Neodcházej - 8

8. Úplatek

   Hned ráno, jak jsem den předtím Jirkovi slíbil, jsem vyrazil za vedoucím oddělení v našem jediném malém lázeňském městečku, které se v okrese nacházelo. Jak jsem předpokládal, šlo o stížnost od jednoho z místních občanů na práci kluků z oddělení. Jenže tady už nešlo o špatnou ústrojovou kázeň nebo nevhodné chování. Tady už šlo o podezření, že jeden z místních policistů vzal úplatek. A to jsme, můj šéf a ani já, neměli rádi. Vždyť tohle nemělo s policejní prací vůbec nic společného. Jakmile polda vzal úplatek, automaticky se stavěl na druhou stranu zákona.  
   Nálada na oddělení nebyla zrovna přátelská. Kdo by měl taky rád inspekčního důstojníka okresu. Přesto se, vzhledem k mé funkci, chovali slušně, a dokonce se snažili předstírat i jakousi profesionální soudržnost.
   Pustil jsem se do práce. Pořádně jsem si pročetl oznámení jednoho z místních obyvatel, zapsal si jeho iniciály a od vedoucího oddělení zkusil zjistit, co je to zač. Samozřejmě, že jsem musel předpokládat, že jeho informace můžou být zkreslené a zaujaté, ale potřeboval jsem si pro začátek udělat nějaký obrázek. Potom jsem si nechal předložit knihu služeb, kde byl zaznamenán rozpis služeb ze dne, kdy mělo k události dojít, a také výsledky hlídky, která tu noc sloužila. Zároveň mne zajímala kniha instruktáží a hlídková knížka policisty, na kterého oznámení směřovalo.
   Nejdříve se mne zmocnilo špatné svědomí, že jsem na tuhle věc nevyjel už hned včera, protože v těchto případech záleželo hodně na čase. Ale z oznámení poškozeného občana jsem si uvědomil, že k oné události mělo dojít v noci z neděle na pondělí a vedoucí se o ní dozvěděl už v pondělí ráno. Přesto ji oznámil našemu řediteli až ve středu při konferenci. To mne zbavilo pocitu viny a zároveň mne to namíchlo. Začal jsem mít stále silnější pocit, že ze strany majora Štandery jde o co největší snahu o zamlžení případu. A na to jsem byl alergický. Netvrdím, že já jsem svatoušek. Taky si občas vyhodím z kopýtka a využiju výhod, která mi má práce dává. Ale, podle mého soudu, v rozumných mezích. Jsou věci, které se prostě u policajta tolerovat nedají. A úplatek byla jedna z nich.
   Proto jsem naštvaně zaklepal na dveře u vedoucího oddělení a aniž bych počkal na vyzvání, vtrhnul jsem do kanceláře. Nebyl jsem jejich přímý, ba ani nepřímý nadřízený, ale z pozice své funkce jsem měl určité pravomoci, kterých jsem mohl využít cestou svého ředitele, který byl  náš společný nadřízený.
   „Chci se zeptat, pane majore, kdy jste se dozvěděl o oznámení,“ zeptal jsem se ho ne zrovna přátelským tónem. Vytočil mne už pohled na to, co se v kanceláři dělo.
   Sedělo tu skoro celé osazenstvo oddělení a myslím si, že jsem nebyl daleko od pravdy, když jsem byl přesvědčený, že se tu kupčilo kolem onoho úplatku.
   „V pondělí. Máte tam snad datum na podacím razítku,“ odsekl mi nevrle vedoucí. Zřejmě si v zápalu vzteku ani neuvědomil, že mi tím vlastně nahrál.
   „No právě. A dneska je čtvrtek.“
   „No to jo,“ znejistěl major. Došlo mu, že si naběhl. „Ale já to sdělil řediteli už včera ráno,“ pokusil se o nepříliš účinnou obranu.
   „To je sice hezké, ale stejně to bylo až třetí den po oznámení. A to se vám nezdá trochu pozdě?“ zeptal jsem se ho ironicky a rozhlédl se i po ostatních policistech, kteří seděli v jeho kanceláři.
