Neodcházej - 5

5. Modrý strom

  Po dlouhé době jsem opravdu učinil to, co jsem si předsevzal. Skutečně jsem vyrazil na kolo. Venku vládl nádherný, teplý jarní den. A já cítil, že musím. I když jsem nebyl žádný vrcholový sportovec a vlastně sportovec vůbec, pohyb a konkrétně jízdu na kole jsem miloval.  A s tím i neodmyslitelně sluchátka v uších a za doprovodu hudby jsem šlapal do pedálů.
   Nejkratší cestou jsem se vydal ven z města. Vzhledem k  jeho rozloze to nebyl zase tak velký problém. Proto jsem se po několika minutách ocitnul na okraji lesa. Sjel jsem ze silnice a dál pokračoval po lesní pěšině.
   I přes událost s Luďkem, která se mne dost nepříjemně dotkla, jsem pomalu a jistě začal pociťovat, že mým, po zimě zlenivělým tělem prostupuje pocit štěstí a volnosti.  Miloval jsem tenhle stav. Byl pro mě něco jako droga. Měl jsem pocit, že nyní už mi chybí jen křídla a mohu vzlétnout do oblak.
   Byl jsem tak zaujatý tím pocitem štěstí i volnosti a tak ponořený do tónů hudby, linoucí se ze sluchátek, že jsem si ani neuvědomil, jak si zpívám nahlas. Teprve ve chvíli, kdy jsem se svým hudebním hluchem a falešným hlasem překřikoval už tak dost nahlas puštěnou kazetu ve walkmanu, uvědomil jsem si, že musím působit jako blázen. Naštěstí byl všední den, a tak bylo málo pravděpodobné, že bych mohl někoho potkat. Přesto jsem, z úcty ke krásné přírodě a jejímu nároku na ticho, své pěvecké vášně zkrotil. Moje nahluchlá babička říkávala, že zpívám rád a dobře. Mamka ji vždy ironicky doplnila, že spíše rád, než dobře.
   Brzy jsem dorazil na křižovatku dvou lesních cest. Jedna, po které jsem přijel, pokračovala dál do asi tři kilometry vzdálené chatové osady. Druhá vedla, no já vlastně ani nevěděl kam. Nikdy jsem po ní nejel. Dnes mne však popadla jakási objevitelská mánie, proto jsem se vydal po cestě, mnou ještě neprobádané.
   Jízda po ní byla o poznání náročnější. Bylo znát, že není tak často používaná. Řekl bych, že skoro vůbec. Výmoly střídaly kořeny stromů, které si razily cestu k životu, kudy se jim zachtělo. Do toho se čas od času objevil nějaký balvan. Přesto jsem ani na chvilku nezalitoval, že jsem se vydal právě tudy.
   Příroda kolem byla nádherná. A hlavně neposkvrněná lidskou rukou. Les čas od času vystřídala právě se čerstvě zelenající louka nebo malý, ale dravý potůček, který mne občas kousek cesty doprovázel.
   Na jednom takovém paloučku jsem zastavil. Všude kolem to vonělo jarem. Nový život rostlin se dravě hlásil o své místo na slunci a pomalu, ale jistě vytlačoval ten starý do ústraní. Krutý, ale spravedlivý zákon přírody.
   Dostal jsem velkou chuť na cigaretu. Byl jsem však dost zadýchaný, proto jsem se rozhodl chvilku počkat. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Zhruba uprostřed paloučku divoce rostla sakura. Zrovna začala nasazovat na nádherně růžové květy.
   Nejsem žádný velký znalec přírody, ale tenhle strom, díky jeho nádherným květům, znám. Proto mne udivilo, jak se sem dostal. Neodolal jsem tomu nádhernému zázraku přírody. Seskočil jsem z kola a pomalu ho dotlačil ke kvetoucímu stromu. U něho jsem kolo opřel o boční stojan, sundal přilbu a zasněně se rozhlédl kolem sebe.
   Bylo tu nádherně. Kouzlo jarní přírody mne uzmulo do své moci. Proto jsem se posadil do trávy a zády se opřel o kmen stromu. Stále mi nešlo do hlavy, kde se tady ta sakura vzala a jak tu mohla přežívat. Byla to pro mne nevysvětlitelná záhada.
