Bylo pár minut po druhé hodině ranní, když se klub začal pomalu vylidňovat. Petr zrekapituloval množství vypitého alkoholu. Měli toho v sobě každý víc jak láhev sedmičky vína. Právě dopíjeli třetí. Cítil, že alkohol už začíná působit, ale nedalo se říct, že by byli opilí. On ani Mirek.

   Těch několik hodin, které spolu strávili v místním gay klubu, ujistilo Petra, že Mirek je strašně fajn kluk. Jeho počáteční nedůvěra k Mirkovo pohnutkám s kterýma za nim přišel, byla pryč. Nakonec musel Petr uznat, že v Mirkovi ztrácí ten parchant Nick opravdu hodně. Kromě hezkého, inteligentního kluka i příjemného společníka a podle Petrova soudu i bezvadného kamaráda. Ale, aby Petr jenom nechválil, tak i trochu naivního človíčka, který bezmezně věřil na lásku a přátelství.

   Nutno dodat, že v tomto směru nebyl Petr jiný. Snad jen, že už měl díky svému věku větší zkušenosti.

   Díky příjemně strávenému večeru se podařilo Petrovi i částečně zapomenout na to co mu Nick provedl. Mirek zase naopak ztratil ten uplakaný výraz ve svém pohledu.

   „Koukám, že se tady bude asi brzy zavírat?“ rozhlédl se překvapeně Petr po klubu, když si všiml jak se to tam vyprazdňuje.

   „To víš, tohle není Praha. Tady se chodí spát se slepicema,“ žertoval Mirek. „Ale ve tři tady opravdu zavírají,“ dodal.

   „Škoda. Je tu hezky a příjemně se mi tu s tebou sedělo,“ povzdychl si Petr. „Tak hold pomalu vyrazím na nádraží.“

   Mirek se na Petra podíval. Bylo znát, že mu chce něco říct, ale nakonec mlčel. Jenom se zvedl a odešel na záchod.

   Petr zatím mávl na číšníka a požádal ho o účet. Ještě si přiobjednal krabičku cigaret. Zaplatil zrovna v době, když se Mirek vrátil ze záchodu. 

   „Ty už platíš?,“ divil se Mirek.

   „Myslíš, že by nás tu brali jako čestné hosty a útratu máme grátis?“

   „Takhle jsem to nemyslel. Kolik ti dám?“

   „Nic,“ mávl Petr rukou a rozlil oběma zbytek vína do sklenic.

   „Jak nic?“ nesouhlasil Mirek.

   „Prostě nic. Ber to, že jsi byl mým hostem.“

   „Tak to ne, Petře. Tohle nemám rád,“ ohradil se Mirek a bylo znát, že to není jen ze slušnosti.

   „No tak Mirku, nech to opravdu být. Jsem rád, že jsme se poznali a osobně mám pocit příjemně stráveného večera,“ ukončil Petr tuhle debatu tónem, kterým dal jasně najevo, že už se o tom dál nemíní bavit.

   „Tak děkuji. Snad ti to někdy budu mít příležitost vrátit,“ rezignoval Mirek, kterému začala tahle slovní přestřelka připadat nanejvýš nevhodná.

   „Jasně, beru tě za slovo,“ usmál se Petr. Bral to však s humorem, protože nepředpokládal, že by se rozhodl do tohoto  města ještě někdy vrátit.

   Když dopili, vyzvedli si v šatně věci a vyšli do chladné jarní noci.

   „Mirku,“ obrátil se Petr ke svému společníkovi. „Moc ti děkuji za nádherný večer a jsem opravdu rád, že jsem tě poznal,“ začal se loučit.

   "Pospícháš?“

   „No ještě ani moc ne. Vlak mi jede po páté, tak mám přes dvě hodiny čas.“

   „Myslím jestli nepospícháš na ten první vlak,“ upřesnil Mirek svou předešlou otázku.

   „Ne, nepospíchám. Měl jsem tenhle víkend rezervovaný pro Nicka.“

   „Nechceš tedy zajít ke mně? Můžeš se v klidu vyspat a jet později,“ navrhnul mu Mirek s pohledem upřeným do země, jako by se styděl.

   Petr se na něho překvapeně podíval. Tak tohle vůbec nečekal. Musel však uznat, že se mu Mirkovo návrh líbí. Jen měl obavy co tomu řeknou jeho rodiče, když si nad ránem přitáhne domů cizího kluka. Taky se mu se svou obavou svěřil.

