Návrat (1995)

 Návrat (1995)

    Každý z nás má místo, kam se rád vrací. A je jedno, zda odtamtud musel odejít, nebo odešel sám. Prostě, všichni máme místa, která nám připomínají krásné chvíle, milé lidi a zajímavé zážitky.

  Byly čtyři hodiny odpoledne a já konečně pomačkaný, zpocený a nevrlý vystoupil na nádraží z vlaku. Cestování miluji, ale dneska v tom velkém srpnovém vedru jsem toho měl opravdu plné zuby. Navíc čtyři hodiny v plně obsazeném vlaku, kde člověk ani neměl možnost si zakouřit, protože všechna kuřácká kupé byla obsazená, to bylo na mě moc. Jediné co mne utěšovalo bylo, že jsem se po sedmi letech vracel zpět do míst, která jsem tak miloval, kde jsem toho prožil tolik, že mám do konce svého života na co vzpomínat.

  Tenkrát jsem byl čerstvý plnoletník, když mi začal být svět malý a já zatoužil žít jinde a jinak. Navíc můj způsob života, který mi byl tak vlastní, zde v tomhle nádherném, ale malém městečku nešel žít. Proto jsem ze dne na den sbalil svých pár švestek a bez jakéhokoliv velkého rozloučení jsem dal městu vale. Bylo sice pár věcí, které mne mrzely. Jednou z nich bylo, že opouštím tak krásné město, které jsem miloval a jeho nádhernou přírodu kolem. Druhou věcí bylo, že jsem se nestačil ani pořádně rozloučit s člověkem, kterého jsem měl hrozně rád a kterého jsem si z celého srdce vážil. Byl to Filip. Můj tehdy nejlepší kamarád, se kterým jsem toho prožil strašně moc. A lidi, kteří nás znali nám neřekli jinak, než dvojčata.

  A právě Filip byl důvod, proč jsem se po sedmi letech rozhodl vrátit se zpět. Alespoň na víkend. Po pravdě jsem musel přiznat, že jsem byl nervózní. Vím, že se říká: "Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš", a to jsem ani neměl v úmyslu, přesto jsem hodně vzpomínal na ty krásné chvíle, které jsme spolu strávili. A to ještě předtím, než jsem Filipa před půl rokem náhodou potkal v Praze.

  Skoro vůbec se nezměnil, vypadal stejně, až snad na nějakou tu vrásku navíc. Naše setkání tenkrát bylo nádherné a protáhlo se do brzkých ranních hodin následujícího dne, kdy jsem ho šel vyprovodit na nádraží. I po těch devíti hodinách, které jsme spolu strávili, jsme měli oba pocit, že jsme si nestačili říct vše, co jsme chtěli. Od té doby jsme spolu byli neustále alespoň v telefonickém kontaktu. Bohužel doposud to nikdy nevyšlo, abychom se setkali. Filip sice stále naléhal, abych přijel, ale časově nám to stále nevycházelo.
Navíc tu byla věc, jedna jediná, která v našem přátelství byla nevyřčená. A z té jsem měl největší strach. Nakonec jsem podlehl a domluvili jsme se, že na víkend přijedu. A tak jsem byl tady.

  Když jsem si konečně zapálil cigaretu a s chutí vychutnal první šluk, rozhlédl jsem se kolem sebe. Musel jsem zkonstatovat, že se tady skoro vůbec nic nezměnilo. Jako by se tady zastavil čas. A to se mi hrozně líbilo. Najednou jsem měl pocit, že jsem odsud odjel teprve včera. Došel jsem k trafice na nástupišti a koupil jsem si do zásoby dvě krabičky cigaret. Tak přece jen se něco změnilo. Místo staré Vodrážkové seděl v trafice mladý sympatický kluk, kterého jsem neznal. Z nástupiště jsem se vydal nádražní halou ven před nádraží. Většina lidí, která přijela se mnou vlakem byla už v trapu. Teď se sem zase naopak hnal další dav na jiný vlak.
No byl pátek, po pracovní době a tak lidi spěchali domů.
Mohl jsem si stoupnout do štrůdlu lidí, čekajících na zastávce městské hromadné dopravy na autobus. Jenže představa další tlačenice se mi příčila. Navíc jsem se chtěl projít a podívat se po městě. Z nádraží to bylo do centra asi dva kilometry okrajovými částmi města, ale to mi vůbec nevadilo.