   Když jsem se konečně vydýchal, zapálil jsem si cigaretu. Byl jsem přesvědčený, že na ni mám po těch dvaceti ujetých kilometrech nárok. Proto jsem si ji vychutnal.
   Ve chvíli, kdy jsem pečlivě típl nedopalek, začala mi hrát ve sluchátkách má nejzamilovanější skladba. Un – Break My Heart od Toni Braxton. Miloval jsem tuhle píseň. Byla tak nádherná a dojemná, že jsem z ní byl vždy na měkko.
   Neodolal jsem, položil se na znak do trávy a s rukama pod hlavou jsem zavřel oči a vychutnával každičký tón mé milované skladby.
   „Není ti hanba Davide? Takové nádherné odpoledne a ty tady spíš,“ ozvalo se vedle mne. Byl to pro mne neznámý hlas.
   Polekaně jsem otevřel oči a posadil se. Asi jsem usnul. Kazeta dohrála a sluchátka už  sloužila jen jako ucpávky uší. Proto jsem je rychle vyndal.
   „Kdo jsi?“ polekal jsem se, když jsem si všiml, že asi půl metru ode mě leží cizí kluk. Ležel na boku a civěl na mne.
   „A jak to, že mne znáš?“ nepřestal jsem se stále divit. Přitom jsem si několikrát protřel oči. Měl jsem pocit, že nějak špatně vidím. Kolem mne bylo takové divné, barevné světlo. No světlo. Prostě to bylo divné. Všude to tu zářilo různými sytými barvami. Bylo to divné a přitom nádherné. Kam jsem se podíval, všude jsem viděl pestrou škálu barev. Nejzvláštnější však byla barva květů sakury. Bylo to zvláštní, ale během mého spánku plně rozkvetla. Ale jak divně? Květy byly sice nádherně, ale sytě modré. To jsem nechápal.
   „Tak odpovíš mi konečně?“ obrátil jsem se netrpělivě na toho známého. Stále ležel na boku a civěl, se sice milým, ale mě v současné době nepříjemným úsměvem.
   Teprve nyní jsem si všiml, že je úplně nahý. To už na mne bylo moc. Vyskočil jsem na nohy a postavil se nad něho.
   „Klid Davide,“ usmál se ten neznámý a obrátil se na záda. Stále se usmíval.
   „Klidný budu, až mi to všechno vysvětlíš. Ptal jsem se, odkud mne znáš, a taky by mne zajímalo, co tu děláš a ještě nahej?“
   „Já myslel, že máš nahotu rád?“ uculil se provokativně neznámý kluk. „Jinak nevím, jak ty mne, ale já tebe znám. A myslím si, že ty bys mne taky mohl znát.“
   Pátravě jsem si ho prohlédl. Musel jsem uznat, že je pěkný. Byl určitě mladší než já a měl krásně štíhlé tělo. Je pravda, že mi někoho připomínal. Ale ať jsem přemýšlel, až se mi z hlavy kouřilo, nemohl jsem si vzpomenout koho.
   „Nahotu mám rád, ale nemusím exhibicionisty. Jinak nevím o tom, že bych tě znal. Odkud?“ přiznal jsem po pravdě.
   „Namáhej si chvilku hlavičku,“ usmál se opět provokativně neznámý naháč a rukou mi pokynul, abych se posadil na své místo. I když jsem to neměl v úmyslu, nějaká zvláštní síla mne k tomu donutila.
   „Tak mne nenapínej, prosím. Kdo jsi?“ zažadonil jsem. Náhle veškerá má bojovnost zmizela.
   „No tak Davide. Nebuď líný a namáhej hlavu. Ještě jednou se na mne podívej,“ vyzval mne opětovně  neznámý a prvně se zamračil.
   Znovu jsem si ho tedy začal prohlížet. A nejen jeho. Musel jsem uznat, že to všechno bylo zvláštní. Ta louka plná barevných květin, které tu ještě před tím, než jsem usnul, nebyly, taky ten nádherně modrý strom. Ale i když byl hezký, měl jsem pocit, že barva působí studeně.