   „Nechte nás tady s panem podporučíkem o samotě,“ vyzval je jejich vedoucí. A když všichni odešli z kanceláře, vyzval mne o poznání přátelštěji, abych se posadil. Odmítl jsem.
   Nebyl jsem žádný pedant a mnoha klukům už jsem z průseru pomohl. Jenomže to šlo vždycky o prkotinu. Ale úplatek jsem za takovou prkotinu nepovažoval. Taky mi vadilo, že tu ze mne dělají blbce. Nebyl jsem nějaký zažraný maniak, který byl přesvědčen o tom, že musí spasit svět, ale svou práci jsem měl rád a byly hranice, které jsem nikdy nepřekročil. Proto jsem si tu začal hrát na tvrďáka.
   „Znáte to pane podporučíku. Takových oznámení na kluky chodí spousta,“ pokusil se o úlisný tón.
   „To chcete říct, že vám chodí oznámení o braní úplatků ze strany vašich policistů každou chvíli a na okres nic nehlásíte?“ chytil jsem ho nekompromisně za slovíčko, i když jsem tušil, jak to myslí.
   „No to ne,“ bránil se, se špatně skrývanou nenávistí. Byl skoro dvakrát tak starý a nejvíc ho štvalo, že ho tady péruje takový cucák a ještě se nechal už podruhé takhle nachytat. „Ale sám víte, kolik stížností a spousta z nich nesmyslných, na kluky chodí. Tak jsem si chtěl nejdříve ověřit, co je na tom pravdy.“
   „Opravdu?“ zatvářil jsem se nevěřícně a dokonce jsem se snažil, aby má nedůvěra byla znát. Samozřejmě jsem si nemyslel, že by vedoucí bral taky úplatky. Na to jsem ho už nějakou dobu znal a věděl jsem, že je to poctivý polda. Z jeho strany šlo však o to, aby co nejvíce chránil kluky před takovými, jako jsem byl já. Taky šlo o prestiž jeho oddělení.
   „Vy si snad myslíte, že se tu snažím něco zatajit?!“ neudržel se major a  reagoval na moji poznámku zřejmě podrážděněji, než původně chtěl.
   „Nic si nemyslím. Každopádně po vás chci úřední záznam o vašem celkovém postupu v této věci.“
   Překvapeně na mne pohlédl. Byl jsem však neúprosný.
   „Taky bych chtěl vědět, kdy ten dotyčný policista slouží? A jeho kolega, který měl službu tu noc s ním.“
   „Oba včera odjeli na několikadenní školení. Takže budou ve službě až v pondělí ráno,“ oznámil mi vítězně vedoucí.
   „To mi stačí, pane majore,“ pousmál jsem se ironicky. Dost dobrá taktika, jak jim dát čas, aby se mohli domluvit. Samozřejmě, že ze své praxe jsem věděl, že spousta lidí si na policisty stěžuje ze vzteku a s úmyslem jim nějak uškodit. Ale taky bylo dost případů, které jasně ukazovaly na to, že ne každý policista je ten správný. A tady na tomhle oddělení jsem si stále silněji začínal myslet, že tu v pořádku něco není.
   Když jsem bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování vyšel z kanceláře vedoucího, vešel jsem do místnosti stálé služby. Kromě služby konajícího policisty, tam byli i všichni ostatní, kteří před tím seděli u vedoucího. Kdyby pohled zabíjel, tak už jsem byl několikrát mrtev. Nebo alespoň na invalidním vozíku.
   Předstíral jsem však, že to nevnímám, a dál jsem si dělal svoji práci. Na kopírce jsem si ofotil všechny potřebné materiály ze služebních pomůcek, které mohly mít s věcí nějakou souvislost. Potom jsem skočil za vedoucím a nechal si ke svému podpisu připojit i jeho podpis, s dodatkem, že kopie souhlasí s originálem. Pro jistotu. Co kdyby se nějaká kniha či jiná pomůcka ztratila, nebo ji někdo polil kávou, a tak podobně. Potom jsem důstojně odešel z oddělení.
