Neodcházej - 6

6. Promiň

  Domů jsem dorazil už za šera. Když jsem uklidil kolo, svlékl jsem se a napustil si vanu. Jakmile byla plná, vlezl jsem do ní a pořádně upil ze skleničky, kde jsem měl nalité víno. Tentokrát čisté, žádný střik. I když jsem se tomu sebevíc bránil, musel jsem stále myslet na ten sen. Chvílemi jsem vůbec pochyboval, zda to byl sen. Byl tak živý, že jsem z toho byl špatný.
   Zároveň jsem si vzpomněl, že mi na louce zvonil mobil. Úplně jsem na to zapomněl. Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek o tom, co se mi zdálo, že jsem všechno ostatní vypustil z hlavy. Natáhl jsem se k pračce, kde jsem měl položený mobilní telefon, a podíval se, kdo mi to vlastně volal.
   „Ahoj mamko, co jsi potřebovala?“ zeptal jsem se co nejmilejším hlasem, když jsem volal zpět na nepřijatý hovor.
   „Co je s tebou, Davide?“ zaslechl jsem mamčin ustaraný hlas.
   „Co by mělo se mnou být?“
   „No, že ses tak dlouho neozval?“ sdělila mi netrpělivě má starostlivá maminka.
   Měl jsem ji vždycky moc rád, ale nechápal jsem její obavy. Vždyť jsem u ní byl před pár dny.
   „A proč bych se měl ozývat? Vždyť sama pořád tvrdíš, že mám šetřit kredit a volat, jen když bude něco důležitého,“ připomněl jsem jí její vlastní slova.
   „Nebuď drzý synáčku,“ ohradila se mamka, ale věděl jsem, že to nemyslí zle. Ona byla prostě taková. Měla o mne stále strach. I když mi bylo tolik, kolik mi bylo, a od svých osmnácti jsem žil mimo domov, přesto měla stále starosti, jako bych byl malý kluk. Ale opravdu jsem ji měl rád a vždycky jsme spolu vycházeli skvěle.
   „No dobře. Už mlčím. Právě jsem ve vaně,“ odpověděl jsem ji na její otázku, co dělám. „Byl jsem dnes na kole.“
   „Tak moc neblbni, ať zase nejsi nemocný.“
   „Děláš, jako bych marodil každý měsíc,“ odpověděl jsem s hranou dotčeností.
   „No mně stačilo, když jsi na podzim proležel měsíc doma se zápalem plic,“ připomněla mi mamka.
   Ještě chvilku jsme klábosili, a potom, když jsem cítil, že mi začíná stydnout voda ve vaně, jsem se s ní rozloučil. Jenže z vany se mi nechtělo. Proto jsem si připustil horkou vodu a naložil se do ní. Neodpustil jsem si, abych si nezapálil cigaretu. Přitom jsem neustále musel myslet na ten dnešní sen.
   Tohle se mi ještě nikdy v životě nestalo, aby se mi něco zdálo takhle živě. Měl jsem už živé sny, ale většinou jsem na ně rychle zapomněl, nebo se mi tolik nevryly do paměti. Dnes odpoledne to bylo však takové jiné. Divné. Jako by nějaké varování. Jenže na tohle jsem nevěřil. Přesto jsem nad tím musel stále přemýšlet. Kromě jiného mne mátl i ten modrý strom. Mám modrou barvu rád. Nikdy jsem však nepřemýšlel o tom, že působí tak studeně. A ten samý pocit jsem měl i z té modře kvetoucí sakury. Byla nádherně modrá, a přitom tak studená. Jako by mi chtěla něco naznačit.
   „Ahoj Davide. Koukám, že se ti po nás stýská,“ přivítala mne vesele Vlastička, když jsem vstoupil do klubu a došel k baru.
   „To víš, bez vás nemohu žít,“ odpověděl jsem jí s úsměvem na rtech.
   Bylo už devět hodin, tudíž čas, kdy jsem předpokládal, že Pája ani pan Strnad už tu nebudou. Na naši stálou společnost bylo pozdě. U baru už seděla jen Mirka. Zbytek hostů byli většinou lidé, které jsem neznal, a když znal, tak jen zběžně. Prostě jsem přišel pozdě.
