... když láska umírá

... když láska umírá


 

   Kapky letního deště se rozpleskávaly o dlažbu ulice ještě rozpálené sluncem. I když už bylo několik minut po desáté hodině večerní, nic to neubralo z kouzla teplé letní noci. Jedinou nadějí pro všechny vedrem zmožené chodce byl blížící se déšť.
   Pot se ze mne řinul na všech částech těla proudem. I když tomu byly sotva dvě hodiny, co jsem vylezl ze sprchy a naplácal na sebe deodorant, začínal jsem být protivný sám sobě. Začínal jsem čpět potem a to jsem nenáviděl.
   Přicházející déšť měl pro mne ještě jednu výhodu. Kromě toho, že trochu osvěžoval těžký, vedrem nasáklý vzduch a smýval ze mne ten nepříjemný pot, tak hlavně nebylo vidět, jak se mi po tváří řinou slzy. I když jsem se tomu bránil co jsem dokázal, bolest v mém srdci byla hrozně veliká. Byla tak obrovská, že jsem svůj pláč nedokázal ovládnout. Jen těžko bych si vzpomněl, kdy jsem naposledy brečel, ale to, co jsem prožil před dvěma hodinami, bylo silnější než můj odpor k pláči. Chlap, který brečí, pro mne nebyl chlap.
   Bezhlavě jsem bloudil ulicí. Jen zbytek zdravého rozumu mi nedovolil, abych vykřičel na celý svět, jak nenávidím, jak trpím.
   Motal jsem se temnými ulicemi, které jsem ani neznal. A to jsem si vždycky myslel, že Prahu znám velice dobře. Nevnímal jsem auta projíždějící po silnici, nepoznával jsem tváře chodců, procházejících kolem mne. Všechno mi splývalo do něčeho neznámého, pro mne nezajímavého.
   Déšť odešel tak rychle, jak se objevil a vlády se opět ujala pravá, dusná letní noc. Za chvilku nebylo po dešti ani památky. Kapky se odpařily tak rychle, že ten, kdo nevěděl, že pršelo, by to vůbec nepoznal.
   Došel jsem k podchodu vedoucímu do metra. Najednou jsem dostal chuť na kávu, proto jsem seběhl do vestibulu a v automatu si koupil kapucino. Když jsem se vrátil zpět na ulici, rozhlédl jsem se kolem sebe. Začaly mne bolet nohy, proto jsem zamířil do nedalekého parku plného laviček.
   „Copak jsem tak špatný, že nemám nárok na lásku?“ povzdechl jsem si nahlas, když jsem se posadil a zapálil si cigaretu.
   Bylo mi úplně jedno, že jsem si mluvil sám pro sebe a nahlas. A bez ohledu na to, že kolem mne chodili lidi. Dokonce se po mně ohlédla jedna zamilovaná dvojice, která mne zrovna míjela. Holčina jen vyděšeně stiskla ruku svému milému, který až zasykl bolestí.
   Tohle všechno jsem však vnímal pouze okrajově. Mou nenávistí a bolestí zatemnělou mysl zaměstnávala pouze jediná událost, kterou jsem prožil asi před dvěma hodinami. Z kapsy jsem vyndal láhev fernetu a pořádně z ní upil. Znechuceně jsem se oklepal. Neměl jsem tvrdý alkohol rád, ale nyní mi to bylo jedno. Potřeboval jsem nějak otupit bolest svých vzpomínek, které mne drásaly a ničily.

