Neodcházej - 2

2. Setkání v klubu

  „Hezký večer,“ pozdravil jsem všechny přítomné, když jsem vešel do klubu. Jak jsem očekával, na baru, kde bylo většinou místo pro ty stálejší hosty, jsem našel stálou sestavu.
   „Nazdar Davide,“ přivítal mne vesele už mírně chycený Pája. Buď už za tu hodinu, co zde bylo otevřeno, stihl vypít nějaké to pivko, proložené nějakým frťanem, nebo přišel už se zásobou alkoholu v krvi.
   „Dobrý večer,“ pozdravil jsem pana Strnada. Byl to asi padesátník, který měl šikovné ruce na auta. Nikdy, co jsem sem chodil, jsem ho neviděl sedět. Vždycky stál ve svých montérkách na rohu barového pultu.
   „Nazdar kancelářskej, kde se flákáš?“
   „Ale znáte to, pane Strnad, moc práce,“ usmál jsem se na něho. Kdyby věděl, co jsem dělal ve skutečnosti, tak už by mne ani nepozdravil, pomyslel jsem si.
   „Můžu si přisednout?“ zeptal jsem se Mirky.
   „Proč bys nemohl? Stejně to tu čeká jen na tebe,“ usmála se na mne a z očí ji vyloženě koukalo, kde by se mnou byla nejraději.
   Byla to pěkná, dvacetiletá holka, která však měla smůlu na kluky. Když se do někoho zamilovala ona, většinou z toho byla do několika dní nešťastná, protože tomu dotyčnému šlo jen o postel. A toho, kdo se zase zamiloval do ní, nechtěla Mirka. Poslední dobou jsem byl objektem jejího zájmu já. Z čehož jsem pochopitelně nadšený nebyl. Byla sice hezká a hodná, ale bohužel holka.
   „Kde jsi byl včera?“ zeptala se mne mírně vyčítavě.
   „Byl jsem doma u mámy a přijel jsem až pozdě večer,“ vysvětloval jsem jí, i když jsem nemusel.
   „Aha, já tu seděla a čekala na tebe.“
   „No to mne mrzí, hlavně, že se vidíme dneska, ne?“ usmál jsem se a otočil se k Pájovi.
   „Nezapomněl si na mne Pájo?“
   „Sice nevím s čím, ale určitě nezapomněl,“ zasmál se Pája.
   „S tím cédečkem?“ připomněl jsem mu.
   „Davide, budeš se divit, ale nezapomněl. Máš ho u Vlastičky,“ nadmul se Pája pyšně.
   „A co dlužím?“
   „Dej pokoj,“ zamračil se Pája. „Co by jsi dlužil?“
   „Tak dobře, nečerti se,“ omlouval jsem se. Věděl jsem, že další debata na tohle téma by byla zbytečná. Pája, i když se dost často napil, byl jinak bezvadný a hlavně rovný kluk. Byl však ženatý a taky nebyl můj typ.
   „Nazdar Davide,“ pozdravila mne Vlastička. Naše dobrá duše a duše tohoto podniku. Bylo obecně známo, že když měla volno, do klubu většinou nikdo moc nechodil. Snad jen pár přespolních. Zato když tu byla ona, měla většinou plno. A tak ji Franta, majitel podniku, honil do práce co nejčastěji.
   „Ahoj Vlastí. Koukám, co to máš za nový model? Hezké,“ pochválil jsem jí její novou mikinu. Věděl jsem, že ráda chodí sportovně oblečená a oblékat se uměla.
   „Díky. Co si dáš? Jako obvykle?“
   „Jasně.“
   „A nalejte nám třikrát to naše,“ poručil pan Strnad.
   Divil bych se, kdyby to neudělal. Už to jaksi patřilo k rituálu naší stálé společnosti. Vždycky se našel důvod, aby některý z nás objednal to Naše pití.