  Šel jsem pomalu a vychutnával každý pohled na stará známá místa. Dokonce jsem měl i pocit, že jsem potkal pár lidí, které jsem znal. Ale oni mne už asi ne, tak jsem raději zdržel jakýchkoliv projevů. Ještě než jsem stačil dojít k první městské bráně vedoucí na náměstí, zastavil jsem se v obchodě a koupil nějaké věci. Hlavně dobré pití. Pohled na hodinky mne ujistil, že mám ještě hodinu čas. Byli jsme s Filipem domluveni, že k němu přijdu v šest hodin. Původně chtěl, abych přijel už dřív, že mi pošle klíč od bytu, ale to jsem odmítl. Proto jsme se dohodli na čas, kdy už bude doma z práce.  Rozhodl jsem se, že se podívám do svého oblíbeného baru. Byla to taková malá špeluňka se čtyřmi boxy. Ale dělávali tam dobré koktejly a dřív jsem tam chodil strašně rád. Vrchní, starší, ale velice příjemný pán, který přišel ke stolu, když jsem se usadil, se na mne pousmál a podal mi nápojový lístek. Tak i obsluha se tu změnila, pomyslel jsem si pro sebe, když jsem si objednal svoje oblíbené pití. Alespoň, že v tom se nic nezměnilo. A bylo opravdu stejně dobré.
  V baru jsem poseděl asi hodinku a po dvou koktejlech jsem zaplatil a vyrazil k Filipovi domů. Bydlel na sídlišti na opačném konci města než bylo nádraží a tak mi cesta trvala nějakou dobu. Pojednou jsem si uvědomoval, že čím víc se blížím k domu, kde Filip bydlí, tím jsem nervóznější. Dokonce mne najednou začala napadat taková myšlenka, jestli dělám dobře a nemám se raději vrátit.