   Má důstojnost však zmizela ve chvíli, kdy jsem sedl do svého služebního auta a odjel z dohledu policistů místního oddělení. Hned za první křižovatkou jsem musel zastavit a zapálit si cigaretu.
   Byl jsem nervózní a propocený i na místech, kde jsem se normálně nepotil. Nebyl jsem žádný pedant a každá taková věc mne vždycky nepříjemně rozhodila. Ale zase na druhou stranu jsem nenáviděl, když někdo ze mne dělal blbce a taky mi vadilo, když se ukázalo, že mezi námi je někdo takový, kdo by u policie neměl co dělat.
   Samozřejmě, že to celé nemusela být pravda a ten oznamovatel se policistovi chtěl jen pomstít, třeba za uloženou pokutu. I takové věci se stávaly, ale také to mohla pravda být mohla. A to, co jsem zažil na oddělení, mi říkalo, abych se spíše přiklonil k té druhé variantě.
   Z toho, co jsem se dozvěděl, šlo o to, že se v noci z neděle na pondělí, kolem jedné hodiny ranní, vracel oznamovatel ze služební cesty domů. Podle jeho slov byl unavený, a tak na křižovatce přehlédl stopku a nedal přednost. Naštěstí nikdo po hlavní nejel, takže se nic nestalo. Jenže kolem se právě  motala policejní hlídka z místního oddělení a řidiče zastavila.
   Začalo projednávání přestupku. Oznamovatel ve svém oznámení potvrdil, že svůj přestupek přiznal a byl ochoten zaplatit pokutu. Ale zdálo se mu moc, že má zaplatit tisíc korun. Proto se začal trochu cukat. A policista, na kterého oznámení směřovalo, mu měl sdělit, že má dvě možnosti. Buď zaplatí pět set korun bez bloků, nebo věc oznámí a bude to dražší. To řidiče naštvalo a odmítl zaplatit blokovou pokutu. Proto došlo k tomu, že policista začal postupovat, tak jak se postupuje, když někdo odmítne zaplatit.
   Z toho, co jsem věděl, mi bylo jasné, že prokazování téhle věci bude dost těžké. Bylo to tvrzení jednoho přestupce proti tvrzení dvou policistů. Takže těžko prokazatelné. Ale stejně jsem se rozhodl, že se na celou věc poctivě podívám. Taky mne potěšilo, že oznamovatel uvedl, že může svou verzi doložit důkazem.
   Proto jsem si vyhledal jeho adresu a vyrazil za ním domů. Měl jsem však smůlu. Doma nikdo nebyl a podle sousedů, byl ten, koho jsem hledal, často na několikadenních služebních cestách a hrozilo, že tomu tak může být i nyní.  Zklamaně jsem se tedy vrátil na ředitelství do své kanceláře.
   Nejdříve jsem si u sebe dal dohromady všechna fakta, která jsem měl, a potom jsem zavolal Mileně, jestli je u ředitele volno, že bych s ním chtěl mluvit. Mohl jsem přijít hned.
   „Pane podplukovníku, dovolte mi s vámi promluvit. Chtěl …“
   „Přestaň šaškovat Davide a posaď se,“ skočil mi Jirka do řeči. Věděl jsem, že tohle nemá rád a taky jsem to udělal jen z legrace. Už rok jsme si tykali a dokonce se dalo říct, že spolu dost dobře vycházíme.
   „Co potřebuješ?“ zeptal se Jirka, když jsem se posadil.
   „Byl jsem u toho Štandery, jak si včera chtěl,“ připomněl jsem mu.
   „A?“ podíval se na mne tázavě.
   Vyprávěl jsem mu všechno, co se mi povedlo zjistit. Nic jsem nezamlčel a nic jsem nepřikrášlil. Nakonec jsem mu řekl i své pocity a co si o celé věci myslím. Neopomněl jsem ani ten drobnější výstup s majorem Štanderou, když jsem ho vyzval, aby mi o celé věci sepsal úřední záznam.
   „A tvůj závěr?“ zeptal se Jirka, když jsem skončil.
   „Zatím ještě přesně nevím,“ pokrčil jsem rameny.