   Bylo toho mnoho, co se mi honilo hlavou. Nejvíce však přítomnost toho nahého  kluka, ležícího vedle mně.  Už jsem to chtěl vzdát. Měl jsem sto chutí se zvednout a odejít. Přestalo mne bavit hrát si tu s nějakým cizím exhibicionistou na schovávanou. 
   V tu chvíli mne však něco napadlo. Vždyť ten klučík měl stejně nádherné tělo jako Luděk. Ten Luděk, se kterým jsem trávil dnešní noc. Ano. Dokonce i to dětské znaménko na levé půlce zadečku měl stejné. Ale ta tvář. To nebyl Luděk. Přesto jsem měl pocit, že ji znám.
   Z toho jsem byl Janek. Měl jsem pocit, že jsem se zbláznil. Znovu jsem si promnul oči. Nic z toho však nezmizelo. Barevná příroda, jako by se malíři promíchaly všechny barvy na paletě. Modře kvetoucí sakura a do toho přítomnost nahého kluka s Luďkovým tělem a Ondrovou tváří.
   „Nechceš mi to vysvětlit?“ zeptal jsem se nabroušeně  s pohledem upřeným na neznámého. „A jak se vůbec jmenuješ?“
   „Zkus mi říkat Davide,“ usmál se neznámý.
   „Jak Davide? Neříkej, že se jmenuješ jako já?!“ zvýšil jsem netrpělivě hlas.
   „Klid. Proč bych se tak nemohl jmenovat. Koukám, že ty opravdu žiješ jen sám sebou,“ odfrkl si opovržlivě David.
   „Jak to myslíš?“
   „Jednoduše. Celé dopoledne probrečíš nad ztracenou láskou, kvůli neznámému klukovi, kterého sbalíš v hospodě a hned se s ním vyspíš. Přitom stále fňukáš, jak toužíš po lásce a věrnosti.“
  „Co to sem taháš? A jak ty o tom víš?“ spadla mi překvapením brada.
  „Vím víc, než si myslíš. Ale, aby sis nemusel namáhat ten svůj mozeček, tak si třeba mysli, že jsem tedy tvé svědomí,“ uchechtl se David.
   „Nedělej ze mne blázna,“ odsekl jsem uraženě a začal se dívat jinam. Jenomže i když jsem se tomu bránil, pohled na nahého Davida mne silně přitahoval. Proto jsem se na něho znovu ohlédl.
   „Vidíš. Nahej kluk pro tebe znamená všechno,“ usmál se opovržlivě David, jako by četl moje myšlenky. „Vždyť ty Davide ani sám nevíš co chceš. Na jednu stranu tvrdíš, že toužíš po lásce a vztahu a na druhou stranu, když vidíš prvního hezkýho kluka, vlezeš s ním do postele. Ani ho neznáš.“
   „Tak jsem si myslel, že bychom spolu mohli chodit. No a co? Co je vlastně vůbec tobě do toho?“ skočil jsem při vzpomínce na Luďka Davidovi do řeči.
   „Tomu sám nevěříš. Jen si vzpomeň na Radka. Balil jsi ho na inzerát, a když jsi za ním jel prvně vlakem, tak jsi se stačil ještě udělat s neznámým klukem ve vlaku na záchodcích. A to jsi Radkovi tvrdil, jak ho miluješ.“
   „Ale ještě jsem ho neznal osobně,“ hájil jsem se. I když moc důvěryhodně to neznělo. Ani jsem se už nepozastavil nad tím, odkud to tenhle David může vědět. Ten snad o mně věděl všechno.
   „Osobně sice ne, ale psali jste si přes měsíc textovky. Denně jste si volali a když Ti poslal svoji fotku, tak jsi mu tvrdil, jak jsi se do něho zamiloval,“ ťal do mne David tvrdě.
   „Tak jsem ulítl, no. Tolik toužím po lásce, že …“
   „Nebo spíš po sexu,“ skočil mi David do řeči a provokativně si začal pohrávat se svým přirozením. Měl ho pěkné.
   „Vidíš. Místo aby ses nad sebou zamyslel, tak první, co tě začne zajímat, je co mám mezi nohama,“ odfrkl si David opovržlivě a posadil se tak, abych mu neviděl do rozkroku.