   „Jací rodiče? Co by tomu měli říkat?“ podivil se Mirek. „Já žiju sám.“

   „Jak sám?“ nechápal Petr. „Kolik ti je Mirku?“ Po celou dobu byl přesvědčen o tom, že Mirkovi není víc jak sedmnáct let. A popravdě to během jejich společného večera ani nezjišťoval.

   „Kolik sis myslel? Je mi dvaadvacet,“ začal se smát Mirek. Už si zvykl na to, že mu lidé hádají méně, než mu ve skutečnosti je.

   „Tak co, můžu tě pozvat?“ zeptal se po chvilce znovu Mirek.

   „Pokud to myslíš vážně, pozvání přijímám.“

   „Kdybych to nemyslel vážně, tak ti to neříkám,“ reagoval mírně dotčeně Mirek a vydal se následován Petrem, směrem k domovu.

   „Co když nás uvidí Nick?“ zeptal se Petr, když vystupovali z taxíku před domem. Pohled na tenhle dům z kterého v podvečer doslova utekl, mu nečinil zrovna nejpříjemněji po těle.

   „Moc by ti to vadilo?“ zeptal se Mirek podezíravě.

   „Myslím, že ne,“ uznal po chvilce váhání Petr.

   „Vidíš, mně už taky ne,“ řekl Mirek spokojen s Petrovou odpovědí.

   Petra zahřálo příjemně u srdce. Najednou ho popadla spiklenecká nálada. Neměl žádné vedlejší úmysly, přesto cítil, že má k Mirkovi blíž, než sám chtěl.

   Když vešli do Mirkova bytu, uvědomil si Petr, že šli kolem Nickova podnájmu. Petr si naivně v duchu představoval, jak tam Nick za těmi dveřmi, ve svém pokoji, leží na válendě a špatné svědomí mu nedovolí klidný spánek.  

   „Nemysli na něho už, prosím?“ požádal ho Mirek, když Petr ani na druhou otázku, co si dá, nereagoval.

   „Promiň,“ omlouval se Petr. „Dám si co nabídneš. Ale pokud ti to nevadí, tak v první řadě sprchu.“

   „Vůbec ne. Paneláky znáš, tak víš, kde je sprcha a já zatím udělám něco k jídlu.“

   I když Petr byl zvyklý večer nejíst, tentokrát neprotestoval. Tělo si žádalo své. A množství vypitého alkoholu rovněž.          

   Teprve nyní si Petr stačil prohlédnout byt. Vzhledem k omezeným prostorům nečekal žádné zázraky. Přesto musel uznat, že to měl Mirek vyřešený hezky. Z kuchyně, kam vešli z předsíně, zůstal zachovaný jen prostor s kuchyňskou linkou, lednicí a sporákem. To celé bylo opticky odděleno od zbytku místnosti květinovou stěnou od jakého si obývacího koutu. Tam to měl Mirek zařízené dvěma ratanovými křesli se stolkem a kromě polic u zdi ještě jednou prosklenou komodou. Víc se mu tam nevešlo.

   Druhá místnost, která Petra překvapila svou velikostí, nebo spíše maličkostí, byla zařízena jako ložnice. Kromě letiště, tam už zbylo místo jen na stolek s televizí, videem a věží. Petrovi se tenhle způsob řešení zařízení bytu zalíbil.

   Když si odložil věci na jedno z křesel, vyndal si z tašky čisté slipy i tričko s ručníkem a vydal se do koupelny. Mirek byl zrovna na záchodě.

   Sprcha. Na tu se hrozně těšil. Snad víc, než na slibovanou pozdní večeři. Nejdříve na sebe pouštěl střídavě vlažnou a teplou vodu Když si takhle pořádně rozmáčel pokožku, naplácal na sebe sprchový gel a pořádně se namydlil. To mu dělalo hrozně dobře. Bylo mu tak báječně, že když si začal mýt přirození, dokonce se vzrušil. Raději toho nechal a pořádně se opláchl od pěny.

   Zrovna vylézal z vany, když z předsíně zaslechl Mirkovo tlumený hlas.

   „Co tady děláš?!“

   „Přišel jsem Mirečku za tebou. Bylo mi smutno.“

   „Já si nemyslím, že by to byl nejlepší nápad,“ odsekl Mirek. „Já tě nezval.“

   „No tak Mirečku, dej mi pusinku. Víš, že tě mám rád,“ žadonil ten druhý hlas. Petr ztuhnul. Poznal ho. Najednou zpanikařil. Nevěděl co má dělat. Na chvíli úplně ztuhnul a snažil se neudělat sebemenší šramot. V zápětí ho přepadla neodolatelná touha vyběhnout z koupelny a vetřelce praštit. Taky ho napadlo zůstat nahý, v klidu vyjít z koupelny a svůdně se k Mirkovi přitulit. Nakonec udělal úplně něco jiného. Vzal si na sebe čisté triko a slipy a jako by o ničem nevěděl, vyšel z koupelny. V předsíni u dveří do bytu stál Nick. Mirek mu svým tělem bránil ve vstupu do bytu.