  Každopádně jsem se na Filipa těšil, ale najednou jsem nevěděl jestli dělám dobře a jitřím staré rány. Trvalo mi dlouho než jsem pozapomněl na důvod, proč jsem z tohoto města utekl, a teď najednou se k tomu opět vracím. Ale nakonec vyhrály vzpomínky na ty staré příjemné chvíle, které jsme spolu prožili a radost z našeho dalšího setkání.
   „No bože, tak pokecáme a zase odjedu a vracet se už nemusím,“ řekl jsem si pro sebe, dodal odvahu a vešel do domu, kde Filip bydlel.
   „Ahojky. Tak mne tu máš,“ pozdravil jsem ho s úsměvem i když ve skutečnosti jsem měl hrdlo stažené nervozitou.
   „Jakube, ahoj. Já mám takovou radost, že jsi konečně tady,“ zavýskal radostí Filip a skočil mi kolem krku a přátelsky mne objal. Jeho bezprostřední, nehraná radost mi hodně pomohla. Najednou jsem si začínal být jistý, že jsem udělal dobře, že jsem přijel. Jeho objetí jsem mu oplatil.
   „Ale pojď dál,“ vyzval mne Filip, když si uvědomil, že stále stojíme na chodbě.
   „Ještě jednou vítej a chovej se jako doma,“ sdělil mi, když jsem se v předsíni zul a vešli jsme do pokoje.
   „Díky,“ přijal jsem jeho nabídku s radostí, protože jsem věděl, že to není z jeho strany jen pouhá společenská formalita. Rozhlédl jsem se po pokoji a najednou jsem si uvědomil, že to tady důvěrně znám.
   Filip bydlel v bytě po rodičích, kde vyrůstal a který mu rodiče nechali, když se odstěhovali na Moravu. Tady jsem byl před svým útěkem z města pečený vařený. V době, kdy jsem tu ještě žil, jsme tu s Filipem trávili skoro většinu svého času. A potom co mi v šestnácti zemřeli rodiče při autonehodě, brali mne jeho rodiče skoro jako vlastního syna. Vychovávala mne sice babička, která zemřela po dvou letech od smrti mých rodičů, ale Filipovi rodiče se ke mně chovali tak, že nedělali rozdíly mezi mnou a Filipem. Když se mi něco povedlo, tak mne pochválili, stejně jako chválili svého syna, a když jsem něco provedl, klidně mne Filipův táta zpražil a nedělal si servítky. A já to bral.
   „Co si dáš? Máš hlad?“ zeptal se mně Filip, ještě jsem ani nestačil překročit práh do jeho pokoje.
   „Ne díky, hlad nemám. Ale dal bych si kafe, jestli můžu.“
   „Proč by jsi nemohl? Jaký, turka nebo překapávaný?“
   „Turka nepiju, ale za to překapávaný budu vděčný.“
   Filip odběhl do kuchyně a já se v klidu rozhlédl po pokoji. Věděl jsem, že tohle je byt dva plus jedna. Dříve to měli Filipovi rodiče udělané tak, že v předsíni, která byla dost velká, udělali jídelnu a kuchyň, z bývalé kuchyně Filipovi pokoj a zbytek jako tradičně. Obývák a ložnice. Teď jsme se nacházeli v bývalém obýváku. Musel jsem uznat, že si Filip žije asi dobře. Nový moderní nábytek, nebo spíše pár policových komod, obývací stěna žádná a jen rohová sedačka a po zemi spousta elektroniky. Věděl jsem, že Filip je do ní blázen. Poklekl jsem vedle domácího kina na zem a začal prohlížet cédéčka.
   „Klidně si nějaké pusť, pokud se ti tam něco líbí,“ ozvalo se za mými zády. Ani jsem ho neslyšel přicházet. Až jsem se lekl.
Filip stál za mnou s tácem v ruce. Na stolek postavil dva hrnky s kávou a láhev bílého vína se dvěma skleničkami. Další, čeho jsem si všiml, že ve svých pětadvaceti vypadá Filip stále dobře. Krásné štíhlé tělo, nepoddajné tmavé vlasy a stále milá, skoro dětská tvářička. Stál tam jen ve slipech a tričku a já měl co dělat, abych si ho neprohlížel déle než by bylo vhodné a nápadné.
   „Pamatuju si to dobře?“ zeptal se vesele Filip a ukázal na láhev bílého vína.
   „Úplně,“ zasmál jsem se. Měl jsem radost, že si stále pamatuje co piju nejraději. Bílé víno jsem měl rád.
   „Tak co tam chceš pustit?“ zeptal se Filip a poklekl vedle mne.
   „Cokoliv. Koukám, že posloucháme podobnou hudbu, takže mi je to jedno,“ odpověděl jsem. Filip sáhl do regálu s cédéčky a jedno vyndal. Když ho pustil, zjistil jsem, že i on má rád Enyu.
   Přešel jsem k sedačce a posadil se. Filip přelezl po kolenou ke stolku a podal mi cukřenku.
   „Díky nesladím,“ zavrtěl jsem hlavou.
   „Tak to jsme dva, ale mléko si dáš?“
   „Tak to určitě,“ vzal jsem si od něho konvičku s mlékem a nalil si trochu do kávy. Filip otevřel víno a když nalil oběma do skleničky, pozvedl svoji na přípitek.
   „Tak na co, Kubíku?“
   „Na tebe, na nás a na ty krásné časy, které jsme spolu zažili,“ navrhl jsem trochu nostalgicky.
   „A na časy budoucí,“ doplnil mne Filip a přiťukli jsme si.
   Vyndal jsem si cigarety a jednu si zapálil. Potom jsem si najednou vzpomněl na nákup a z tašky jsem vyndal nějaké oříšky a láhev bílého vína.
   „Tady jsem taky něco přinesl.“
   „Co blbneš, Kubo. Tady toho je dost. Jasně jsem ti říkal, že jsi můj host a tak jsi neměl nic kupovat,“ ohradil se Filip.
   „Vždyť mně znáš,“ pokrčil jsem s nevinným úsměvem a podal mu to.
   „Tak díky, dám to do ledničky,“ rezignoval a odešel do kuchyně.
   „Povídej, co je nového?“ vyzval mne Filip, když se vrátil a posadil se vedle mě.
   „Celkem nic. Od té doby co jsme se viděli jsem jenom změnil místo a teď si hledám nové bydlení,“ pokrčil jsem rameny.
   „Jak to?“
   „Ale, nepohodl jsem se s naším šéfem a tak chci odejít. A to víš takovej plat, jako jsem měl tam asi jen tak mít někde nebudu. A platit desítku měsíčně, to bude asi nad moje síly.“
   „Cože? Ty si děláš legraci. Ty platíš deset tisíc měsíčně?“ zděsil se Filip a otočil se ke mně čelem.
   „Bohužel, tohle je v Praze běžná věc. A to mám byt jedna plus jedna a je to i s poplatkama, takže na Prahu celkem slušné,“ povzdychl jsem si trpce. Byla to celá pravda.

