Neodcházej - 1

1. Email

   Uvědomil jsem si, že jsem už dlouho nebyl na internetu vybrat svou emailovou schránku. Ono to taky nebylo tak jednoduché. Alespoň u nás na malém okresním městě. Nejbližší internetová kavárna byla od nás v padesát kilometrů vzdáleném krajském městě a jediný přístup k internetu, pokud ho tedy člověk neměl doma či v práci, byl v místní knihovně.
   Jenže šlo pouze o dva počítače, kde chytnout volný termín byl někdy nadlidský výkon. A navíc, když už se to povedlo, tak tam zase neměl člověk žádné soukromí. Kolem dokola byly regály s knihami a do těch věčně někdo lezl. A to buď opravdu pro knížky, nebo jen aby nenápadně šmíroval stránky, na kterých zrovna někdo brousil. A konkrétně v mém případě jsem o něco podobného zrovna nestál.
   Myšlenka, že musím na internet, mi nedala pokoj celé dopoledne. Proto jsem zvedl telefon a zavolal do knihovny.
   „Dobrý den. Chtěl jsem se zeptat, zda byl nebyl volný internet,“ požádal jsem, když se na druhém konci linky ozval příjemný ženský hlas.
   „Za půl hodiny by tu byl jeden počítač volný. Ale pouze na hodinu. Potom už je zase zadaný,“ oznámila mi knihovnice do telefonu.
   To se mi hodilo. Za půl hodiny to do knihovny stihnu dvakrát a více než půl hodiny jsem nepotřeboval. Proto jsem si na své jméno zamluvil volný počítač a příjemné knihovnici poděkoval.

   „Tak jsem tady,“ usmál jsem se na ženu za pultem. „Mám tu zamluvený internet,“ a sdělil jsem knihovnici své jméno.
   „Jistě, je volný, takže běžte k tomu zadnímu počítači. Ten vpředu nefunguje,“ ukázala mi rukou směrem, kde jsem věděl, že jsou počítače. Poděkoval jsem ji a šel si sednout.
   Naštěstí počítač, o kterém mluvila knihovnice, byl z těch dvou, kde měl člověk alespoň trochu soukromí. To se mi hodilo. Chtěl jsem se, kromě do emailu, podívat taky na nějaké stránky.
   Když jsem otevřel svou schránku, našel jsem v ní jenom několik zpráv. Z toho pouze dvě mne zajímaly. Ostatní byly jen informace serveru, které tam byly zasílány automaticky.
   Ono taky, kdo by mi psal. Měl jsem spoustu známých, mnoho kamarádů i několik lidí, o kterých jsem mohl tvrdit, že jsme přátelé, ale nikoho, s kým bych udržoval kontakt přes internet. Jediné zprávy, které mi mohly přijít, byly odpovědi na některý z mých seznamovacích inzerátů.
   Proto jsem zvědavě otevřel první, starší ze dvou zpráv. Byla stará už přes týden.