   „Davide, znám tě dost dlouho, abych věděl, že sis už nějaký závěr udělal,“ nenechal se Jirka opít rohlíkem.
   „No dobře. Myslím si, že tam není všechno v pořádku a jsem ochoten věřit i tomu, že tam došlo k něčemu, co by nás nemělo nechat klidnými. Jestli opravdu k tomu úplatku, to si netroufnu říct. Ještě jsem nemluvil s tím oznamovatelem.“
   „Dobře Davide. Pokračuj dál a kdybys něco potřeboval, tak se ozvi. Chci však průběžně vědět, co je nového,“ uzavřel Jirka zamyšleně naší diskusi.  Poznal jsem na něm, že ho celá věc nenechává klidným. Kterýpak ředitel by chtěl mít na svém okrese škodnou? „Ale buď opatrný a nikde moc nemluv. Víš, jak to tady chodí,“ dodal ještě Jirka.
   Moc dobře jsem mu rozuměl. V žádném případě to nemělo znamenat, abych něco kryl. Ale oba jsme sem přišli zhruba ve stejnou dobu a oba z jiného okresu. A někdy se nedalo nevšimnout si provázanosti mezi některými lidmi na okrese. Možná proto jsme si tak rozuměli. Proto jsem ho ujistil, že se na mne může spolehnout. Potom jsem odešel k sobě do kanceláře.
   Zapnul jsem počítač a pustil si rádio. Zrovna jsem si chtěl udělat čaj, když zazvonil telefon.
   „Prosím,“ ozval jsem se krátce. Normálně jsem se představoval hodností, jménem a zařazením, ale na displeji jsem viděl, že volá komisař. Tedy nejvyšší naší okresní kriminálky.
   „Nazdar Davide. Tak jak se daří?“
   „Ale jde to, pane podplukovníku. Co pro vás mohu udělat?“
   „Nic, jen jsme se dlouho neviděli. Tak co je nového?“
   Musel jsem se v duchu pousmát. Začínal jsem tušit odkud vítr fouká. Štandera a komisař byli dlouholetí kamarádi a taky bydleli v jednom městě. Proto jsem si spočítal, že mu už Štandera volal. Přemýšlel jsem, jestli to mám říct Jirkovi, ale nakonec jsem to zamítl. Vždyť to sám předpokládal, proto mne upozorňoval, ať jsem opatrný.
   „Ale znáte to pane komisaři. Policajti stále zlobí a lidi si pořád stěžujou. Ale na vaše kluky tady teď nic nemám,“ ujistil jsem ho. Věděl jsem však, že ho zajímá něco jiného.
   „Slyšel jsem, že si dneska byl u nás ve městě?“ vylezl konečně s tím o co mu opravdu šlo.
   „Slyšel jste dobře,“ souhlasil jsem a konečně si s chutí  zapálil cigaretu.
   „Něco vážného?“
   „To se ještě nedá říct. Znáte to, pane komisaři. Lidi nás nemají rádi, a tak si do  nás rádi rejpnou.“
   „To máš pravdu Davide. No slyším, že se nenudíš. Tak tě nebudu zdržovat. A buď na naše kluky hodnej,“ vyzval mne přátelsky a zavěsil.
   „To víš, že budu,“ řekl jsem do hluchého sluchátka a s opovržlivým úsměvem jsem ho zavěsil.
   V podstatě jsem podobnou reakci očekával. Neměl jsem komisaře moc rád a naše spolupráce pramenila pouze z mého služebního zařazení. Věděl jsem, že se mi pokouší podřezávat větev, kde se dá. Ale taky jsem věděl, že i když se ho spousta lidí bojí, tak já mám oporu v Jirkovi. A proti tomu si komisař netroufl jít.
   Pomalu jsem dokouřil. Přitom jsem si vzpomněl na Ondru. Pocítil jsem, že se mi po něm stýská, a měl jsem chuť se s ním setkat. Proto jsem mu napsal textovku, kde jsem se ptal, kdy bychom se mohli vidět. Přitom jsem mu nenápadně naznačil, že bychom o víkendu mohli vyrazit někam na výlet.