Neodcházej - 3

3. I tělo si žádá své

  Venku před klubem jsem se zastavil. Ve vzduchu bylo cítit jaro a bylo už i docela teplo. To mne pohladilo po duši. Už jsem si začal plánovat, jak zítra vyrazím někam na kole. A abych podpořil své sportovní rozhodnutí, zapálil jsem si cigaretu.
   „Jsem rád Davide, že jsem tě poznal,“ oslovil mne Luděk, když také vyšel z klubu a došel ke mně.
   „Nápodobně. Kam teď vyrazíš?“
   „Půjdu na náměstí a trochu se projdu po městě a nějak přečkám do rána. Potom si zajdu do servisu, jestli mám už hotový auto,“ odpověděl mi.
   „Tak to máme kousek cesty spolu. Bydlím na náměstí, takže můžeme jít spolu," navrhnul jsem. Luděk souhlasil a bylo vidět, že rád. Zřejmě byl rád za každou minutku, kterou může do ranních hodin nějak zabýt.
   Po cestě jsme si povídali jen tak o ničem a já si nenápadně Luďka prohlížel. Přemýšlel jsem, zda mám udělat to co mne napadlo. Dost jsem se toho bál.
   „Tak já tady končím, bydlím v támhle tom domě,“ ukázal jsem na nově opravený řadový činžovní dům na začátku náměstí, kde jsem měl za celkem slušné peníze pronajatou garsonku.
   „Měj se tedy hezky Davide,“ povzdechl si Luděk a nabídl mně ruku na rozloučenou.
   „Nemáš chuť zajít na kafe?“ vyhrknul jsem najednou dost rozpačitě. Přitom jsem však sledoval Luďkovu reakci.
   Ten spustil ruku podél těla a překvapeně se na mne podíval. Z jeho očí jsem vyčetl, že své překvapení nehraje. V zápětí jsem v nich však zahlédl radostný záblesk. Vysvětlil jsem si ho po svém. Zřejmě měl radost, že se nemusí courat sám, opuštěným nočním městem.
   „Pokud ti to nebude vadit, zajdu rád,“ souhlasil nakonec.
   V tu chvíli jsem své nabídky zalitoval, ale bylo mi hloupé ji brát zpět. Sám jsem ani nevěděl, co si od toho mám slibovat. Luděk se mi sice líbil, ale abych na něho něco zkoušel, na to jsem neměl odvahu. A navíc jsem si bral domů cizího člověka, o kterém jsem absolutně, až na pár drobností, které mi o sobě v klubu řekl a které mohli být vymyšlené, nevěděl zhola nic.  
   „Tak tě tu vítám. Běž do pokoje, hned přijdu,“ vyzval jsem Luďka, když jsme se v předsíni zuli a odložili si bundy. Potřeboval jsem opět na záchod. Luděk vešel do pokoje a já šel vykonat potřebu.
   Když jsem rovněž vešel do pokoje, zahlédl jsem Luďka, jak sedí v křesle. Měl jsem jen jednu místnost, tedy když nepočítám předsíň s koupelnou a záchodem. Ale byla dost velká. V rohu hned vedle dveří z předsíně byla malá kuchyň i se stolkem a židlemi pro dva lidi a lednicí. To celé bylo odděleno od zbytku místnosti květinovou stěnou, kde jsem však měl místo kytek samé knihy. Opticky to vypadalo, že zbytek pokoje, který  mi sloužil jako obývák i ložnice dohromady, je samostatnou místností.
   Stoupl jsem si k policové stěně s knihami a abych zakryl rozpaky, usmál jsem se na Luďka.
   „Tak co ti můžu nabídnout?“
   „Dal bych si to kafe, jestli můžu,“ odpověděl trochu nesměle Luděk. Jeho výraz ve tváři i tón v hlase mne překvapil. Ten tam byl suverénní výraz a chování, které z něho dělalo frajírka. Najednou to byl milý klučina s vyděšenýma očima. Vůbec jsem si nedokázal vysvětlit změnu jeho chování.
   „A dáš si taky víno, nebo něco ostřejšího?“ nabídl jsem mu rychle, abych nějak zakryl rozpaky nad náhlou proměnou.
   „Co budeš pít ty?“
   „Já si dám víno. Teda střik.“
   „Tak já taky,“ přikývl souhlasně Luděk.
   Vrátil jsem se zpět ke kuchyňské části pokoje a postavil na kávu. Zároveň jsem nalil dva vinné  střiky. Všechno jsem dal na podnos a pomalu, abych to nerozlil, jsem šel k Luďkovi.
   Ve chvíli, kdy jsem chtěl tác položit na stolek, jsem ho málem upustil. Zděšením se mi rozklepaly ruce. Na stolku ležel můj gay porno časopis. Uvědomil jsem si, že jsem ho tam odpoledne zapomněl, když jsem si dělal dobře, předtím, než jsem šel do klubu. Na čele mi vyskočil studený pot. V tu chvíli jsem ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. Rychle jsem tác položil na stolek a mysle si, jak jsem nenápadný, jsem vzal časopis do ruky a schoval ho pod televizi. Přitom jsem nenápadně pokukoval po Luďkovi.
   Teď mi konečně došla změna v jeho chování. Přesto jsem se pokusil chovat normálně a celou věc přejít, jako by se nic nestalo. Postavil jsem před něho hrnek kávy a sklenku se střikem a posadil se do druhého křesla, které stálo hned vedle Luďkova. Byt byl malý, tak jsem musel šetřit prostorem.