   „Ahoj,“ pozdravila mne Mirka, když jsem se posadil na bar vedle ní. Bylo vidět, že čekala na to, až si jí všimnu a pozdravím já. Což jsem samozřejmě učinil. Jako slušně vychovaný gentleman.
   „Tak jak jsi se dneska měl?“ zeptala se Mirka vzápětí.
   „Celkem fajn. Byl jsem na kole,“ shrnul jsem svůj dnešní program do krátké věty.
   „Ty se na mne Davide zlobíš?“
   „Měl bych?“ podivil jsem se a překvapeně se na ni podíval.
   „Já jen, že jsi takový divný. A navíc mám pocit, že se mi vyhýbáš.“
   „Ale Mirko, to se ti jen zdá,“ usmál jsem se na ni. A dokonce to bylo upřímné. „Víš Mirko, jsi hrozně hezká a hodná holka, ale …“
   „Ale ty o mne nemáš zájem,“ skočila mi smutně do řeči.
   Překvapeně jsem na ni zůstal civět. Vždy jsme kolem sebe chodili nenápadně a přitom se tvářili, že jsme jen kamarádi. Přesto jsem věděl, že o mne Mirka stojí. Já o ni bohužel, jako o partnerku na chození nebo do postele, z pochopitelných důvodů nestál. Jenže do dnešního dne jsme o tom nikdy nemluvili na rovinu.
   „Jak to myslíš?“ zeptal jsem se přihlouple, abych získal čas najít nějakou vhodnou výmluvu.
   „Tak jak to říkám. Nejsem slepá. Nikdy v životě jsem se nikomu tak nepodbízela, jako tobě. Je mi to až hloupé, ale já tě mám Davide ráda. Jenže ty se ke mně kolikrát chováš, jako bych tu nebyla,“ povzdechla si smutně Mirka a přitom neměla daleko k pláči. Bylo mi jí líto, ale v tomhle jsem jí nemohl pomoci.
   „Ale já tě přece mám Mirko rád,“ pokusil jsem se jí oponovat.
   „Já vím, jako kamarádku.“
   „A to není málo. Nebo myslíš, že je?“
   „Jak pro koho. Víš Davide, někdy si myslím, že jsi spíš na kluky,“ vrazila mi Mirka zákeřně kudlu do žeber. Až mne z jejích posledních slov zamrazilo. Nevěděl jsem najednou, co jí odpovědět.
   „Nebo máš nějakou jinou?“ dodala vzápětí, a tím mi nahrála na smeč. Proto jsem se toho rychle chytil.
   „Máš pravdu Mirko. Je tu někdo jiný. Proto tak často jezdím domů,“ lhal jsem, jako když tiskne, a vůbec jsem se nezačervenal.
   „Tak proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptala se Mirka plačtivě, kapesníčkem si setřela slzy, a potom se do něho decentně vysmrkala.
   „Nikdy ses mne na to neptala,“ bránil jsem se a díky přihlouplému výrazu ve tváři jsem musel vypadat jako absolutní trouba. „Nevěděl jsem, že náš vztah bereš jako něco víc, než jen kamarádství,“ zalhal jsem znovu. Dokonce mne to i mrzelo.
   „Kdybys mne alespoň neoblboval Davide,“ odpověděla mi Mirka. Hned na to seskočila z barové židličky a zmizela na dámských záchodech.
   „Co jste si udělali?“ zeptala se překvapeně Vlastička, která vešla právě ve chvíli, když Mirka odcházela od baru. Určitě nemohla nevidět její pláč.
   Nevěděl jsem, co jí na to odpovědět, proto jsem jen pokrčil rameny. Vlastička však na mne hodila takový pohled, že mi bylo jasné, že odpověď na svou otázku zná.