   „Nazdárek Davide.
   Nedávno jsem procházel nějaké inzeráty a narazil jsem na ten Tvůj. Musím přiznat, že mne hned zaujal. Podle toho, co píšeš, máme mnoho společných zájmů a asi hledáme oba totéž. Proto Ti zkouším napsat.
   Jmenuji se Ondra, je mi dvacet šest let. Moje míry jsou 178/78. Mám světle hnědé vlasy, nyní na krátko střižené. Jinak kromě přírody a fotografování, o kterých píšeš, že je máš rád i ty, miluji jízdu autem a rád cestuju.
   No nevím, co bych Ti o sobě pro začátek napsal. Snad jen, že bydlíme kousek od sebe. Takže pokud budeš chtít, budu rád, když se ozveš.
   Zatím se měj hezky a budu se těšit na Tvou odpověď.
                                                                                                                  Ondra"
   Zamyslel jsem se. Když Ondrovi bylo dvacet šest let, je o dva roky mladší než já. No nevím, pomyslil jsem si pro sebe. Osobně jsem byl raději na mladší kluky. Tím není míněno, že bych měl rád malé kluky, ale předpokládal jsem někoho tak do dvaadvaceti.
   Zvědavě jsem otevřel druhou zprávu. Už když jsem zahlédl od koho je, pocítil jsem mírné zklamání. Byla opět od Ondry. Poslaná však o tři dny později. Poslaná tedy předevčírem. To bylo v sobotu. I přes počáteční zklamání, jsem ji zvědavě otevřel a přečetl.
   „Ahoj Davide,
   tak Ti píšu ještě jednou. Přiznám se, že jsem trochu zklamaný. Čekal jsem, jestli se ozveš, ale stále nic. Jsou jen dvě možnosti. Buď jsi se nedostal k emailu, nebo nejsem Tvůj typ. Přesto Ti zkouším poslat svoji fotku, abys měl možnost posoudit, zda bych se Ti mohl líbit. Budu rád, když se ozveš, ať už máš zájem, nebo rovnou napiš, že ho nemáš.
                                                                                                                  Ondra“
   Zvědavě jsem otevřel přiložený soubor. Po načtení obrázku se mi na monitoru počítače objevila fotografie kluka na nějaké rozhledně. Mé zklamání ještě vzrostlo. Moc toho na té fotce vidět nebylo. Ten kluk na ni byl vyfocen napůl z profilu, napůl zezadu. Ale z toho, co jsem viděl, jsem se nedokázal rozhodnout.
   Nedalo se říci, že by byl Ondra ošklivý, ale svým způsobem z něho šel trochu strach. Měl ostré rysy a s tou vystříhanou hlavou vypadal trochu jako skin. 
   Jak říkám, osobně se mi více líbily trochu něžnější a mladší typy. Nemusel jsem vyloženě ty vykroucené kluky, ale něžnější jsem měl rád.
   Sám jsem na gaye nevypadal. Byl jsem takový ten mužnější typ, který na venek působí drsně, ale uvnitř jsem byl citlivý. Někdy až moc. Ani jsem si o sobě nikdy nemyslel, že bych byl nějaký ideál krásy, ale po tom, co jsem začal na sebe trochu dbát, zjistil jsem, že se leckterým klukům líbím.
   Ono se mi taky trochu hodilo, že jsem vypadal,  jak jsem vypadal. Žil jsem na menším okresním městě a nikdo o mně nevěděl, že jsem na kluky. Myslím si, že to ani nikoho nenapadlo. A to bylo dobře. Měl jsem práci, kterou jsem miloval, a dovědět se někdo, že jsem gay, tak bych tam skončil. Taky jsem kromě několika drobných románků neměl ještě žádný delší vztah. A docela mi to chybělo. Toužil jsem po něm.
   Nejhorší byly občasné narážky mého okolí a rodiny, kdy se taky usadím, ožením, nebo přivedu nějakou holku. Zatím se mi sice dařilo na všechny tyto otázky a narážky vždy najít nějakou vhodnou odpověď, ale nevěděl jsem, jak dlouho se mi to ještě bude dařit.
   Podíval jsem se na hodinky. Zbývalo mi ještě deset minut, do kdy jsem měl zamluvený internet. Proto jsem se musel rozhodnout, co Ondrovi odpovím. Opravdu jsem byl na vážkách. Najednou se mi vybavilo jedno rčení, které jsem někde četl a které se mi moc líbilo.

   Krása je v očích těch, kteří se ni dívají.

   Nakonec jsem se odhodlal a Ondrovi odepsal. Zopakoval jsem mu v podstatě to, co jsem o sobě napsal ve svém inzerátu. Zároveň jsem se mu omluvil za to, že jsem se tak dlouho neozval a vysvětlil mu, že nemám svůj internet a tak jsem odkázán na možnosti veřejných přístupů k němu. Proto jsem mu do emailu napsal číslo svého mobilu, aby zase nemusel kdovíjak dlouho čekat na mou odpověď. Taky jsem mu poslal na oplátku svou fotku, aby věděl s kým si dopisuje.
   Potom jsem zavřel svou schránku a když jsem zaplatil, vypadl jsem z knihovny. Ještě když jsem jel služebním autem, které jsem měl v podstatě čtyřiadvacet hodin k dispozici, do vedlejšího města, kde jsem měl garsonku, přemýšlel jsem, zda jsem udělal dobře, že jsem Ondrovi odpověděl. Mísily se ve mně různé pocity. Nakonec jsem nad vším mávl rukou a zaparkoval před domem.
   Když jsem vylezl ze sprchy, posadil jsem se nahý do křesla. Rád jsem chodil doma nahý. Nebyl jsem nějaký exhibicionista, ale příjemně jsem si tak ulevil. Pustil jsem si hudbu a nalil si vinný střik. Pivo jsem před časem přestal pít kvůli váze a postavě, i když mi hrozně chutnalo. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Na kolo se mi dnes nechtělo, bylo mizerné počasí. Tak jsem se rozhodl, že zajdu do svého oblíbeného klubu.  Chodil jsem tam rád a často. V podstatě už jsem tam měl jakési domovské právo. Jenže otvírali až za dvě hodiny, tak jsem měl spoustu času. Proto jsem si udělal pohodlí a rozvalil se v křesle.
   Aniž bych to udělal úmyslně, cítil jsem po chvíli, že myslím na pěkné nahé tělo neidentifikovatelného kluka. To mne šíleně vzrušilo, proto jsem začal onanovat. Byl jsem však vzrušený natolik, že se mi povedlo dvakrát za sebou vyvrcholit. Byl jsem celý ulepený, proto jsem musel znovu do sprchy.