  Jen, co jsem Filipovi neřekl bylo, že ten můj šéf byl kromě toho i můj bývalý partner. Žili jsme spolu skoro dva roky, i když každý v jiném bytě a tohle bydlení mi sehnal on. Byl o pět let starší než já a byly doby, kdy jsem ho měl rád. Ale asi před půl rokem jsem zjistil, že si narazil nějakého mladého, asi sedmnáctiletého kluka. A od té doby byl mezi námi konec. Jenže on stále chodil a chtěl, abychom to zase dali dohromady, že už s tím přestane a podobné řeči. Jenže už jsem mu nevěřil. Po čase jsem zjistil, že to nebyl jediný jeho úlet. Proto jsem o další vztah nestál. A dělat v jeho firmě už jsem taky nechtěl, chtěl jsem se od něho odpoutat natrvalo. Proto jsem hledal jinou práci i jiné bydlení. Jenže tohle jsem Filipovi neřekl, a ani nechtěl říct. Měl jsem ho rád jako kamaráda a věřil jsem mu, ale neměl jsem tušení, jak by se zachoval, když zjistil, že jeho nejlepší kamarád je na kluky.

   „No vidíš, a já tady platím se vším všudy čtyři tisíce a nadávám, jak je to drahé. A to jsem alespoň ve svém,“ povzdechl si Filip.
   „A co ty? Říkal jsi něco, že máš nějakou přítelkyni?“ zeptal jsem se ho a nenápadně se po něm podíval na jeho reakci.
   „Ale dej pokoj, Kubo. To už je stará historie,“ ušklíbl se smutně Filip. „To byl můj největší úlet v životě.“ Zapálil si cigaretu a začal mi vyprávět svoje starosti se svou bývalou přítelkyní.

   Poslouchal jsem ho pozorně a mrzelo mne, co jsem slyšel. Asi před rokem se seznámil s holkou. Zamilovali se do sebe a tak se po nějaké době rozhodli, že spolu zkusí žít. Ze začátku to podle Filipova vyprávění klapalo. Jenže po čase Filip zjistil, že holka je veselá nejen povahou, ale i v rozkroku, a tak se stále častěji dozvídal, že ji viděli támhle a tuhle. Z počátku tomu moc nechtěl věřit, ale když už toho bylo moc, tak na ni uhodil a ona mu bez jakéhokoliv studu řekla, že když to nemá doma s ním, tak si to musí hledat jinde.
   „Copak, vy jste spolu nespali?“ zeptal jsem se překvapeně a narovinu Filipa.
   „Ale jo, jenže ona by to mohla mít několikrát denně a nezlob se, nejsem šukací stroj. Když přijdu utahanej z práce, kde dělám přesčasy, aby byla doma nějaká koruna, tak po mně nemůže chtít abych souložil ligu,“ povzdechl si.
   Věřil jsem mu to, ale stejně jsem se nemohl zbavit dojmu, že tam šlo ještě o něco víc. Ale nechtěl jsem na něho naléhat. Je pravda, že dříve jsme před sebou neměli žádná tajemství a bavili jsme se spolu o všem, ale přece jenom už to byl nějaký čas, a tak jsem nevěděl jestli si to mohu ještě dovolit. Usoudil jsem, že pokud bude chtít, tak mi to řekne sám. Času jsme na to měli spoustu. Byli jsme dohodnuti, že budu odjíždět až v neděli večer.

