle svého vyprávění jel ode mne do Německa, kde hledal nějakou práci. Jenže se mu to moc nedařilo, tak se dnes odpoledne chtěl vrátit domů. Jel zpátky zase přes náš okres a pár kilometrů od města, kde jsem bydlel a kde vedla dálnice, měl nehodu. Do cesty mu skočila srna, a když chtěl zabránit srážce, tak strhnul řízení ke krajnici, kde však dostal smyk a vylétl ze silnice. Podle jeho popisu bylo auto na odpis. Několikrát se obrátil na střechu. Naštěstí nikoho nezranil a kromě škody na autě nikomu jinému žádnou neudělal. Ani prý nevolal policajty. Jen si zavolal odtahovku a nechal auto odvézt. Sám se s nimi svezl k nám do města. Původně prý chtěl jet taxíkem domů, ale byl moc unavený, a tak risknul zajít ke mně.
   „Sestři, tak jak to vypadá?“ zeptal jsem se nervózně, asi po hodině čekání, postarší sestřičky, která vyšla ze dveří ambulance.
   „To přesně nevím, ale váš kamarád tady zůstane.“
   „Je mu něco?“ vyděsil jsem se.
   „To by vám musel říci doktor, já nevím,“ pokrčila rameny a odběhla pryč.
   Naštěstí jsem se nemusel ptát doktora, ale zeptal jsem se rovnou Luďka, když ho odváželi z ambulance na lůžkovou část. Sdělil mi, že má šitou hlavu a ruku a otřes mozku a že si ho tu nechávají na pozorování. Slíbil jsem mu, že se za ním zítra zastavím a přinesu mu nějaké věci. Potom jsem mu podal ruku. Cítil jsem jeho jemný stisk a zároveň jsem ucítil, jak mne prsteníčkem polechtal na dlani. Usmál jsem se. Bylo to příjemné.
   Domů jsem dorazil skoro o půlnoci. Ze čtení knížky už nic nebylo, a tak jsem si šel lehnout. Měl jsem toho už dnes dost a cítil jsem se unavený.