Já a mé lásky

   Když už Sašův svět, tak ať také napíšu něco o sobě.  Je několik věcí, které miluji, které dělám rád a pro které žiju.

   Samozřejmě nejdůležitější je pro mne můj přítel a naše láska. Člověk však nesmí přežívat, ale musí žít sám, aby mohl žít pro toho druhého. Proto mám své koníčky, své záliby. Asi jako většina z nás. Jak šel čas, rozvíjely se i mé koníčky a záliby. Ale pár z nich zůstalo i s přibývajícími léty. Kromě psaní povídek, kterými se Vás pokouším obšťastnit na svých stránkách, miluji cestování, přírodu. Taky byly doby, kdy jsem strašně rád fotografoval a sám si dělal fotky. Tento koníček bych provozoval i nadále, ale v současné době není čím. Takže opět až se zase na nějaký fotoaparát zmůžu.

   Dalším koníčkem, který mne drží už mnoho let, je cestování a historie. Miluji toulání se krásnou přírodou. A často jsem to dělal tak, že jsem si vybral cíl cesty, kterým většinou byl nějaký hrad, nebo ještě raději zřícenina hradu. Ráno jsem si sedl na vlak a vyrazil. Ale o tom zase někdy později.

   Abych se dostak k dalšímu mému koníčku o kterém tvrdím, že je to má láska, tak něco málo z mé nedávné historie.

   Asi tak před čtyřmi roky, jsem začal mít zdravotní problémy. Lítal jsem po doktorech, během roku jsem byl několikrát v nemocnici a doktoři stále neznali příčinu. Jednou z možných teorií, byla má nadváha. Bylo mi v té době 29 let a vážil jsem 109 kg.  

   Hrůza. Jak po zdravotní stránce, tak i z důvodu mého vzhledu. Jak asi většina z Vás tuší, jako gay jsem u kluků moc úspěchů neměl. Tenkrát mi má obvodní lékařka řekla jednu moudrou věc:

   "Začněte se sebou něco dělat. Ve Vašem věku s vaší váhou spějete jen k tomu, aby to s váma brzo seklo."

   Měla pravdu. V té době jsem i já cítil potřebu a nutnost, že musím něco sám se sebou něco udělat. Když pominu důvod zdravotní, který je určitě nejdůležitější, tak pro mne v té době hlavně hrálo roli, to jak vypadám. Jenže co udělat? Bylo jasné, že musím změnit svoji životosprávu a začít pěstovat nějaký pohyb.

   Jenže jaký? K běhání jsem měl odjakživa odpor. Navíc můj kuřácký dech se tomu bránil. Procházky jsem sice neprovozoval, ale celodenní toulání v přírodě moc nepomáhalo. Tak jsem se rozhodl pro zakoupení kola.

   Žil jsem tehdy na malém městečku na západě Čech. Žádný průmysl, jen lesy, potoky a skály kolem. Proto jsem se rozhodl pro horské kolo. Tak jsem si zakoupil na splátky svého miláčka. (Tady je, při cestě do Třeboně).                                  » » »

   Ze začátku to moc slavně nevypadalo. Kolo většinou stálo na chodbě a pokud už jsem se odhodlal na něho sednout, tak jen tak na nějakou malou projížďku po městě. Což obnášelo tak dva tři kilometry, v podstatě po rovince. To samozřejmě svůj účel nesplňovalo a taky s ohledem na vynaložené peníze, to byl drahý špás.

   A tak jsem se jednoho dne naštval a jednu nádhernou sobotu vyrazil ráno s mapou do okolí. Musím říci, že po pár takových výletech se mi to zalíbilo natolik, že jsem této vášni zcela propadl. Jakmile to počasí jen trochu dovolilo, tak jsem jezdil od jara do podzimu skoro denně.

   Nestal se ze mne žádný vrcholový sportovec, pouze jsem našel v tomto mém miláčkovi zalíbení a tak jsem jezdil podle nálady, různé trasy a délky. O dovolené jsem to začal praktikovat, že místo někam k moři nebo do hotelu, jsem sedl na kolo a třeba týden jel do jižních Čech na Třeboňsko. Tam jsem týden pobyl a potom zase zpět domů.

   A tak jsem díky své lásce pomohl svému zdraví, zhubnul o 20 kilo a našel svého přítele, který také rád jezdí na kole. Náš první kontakt byl takový, že když našel můj seznamovací inzerát, tak mi poslal textovku: Ahoj, až budeš mít chuť si jít zajezdit na kole, tak se ozvi. Z."

 

 


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1760)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS