Seznámení

Dne 16. května 2003 je to přesně na den, dva roky, kdy jsem potkal osobně člověka, do kterého jsem se zamiloval a poznal věc, kterou jsem hledal celý život. Byla to láska.

   Nikdy na ten den nezapomenu. Znali jsme se spolu už nějakou dobu. Zhruba asi dva měsíce. Znali jsme se však jen po telefonu a po smskách. Zdeněk mi někdy z jara odepsal na inzerát, který jsem si podal již zhruba půl roku před tím a na který už jsem dávno zapomněl. V podstatě šlo o to, že tenkrát jsem hledal kamaráda, přítele a také někoho na kolo. Do té doby jsem prožil spoustu příjemného i toho méně příjemného.

   Jenže Zdeňkovo odepsání na můj inzerát bylo zvláštní. Bylo to v době, kdy jsem přestával věřit, že najdu někdy někoho, koho bych mohl milovat a kdo by miloval mne. Navíc jeho odpověď, která přišla ve formě smsky, zněla zhruba takto:

   Ahoj, až si někdy budeš chtít jít zajezdit na kole, tak se ozvi. Budu se těšit. Zdeněk.

   Moc jsem smysl té zprávy nechápal. Je pravda, na kole jsem jezdil už tenkrát velmi rád a dva kluky tohoto jména jsem znal. Neznal jsem však číslo, ze kterého mi byla zpráva odeslána a taky žádného Zdeňka, který by jezdil na kole.

   Proto jsem tenkrát na tu zprávu nereagoval a přestal jsem na ni myslet. Nebo spíše, pokusil jsem se o to. Jenže mi to nedalo a nakonec, jsem někdy navečer, na zprávu odepsal. A tím začala naše komunikace. Nejdříve jsme si vyříkali (spíše vypsali) co se stalo a jak k tomu došlo. Postupem času a s přibývajícími dny jsme začali zjišťovat, že toho máme mnoho společného. Potom jsme si začali dopisovat a telefonovat stále častěji a naše duše začaly zjišťovat, že jsou si blízké.

   Potom nastal ten den D. 16. květen 2001. Domluvili jsme se, že se konečně setkáme osobně. Zdeněk žil v Praze a já na na Plzeňsku. Proto jsme se dohodli, že naše první setkání uskutečníme v Plzni. Já tam přijedu vlakem a Zdeněk z Prahy autem.

   Jel jsem tam odpoledne po práci. Už celý den mi bylo špatně a hrozně jsem se na něho těšil, zároveň mne tak šíleně bolelo břicho, že jsem si myslel, že tam ani nedojedu. Bál jsem se, jak budeme na sebe navzájem reagovat. Něco jiného je slyšet své hlasy a povídat si o všem. Něco jiného je číst napsaná slova na mobilním telefonu a něco jiného je setkat se tváří v tvář. Věděl jsem, že mi na tom setkání moc záleží a bál jsem se, jak bude Zdeněk reagovat, až mne uvidí.

   Jako na potvoru, vlak měl samozřejmě zpoždění a tak se jen stále více prohlubovala má netrpělivost. Když jsme nakonec dorazili do Plzně, věděl jsem co má Zdeněk za auto a že bude čekat na parkovišti před nádražím.

   Tak jsem vyšel ven a rozhlédl se. Jeho auto jsem poznal hned. Zdeněk seděl v autě a naposlední chvíli, ještě uklízel pomyslné drobky ze sedadla spolujezdce. Byl jsem tak nervózní, že jsem se tvářil, jako bych šel někoho zavraždit. Taky mi to Zdeněk později vyčetl a řekl mi, že když mne v první chvíli spatřil, tak měl ze mne velmi nepříjemný pocit. Do chvíle, než jsem se usmál. Tím jsem ho prý dostal (nevím proč?).

   A tak po prvním osobním přivítání, jsme vyrazili do centra, kde jsme si šli sednout do jedné vinárny. Večer mne Zdeněk odvezl domů autem. Nakonec tam přespal a ... . Potom už to začalo.

   Začal se odvíjet příběh lásky a štěstí a po čase i společného života. V těch dnech jsme spolu začínali číst naší knihu. Uvidíme kolik dílů bude mít.


 


Zveřejněno: 01. 10. 2005 (přečteno 1729)
 
 
 
© Saša Nový 2003-2012, powered by phpRS