   Do našeho pravidelného kroužku patřila i Mirka s Vlastičkou, ty si však s námi daly jen výjimečně. Vlastička přede mne postavila střik z bílého vína a frťana citruse. Tedy toho Našeho pití.
   Naštěstí většinou pan Strnad po svých třech malých pivech a maximálně čtyřech frťanech odešel zmožen domů, takže já jsem mohl nadále zůstat u svého střiku a vydržet tady sedět, někdy i do zavíračky.
   Měl jsem několik neřestí. Tedy neřestí? Vzhledem k tomu, že tady v okolí nikde nebyl žádný gay klub a ani příležitost se s nějakým klukem seznámit, řešil jsem svou samotu různě. Nejvíce tím, že jsem zůstával v práci co nejdéle. Taky jsem strašně rád jezdil na kole, ale stejně jsem večer většinou skončil tady. O víkendech jsem svou činnost ještě doplňoval výlety do okolí.
   Miloval jsem přírodu, hrady a zámky. Ale nejraději jsem měl hradní zříceniny. A rád jsem fotil a dělal jsem si sám fotky. To jsem se potom zavřel třeba na tři večery i noci do komory a dělal jednu fotku za druhou.   
   Dalšími mými neřestmi byly vinné střiky a cigarety. Kouřil jsem hodně, a i když jsem si toho byl vědom, nedokázal jsem s tím bojovat.
   A takto jsem většinou trávil poslední léta života. Proto jsem cítil, že s tím musím něco udělat. Hrozně jsem toužil po lásce a nějakém milém klukovi, ale buď jsem neměl štěstí, nebo jsem hledal něco, co už neexistuje. I když navenek jsem vypadal dost mužně a někdy i drsně a odměřeně, v nitru jsem byl citlivý, někdy až přecitlivělý.
   Občas se mi povedlo seznámit se s nějakým klukem na inzerát. Jenže z obavy z možného prozrazení jsem úmyslně hledal někde mimo náš okres. Takže většinou z toho byly jen krátkodobé flirtíky anebo vyloženě jen sex. To druhé jsem měl sice velmi rád, ale nebylo to, to co jsem opravdu hledal.
   „Slyšíš Davide,“ drcnul do mě pan Strnad.
   „Jo jsem tady,“ usmál jsem se, ale vůbec jsem nevěděl, co říkal, myšlenkami jsem byl mimo.
   „Tak popojedeme, ne?“ pozvedl svého frťana. My s Pájou jsme se k němu přidali.
   „Tobě to chutná?“ zašeptala mi Mirka nenápadně do ucha, a přitom se o mne nezapomněla svůdně otřít.
   „Proč ne, tobě ne?“ zeptal jsem se jí s úsměvem.
   Jako kamarádku jsem ji měl rád. Věděl jsem, že je hodná a milá, ale vadilo mi, že i když jsem se jí několikrát snažil dát najevo, že se mnou to asi nebude to pravé, nedala si říci a stále pokoušela osud.
   „Vlastí, dej nám to prosím ještě třikrát,“ poprosil jsem Vlastičku. „A dáš si s náma?“
   „Nedám Davide,“ odmítla s úsměvem.
   „No tak Vlastí,“ začal jsem ji přemlouvat. „Jednou si s náma dát můžeš?“
   „Ty jsi prevít Davide,“ kapitulovala Vlastička po chvilce mého přemlouvání. „Ale dáme si s Mirkou?“
   „To je jasné,“ souhlasil jsem.
   A tak si holky nalily sladkou griotku.
   „No jo, s mladým klukem si dá, a když jí chci objednat něco já, tak nechce,“ zabručel pan Strnad, ale všichni jsme věděli, že to myslí z legrace.
   Bylo mi jasné, že z Vlastičky strany šlo o věčnou hru. Kdyby si měla dát panáka s každým, kdo jí ho nabízel, tak by z ní za chvilku byla alkoholička.