   Potom jsme spolu začali vzpomínat na staré časy. Oba jsme se vrátili do dob na které jsme tak rádi vzpomínali. Pojednou jsme byli zase takoví jací jsme se znali. Pojednou, jakoby najednou neexistovala ta několikaletá odmlka v našem přátelství. Ani jsme si neuvědomili a bylo deset hodin večer a vypili jsme dvě láhve vína.
   „Nemáš hlad, Kubíku?“ zeptal se Filip a přátelsky mi položil ruku na stehno.
   „Opravdu hlad nemám, jedl jsem, než jsem vyjel.“
   „Tak si dáme ještě víno?“ navrhl Filip.
   „To určitě neodmítnu,“ souhlasil jsem s radostí. Nebyl jsem nějaký velký pijan, ale tohle byla výjimečná situace.
   „Fajn, tak já pro ni skočím a ty se můžeš skočit osprchovat, pokud chceš,“ navrhl mi Filip a já s radostí souhlasil. Byl jsem z toho vedra a té cesty ulepený potem, a to jsem nesnášel. Otevřel jsem cestovní tašku, která ležela v předsíni a vyndal si slipy a triko na převlečení.
   „Filipe, ale potřebuju půjčit ručník,“ zavolal jsem na něho do kuchyně, když jsem zjistil, že v tom zmatku jsem si zapomněl přibalit svůj.
   „Ok, běž se osprchovat, za chvilku ti ho přinesu,“ odpověděl mi a já tedy vešel do koupelny.
   Pomalu jsem se začal svlékat. Čekal jsem na ten ručník, ale Filip stále nešel, tak jsem vlezl do vany a pustil na sebe sprchu. Když Filip stále nešel, rezignoval jsem. Trochu jsem se před ním styděl, ale potom jsem si uvědomil, že na to jsme nikdy před sebou netrpěli. Jako puberťáci jsme spolu vyváděli takové věci, že by se leckdo divil. Proto jsem se namydlil a začal ze sebe smývat celodenní pot a prach. Zrovna jsem měl namydlenou hlavu, když jsem zaslechl, jak se otevřely dveře do koupelny.
   „Tady na koši máš ten ručník, Kubíku,“ zaslechl jsem Filipa.
   „Díky, za chvilku budu hotovej,“ odpověděl jsem mu po hlase, protože jsem měl obličej plný pěny ze šampónu. Pak už jsem slyšel jenom zaklapnout dveře. Proto jsem pokračoval v očistě.
   Když jsem spláchl ze sebe pěnu a promnul jsem si oči a chtěl jsem sáhnout pro ručník. Málem jsem vypadl leknutím z vany. Opřený o dveře do koupelny stál Filip a koukal na mne.
   „Co se děje? Myslel jsem, že si odešel,“ zeptal jsem se ho. Opravdu jsem se lekl.
   „Promiň, Kubo, to jsem nechtěl,“ omlouval se Filip a provinile se na mne podíval.
   „Neomlouvej se, Filipe, nic se neděje. Nikdy jsme se před sebou nestyděli, jen jsem nevěděl, že jsi tu. Stalo se něco?“ zeptal jsem se starostlivě, když jsem viděl jeho smutné oči. Filip pomalu došel ke mně a posadil se na okraj vany. Potom se na mne opět smutně podíval.
   „Nestalo. Vlastně stalo. Nechceš se vrátit zpátky do města, Kubo?“ zeptal se nejistě.
   „Víš, to není tak jednoduché,“ povzdechl jsem si smutně. I kdybych to možná chtěl, tak jsem měl nějaké závazky v Praze.
   „Mám tě moc rád, Kubíku,“ zašeptal Filip nesměle a sklopil zrak k podlaze. Posadil jsem se zevnitř vany taky na její okraj a přátelsky objal Filipa kolem ramen.
   „Vždyť já tebe taky, Filípku. A vždycky jsem tě měl rád. To snad víš,“ snažil jsem se ho utěšit. Bylo mi ho líto, ale na druhou stranu jsem nechápal, co se to s ním děje. Nejdříve jsem myslel, že je opilý, ale to se mi nezdálo, a ani na to nevypadal.
   „Tak proč jsi tenkrát tak utekl?“ zeptal se vyčítavě a smutně se po mně podíval.
   „Ono toho bylo víc, Filipe. Cítil jsem, že potřebuju začít žít jinak a jinde.“
   „Ale alespoň jsi mi to mohl říct. Víš jak jsem z toho byl nešťastnej,“ ohradil se Filip.