   „Nazdar. Ty nespíš?“ nahodil Petr veselou masku a pomalu k nim došel. Snažil se vypadat suverénně, ale ve skutečnosti mu moc do smíchu nebylo. Nejraději by Nicka vzal pod krkem a vyhodil ho. Ale bral ohled na to, že je tu jen host a s ohledem na Mirka se ovládl.

   „Ale? Tak tady jsi ty děvko!“ zaječel Nick, když se vzpamatoval z prvotního překvapení. Od toho, aby ho Petr nepraštil, ho zachránila jen  jeho vlastní opilost.

   „Těší mě, že se o mne tak strachuješ zrovna ty,“ odfrkl si pohrdavě Petr. „Já jsem svobodnej člověk a můžu bejt, kde chci.“

   „Rozumím. Tak teď šukáš tady s tím čůrákem,“ obrátil se opilý Nick na Mirka. Petr se už ovládal jen s vypětím všech sil. Pohled na Mirka mu prozradil, že on je na tom stejně. Stál sice odhodlaně Nickovi v cestě, ale chvěl se po celém těle.

   „S nikým nešukám. A i kdyby, je to jen moje věc. Taky je moje věc, koho si pozvu do svého bytu.“ 

   Petr poznal, že Mirek chtěl ještě něco dodat, ale vzhledem k Nickově opilosti usoudil, že je to zbytečné.

   „No jasně,“ zařehtal se opile Nic a nechutně si říhnul. „Můj ocas už ti nestačí, tak hledáš jinde. A zrovna u toho debila,“ kývnul hlavou směrem k Petrovi.

   To už se Petr neovládl. Měl toho dost a když viděl Mirkovo bezradný a skoro uplakaný výraz, odstrčil ho a chytl Nicka za levou paži. S převahou své výšky a kil s ním smýknul z bytu. Beze slova ho odtáhl ke dveřím jeho bytu, tam ho do nich strčil a zabouchl za ním dveře. Vůbec nereagoval na Nickovo slovní protesty. Na fyzické se ani nezmohl. Chvilku čekal, jestli Nick vyjde, ale když se nic nedělo, vrátil se zpátky k Mirkovi.

   Ten stál opřený o zeď a obličejem zabořeným do dlaní. Chvění těla prozradilo, že pláče. Petr mu jemně odkryl tvář.

   „Neplač Mirku. Ten hajzl za to nestojí,“ žádal ho.

   Mirek se na něho vděčně podíval. Jenže místo, aby se uklidnil, začal plakat ještě víc. Objal rukama Petra kolem krku a položil si hlavu na jeho rameno.

   Petr s ním cítil. Jeho samotného se Nickův výstup také silně dotknul. Ale bylo mu jasné, že Mirkovi to ublížilo mnohem víc. A tak hledal způsob, jak Mirka utěšit. Nic vhodného ho však nenapadalo, tak zůstal jen u hlazení po hlavě a zádech. Zjistil, že Mirek je strašně citlivý kluk, který všechno moc silně prožívá a naplno. Petr ovšem nebyl o moc lepší. Snad jen starší. I když to né vždycky znamenalo, že zkušenější.

   „No tak Mirku, neplač. Kašli na něho. Vím, že to bolí, ale sám vidíš, že on za to nestojí.“

   „Já vím, Petře. Ale copak já mu něco udělal. Vždyť to byl on, kdo si našel někoho jiného,“ vzlykal stále Mirek, ale už pomalu přestával plakat. Zvedl hlavu a otřel si slzy. Všiml si, jak má Petr mokré rameno od jeho slz a omluvně se pousmál.

   „To neřeš,“ chytl ho Petr kolem ramen a pomalu odváděl do kuchyně. „Ono je to těžký. Ty to bereš ze svého pohledu. Ale můžu tě ujistit, že on to tak necítí,“ vysvětloval Petr. „Podle toho jak jsem ho stačil poznat a co jsi mi o něm řekl ty, tak jsem si jistý, že jediný, kdo stále nechápe, že tady prohrál, je on. Jenže s jeho povahou si to sám nepřizná a bude obviňovat a kopat do každého kolem sebe.“

   „Myslíš?“ podíval se Mirek skoro dětským a nechápavým pohledem. Přesně jako, když dítě dostane pohlavek a neví za co. Petr mlčky přikývl. Měl pocit, že kdyby ještě cokoliv řekl, už by se jen opakoval. Byl o svých slovech přesvědčený.

   Mirek ještě chvilku vzlykal, ale potom se odpoutal od Petra a chtěl odejít do předsíně. Najednou se zarazil, chvilku váhal a potom se vrátil k Petrovi a políbil ho.

Ten zůstal jen překvapeně stát. Nevěděl co má dělat. Mirek ho však něžně pohladil po tváři a když přešli do kuchyně, naznačil mu, aby se posadil.

   „Tak já konečně udělám něco k tomu jídlu. Máš rád kuřecí maso?“

   „To zbožňuju,“ souhlasně pokývl Petr. „Ale snad teď nechceš vařit?“

   „Neboj, zbyla tu čína od odpoledne, tak ji dojíme. Nevadí?“

   Petr souhlasil.

   „Bylo to výborné,“ pochvaloval si Petr, když dojedli. A myslel to vážně. Musel uznat, že Mirek umí výborně vařit. Ten mu za tu chválu poděkoval. Bylo znát, že ho to těší. Taky už se pomalu uklidnil a vracel do normální nálady. Sice ještě během večeře čekal, že se ozve zvonek nebo bušení na dveře, ale Nick to vzdal.

   „Dáme si kávu?“

   „Díky, já kávu nepiju,“ omlouval se Petr.

   „Tak si dáme vínko,“ navrhnul Mirek a s tím Petr souhlasil.

   „Jestli chceš, tak se běž zatím natáhnout a pusť si televizi nebo něco. Já se zatím osprchuju,“ nabídl mu Mirek a Petr to s povděkem přijal. Vešel do vedlejšího pokoje a pustil si televizi.

   Když usazen na okraji letiště zjistil, že v tuhle ranní hodinu v televizi nic zajímavého není, sehnul se k vystaveným cédečkám a prohlížel si je. Zjistil, že mají s Mirkem podobný vkus co se hudby týče. Proto vybral jedno, mimochodem svoje nejoblíbenější, pustil si ho. Jakmile zazněly první tóny milované melodie, položil se na znak a zaposlouchal se.

   „Ty spíš Petře?“ ozvalo se nad ním. Rychle otevřel oči. Opravdu asi na chvilku usnul. Chtěl se posadit, ale Mirek ho rukou zadržel. Úplně nahý si lehl na bok vedle Petra a přitulil se k němu. Přitom si položil hlavu na jeho chlupatou hruď. 

   Petr z toho byl překvapený, ale nebylo mu to nepříjemné. Jen s něčím takovým nepočítal.

   „Asi jsem na chvilku usnul,“ dodal po chvilce, aby alespoň něco řekl.

   „To nevadí,“ usmál se Mirek. „Budu rád, když se tu budeš cítit jako doma.“

   Bylo znát, že svá slova myslí vážně. Prstama začal jemně hladit Petra po břiše. Ten ho objal kolem zad a druhou rukou ho nejdříve nesměle, později už bez ostychu šimral ve vlasech. Byl tu však jeden problém. Cítil, že je stále víc vzrušený a slipy už nestačili zakrýt, co měli. Nejdříve mu bylo trapně a měl strach co na to řekne Mirek, který si toho musel všimnout. Ale když zjistil, že jsou na tom úplně stejně, přestal si dělat hlavu.

   „Je mi s tebou Petře moc fajn,“ řekl po chvilce s vážnou tváří Mirek a podíval se na Petra.

   „Mně taky Mirku. Škoda, že osud tomu nechtěl, abychom se setkali první my dva,“ dodal si odvahu Petr a řekl co si opravdu myslel. 

   Mirek na to neodpověděl. Pokračoval dál v hlazení po Petrově břiše. Po chvíli však Petr ucítil, že nejdříve pomalu a nejistě, později už odvážněji, začíná zajíždět prstama do slipů. Když Mirek viděl, že Petr neprotestuje a podle velikosti přirození, že mu to ani není nepříjemné, přestal to maskovat a strčil tam celou ruku.

   Oba byli silně vzrušení. Navíc cítili, že chtějí oba totéž. A tak se tomu nebránili. Kromě sexu je navzájem přitahovalo i jakési vnitřní souznění. Nic si neslibovali. Jen udělali co v tu chvíli chtěli. Začali se milovat.