   „Díky,“ pronesl zamyšleně Luděk. „Můžu si zapálit?“
   „Jasně, klidně kuř,“ vyzval jsem ho až moc horlivě. Stále jsem nebyl schopen stoprocentně ovládnout své zděšení. Sám jsem se taky zapálil.
   „Mám pustit nějakou hudbu?“ zeptal jsem se po chvilce trapného ticha.
   „Můžeš,“ odpověděl opět stroze Luděk. Alespoň mně to tak připadalo.
   „A co chceš? Vedle tebe jsou cédečka, tak si nějaké vyber.“
   „Mně je to jedno. Pokud to nebude dechovka, tak je mi to jedno,“ pokusil se rozpačitě o úsměv Luděk.
   Vstal jsem tedy z křesla, došel k věži a sáhl po prvním, které mi přišlo do ruky. Když jsem ho pustil, omluvil jsem se a odešel do koupelny.
   Bylo mi hrozně. Cítil jsem se trapně a poníženě. Až mi z toho bylo do breku. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Vždycky jsem se co nejpečlivěji snažil zakrýt svoje homosexuální zaměření, aby nikdy nikdo nic nepoznal. A teď najednou udělám takovou školáckou chybu. Nemohl bych se ani divit, kdyby se Luděk sebral a odešel. Možná by to tak bylo i lepší. Ani jsem nechtěl domyslet, co se stane, až to tady někomu poví. Ještě, že nebyl odsud a doufal jsem, že už se nikdy nevrátí.
   V tu chvíli mi zapípal mobilní telefon. Přišla mi smska. Teď jsem však na ni neměl náladu, proto jsem telefon nechal na opasku. Pustil jsem vodu a strčil pod ni celou hlavu. Potřeboval jsem se z toho šoku trochu vzpamatovat.
   „Můžu dál?“ ozval se za mými zády Luděk.
   „Jasně,“ odpověděl jsem mu a začal si mokrou hlavu osušovat. „Jestli potřebuješ na záchod, hned tě pustím.“
   „Počkej Davide,“ zarazil mne Luděk, když jsem, aniž bych čekal na jeho odpověď, chtěl vyjít kolem něho z koupelny. Opatrně mi položil ruku na rameno. Překvapeně jsem se po něm ohlédl.
   „Promiň. Nebyl to úmysl. Jen jsem to zapomněl uklidit,“ vyhrkl jsem ze sebe, aniž bych čekal na to, co po mně Luděk chce. „Neboj, nic na tebe zkoušet nebudu,“ ujišťoval jsem ho.
   „Neblbni Davide. O nic přece nejde,“ usmál se na mne mile Luděk.
   „Díky,“ odpověděl jsem  vděčně. „Je mi to trapné.“
   „Proč?“
   „Teď si budeš myslet, že jsem tě sem tahal, abych tě dostal do postele. Ale neboj, každý gay není…“
   „Mně nemusíš vyprávět, jaký jsou gayové,“ přerušil mne Luděk vesele, položil si ruce na moje ramena  a za krkem si je prsty spojil. „Já jsem taky na kluky.“
   „Opravdu,“ ujišťoval mne Luděk, když viděl můj překvapený výraz.
   Nevěděl jsem, co mu na to říct. Proto jsem mlčel. Vysmekl jsem se z jeho objetí a odešel do pokoje, kde jsem si, ještě než jsem se posadil do křesla, pořádně upil vína ze skleničky. Luděk za chvilku přišel za mnou. Když se posadil vedle mne do svého křesla, upil již studené kávy a zapálil si novou cigaretu. Potom mne opatrně chytil za ruku a začal ji něžně hladit.
   „Přiznám se, že ses mi líbil, už když jsme spolu seděli na tom baru. Ale nenašel jsem odvahu něco ti naznačit,“ začal tiše vyprávět Luděk a z hlazení ruky přešel k mé noze. „Nenapadlo by mne, že tady v tom zapadákově potkám nějakého našince.“
   „Taky ses mi líbil,“ přiznal jsem po pravdě a cítil jsem, jak Luděk zajíždí rukou stále výš, až nebezpečně blízko k mému rozkroku, kde už se začalo projevovat vzrušení.
   Byl jsem na rozpacích. I když už mi bylo osmadvacet, tak vzhledem k tomu, že jsem žil na malém městě a o mé sexuální orientaci v podstatě, kromě několika milenců z různých koutů republiky, nikdo nevěděl, neměl jsem žádné velké zkušenosti se seznamováním s klukem. Vždycky jsem se seznámil na inzerát a tak, když došlo k setkání, oba jsme věděli, o co jde. Nyní jsem však někoho potkal, a to naživo.  
   „Tušil jsem to,“ pousmál se Luděk.
   „Jak to myslíš?“
   „Nic ve zlém,“ chlácholil mne Luděk. „Ono se to nedalo přehlédnout.“
   „Co se nedalo přehlédnout?“
   „Ty tvé pohledy, kterými sis mne několikrát prohlížel.“
   „A to jsem si myslel, jak jsem nenápadný,“ pousmál jsem se smutně.
   „Pro okolí možná jsi nenápadný. Ale ne pro našince, kterému se taky líbíš,“ uzavřel tuhle debatu Luděk.
   Nenechal mne totiž už cokoliv říci. Naklonil se ke mně a políbil mne. Sice opatrně, ale když viděl, že se nebráním a ani žádným jiným způsobem nedávám najevo, že jsem proti, přisedl si ke mně na křeslo. Mé vzrušení už se nedalo maskovat a ani jsem se o to nesnažil. Plně jsem se poddal svým citům a touhám.