   „No a co! Kdo ti dal právo mne kritizovat a urážet,“ ohradil jsem se naštvaně. Nejhorší na tom bylo, že David měl vlastně pravdu.
   Sám jsem si nedokázal odpovědět proč, ale někdy se ve mne mlátili dva různí Davidové. Na jednu stranu jsem toužil po lásce a na druhou stranu, když jsem měl možnost, nenechal jsem si ujít příležitost pomilovat se s pěkným klukem. Vždycky jsem si to omluvil, sám pro sebe, nedostatkem příležitostí najít toho pravého.
   „Tak to lžeš. Teď máš možnost seznámit se s Ondrou,“ skočil do mých myšlenek David.
   „Ale on není můj typ,“ ohradil jsem se. V tu chvíli mi došlo, odkud znám jeho tvář. Byla to stejná tvář, jako ta z fotky, kterou mi poslal Ondra emailem.
   „Tak co vlastně chceš. Sám sobě jsi připustil, že se ti líbí. A když ne, tak proč si s ním domlouváš schůzku?“
   „No já myslel …“
   „Och, ty jsi myslel?“ pousmál se ironicky David. „Ty stále myslíš a přitom si neuvědomuješ, že sám nevíš, co chceš. Koukej se konečně vzpamatovat. Nebo jednou dopadneš hodně špatně. Radek nebyl jediný. Co …“
   „Mlč!“ zařval jsem zoufale a odvrátil se od něho. Hlavu jsem zabořil do dlaní a zakryl si tvář.
   „Já mlčet můžu, ale ty sám před sebou nikam neutečeš,“ ozval se David vedle mne.
   Praštil jsem se sebou do trávy s tváří zabořenou do trávy. Rukama jsem si zakryl uši, abych neslyšel ty jeho urážky.
   Nejhorší na tom všem bylo, že David měl svým způsobem pravdu. Vím já vůbec, co chci? Vždycky jsem věřil, že jen opravdovou lásku a vztah. Ale taky je pravda, že stačilo málo a lásku, kterou jsem měl, nebo možná mohl mít, jsem vyměnil za chvilky strávené v posteli s někým, kdo se mi zrovna líbil. Nebylo to zase tak často, jak se mi snažil vnutit David, ale občas ano. Jenže co jsem měl dělat. Tady u nás ve městě jsem žádného kluka sehnat nemohl a ve svých osmadvaceti jsem měl sexu tak málo, že se mi o něm i zdálo. Byl jsem si jistý, že až potkám toho pravého, tak se všechno změní.
   „No a co, tak nejsem bez chyby, ale snad nejsem k zatracení,“ prohlásil jsem vzpurně a otočil se k Davidovi. Ten však byl pryč.
   Překvapeně jsem vyskočil na nohy a rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl jsem široko daleko sám. Jen já, modrý strom a louka plná nepřirozeně barevných květů.

   V tu chvíli začala hrát skladba z pohádky Princezna ze mlejna. Uvědomil jsem si, že mi zvoní mobil. Trochu polekaně jsem se posadil. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a uvědomil si, co se děje. Mobil vytrvale vyhrával uloženou melodii a já seděl pod růžově kvetoucí sakurou a byl jsem široko daleko sám.
   Byl jsem z toho zmatený. Bylo snad to, co jsem teď prožil, jenom sen? Zmizel nahý David, zmizelo barevné kvítí z louky a zmizela i podivně, sytě modře kvetoucí sakura. Byl jsem z toho všeho tak zmatený, že jsem i zapomněl přijmout hovor. Sluchátka v mých uších byla ztichlá a pohled na walkman mi prozradil, že kazeta dávno dohrála. Podíval jsem se na hodinky. Byly čtyři hodiny odpoledne. Jestli jsem si dobře pamatoval čas, když jsem na tenhle palouk přijel, tak jsem tu strávil hodinu. Znamenalo to, že jsem opravdu usnul. Taky už to bylo znát. Přeci jen bylo teprve jaro a sluníčko už se pomalu uklízelo k odchodu. Otřásl jsem se chladem. I když, kdo ví, jestli to bylo chladem. Ten sen byl tak živý a pravdivý, že mi z něho naskakovala husí kůže.