x x x x x

   Byl pátek večer a tak už jsem se hrozně moc těšil na to, co mne čekalo. Nádherný víkend strávený s človíčkem, kterého jsem miloval nadevše. Na víkend s člověkem, který pro mne znamenal absolutně vše a byl smyslem mého života. Těšil jsem se na víkend plný lásky se svým Liborem.
   Za můj pětadvacetiletý život to byl první člověk, kterému jsem tak plně odevzdal své srdce. Samozřejmě, že před ním jsem měl několik kratších vztahů a nebyl to můj první kluk. Ale nikdy nikdo pro mne neznamenal tolik, jako Libor.
   Teprve s ním jsem prožíval lásku, kterou jsem celou dobu hledal, po které jsem tolik toužil. Lásku, kterou jsem chtěl nasávat celým svým tělem a rozdávat z celého srdce.
   Vůbec mi nevadilo, že Libor byl o plných deset let starší. I když mi to spousta známých vymlouvala, nic to nedokázalo změnit na mé lásce, kterou jsem k němu už půl roku cítil, a kterou jsme spolu prožívali.
   Vylezl jsem ze sprchy, oholil se, a když jsem na sebe naplácal spoustu deodorantu, abych v tomhle vedru nebyl cítit potem ještě dříve, než vylezu z baráku, začal jsem vybírat, co si vezmu na sebe. Stál jsem nahý před zrcadlem a s pohledem na své, ne zrovna nejhezčí, tělo jsem vymýšlel kombinace oblečení, které si vezmu.
   Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že bych byl kdovíjak velký krasavec, přesto jsem za svůj dosavadní život poznal, že se mnohým klukům líbím.
   Nakonec, po delším váhání, jsem se rozhodl pro černé tričko bez rukávů a riflové kraťasy. Co taky jiného v tomhle vedru. Pod kraťasy jsem si nic nebral. Zůstal jsem na divoko. Nechtěl jsem se zbytečně pařit a taky jsem věděl, že Libor to má rád. V neposlední řadě mne chození bez vzrušovalo.
   Když jsem všude pozhasínal, vydal jsem se na tramvaj. Byl pátek podvečer a tak byla všude spousta lidí, ženoucích se někam za zábavou. I hodně pěkných kluků, většinou hodně nalehko oblečených. Prostě nádhera pohledět.
   I přesto, že jsem se rád podíval, mé srdce, myšlenky i láska patřily jen Liborovi. Už jsem se nemohl dočkat, až k němu dorazím.
   Byli jsme sice původně domluveni, že se objevím až zítra, ale vrátil jsem se ze služební cesty o den dříve, a tak jsem ho chtěl překvapit. Ráno jsme spolu mluvili telefonem, ale to jsem ještě o svém volnu nevěděl. Libor mi během našeho rozhovoru několikrát zopakoval, jak se na mne těší a jak mne miluje. Dokonce měl i hanbaté řeči. Taky mi řekl, že dnes nikam nepůjde a bude smutně tesknit po mně.
   A dvě hodiny po našem rozhovoru mi šéf sdělil, že se vracíme do Prahy o den dříve. Původně jsme měli být mimo až do soboty. Měl jsem z toho radost. Hned jsem to chtěl zavolat Liborovi, ale nakonec jsem si to rozmyslel a rozhodl se, že ho překvapím.
   Když výtah zastavil ve čtvrtém patře, vyšel jsem z něho a zůstal stát před dveřmi jeho bytu. Nejdříve jsem chtěl zazvonit, ale potom jsem se rozhodl, že své překvapení dotáhnu až do konce. Proto jsem vyndal z kapsy klíč a otevřel si.
   Už v předsíni jsem však zůstal překvapeně stát. Z pokoje se ozývala dost nahlas puštěná hudba a na zemi u botníku ležely sandály. Věděl jsem jistě, že Liborovy nejsou a mé také ne. Zřejmě měl návštěvu.
   Trochu to ubralo z mé radosti. Moc jsem se na něho těšil a chtěl jsem s ním být sám. Musel jsem také polevit ze svého připravovaného překvapení. Původně jsem měl v úmyslu sundat si kraťasy a nahý, jen v triku, vběhnout do pokoje a láskyplně se vrhnout na Libora.
   Potichu jsem došel do kuchyně. Už, už jsem se chystal, že vejdu do pokoje a s úsměvem na rtech Libora překvapím. Ale v tu chvíli jsem zaslechl slova, která mne zarazila.
   „Počkej lásko, ne tak rychle. Máme před sebou celou noc.“
   Hlas patřil Liborovi. Ale nechápal jsem význam těch slov. Přeci o mně nemohl vědět. Proto jsem opatrně nakouknul do pokoje. To, co jsem viděl, mne vyděsilo.
   Na koberci u televize ležel na břiše nahý Libor a na něm rozpustile dováděl nějaký neznámý klučík, kterému nemohlo být víc jak osmnáct. A taky byl nahý. Zrovna se pokoušel se svým ztopořeným mužstvím o něco, co byla doposud jen moje výsada. Alespoň jsem si to myslel.
   V ten okamžik jsem myslel, že se zhroutím. Můj milovaný Libor, který mi ještě dopoledne tvrdil, jak mne miluje, jak se na mne těší a jak po mně touží, si tady užíval s nějakým zajíčkem. A evidentně se mu to líbilo.
   „Ty parchante jeden! Tak tohle je ta tvoje láska!? Teď si ji můžeš strčit i s tím ptákem tohodle borečka, víš kam!“ zařval jsem nenávistně a z posledních sil se otočil a vyběhl z bytu.
   Ani nevím jak a kudy jsem se dostal z baráku a sídliště, kde Libor bydlel. Byl jsem totálně na dně a zoufalý. Mé srdce plakalo bolestí a já měl pocit, že už nežiji a jen běhám po pekle plném zápachu, bolesti a nenávisti.

