Neodcházej - 7

7. Rande

  „Ahoj Jirko,“ pozdravil jsem svého šéfa, když jsem vešel do jeho kanceláře. „Mám prosbu, potřeboval bych dneska zajet na kraj.“
   „Ale já mám pro tebe dneska práci tady. Volal Štandera, že tam mají nějakej problém,“ oznámil mi šéf, když zvedl pohled od papírů na stole.
   Hrklo ve mně. Zrovna dneska jsem měl rande s Ondrou a vůbec se mi nechtělo ho rušit.
   „O co jde?“ zeptal jsem se zklamaně a své zklamání jsem se ani nesnažil skrýt. Jirka se chápavě pousmál.
   „Ty ani tak nepotřebuješ na kraj, jako si spíš něco zařídit?“ zkonstatoval.
   „Je to tak. Na Kraj sice potřebuju taky, ale mám ještě nějaké jiné vyřizování,“ přiznal jsem po pravdě.
   Měli jsme s Jirkou takovou nepsanou dohodu. Já jsem mu vyšel vstříc kdykoliv, a to i mimo pracovní dobu, a on mi zase pro změnu toleroval, když jsem něco potřeboval já. Jako občasné soukromé cesty se služební autem nebo neplánované volno.
   „Tak mi dej knihu jízd k podpisu a k tomu Štanderovi zajedeš hned ve čtvrtek ráno. Souhlas?“
   „Jasně. A díky,“ souhlasil jsem a v duchu zajásal. Radostně jsem vypadl z jeho kanceláře.
   „Co se děje, ty jsi dostal odměnu?“ zeptala se Milena. Byla to Jirkova sekretářka a celkem fajn holka. No holka. Byla o pět let starší než já, ale často jsme si spolu hezky pokecali.
   „I tak se to dá říct,“ odpověděl jsem záhadně a vypadl na chodbu.
   Ani sám nevím, co mne to popadlo, ale najednou jsem se na Ondru hrozně těšil. I přes tu mou počáteční nechuť a odměřenost k našemu setkání jsem si od rána v duchu představoval naše dnešní rande.
   Když jsem v poledne skončil jednání na Krajské správě, zjistil jsem, že do chvíle, kdy se mám s Ondrou setkat, mám ještě dvě hodiny času. Proto jsem nechal služební auto na parkovišti u správy a pěšky se vydal na náměstí, kde jsme se měli ve dvě hodiny setkat u hlavní brány kostela. Cestou jsem okukoval výlohy, a dokonce jsem si koupil jedno cédéčko, které jsem u nás nemohl sehnat.
   U kostela jsem byl o celou půlhodinu dříve. Nervozita se začala projevovat. Měl jsem nutkání na záchod, a přitom jsem nepotřeboval. I když jsem si celou dobu snažil namlouvat, že o nic nejde, přeci jen jsem nebyl v seznamování tak kovaný, aby mne to nechávalo klidným. Taky nevím proč, ale když jsem čekal na Ondru, vzpomněl jsem si na modrý strom a nahého Davida s Ondrovou tváří.
   Kouřil jsem nervózně jednu cigaretu za druhou a pozorně sledoval každého kluka, který se kolem kostela jen mihnul. Dokonce jsem byl několikrát přesvědčený o tom, že kluk, který jde zrovna kolem, už musí být Ondra. Ale nebyl. A tak jsem nervózně přecházel kolem hlavního vchodu a měl stále větší křeče v břiše.
   „Ahoj. Ty jsi David?“ ozvalo se za mými zády. Překvapeně jsem se ohlédl. Za mnou stál neznámý kluk.
   „Já jsem Ondra,“ představil se a podal mi ruku.
   „Ahoj,“ pozdravil jsem ho a stiskl mu ruku.
   Byl jsem překvapený. Kluk, který stál přede mnou, vypadal úplně jinak než Ondra na fotce, kterou mi poslal mailem. Byl to takový ten typ, u kterého se jen stěží odhadoval věk, a i ty vlasy, díky nimž jsem si myslel, že vypadá jako skin, měl jinak upravené. Hlavně delší a sčesané dopředu. Nebyl to ten typický štíhlý klučík, ale přitom o tloušťce se u něho mluvit nedalo. Vypadal hezky a líbil se mi. Proto jsem si ho taky nevšiml, když jsem ho tu vyhlížel. Byl jsem mile překvapen.
   „Zklamaný?“ zeptal se na rovinu. Zřejmě si mé mlčení vysvětlil po svém.
   „Ne. V žádném případě. Jen jsem tě málem nepoznal. Vypadáš jinak, než na té fotce,“ vysvětloval jsem mu rychle. Styděl jsem se za svou váhavost.
   „Tak co budeme dělat, zajdeme někam na kávu?“ zeptal se Ondra s úsměvem na rtech. Mou poznámku o vzhledu nekomentoval.
   „Souhlasím. Ale moc to tu neznám, tak nevím kam?“
   „Znám tu jednu milou picérku, tak tam můžeme zajít,“ navrhnul Ondra.
   Souhlasil jsem, a tak jsme vyrazili. Během cesty jsem si ho po očku prohlížel. Opravdu se mi líbil. Byl sice jiný, než ti klučíci z různých časopisů, ale byl, když ne hezký, tak určitě zajímavý. Alespoň pro mne. Navíc z něho vyzařovala sebejistota a zvláštní energie.   
   „Čekal jsi dlouho?“ zeptal se Ondra, když jsme si objednali. On si dal zelený čaj a já sklenku vína.
   „Ani moc ne,“ zalhal jsem. Ale asi ne moc přesvědčivě, soudě podle jeho úsměvu.
   Musel jsem uznat, že pizzerie, kam mne Ondra zavedl, se mi líbila. Byla malá, ale útulná. Taky tu nebylo moc lidí, a tak jsme měl i jakýsi pocit soukromí.
   Nervozita mne neopustila. Naopak. Ondra se stále sebejistě usmíval a z jeho tváře se v žádném případě nedalo vyčíst, jak si u něho stojím. Bavili jsme se o všem možném a hlavně o ničem. Nechtěl jsem nic uspěchat a taky jsem se snažil, abych nevypadal jako nějaký trouba a vesnický balík. Ale podle mého mínění se mi to moc nedařilo.
   „A jak si u tebe stojím já?“ vyhrkl jsem najednou, asi po půl hodině.
   „V čem myslíš?“
   V duchu jsem zaklel. Jeho sebejistota mne přiváděla k šílenství. Moc dobře musel vědět, co myslím.
   „Ptal ses mne venku, jestli jsem zklamanej. Teď by to zajímalo mne,“ snažil jsem se o klidný tón v hlase.
   „Znám tě z fotky,“ vyhnul se Ondra přímé odpovědi. „Podívej Davide, kdyby ses mi nelíbil, tak jsem se s tebou nesešel,“ dodal Ondra v zápětí soucitně, když si nemohl nevšimnout mých rozpaků.
   „A když jsme u těch fotek. Psal jsi, že rád fotíš. Já taky, tak jsem ti přinesl pár fotek na zkouknutí,“ řekl Ondra a vyndal z tašky balík fotek.
   „Já sice fotím i si je dělám, ale nic jsem nevzal. Nevěděl jsem, že by tě to mohlo zajímat.“
   „Nevadí, tak jindy,“ mávl Ondra rukou. Já jsem však z jeho odpovědi usoudil, že stojí o další setkání. A to mne trochu uklidnilo. Díky tomu jsem se dokázal uvolnit. A taky díky už druhé skleničce vína, kterou jsem si dal.
   Uvědomoval jsem si, že jsem tu autem, ale do doby, než se budu vracet, zbývalo ještě dost času, tak jsem nad tím v duchu mávl rukou.
   Se zájmem jsem si prohlížel černobílé fotografie, které mi Ondra po jedné podával a ke každé mi přidal podrobný komentář. Musel jsem uznat, že uměl fotit hezky. Navíc měl cit pro fotografovaný objekt a uměl zachytit i detaily. Prostě borec. A nejen ve fotkách. Taky jsem si s radostí uvědomil, že máme další společný zájem. A to přírodu a historii. Většina fotek byla z přírody nebo z hradů a zámků. Taky hodně fotil kostely.
   Když jsme skončili s prohlížením fotek, začali jsme se taky bavit o dalších věcech, které mne zajímaly. Jednalo se o názor na vztah. Já měl celkem jasno. Hledal jsem kluka, se kterým bych mohl chodit. Nešlo mi jen o sex na jednu noc, ale trvalejší vztah. Ondra se tomu nebránil, jen jsem měl pocit, že si nechává otevřená zadní vrátka. Neřešili jsme konkrétně náš možný vztah, ale vztahy celkově. A co mne trochu zklamalo, měl jsem pocit, že Ondra se zatím nechce moc vázat.
   I přes tenhle zádrhel jsem měl z našeho setkání příjemný pocit a těšil jsem se na další. Jenže na mou otázku, kdy se opět uvidíme, Ondra nedokázal jednoznačně odpovědět. Z jeho slov jsem vyrozuměl, že má povolání, kdy si nemůže plánovat volno, jak by chtěl. Proto jsme se dohodli, že si zavoláme.
   Rozešli jsme se po třech hodinách, o kterých jsem s klidem mohl říci, že nebyly promarněné. Když jsem po našem loučení, odcházel ke Krajské správě, ke svému autu, uvědomil jsem si, že mám příjemně hřejivý pocit u srdce.
   Ondra byl sice sebejistý smíšek, ze kterého byl problém dostat konkrétní odpověď na konkrétní otázku, ale byl milý a s jistotou jsem mohl prohlásit, že se líbím i já jemu. Několikrát mi to naznačil.
   Domů jsem se vrátil ve skvělé náladě. Proto jsem se taky doma pustil do pořádného úklidu, který jsem už delší dobu odkládal, a přitom si o něj moje klícka už delší dobu říkala. Když jsem utíral prach i v místech, která jsem normálně nechával bez povšimnutí, dokonce jsem si zpíval společně se skupinou Orange Blue, která mi vyhrávala z nového CD, které jsem si dnes koupil. Byl jsem šťastný a snad i zamilovaný.
   „Vidíš Davide. A to jsem s ním hned nespal, a přesto cítím něco krásného,“ prohlásil jsem vítězně nahlas do prázdného bytu, k nahému klukovi ze snu s modrou sakurou.