   Vzpomněl jsem si na tu dobu. Tenkrát jeden večer, pár dní předtím, než jsem odjel do Prahy, jsme spolu seděli tady v tomhle bytě ve Filipově pokoji. Jeho rodiče byli na chalupě a tak jsme tu byli sami. Už tenkrát jsem věděl, že se mi líbí kluci, ale k Filipovi jsem si nikdy nic nedovolil. Na to jsem ho měl moc rád a moc jsem si ho vážil. Taky jsem se bál, že ho ztratím, až zjistí, že jsem buk. Jenže tenkrát jsme něco vypili a začali se bavit o sexu. Po chvilce jsme byli oba natolik vzrušení, že to nešlo skrýt, a tak jsem tenkrát přišel posilněn alkoholem s návrhem, že budeme společně onanovat. Filip s tím souhlasil a tak jsme si lehli vedle sebe na gauč a začali jsme si je honit. Nejdříve každý sám a po chvilce jeden druhému. Hrozně se mi to líbilo, vždycky jsem po tom toužil. Potom jsme spolu, nazí vedle sebe na pohovce usnuli. Ráno, když jsem se probudil, tak mi leccos došlo a měl jsem strach, že až vystřízliví i Filip, urazí se. Proto jsem se tenkrát sebral a v době, když ještě spal, jsem odešel domů. Nějaký čas jsem se mu vyhýbal a pár dní na to jsem odešel z města. Napsal jsem mu sice dopis, kde jsem se omluvil za svůj náhlý odchod, ale pravdu jsem mu neřekl. Vymluvil jsem se, že se mi povedlo narychlo sehnat v Praze práci za dobré peníze, a tak jsem musel rychle odjet. Měl jsem totiž obavy, že bych se už příště neovládl a chtěl bych se s ním milovat. A z toho jsem měl strach. Věděl jsem, že Filip je na holky.
   „I mě to moc mrzelo, ale jinak to nešlo.“
   „Kubíku, hlavně mi tu neříkej, že to bylo kvůli práci,“ podíval se na mne Filip vyčítavě. Poznal jsem, že Filip ví, že jsem mu lhal. Proto jsem se rozhodl k něčemu, k čemu jsem neměl odvahu několik let. Ať už to dopadne jak chce.
   „Víš, Filípku, já tě taky mám moc rád. A vždycky jsem měl.“
   „No vidíš, tak proč?“
   „Protože já tě mám rád jinak, než jak si myslíš ty. A jsem trochu jiný než ty.“
   „Jestli si myslíš, že to, že jsi na kluky je pro mne novina, tak to není,“ odpověděl mi Filip a já málem překvapením spadl z vany. Tohle jsem nečekal. Nikdy jsem si nemyslel o Filipovi, že by byl hloupý, ale byl jsem přesvědčen, že tohle neví. Že dělám vše tak, aby nic nepoznal. Až na ten poslední večer před sedmi lety.
   „Počkej, jak... jak ty to víš?“ koktal jsem překvapeně.
   „Copak si myslíš, že gay nepozná gaye?“ usmál se Filip.
   Tak tohle už bylo na mne moc. Vyskočil jsem mokrý z vany a postavil se proti němu. On pouze zvedl hlavu a podíval se na mne. Jemně jsem ho chytil za paže a postavil si ho proti sobě, abych mu viděl do očí.
   „Řekni to ještě jednou?“
   „Co?“
   „To, co jsi říkal naposledy,“ vyzval jsem ho trochu nervózně. Tohle pro mne nebyla žádná legrace.
   „Ano, Kubíku, taky tě mám rád. Vždycky jsem tě miloval a taky jsem na kluky,“ rozplakal se Filip a položil si hlavu na mé rameno.
   Z jeho pláče bylo cítit, že ze sebe dostává ven to, co měl v sobě mnoho let. Uvědomil jsem si, že jsme opravdu blázni. Jenom protože jsme měli strach z něčeho, co ani nebylo, nenašli jsme s kamarádem odvahu říci si o sobě, co k sobě cítíme. A tím jsme zbytečně ztratili spoustu let, které jsme mohli být spolu.

  Ani jsem se ho neptal, proč mi to neřekl on, protože jsem věděl, že musel prožívat to samé, co já. Jen jsem měl vztek sám na sebe. Vztek, že člověk zahleděný do sebe a svého strachu neumí poslouchat toho druhého.