x x x x x

   „Je ti něco?“ Ozvalo se vedle mne starostlivě.
   S poloprázdnou lahví od alkoholu jsem seděl na lavičce v parku a kromě toho, že mi bylo špatně, jsem stále brečel. Překvapeně i nenávistně jsem se ohlédl po hlase, který mne vyrušil ze stavu, který jsem tak intenzivně prožíval. Nade mnou stál sotva devatenáctiletý, nádherný klučík a starostlivě se ke mně skláněl.
   „Ne… nech mě bejt,“ odsekl jsem opile a mávnutím ruky jsem se ho pokusil odehnat.
   „To tě klidně nechám, Dane, ale až mi řekneš, co se stalo a jestli jsi v pořádku,“ prohlásil rozhodně ten neznámý klučík a položil mi ruku na rameno.
   I přes svou opilost a nenávist ke všem a všemu, jsem si uvědomil tu něhu v jeho hlase a cit, s jakým mi položil svou ruku na mé rameno. A co mne nejvíce překvapilo, bylo, že mne ten hezounek zná. Já jeho ne.
   „My dva se známe?“ zeptal jsem se znechuceně. Od dnešního dne jsem byl na krásné mladé klučíky alergický.
   „Já mám pocit, že ano,“ pousmál se vesele neznámý a drze se posadil vedle mne na lavičku.
   Štítivě jsem se od něho odtáhl. Přitom mi z ruky vypadla láhev s alkoholem a při dopadu na zem se rozbila.
   „Do prdele,“ zaklel jsem a pokusil se sesbírat střepy.
   Moc se mi to nedařilo. Alkohol i oči plné slz vykonávaly své. Viděl jsem rozmazaně a jen těžko jsem koordinoval pohyby své ruky.
   „Počkej, Dane,“ povzdechl si klučík vedle mne. Skoro jsem na něho zapomněl. Sám sesbíral střepy z rozbité láhve a vyhodil je do koše vedle lavičky. Potom se posadil opět vedle mne.
   Překvapeně jsem se po něm ohlédl.
   „Něco ti snad dlužím?“ vyprsknul jsem ironicky.
   „Ne, ty mně ne,“ nenechal se vyvést z míry. „Ale já tobě možná ano.“
   „Tak mi to vrať a můžeš jít,“ zařehtal jsem se nechutně a vyloudil ze sebe nucený úsměv.
   „Řekneš mi, Dane, co se stalo?“
   „A proč bych měl? Za prvé se nic nestalo a za druhé se s cizíma klukama nebavím,“ odsekl jsem a s problémy si zapálil cigaretu.
   „Já nevěděl, že jsem pro tebe cizí,“ povzdechl si smutně klučík. „Ještě včera jsi mi psal, jak si vážíš mého přátelství.“
   „Já?“ ohlédl jsem se po něm překvapeně. „Kde jsi to vzal. To si mne asi pleteš? Nebo jestli ti jde o sex, tak nemám náladu. Ale můžu Ti dát číslo na někoho, komu se takový zajíčci, jako jsi ty, líbí. Určitě si budete rozumět,“ uchechtnul jsem se nenávistně.
   „Vy jste se s Liborem rozešli?“ zeptal se udiveně neznámý.
   „Co je ti sakra do toho!“ zařval jsem vztekle. V zápětí jsem se na něho překvapeně podíval. „Sakra, jak ty vlastně víš, kdo jsem, a odkud znáš Libora? To jsi taky jeden z těch jeho zajíčků?
No jasně!“ zasmál jsem. Ale ne radostí, znechucením. „Že on tě za mnou poslal. To si ale mohl ušetřit. Vyřiď …“
   „Počkej, Dane, neblbni a uklidni se. Prosím,“ vyzval mne naléhavě cizí kluk. „Já Libora znám pouze z tvých emailů. A tebe taky.“
   „Jo a jak tedy víš, kdo jsem? To tam máš zabudovanou kameru? Ale já ne, takže těžko.“
   „Ne, ale poslal jsi mi svou fotku. Já jsem Radim,“ představil se konečně neznámý.
   „Radim?“ ohlédl jsem se nevěřícně.
   „Radim,“ opakoval jsem si pro sebe nechápavě a pořádně si ho prohlížel.
   Znal jsem pouze jednoho Radima. Byl to můj nejlepší i když jen imaginární přítel. Před časem jsme se potkali na internetu na chatu a začali jsme si psát. Nejdříve jen tak obecně, ale postupem času měly naše psané rozhovory stále osobnější charakter.
   Radim byl zrovna v té době v situaci, kdy byl psychicky na dně z rozchodu se svým přítelem. Já naopak prožíval lásku plnými doušky a protože mi byl Radim velice sympatický, snažil jsem se mu pomoci. Bolela mne jeho duševní bolest. Postupem času jsme naše pokeci na chatu vyměnili za emaily a ty byly každodenní. A plné citů a osobních zpovědí. Z náhodného známého z internetu se pro mne Radim stával stále více největším a nejmilejším přítelem.
   Nikdy jsme se osobně neviděli a domluvili se na tom, že to odložíme na pozdější dobu. Jednak Radim nebyl ve stavu, kdy by, alespoň podle jeho slov, byl příjemným společníkem, a taky jsme měli trochu obavu, že by se mohlo naším osobním setkáním pokazit právě vznikající a hluboké přátelství. Přesto jsem mu poslal svoji fotku. I s upozorněním, že on to dělat nemusí. Taky to neudělal a já se za něho na to nezlobil.
   Každým dnem jsem cítil, jak mám toho kluka stále víc a víc rád, a den, kdy se mi náhodou neozval, jsem prožíval ve strachu, zda se mu něco nestalo. Taky se mi po něm hrozně stýskalo.  Byl mi prostě tak blízký, jako málokdo. Snad jen Libor mi byl bližší.
Nyní vlastně už ne. Nyní už jsme měl jenom Radima.
   „Ahoj, Radime,“ pozdravil jsem ho po chvilce nesměle. Cítil jsem se trapně a styděl jsem se. Rychle jsem se snažil setřít slzy a najít v sobě alespoň trochu střízlivosti, abych se v rámci možností začal chovat trochu kulturně.
   „Ahoj, Dane,“ pousmál se Radim a přátelsky mi položil ruku kolem ramen. „Nechci tě do něčeho nutit, ale nechceš mi říci, co se stalo?“
   Chtěl jsem a cítil, že to potřebuji. Komu jinému se mám svěřit, když ne Radimovi. Člověku, kterému jsem bezmezně věřil, a kterého jsem si hrozně moc vážil. Jenže jsem si uvědomil, že sedět vedle něho a vyprávět mu něco je trochu jiné, než když jsem mu psal. I když na mých citech k němu se nic nezměnilo, přesto jsem nějak ztratil odvahu. A přitom jsem mu psal dopisy ve Wordu na pět šest stránek a stále jsem měl pocit, že si máme co říci.
   „Jak jsi mne vůbec našel?“ zeptal jsem se, když jsem si to uvědomil. Zároveň jsem tím oddálil svou odpověď na jeho předešlou otázku.