   Vlastička všem z nás nalila a nakonec jsme si připili. Naštěstí  pan Strnad s Pájou brzy odešli, a tak jsem byl ušetřen další smršti tvrdého alkoholu a mohl jsem zůstat u svého střiku.
   Na střídačku jsem se věnoval Mirce a Vlastě. Do toho jsem se stačil věnovat i dalším známým, které jsem tady čas od času potkával.
   Bylo asi kolem desáté večer a Mirka odešla domů. Chvilku zkoušela naznačovat, že bych mohl jít s ní. Neměl jsem však sebemenší chuť. Proto jsem se nenápadně připojil do hovoru místních šipkařů ve vedlejší místnosti a na Mirku jsem jakoby zapomněl. Mirka se tedy po chvilce sebrala a odešla.
   „Ty ho znáš?“ zeptal se mne Fanda, majitel podniku, když jsem bezmyšlenkovitě odpověděl na pozdrav nově příchozímu.
   „Ne,“ odpověděl jsem po pravdě.
   Ale po chvilce mi to nedalo a začal jsem se po neznámém ohlížet. Seděl u baru, na Mirčině místě, a pokoušel se navázat rozhovor s Vlastičkou. Ta se s ním bavila, jako skoro vždy ke každému příjemná. Ale do přátelského rozhovoru to mělo daleko.
   Nenápadně jsem si ho prohlédl. Byl to přesně ten typ kluka, který se mi líbil. Tak kolem dvaceti, andělská tvářička a kromě štíhlé postavy i nádherná prdelka. Jen ty oči. Ty oči byly takové divné. Nedalo se říci, že neupřímné, spíše jako by každou chvíli očekávaly všechno možné, jen ne nic dobrého. Prostě ostražité.
   „Ahoj,“ pozdravil jsem ho jakoby ze slušnosti a posadil se na svou židličku, která sousedila s jeho.
   Pátravě se po mně podíval. Dělal jsem však, že si toho nevšímám, a začal jsem se bavit s Vlastičkou.
   „Koukám, že jste tu všichni domácí?“
   „Co taky chceš na tomhle malém městě,“ přikývl jsem souhlasně neznámému, ale přitom jsem jemně naznačil, že ani já s tím nejsem spokojen. To ho zaujalo.
   „To tady není žádný pořádný podnik?“
   „Záleží, co považuješ za pořádný podnik?“ obrátil jsem se k němu s hranou nechápavostí.
   „No třeba, kde se tancuje, kam chodí více lidí a podobně.“
   „Jak jsem říkal, tady jsi bohužel na malém městě. Tady dáš sousedovi z legrace pohlavek a na druhém konci města je z toho za půl hodiny vražda.“
   „Koukám, že ty taky nejsi místní?“ spíše konstatoval, než se ptal neznámý. „Já jsem Luděk.“
   „Já David,“ představil jsem se rovněž. Více jsem nekomentoval.
   „Dáte nám dvakrát citruse?“ zeptal se Luděk Vlastičky, která zrovna procházela kolem nás.
   „Není problém,“ usmála se Vlasta a na mně se překvapeně podívala.
   „Tak ahoj,“ pozdvihl Luděk skleničku a tak jsme si přiťukli.
   „Promiň Davide, já vím, že jsem tady cizí, ale to je tady opravdu tak mrtvo?“ zeptal se Luděk asi po dvou hodinách, když se klub začal vyprazdňovat a Vlastička začala kasírovat i zbytek hostů. Během té doby jsem si střídavě povídal s Lukášem i spoustou jiných lidí. Dělal jsem to úmyslně, abych zakryl to, že mi je sympatický. Měl jsem strach, aby si mé náhlé náklonnosti k hezkému cizímu klukovi nevšimli.
   „Luďku, už jsem ti říkal, že tady nejsi v nějakém velkoměstě. Co bys čekal? Nebo co hledáš?“ upřesnil jsem svoji otázku.
   „Nehledám skoro nic. Jen se mi dneska podělalo auto a v servisu bude hotový až zítra. A tak jsem se chtěl jít někam pobavit, než půjdu na hotel.“
   „Ty jsi tady na hotelu? A kde?“ zeptal jsem se překvapeně. Bydlel jsem tady v pronájmu už dva roky, ale o hotelu jsem tady neslyšel.
   „To zatím nevím, ale až dopiju, tak se jdu po nějakém poohlédnout.“
   „Co se tak blbě směješ?“ zeptal se mne Luděk dotčeně, když jsem nemohl zastavit příval smíchu. I Vlastička se na mne překvapeně podívala.
   „Já, já se jen Luďku směju, jak jsi naivní,“ vysvětloval jsem mu mezi smíchem.
   „Proč naivní?“ urazil se Luděk.
   „Prosím tě, kde tady chceš vzít hotel? Kdo by v něm spal? Snad jen lišky, které tady občas proběhnou,“ snažil jsem se do svého hlasu nasadit omluvný tón.
   „A co ten hotel na náměstí?“ zeptal se udiveně Luděk.
   Do toho se přidala i Vlastička, která slyšela všechno, i když neposlouchala.
   „Ten hotel je už asi pět let zavřený.“
   „Opravdu?“ podíval se na mne překvapeně Luděk, jako by u mne čekal záchranu.
   „Opravdu,“ odpověděl jsem už ve stoje a odešel na záchod.
   „Tak to bude příjemná noc,“ povzdechl si Luděk, který v zápětí dorazil za mnou a stoupl si k vedlejšímu pisoáru.
   „Hm,“ odpověděl jsem bezmyšlenkovitě. Ani jsem si pořádně neuvědomil co Luděk říká. Měl jsem problémy s tím, abych se vymočil. Nerad jsem čůral, když vedle mne někdo stál.
   „Pospícháš za mladou?“ zeptal se Luděk, když si zapínal poklopec a došel za mnou k umyvadlo, kde jsem si oplachoval ruce.
   „Žádnou nemám,“ odpověděl jsem mu po pravdě.  
   „Tak to bychom mohli ještě někam vyrazit,“ chytl se toho radostně Luděk a mile se pousmál.
   „Už u sebe nemám moc peněz, takže nikam nejdu.“
   „Já tě zvu,“ nevzdával to Luděk.
   Pátravě jsem se mu podíval do tváře. Nešlo o to, že by se mi ještě někam nechtělo zajít. Ale opravdu jsem u sebe neměl už skoro žádné peníze. Což sice takový problém nebyl, protože jsem si je mohl vyzvednout na náměstí v bankomatu. Spíše jsem se z jeho tváře snažil vyčíst, co od toho očekává. Zda jen pokecání s náhodným známým, nebo si jen chce ukrátit čekání na ráno a je mu jedno s kým? Anebo snad poznal, že se mi líbí, a tak mne občas napadají hříšné myšlenky? Jenže já nebyl zvyklý zvát si jen tak někoho cizího do bytu. Opatrnosti nebylo nikdy dost. A v neposlední řadě tu byl ten fakt, že byly tři hodiny ráno a tady ve městě už nebylo nikde nic otevřené. A to jsem mu taky nakonec odpověděl.
   „To je zapadákov,“ povzdechl si Luděk. „Jak tu můžeš Davide žít?“
   „Všude žijí lidi,“ usmál jsem se na něho, i když to asi neznělo moc přesvědčivě, a vyšel jsem následován Lukášem ze záchodků.
   „Tak se mějte lidičky a já se zase stavím,“ rozloučil jsem se s Vlastičkou a Frantou, kteří ve vedlejší místnosti uklízeli stoly. Oba mi vesele odpověděli, že se budou těšit.
   Potom jsem se sebral a přešel ke schodišti, které vedlo do přízemí, kde byl východ z klubu. Věděl jsem, že mříž bude ještě otevřená. Nenápadně jsem se ohlédl po Luďkovi, který si zrovna oblékal bundu.