   „Co mám dělat?“ povzdechl jsem si. „Já přece za to nemůžu, že Mirčiny pocity nesdílím.“
   „Tak jí tady alespoň neblbni hlavu,“ prohlásila Vlastička a nalila dvakrát to Naše pití. Jedno postavila přede mne a s druhým v ruce čekala, až si s ní přiťuknu. Překvapilo mne to, ale neodmítl jsem.
   „Jak jí blbnu hlavu?“ zeptal jsem se nechápavě, když jsme se napili. Tentokrát jsem nic nepředstíral.
   „Davide. Každou chvíli ji tady krmíš řečma, jak je hezká holka a jak se má chovat a tak podobně. Potom se nediv, že si to přebrala po svém,“ vysvětlila mi trpělivě Vlastička, když jsem si oba zapálili cigaretu.
   „A co je na tom špatného? Pěkná holka to je a jen mi bylo líto, jak se vždycky nešťastně zamilovala. Nikdy v tom z mé strany nebyl žádný špatný úmysl,“ bránil jsem se.
   „Já to vím. Na to tě znám dost dlouho, abych to poznala. Taky jsem to Mirce několikrát říkala. Ale ona to bere jinak.“
   „Tak to mne mrzí,“ povzdechl jsem si a ohlédl se omluvně po Mirce, která se zrovna vrátila k baru.
   Ani se na mne nepodívala. Podle červených očí jsem poznal, že si nebyla na záchodě jen odskočit. Už se ani neposadila. Zaplatila, a když se rozloučila s Vlastičkou, odešla. Mne úplně ignorovala. Promiň Mirko, omluvil jsem se jí  v duchu. Mrzelo mne to. I když na jednu stranu jsem byl rád, že v téhle věci mám od ní pokoj, přeci jen mi jí bylo líto. Hlavně jsem se cítil trapně.
   Objednal jsem u Vlastičky ještě dvakrát to Naše pití a zároveň jsem si objednal další střik. Potom jsme si ještě chvilku s Vlastičkou povídali, ale kolem desáté přišel Franta a odvedl si Vlastičku do provozních prostorů klubu. Vypadalo to, že mají něco důležitého k řešení.
   Když jsem osaměl, rozhlédl jsem se kolem sebe. Nebyl tu nikdo známý. Tedy známých tu bylo spoustu, ale nikdo, s kým bych pokecal. A ještě přesněji, s kým bych chtěl pokecat. Proto jsem dopil, a když jsem si koupil cigarety do zásoby, odešel jsem. 
   I když jsem si uvědomoval, že zítra je středa a tudíž musím opět do práce a navíc, že se mám zítra sejít s Ondrou, neměl jsem ještě chuť jít domů. Co bych tam taky sám dělal.
   Opět na mne padla jedna z mých nálad, které jsem čas od času podlehl. Cítil jsem tak sám a opuštěný. V téhle chvíli jsem si hrozně přál odejít z tohohle malého městečka pryč. Přál jsem si žít v Praze nebo v jiném velkém městě, kde bych měl možnost žít po svém. Nebát se věčného prozrazení, mít možnost chodit mezi gaye a užívat si. Tady jsem měl pocit, že se dusím a jen přežívám. Léta utíkala a já byl teprve na počátku. Nic jsem nezažil, nic neprožil a žil jen, abych přežil. O takový život jsem nestál. Vždy, když jsem se dostal do takovéto nálady, byl jsem rozhodnutý, že to musím změnit.
   V tu chvíli jsem byl rozhodnutý, že skončím se svou prací, pustím svou garsonku a odstěhuji se pryč. Jenomže tahle předsevzetí mi vydržela jen do doby, než jsem se z toho vyspal. A druhý den jsem opět normálně mazal do práce. A byl jsem rád, že ji mám. Měl jsem ji rád a přinášela mi spoustu výhod. Skoro pořád jsem měl čtyřiadvacet hodin k dispozici služební auto, peněz jsem měl taky celkem dost a navíc jsem měl i určité postavení, které v mém věku nebylo zase tak běžné.
   Nakonec, když jsem došel na náměstí, rozhodl jsem se, že půjdu domů. I když jsem měl chuť ještě někam zajít, nechtělo se mi někde sedět samotnému.