   „Náhoda. Nehledal jsem tě. Dneska jsem ti napsal dopis a když jsem ho večer odeslal, tak jsem měl chuť se jít projít. Bydlím tady nedaleko. A když jsem přišel do parku, sedl jsem si na lavičku a jen tak přemýšlel. Když jsem tě viděl před hodinou přicházet, byl jsi mi povědomý. Ale nebyl jsem si jistý. Taky jsem viděl v jakém jsi stavu. Proto jsem došel domů pro tvou fotku, abych se ujistil, že se nemýlím.“
   „A nemýlil,“ pousmál jsem se. Od večerní události poprvé upřímně.
   „Ne a mám radost,“ prohlásil Radim.
   „Chytl jsem Libora, jak si užívá doma s jiným,“ vychrlil jsem po chvilce nesměle.
   Už jen vzpomínka na tuhle událost mi drásala duši, ale cítil jsem, že se potřebuji vypovídat. A komu jinému než Radimovi. Proto jsem si dodal odvahu a začal mu vyprávět celý příběh.
   „Neplač prosím,“ zašeptal smutně Radim a letmo mne pohladil po noze.
   „Promiň, stydím se před tebou, ale nedokážu se ovládnout,“ omlouval jsem se a schoval tvář do dlaní.
   „Pojď,“ vyzval mne náhle Radim a povstal.
   „Kam?“ podivil jsem se a utřel si slzy.
   „Bydlím kousek odsud. Potřebuješ se opláchnout a taky ti udělám kávu, aby ses trochu vzpamatoval.“
   „To je hloupé,“ ohradil jsem se. Nechtěl jsem ho obtěžovat.
   „Hloupé to není. Nenutím tě, ale uděláš mi radost. Navíc nechci, abys byl sám. Dneska ne.“
   Tón v jeho hlase a pohled, kterým se na mne díval, mne ujistil, že svá slova myslí opravdu vážně. Proto jsem vstal a silně nejistým krokem se vydal s Radimem, k němu domů.
   Měl jsem pocit, že jsem v pohádce. Nebo v nebi. Radim byl vlastně takový můj anděl. Přítel anděl, který se objevil zrovna ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že se řítím do pekla. Celý svět kolem mne byl peklem. Svět plný zla, falše a pokrytectví. A najednou se objevil můj anděl, vzal mne pod svá křídla a vynesl mne zpět na zem. Těsně ve chvíli, kdy už jsem se blížil k bráně pekelné a cítil, jak mne olizují plameny, které mne chtěly pohltit.
   Byly dvě hodiny po půlnoci a venku vládla pravá letní noc. Ležel jsem nahý na posteli a i přes to všechno, co jsem od večera prožil, jsem se cítil mnohem lépe. Dokonce snad i trochu šťastný. Radim ležel rovněž nahý vedle mne schoulený do klubíčka a přitulený ke mně a spokojeně oddychoval. Cítil jsem vůni jeho mládí, jeho těla. Cítil jsem, jak spokojeně spí, a viděl, jak se ve spánku usmívá. Jemně, abych ho nevzbudil, jsem ho objal, rozhodnut chránit ho vždy a před všemi, kteří by mu chtěli ublížit. I když jsme se byli oba nazí, nemilovali jsme se. To bych po svém zklamání s Liborem ani nedokázal. Jen jsme svou nahotou dokazovali, jak jsme si blízcí a jak si rozumíme. 
   A protože mne dnes Radim vytáhl ze spárů pekelných, cítil jsem potřebu a chtěl jsem ho nyní ochránit já. Před vším zlým. On mi dal sílu věřit. A já mu věřil.

 


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 2286)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS