Neodcházej - 4

4. Smutné ráno

  Když jsem se ráno probudil, bylo mi nádherně. A to jsem ještě ani neotevřel oči. Už jen pomyšlení na to noční nádherné milování, s krásným a milým klukem, mi stačilo k tomu, abych se cítil nádherně. Ležel jsem úplně nahý, na zádech. Rukou jsem zašmátral vedle sebe, abych Luďka pohladil po jeho nádherném těle. Sáhl jsem však do prázdna.
   Otevřel jsem oči a rozhlédl se po pokoji. Byl jsem tu sám. Jen zválená postel dávala znát, že jsem tu nespal sám. I přes zatažené závěsy na okně bylo znát, že venku je krásný den a svítí sluníčko. Asi je na záchodě, pomyslel jsem si a opět se natáhl. Na rtech se mi usadil spokojený úsměv.
   Dlouho se však nic nedělo. Neslyšel jsem žádné zvuky, které by naznačovaly, že by v bytě byl ještě někdo jiný. Proto jsem, mírně nervózní, vyskočil z postele a šel do předsíně. Nakoukl jsem do koupelny, která byla společná se záchodem. Luděk tam však nebyl. Rychle jsem se otočil, abych se vrátil zpět do pokoje. Náhle mne však něco zarazilo. Podíval jsem se na věšák v předsíni. Luďkovy boty ani bunda tam nebyly. Z pokoje, kde jsem se rozhlédl, když jsem se tam vrátil, taky zmizely všechny jeho věci. Zmocnilo se mne zděšení.
   Pohledem jsem se ujistil, že mi nic nechybí. Přesto jsem ještě rychle zkontroloval svou bundu v předsíni, ve které jsem měl peněženku a všechny své doklady. Nic nezmizelo. Nechyběly ani rezervní klíče od bytu, které visely na svém místě na věšáku.
   Nyní už o poznání klidnější, o to však více smutný, jsem se vrátil do pokoje a posadil se na okraj postele. Sáhl jsem po krabičce cigaret. Jednu jsem si zapálil. V tu chvíli jsem zahlédl arch papíru na stolku. Vzal jsem ho do ruky.

   „Davide.
   Omlouvám se za to asi nepříjemné probuzení, ale bude to tak lepší. Chci Ti mockrát poděkovat za hezký večer a nádherné milování. Jsi milý a sympatický kluk a opravdu se mi líbíš, ale já nestojím o žádný trvalejší vztah a ani o milence. To, že jsem na kluky, je sice pravda, ale jen napůl. Za měsíc se budu ženit. Proto jsem ráno potichu vypadl. Byl to nádherný pohled, když jsem Tě viděl nahého, jak krásně spíš, ale tohle není nic pro mne. Proto mi prosím odpusť, že jsem tak narychlo vypadl. Bude to tak lepší pro oba. Hodně štěstí a pokud můžeš, tak se na mne moc nezlob.
                                                                               Luděk“

   Četl jsem si ten dopis ještě několikrát. Podle písma, bylo poznat, že ho Luděk musel psát narychlo. Některá slova jsem stěží přečetl, jak byla naškrabaná. Nemohl jsem tomu uvěřit.
   Nemohl jsem to pochopit. Ještě v noci bych dal ruku do ohně za to, že se s Luďkem nevidíme naposledy. Je pravda, že jsme si neslibovali žádnou lásku, ale v přestávkách mezi milováním a mazlením jsme si o lecčem povídali. A tak důvěrně, že jsem měl pocit, že se opravdu nevidíme naposledy. Nestačili jsme si ani vyměnit telefonní čísla. Z Luďkovy strany to stejně asi byl úmysl. Jak psal, nestál o další setkání.
   Bylo mi z toho smutno. Přesto jsem si uvědomil, že jediné za co jsem se mohl na Luďka zlobit, byl ten náhlý útěk, bez rozloučení. Také jsem měl najednou pocit, že jsem asi leckomu dobrý jen do postele. Opět to řádně zacloumalo s mým sebevědomím. Stále víc a víc jsem pochyboval o tom, že jako gay můžu najít lásku.
   Zdrceně jsem se natáhl na postel a koukal jsem do prázdna. Cítil jsem se sám, zklamaný i podvedený. Bylo mi do pláče a bylo to tak silné, že jsem se mu po chvilce přestal bránit a rozbrečel jsem se jako malý kluk.  
   Tak moc jsem toužil po lásce, něze a porozumění, ale čím jsem byl starší, tím častěji jsem byl přesvědčený, že mi to snad není souzeno. Proklínal jsem svoji orientaci, proklínal jsem tohle město, o kterém jsem věděl, že tady nikdy nenajdu to, po čem tolik toužím.
   Když jsem se trochu uklidnil, vstal jsem z postele a odešel do koupelny.
   „Proč! Proč?!“ zeptal jsem se sám při pohledu do zrcadla. Nikdy jsem si o sobě namyslel, že bych byl nějaký krasavec, přesto jsem si nemyslel, že jsem tak ošklivý, abych nemohl někoho najít.
   Po návratu do pokoje, osprchovaný a oholený, jsem roztáhl závěsy na okně. Venku byl opravdu nádherný, slunečný den. Pohled na hodiny mi vyrazil dech. Byly po poledni. Přemýšlel jsem co budu dělat. Byl sice pátek, ale měl jsem v práci volno. Sedět doma se mi v tak nádherný jarní den nechtělo.
   V tu chvíli jsem si vzpomněl na své předsevzetí z dnešní noci, když jsem se vracel z klubu. Cítil jsem, že to by mi mohlo pomoct. Proto jsem se rozhodl, že vyrazím na kolo.
   Začal jsem se oblékat, když vtom mi zapípal telefon. Přišla mi zpráva. Sáhl jsem po telefonu a otevřel zprávu. Psala mi Mirka a ptala se, jestli přijdu dnes večer do klubu. Neměl jsem na to náladu, proto jsem jí odpověděl, že dnes asi ne. Potom jsem si všiml, že mám ještě jednu zprávu. Číslo jsem neznal. Proto jsem ji rychle otevřel. Napadlo mne totiž, že to možná může být Luděk. Ani jsem si neuvědomil, že nezná mé číslo. Taky to nebyl on.
   Po přečtení zprávy mi chvilku trvalo, než jsem pochopil od koho je. Byla od Ondry. Reagoval na můj email a nabízel mi setkání ve středu odpoledne v krajském městě. Bylo to asi tak na půlce cesty mezi městem, kde bydlel on, a městem, kde jsem bydlel já. To mi celkem vyhovovalo. Stejně jsem jezdil do krajské metropole služebně zhruba tak dvakrát, třikrát do týdne.
   Snažil jsem si vybavit jeho tvář, kterou jsem viděl na poslané fotce. Při té vzpomínce jsem si nebyl jistý, že Ondra je zrovna ten typ kluka, kterého hledám, ale přesto jsem mu odpověděl a potvrdil mu čas a místo setkání. Říkal jsem si, že za zkoušku nic nedám. Vždyť o nic nešlo. Pokud se nebudeme jeden druhému líbit, nemusíme se víckrát vidět. Stejně by to nebylo poprvé, co bych jel na schůzku s člověkem a nakonec bez očekávaného výsledku.